Jak známo, podle freudovského nazírání se omezují obsahy nevědomí na infantilní tendence, které jsou kvůli své inkompatibilní povaze vytěsněné. Vytěsnění je proces, který nastupuje v raném dětství pod morálním vlivem okolí a trvá po celý život. Analýzou se vytěsnění ruší a vytěsněná přání se stanou vědomými.
Podle této teorie jako by nevědomí obsahovalo jen ony části osobnosti, které by stejně tak mohly být vědomé a vytěsnila je vlastně jen výchova. I když při určitém způsobu zkoumání vystupují infantilní tendence nejčastěji, bylo by přece jen nesprávné podle toho nevědomí definovat nebo hodnotit. Nevědomí má také druhou stránku: do jeho rozsahu lze zahrnout nejen vytěsněné obsahy, ale i veškerý materiál, který nedosahuje hodnoty prahu vědomí. Podprahovost veškerého materiálu nelze vysvětlit podle principu vytěsnění, jinak by člověk zrušením vytěsnění musel nabýt fenomenální paměť, která už nic nezapomíná.
Zdůrazňujeme, že mimo vytěsněný materiál se v nevědomí nachází i všechno, co se psychickým stalo podprahově, včetně subliminálních smyslových vjemů. Mimoto nejen z bohaté zkušenosti, ale také z teoretických důvodů víme, že nevědomí obsahuje i materiál, který hodnoty prahu vědomí ještě nedosáhl. To jsou zárodky pozdějších vědomých obsahů. Máme rovněž důvod se domnívat, že nevědomí není v klidu v tom smyslu, že by bylo neaktivní, ale že se stále zaměstnává seskupováním a přeskupováním svých obsahů. Tuto aktivitu bychom mohli považovat za zcela nezávislou jen u patologických případů – normálně je koordinována s vědomím ve smyslu kompenzačního vztahu.
Je třeba předpokládat, že všechny obsahy jsou osobní povahy do té míry, do jaké byly získány v osobní existenci. Protože je tato existence omezená, musí být omezený i počet výdobytků nevědomí, pročež vytěžení nevědomí analýzou nebo sestavení úplného inventáře nevědomých obsahů bychom měli považovat za možné vzhledem k tomu, že nevědomí už nemůže produkovat nic jiného, než co je známo a vědomím přijato. Také bychom museli, jak už bylo uvedeno, dojít k závěru, že nevědomá produkce by byla ochromena tím, že bychom zrušili vytěsnění, a tak bychom mohli zadržet klesání vědomých obsahů do nevědomí. To je, jak víme ze zkušenosti, možné jen ve velmi omezené míře. Vedeme pacienty k tomu, aby vytěsněné a znovu s vědomím asociované obsahy pevně podrželi a včlenili do své životní koncepce. Tato procedura ovšem nedělá, jak se denně přesvědčujeme, na nevědomí žádný dojem, protože dál klidně produkuje sny a fantazie, které by podle původní freudovské teorie měly být založeny na tom, co je osobně vytěsněno. Když v takových případech konsekventně a nepředpojatě dále zkoumáme, nalezneme materiál, který se sice formálně podobá osobním obsahům, avšak zdá se, že v sobě má náznaky, které přesahují to osobní.
