Různé roviny psýché a nevědomí. 1 = já;  2 = vědomí;  3 = osobní nevědomí;  4 = kolektivní nevědomí; 5 = část, která se nikdy nestane vědomou.

Pojem nevědomí byl zprvu „negativním“ popisem, neboť označoval ty obsahy, které nejsou vědomé (viz uvědomění) nebo nejsou uvědomění schopny (viz nevědomí kolektivní, nevědomí psychoidní). Přiřazovat tomuto vnitřnímu prostoru duše nějak uspořádanou strukturu je obtížné a opovážlivé, jelikož jeho obsahy a procesy se nevztahují k vědomému já takovým způsobem, aby je vědomé já mohlo beze všeho vnímat. Poznat nevědomí znamená uznat, že existuje dynamika, která člověka ovlivňuje, jejíž mechanismy působení však lze ze strany vědomého světa jen těžko nahlédnout. Směry výzkumu v psychologii a antropologii, které se orientují spíše na vědomí, proto tuto dimenzi dlouho buď negovaly, nebo z výzkumného procesu vyloučily.

Poznatky o kvazi nevědomém světě, který je částečně spojen s vlastní osobou a zčásti jej vidíme venku, jsou však v lidském vědomí přítomny odedávna. Na raných stupních vývoje vědomí vystupuje nevědomí v archaické formě (viz archaický světový názor), např. v substanciální formě jako duše, která může opouštět tělo (viz ztráta duše). Rovněž tak se nevědomí zakouší ve stavu posedlosti nevědomými, zdánlivě zvenčí přicházejícími faktory, např. duchy nebo démony (viz komplex). V takto determinovaných kulturách existují také způsoby zacházení s nevědomými obsahy a s nemocemi, které se velmi podobají naší moderní psychoterapii. V mytologiích a náboženstvích lze nalézt tradice a praktiky léčení a očisty člověka, které vyplývají z takových magicko-mytických postojů vědomí: rituál, zpověď, modlitba, pouť, exorcismus atd. Již ve velmi rané době vznikla v Indii jóga jako část náboženství, která usiluje o koncentraci na vnitřní stavy duše.

Také ve filozofii existují od samého počátku představy o existenci nevědomí, například: v antice u Plotina, později u Leibnize, obzvláště u Schellinga, potom u Herbarta a Caruse, u Bachofena, Hartmanna a Nietzscheho (srov. Ellenberger, 1985).

Systematickým zkoumáním nevědomé psýché se otevírá nový model člověka. Na člověka lze nyní stále více pohlížet jako na komplexní dynamický systém, tvořený kolektivními a individuálními silami, které vytvářejí jeho současnou individualitu.

Po počáteční orientaci na Freuda dospěl Jung brzy k domněnce, že psýché ve stavech spánku, somnambulismu, abaissement du niveau mental (viz vědomí, změněné stavy) je schopna tvořivého výkonu a dokáže vnímat „vysoce vyvinutou intelektuální činnost nevědomí“ (Jung, GW 1, § 148). Jeho asociační experimenty potvrzují předpoklad rané psychoanalýzy o disociaci vzpomínek a afektů. Ukazují však také jiným směrem, totiž na existenci center většího emocionálního významu a hlubšího účelu. Proto Jung odlišuje od vědomí a s ním spojeného já komplexy osobnostního charakteru, které se více sytí z nevědomí nebo jsou zcela nevědomé (viz dílčí osobnost).

Jung tedy předpokládá osobní nevědomí a ještě hlubší kolektivní úroveň nevědomí a vychází z domněnky, že psýché má nakonec také nenázornou, psychoidní povahu. Nikoli osobní nevědomí, nýbrž nevědomí neosobní představuje v psýché autonomně působící dynamický potenciál (objektivně psychické), který je nadřazený psýché jednotlivce i vědomí a který sahá daleko nad rámec tendencí ke splněným přáním a sexuálně infantilních pohnutek (viz instinkt) nebo osobních motivací.

Tyto představy nevědomí byly poprvé uvedeny v díle Proměny a symboly libida (Wandlungen und Symbole der Libido, srov. Jung, GW 5) a v Jungově souborném díle se dále rozvíjely ke stále větší diferenciaci úvah o archetypu, autoregulaci psýché a individuačním procesu. Od prvopočátku lze rozpoznat představu celosti osobnosti, která zahrnuje vědomí i nevědomí. Rozhodujícím faktorem vývoje jednotlivce a společnosti je proto vztah a konfrontace mezi jáským vědomím a nevědomím. Nevědomí se připisuje tvořivá kvalita, která může působit ve smyslu vývojových impulzů na vědomí kompenzujícím a korigujícím způsobem (viz individuace). Obráceně je však pouze individuální vědomí konkrétního člověka schopno utvářet individuální život.

K rozšíření pojmu nevědomí resp. archetypů vedla Junga skutečnost, že se zabýval fenoménem synchronicity (srov. Jung, GW 8). Do centra jeho zájmu se nyní dostává nadřazená síla archetypu, resp. bytostného Já jako archetypu všech archetypů: „Jako numinózní faktor určuje archetyp druh a průběh utváření očividně s předvídáním nebo apriorní znalostí cíle, který se vykresluje pomocí procesu centrování“ (Jung, GW 8, § 411). Obecněji řečeno, je za tím představa obecného duchovního faktoru (viz duch, logos), schopného dosáhnout vědomí, který působí i mimo psýché jednotlivce. Tento obecný duchovní faktor také dalece přesahuje představu instinktivních procesů, které jsou určeny pudově, a prohlubuje hypotézu polarity pudu a ducha jako principu života vůbec. Rovněž nové poznatky fyziky – v podobě relativizace představy prostoru, času a kauzality – potvrzují Jungovu hypotézu o působnosti psychoidních sil a o sobě nepoznatelně působícího světa, v němž „prostor a čas ztrácejí svůj smysl, resp. stávají se relativními“ (srov. Jung, GW 8, § 957). Z toho vychází – po vzoru alchymie – představa, že pozadím empirického světa je unus mundus.

Osobním nevědomím rozumí analytická psychologie ty nevědomé obsahy a procesy, které se vztahují ke konkrétní individuální osobnosti a jejímu individuálnímu životu: „Můžeme odlišit individuální nevědomí, které obsahuje vše, co bylo získáno za dobu existence osobnosti, tedy všechno zapomenuté, vytěsněné, podprahově vnímané, myšlené a cítěné. Vedle tohoto osobního nevědomí existují však jiné obsahy, které nebyly nabyty osobní zkušeností, nýbrž pocházejí ze zděděné možnosti psychického fungování vůbec, totiž ze zděděné mozkové struktury... Tyto obsahy označuji jako kolektivní nevědomí.“ (Jung, GW 6, § 919)

Rozlišování mezi osobním a kolektivním nevědomím je jedním ze základních předpokladů a základních polarit analytické psychologie. Za nimi se skrývá napětí a vzájemná nepostradatelnost nebo polarita mezi kolektivní psýché (viz kolektiv) a psýché individua (viz individuace, principium individuationis) vůbec. Psýché není toliko vědomě-nevědomá, nýbrž také kolektivně-individuální nebo kolektivně-osobní celost (viz bytostné Já). Vědomí, já a individuum jsou zakotveny jako možnost prožívat nebo jako způsob fungování psýché obecně, tedy kolektivně. Vědomí, já, veškeré psychické možnosti zakoušet a prožívat, všechny komplexy – tedy např. stín a vývoj animy/anima – které společně vytvářejí osobnost, jsou individuálním výsledkem, individuální výbavou archetypově zakotvených možností psýché zakoušet a prožívat. Proto jsou konstrukcí nebo výsledkem součinnosti z osobně prožitého života, v něm vědomě, ale i nevědomě působících souvislostí, obsahů, obrazů, procesů a všech podob, kterých může vůbec život nabýt na základě struktury kolektivního nevědomí. Osobní a kolektivní nevědomí tedy nakonec nelze oddělit v tom smyslu, že osobní zkušenost je strukturována kolektivním nevědomím.

V analytické psychologii se jako kolektivní nevědomí označuje všem lidem společná psychická struktura, působící od prvopočátku ve fylogenetickém i ontogenetickém vývoji (viz psychično objektivní). Zčásti je kolektivní nevědomí vědomím uchopitelné, neboť se odráží v archetypových obrazech a symbolech a jejich numinózní energii, zčásti zůstává kolektivní nevědomí nenázorné.