Když se poohlédnu po příkladu, který by právě řečené ilustroval, vzpomínám si zvlášť živě na jednu pacientku s nepříliš těžkou hysterickou neurózou, která, jak se ještě říkalo na začátku tohoto století, spočívala hlavně na „otcovském komplexu“. Tím měla být označena skutečnost, že pacientce bránil v cestě zvláštní vztah k otci. Měla ke svému (v té době již zesnulému) otci velmi dobrý vztah. Byl to hlavně vztah citový. V takovémto případě se obvykle vyvine intelektuální funkce, a proto je to také ona, která se později stane mostem ke světu. V souladu s tím se z pacientky stala studentka filosofie. Její živoucí touha po poznání se stala motivem, který ji měl vyvést z citové vázanosti na otce. Tento postup se může podařit, když se na tomto novém, intelektem vytvořeném stupni může zapojit také cit, třeba tak, že se uskuteční obdobný citový vztah k nějakému vhodnému muži. V tomto případě však se takový přechod ne a ne podařit proto, že cit zůstal vězet v rozkolísané rovnováze mezi otcem a ne zcela vhodným mužem. Tím se přirozeně pozdrželo dosažení vyšší vývojové úrovně života a došlo k oné pro neurózu tak charakteristické nejednotnosti se sebou samým. Takzvaný normální člověk je schopen mocným aktem vůle přervat citová pouta na jedné nebo druhé straně, nebo – což je asi obvyklé – sklouzne po hladké dráze instinktu na druhou stranu, aniž si kdy uvědomil, jaký že to konflikt se udál za některými bolestmi hlavy nebo i jinými tělesnými nevolnostmi. Určitá slabost instinktu (která může mít nejrůznější příčiny) však stačí zabránit hladkému nevědomému přechodu. Pak životní postup uvázne v konfliktu a z toho vzniklý stav klidu se rovná neuróze. Následkem této stagnace přeteče psychická energie do všech možných stran, které zprvu vypadají jako zbytečné – například vzniknou příliš silné inervace sympatiku, z čehož pocházejí neurotické žaludeční a střevní poruchy nebo se podráždí vagus (a tím srdce) nebo převládnou fantazie a reminiscence, které jsou samy o sobě dosti nezajímavé a vnucují se do vědomí. (Z komára se stane velbloud! atd.) Tento stav vyžaduje další motiv, který s chorobnou rovnováhou skoncuje. Příroda sama k tomu nevědomě a nepřímo vede prostřednictvím fenoménu přenosu (Freud). V průběhu léčby přenáší pacientka obraz otce na lékaře, a tak z něho do jisté míry otce dělá, avšak do té míry, jak otcem také není, dělá z něho ekvivalent muže, který je pro ni nedostupný. A tak se lékař do jisté míry stává otcem i milencem, jinými slovy předmětem konfliktu. Protiklady se v něm sjednotí, a proto ztělesňuje zdánlivě ideální řešení konfliktu. Tím si nechtěně u pacienta přivodí ono při pohledu zvenčí skoro nepochopitelné přeceňování, které z lékaře činí Boha a spasitele. Tato metafora není tak zcela směšná, jak zní. Být otcem a milencem současně je opravdu trochu příliš a nikdo to trvale nedokáže. Člověk by musel být opravdu nejméně polobůh, aby takovou roli uhrál bez výpadků: musel by stále být tím, kdo dává. Pacientovi ve stavu přenosu se takové provizorní řešení jeví zprvu jako ideální. Natrvalo se však z něho stane uváznutí, které je stejně tak zlé jako neurotický konflikt. Vždyť se nestalo v podstatě nic, co by vedlo ke skutečnému řešení. Konflikt se jenom přenesl. I tak může zdařilý přenos – přinejmenším dočasně – celou neurózu odstranit. Proto také Freud velmi správně uznal přenos jako léčivý faktor prvního řádu, současně však také jako pouhý provizorní stav, který je sice příslibem možnosti uzdravení, ale v žádném případě ještě není uzdravením samým.
Tento poněkud obšírný výklad považuji za nezbytný, aby byl pochopitelný můj příklad: moje pacientka totiž dospěla do stavu přenosu a dosáhla už horní hranice, kde uváznutí v klidovém stavu začíná být nepříjemné. Nyní vyvstala otázka, co dál. Já jsem se přirozeně stal naprostým spasitelem a myšlenka, že by se mě měla vzdát, byla pro pacientku samozřejmě protivná, ba přímo děsivá. Onen tak řečený „zdravý lidský rozum“ má ve zvyku vytáhnout v takových situacích celý svůj repertoár jako „ty prostě musíš“, „mělo by se“, „přece nemůžeš“ atd. Vzhledem k tomu, že zdravý lidský rozum není naštěstí tak řídký jev, a není ani zcela neúčinný (vím, že pesimisté existují), může rozumný motiv právě v takovém blaženě povzneseném přenosovém stavu vzbudit tolik entusiasmu, že se mocným aktem vůle dá riskovat i bolestivá oběť. Jestliže se to podaří (a někdy se to skutečně podaří), vydá oběť požehnané ovoce a dosavadní pacient může přeskočit do stavu praktického uzdravení. Lékař z toho obvykle mívá takovou radost, že si teoretické námitky vůči malému zázraku nepřipouští.