Jung popisuje vlivy a účinky nevědomých psychických sil, které v celém lidstvu – a ve všem živém – řídí vývoj a individuaci (principium individuationis) jednotlivce a svá pozorování a zkušenosti dává do spojitosti s představami a vědomostmi, obsaženými ve starších filozofiích a náboženstvích. Tím proniká přes Freudovo pojetí osobního nevědomí až ke kolektivním nevědomým systémům. Jung postuluje tuto kolektivní vrstvu nevědomí jako vědecky formulovanou hypotézu nejprve na základě své práce se schizofrenními pacienty a jejich obraznými projevy nevědomí. V analytické psychologii se během mnoha let zkoumalo velké množství obrazů ze snů, pohádek, mýtů, poezie, umění, náboženského a filozofického myšlení, které lze považovat za řídící centra chování a prožívání člověka. Hypotézu potvrzují jak práce, které se zaměřují na typologii funkčního zaměření a na funkce, které řídí vnímání a způsoby reagování (viz funkce orientační) – myšlení, intuice, vnímání a cítění – tak etologická, etnologická a mytologická zkoumání a výzkumy vývoje vědomí a procesu individuace.

Diskuse s moderní fyzikou a biologií vedou ke krystalizaci Jungových domněnek v obsáhlý obraz, v němž psýché a tělo představují různé stránky téže skutečnosti. W. Pauli zpracoval podněty analytické psychologie z hlediska fyziky, R. Sheldrake z hlediska biologie. Později dochází neurobiologie (viz výzkum mozku) k poznatkům, které potvrzují, že za vědomou stránkou člověka působí nevědomé, sebeřídící, kreativní procesy. W. Obrist, A. Stevens, O. Vedfelt aj. zpracovávají tyto výsledky z hlediska analytické psychologie. Společenské vědy narážejí při zkoumání nevědomých procesů v podnicích a institucích na děje, které lze popsat jako kolektivní zákonitosti těchto systémů.

Jung nazývá tato silová a formativní životní centra nejprve praobrazy, později archetypy. Představují předvědomá centra utváření života a lze je poznávat na základě jejich obrazů a účinků a fenomenologicky popsat prostřednictvím jejich obrazného kontaktu s vědomím. Očividně jsou to pudové síly evoluce (viz vývoj vědomí, psychologie evoluční). Jejich formující vliv se představuje v přirozeném proudu životních událostí, jako jsou narození a smrt, puberta a jiné přechody, individuace skupiny i jedince atd.

Proud psychické energie se přitom organizuje v archetypových systémech, v jejichž rámci hraje významnou roli napětí protikladů (viz enantiodromie, polarita). Každý rozkvět a každé odkvétání tak představuje archetypový vzor, stejně jako např. stát se otcem nebo matkou představuje individuační krok v jednotlivém, jak Michael Fordham pro doplnění dokládá k první polovině života člověka.

Jestliže se energetický tok individuace v jednotlivci nebo v celku lidského života naruší, dochází k typickému nahromadění psychické energie, což se projevuje neurotickými nebo psychotickými symptomy. Jejich obvyklé jevové formy byly mezitím z velké části prozkoumány a očividně spočívají na archetypových základech. Archetypové obrazy Narkissa, Oidipa nebo Élektry jsou toho působivým dokladem a poprvé je precizně popsal S. Freud.

Směr pohybu kolektivního nevědomí můžeme příležitostně spatřit v uměleckých výtvorech, v nichž se rýsuje budoucí vývoj. Výzkum dokládá, že děti a umělci nadto disponují vědomím, které je vůči kolektivnímu nevědomí otevřenější než normální denní vědomí dospělého člověka. Ten často potřebuje nejprve ponořit vědomí do spánku, aby byl schopen vnímat poselství a přínos kolektivního nevědomí ve snech a předvědomých fantaziích.

Podstatnou součástí terapií – což vyplývá ze závěrů těchto výzkumů – se stalo rozlišování mezi vědomými a nevědomými, kolektivními a individuálními myšlenkami, pocity, fantaziemi a tvořením. Jungovo nabádání, aby se o dar diferencovaného vědomí náležitě pečovalo, je přitom podstatným prvkem, který se procvičuje ve formě aktivní imaginace, což je meditativní metoda, kterou Jung vytvořil a ověřil pro práci jednotlivce. Čím je archetypové pole blíže jednotlivému vědomí, tím více se zužuje a jeví se pak jako kolektivní nebo individuální komplex. Vždy jsou v něm však přítomny elementy kolektivní psychické energie, živého tvaru, emocionální účasti a utváření života. Analytická psychologie předpokládá, že celkový proces má centrum, které řídí jeho vývoj. Toto centrum a pole nazývá Jung souhrnně bytostné Já.