Když se ten skok nepodaří – mé pacientce se nezdařil – je člověk postaven před problém stažení přenosu. Zde se „psychoanalytická“ teorie dostává do temnot. Zdá se, že se pak pomýšlí na temnou víru v osud; nějak se ta věc musí poddat, například: „Přestane to samo sebou, když pacientce dojdou peníze,“ jak mi jednou odvětil jeden trochu cynický kolega. Anebo jsou to neúprosné požadavky života, které nějak znemožní v přenosu setrvávat, požadavky, které si oběť, jež nebyla přinesena dobrovolně, vynutí, příležitostně s menší či větší recidivou. (Popis těchto případů nehledejme v knihách opěvujících psychoanalýzu!)
Jistě, existují beznadějné případy, kde prostě nic nepomáhá. Ale existují také případy, které neuváznou, které nemusí vypadnout z přenosu s hořkostí a s odstřelenou nohou. Řekl jsem si – právě u této pacientky – že by měla existovat nějaká slušná, jasná cesta, která by člověka z takovéto zkušenosti převedla v plné integritě a uvědomění. Mé pacientce sice už dávno „došly“ peníze (pokud vůbec kdy peníze měla), ale byl jsem zvědavý a chtěl jsem vědět, jakými cestami se příroda vydá, aby dospěla k uspokojivému řešení přenosového uváznutí. Protože jsem si nijak nenamlouval, že vlastním onen zdravý lidský rozum, který v každé zapeklité situaci přesně ví, co by se mělo dělat, a protože moje pacientka to věděla stejně málo jako já, navrhl jsem jí alespoň naslouchat hnutím, jež pocházejí z psychické sféry, která se vymyká našemu mudrlantství a umanutosti. A to byly v první řadě sny.
Sny obsahují obrazy a myšlenkové souvislosti, které nevytváříme s vědomým záměrem. Vznikají spontánně, bez našeho přičinění, a představují psychickou činnost, která se vymyká libovůli. Sen je tedy vlastně vysoce objektivní, tak říkajíc přírodní produkt psýché, a proto od něho lze očekávat přinejmenším upozornění a náznaky určitých základních tendencí duševního procesu. Poněvadž psychický životní proces – jako každý životní proces – není pouze kauzální průběh, nýbrž také finálně orientovaný, účelový proces, můžeme od snu, který není ničím jiným než sebezobrazením psychického životního procesu, očekávat indicie o objektivní příčinnosti stejně jako o objektivních tendencích.
Na základě těchto úvah jsme podrobili sny pečlivému pozorování. Zašli bychom příliš daleko, kdybychom chtěli doslovně uvádět všechny sny, které nyní následovaly. Spokojme se s tím, že načrtneme jejich základní charakter: většinou se sny vztahovaly k osobě lékaře, to znamená, že jednající postavy byly jednoznačně snící žena sama a její lékař. Lékař se však zřídkakdy objevil ve své přirozené podobě, většinou byl zvláštně pozměněný. Hned se jeho postava jevila v nadpřirozené velikosti, brzy se zdál prastarý, pak zas podobný jejímu otci, přitom ale podivně vpředený do přírody jako v tomto snu: její otec (který byl ve skutečnosti malé postavy) s ní stál na kopci pokrytém pšeničnými poli. Zdála se malá ve srovnání s ním, který vypadal jako obr. Zvedl ji ze země a držel ji v náručí jako malé dítě. Vítr hladil pšeničná pole, a jak se pole vlnila, tak ji on kolébal v náručí.
Ze snů tohoto a podobného druhu jsem mohl vyvodit různé věci. Především jsem nabyl dojmu, že její nevědomí jako by neotřesitelně lpělo na tom, že já jsem její otec-milenec, a tím se zřejmě fatální vazba, již bylo třeba uvolnit, znovu a výslovně potvrzovala. Potom se také nedalo přehlédnout, že nevědomí kladlo zvláštní důraz na nadlidskou, takřka „božskou“ povahu otce-milence, a tím se také a znovu zdůraznilo přeceňování spojené s přenosem. Položil jsem si tedy otázku, zda pacientka pořád ještě nepochopila celou fantastičnost svého přenosu a zda je nakonec nevědomí vhledem vůbec dosažitelné a ona se slepě a hloupě nežene za čímsi nesmyslným a nemožným. Freudova myšlenka, že „nevědomí si umí jenom přát“, Schopenhauerova slepá a bezcílná pravůle, gnostický démiurg, který zcela omylný ve své ješitnosti tvoří slepě a omezeně uboze nedokonalé – toto pesimistické podezření na v základě negativní podstatu světa, respektive duše, se nebezpečně přiblížilo. Oproti tomu se mi zdálo, že vskutku neexistuje nic jiného než dobrá rada „měl bys“ posílená úderem sekyry, který navždy celou fantastiku odetne.
Když jsem sny ještě jednou důkladně zvážil, svitla mi jiná možnost. Řekl jsem si: nedá se popřít, že sny i nadále hovoří ve stejných metaforách, jež jsou pacientce stejně jako mně dosyta známy z našich rozhovorů. Pacientka má nepochybný vhled do fantastiky svého přenosu. Ví, že se jí jevím jako polobožský otec-milenec, což může přinejmenším intelektuálně odlišit od mé reálné skutečnosti. Sny zřejmě opakují vědomí, ale bez vědomé kritiky, kterou co nejzásadněji ignorují. Opakují tudíž vědomé obsahy, ale nikoli v úplnosti; prosazují fantazijní stanovisko proti „zdravému lidskému rozumu“.
Přirozeně jsem si kladl otázku, odkud se bere tato tvrdošíjnost a jaký má účel. Bylo nepochybné, že nějaký finální smysl musí mít, neboť neexistují skutečně živoucí věci, které by neměly nějaký účelový smysl, věci, které by se daly vysvětlit, když by je člověk znázornil jako pouhé pozůstatky určitých dřívějších skutečností. Energie přenosu je tak silná, že téměř působí dojmem vitálního pudu. Jaký je tedy účel takových fantazií? Z přesného sledování a analýzy snů, zvláště toho, který jsem doslovně uvedl, vyplývá vyslovená tendence – v rozporu s vědomou kritikou, která by se chtěla odvolávat na lidské měřítko – vybavit osobu lékaře nadlidskými atributy jako obrovitý, prastarý, větší než otec, podobný větru, který vane po zemi; má se z něho zřejmě udělat Bůh! Nebo je tomu nakonec opačně, totiž tak, že se nevědomí pokouší z osoby lékaře vytvořit Boha, do jisté míry zbavit představu Boha slupek osobního, a že proto přenos na osobu lékaře byl nedorozumění, k němuž došlo ve vědomí, jen hloupý kousek „zdravého lidského rozumu“? Sahá snad nevědomí zdánlivě po osobě, ale v hlubším smyslu se obrací k Bohu? Mohla by touha po Bohu být vášeň vyvěrající z neovlivněné nejtemnější pudovosti? Možná hlubší a silnější než láska k lidské osobě? Nebo snad nejvyšší a nejvlastnější smysl této bezúčelné lásky, kterou nazýváme přenosem? Snad kus té skutečné „Boží lásky“, opěvované pěvci lásky, která od 15. století vymizela z povědomí?
Nikdo nezpochybňuje, že existuje vášnivá touha po lidské osobě. Ale že by se v lékařské ordinaci měl v prozaické postavě lékaře tak bezprostředně vynořit kus religiózní psychologie, který se dávno stal historií, tak říkajíc středověké kuriosum – člověku se tu připomíná Mechthilda z Magdeburgu – to se asi zprvu zdá příliš fantastické, než abychom to mohli brát vážně.