Názor, že nevědomí má psychoidní (duši podobné) pozadí, na němž se psychické a fyziologické aspekty organismu jeví jako dvě strany jedné mince, formuloval Jung až relativně pozdě – v roce 1946 (srov. Jung, GW 8, § 368 a násl.). Jung se tímto pojmem odvolává na E. Bleulera, jelikož Jung sám se jím pokoušel zachytit přibližně stejnou skupinu fenoménů, které měl rovněž na mysli Bleuler: a sice procesy, které se přiřazují především subkortikálním mozkovým oblastem. V souvislosti s reflexními procesy, biologickými procesy přizpůsobení a života, se v tehdejší psychiatrii, neurologii a psychologii užívaly takové pojmy jako tělová duše, duše mozkového kmene, hlubinná psýché, visceral brain, mikropsychický aspekt. Pojmem psychoidní zamýšlel Bleuler postihnout to, co mají společné všechny procesy, které pod tento pojem shrnuje. Zde se záměry Junga a Bleulera setkávají. V protikladu k Bleulerovi se však Jung vzdává snahy lokalizovat psychické fenomény v mozkové struktuře a tím se zříká terminologie odvozené z anatomie. Používá proto termín „psychoidní“ jen jako adjektivum. Má sice v zorném poli stejné fenomény, ale na rozdíl od Bleulera na ně pohlíží z perspektivy analytické psychologie; tím bere v potaz nevědomí, kolektivní nevědomí, učení o archetypech a později synchronicitu.

Jung dochází k závěru, že vlastní podstata archetypu „není dostupná vědomí, to znamená že je transcendentní; proto ji tedy označuji jako psychoidní“ (srov. Jung GW 8, § 417). Z tohoto hlediska odděluje Jung psychoidní procesy s jim vlastní – duši podobnou – kvalitou od „čistě životních pochodů“ a „vlastních duševních“ procesů. Prvně uvedeným, např. vegetativním, reflexním nebo tzv. animálním funkcím chybí onen ekvivalent, který je srovnatelný s psychickým děním. Psychoidní procesy však takové ekvivalenty mají. S psychickým mají společnou „účelnost a využívání dřívějších zkušeností k ... dosažení cíle“, paměť, asociace, „tedy něco analogického myšlení“ (Bleuler, cit. podle Junga, GW 8, § 368). Přesto je na rozdíl od psychického dění příslušná funkce v psychoidní oblasti vázána na pevně dané procesy reflektoricko-instinktivního charakteru (viz instinkt), zatímco psychično se od toho odlišuje tím, že funkce jsou ovlivňovány vůlí a nedobrovolná vázanost je potlačována ve prospěch zvolených modifikací, např. sublimace (srov. Jung, GW 8, § 386). Jelikož je tu „subjekt, který volí“, jeví se psychično „jako emancipace funkce z instinktivní formy a její neodvratnosti“ (srov. Jung, GW 8, § 377). Také v nevědomí, k němuž psychoidní procesy patří, existují modifikované akty volby a představy. Pro psychoidní část nevědomí je charakteristické, že jako nepsychično není dostupná vědomí, „ačkoliv se může manifestovat psychicky“, je schopna psychifikace a působí často extrémně „psychifikujícím“ způsobem. Můžeme to pozorovat u archetypů: jsou psychoidním faktorem, jejich vlastní podstata je nenázorná, transpsychická, vědomí nepřístupná: psychoidní (srov. Jung, GW 8, § 417). Rozpoznat „archetyp per se“ lze teprve na základě jeho účinků, tedy když se psychicky manifestuje archetypovými představami a obrazy.

Jung dospěl k předpokladu psychoidních procesů přes svůj model archetypů, když začal pochybovat o čistě psychické povaze archetypů. Psychologické úvahy a poznatky fyziky ho přiměly k tomu, aby vyšel z nějakého nepsychického aspektu archetypu. Rozpracování synchronicity bylo podnětem k formulaci ještě obecnější hypotézy; ta vyžaduje psýché, „která se nějak dotýká materie, a obráceně materii s latentní psýché“ (Jung, GW 8, § 441). Pokud je zde míněna lidská psýché, setkává se tento výrok s obecným souhlasem. Jako panpsychický postulát je sporná.

Zajímavé je, že výsledky empirického výzkumu kojenců přinášejí důkazy, které podporují Jungovu představu „psychoidního systému“. Výzkumem kojenců zjištěné biopsychické prekoncepce, resp. pohotovostní systémy, nebo vrozené protopsychické vzorce podnět-reakce, jejichž prostřednictvím kojenec především aktivně utváří svá setkání s bližními a prostředím, se kryjí s psychoidními procesy instinktivní a archetypové oblasti a rovněž s Neumannovou „biopsýché“, která hraje roli nejen u kojence.