Skutečně vědecký postoj musí být nepředpojatý. Jediné kritérium platnosti hypotézy je, zda má heuristickou nebo vysvětlující hodnotu. Teď jde o to, zda lze výše uvedené možnosti považovat za platnou hypotézu. A priori tu není důvod, proč by nemělo být možné, že by nevědomé tendence měly cíl ležící mimo osobu člověka, tak jako je možné, že si nevědomí „umí jen přát“. Je to výlučně a jedině zkušenost, která rozhoduje o tom, která hypotéza lépe sedí.
Mé velmi kritické pacientce nechtělo jaksepatří svitnout, pokud jde o tuto novou hypotézu, poněvadž předchozí pojetí, že jsem otec-milenec a jako takový jsem ideálním řešením konfliktu, bylo pro její cítění nesrovnatelně přitažlivější. Přesto byl její intelekt do té míry jasný, že uznala takovou hypotézu za teoreticky možnou. Mezitím pokračovaly sny, ve kterých se proporce lékaře rozplývaly do stále větších rozměrů. Ve spojitosti s tím se pak stalo něco, co jsem si zprvu uvědomil s údivem jenom já, totiž jakési podzemní vyhloubení jejího přenosu. Vztah k jednomu příteli se vůčihledně prohluboval, přestože ve vědomí ještě stále lpěla na svém přenosu. Jakmile přišel okamžik, kdy se měla ode mne odloučit, nebyla to žádná katastrofa, nýbrž zcela rozumné rozloučení. Měl jsem tu čest jako jediný přihlížet procesu uvolňování. Viděl jsem, jak nadosobní určující bod – nemohu to jinak nazvat – vyvinul vůdčí funkci a krok za krokem na sebe převedl všechna dosud osobní přeceňování, a přítokem energie získal vliv na vzpouzející se vědomí, aniž si toho pacientčino vědomí příliš povšimlo. Z toho jsem poznal, že sny nebyly pouhými fantaziemi, nýbrž sebevyjádřením nevědomých událostí, které psýché pacientky pozvolna dovolily přerůst neúčelnost její osobní vazby2.
K této změně došlo, jak jsem ukázal, tím, že se nevědomě vyvinul nadosobní určující bod: do jisté míry virtuální cíl, který se symbolicky projevil ve formě, již snad nelze označit jinak než představa Boha. Sny tak říkajíc zkreslily lidskou podobu lékaře do nadlidských proporcí, do podoby obrovitého prastarého otce, který je současně také větrem a v jehož ochranném náručí pacientka spočívá jako kojenec. Kdybychom chtěli vědomou představu Boha u (křesťansky vychované) pacientky chápat jako zdroj obrazu Boha ve snech, museli bychom znovu zdůraznit její deformaci. V náboženském ohledu má pacientka kritický a agnostický postoj a její představa možné božské bytosti se dávno povznesla do sféry nepředstavitelného, tj. do úplné abstrakce. Naproti tomu ve snech odpovídá obraz Boha archaické představě přírodního démona, možná takového Wotana. Θεὸς τὸ πνεῦμα (Theos to pneuma), „Bůh je duch“ znamená zpětně přeloženo do praformy, kde pneuma znamená vítr: Bůh je vítr, mocnější, větší než člověk, a neviditelná dechová bytost. Podobně jako v hebrejštině ruach i v arabštině rúh znamená dech i duch3. Sny vyvíjejí z osobní formy archaický obraz Boha, který je od vědomého pojmu Boha nesmírně odlišný. Dalo by se také namítnout, že jde pouze o infantilní obraz, o reminiscenci z dětství. Byl bych této domněnce docela nakloněn, kdyby šlo o starého muže na zlatém trůně v nebi. Zde však nejde o sentimentálnost tohoto druhu, nýbrž o primitivní představu, která může odpovídat jen archaickému rozpoložení ducha. Takové primitivní představy, jejichž příklady jsem uvedl ve své knize Wandlungen und Symbole der Libido (Proměny a symboly libida), nás vedou k tomu, abychom mezi nevědomými materiály rozlišovali. Toto rozlišování má jinou povahu než diferencování mezi „předvědomím“ (Vorbewußte) a „nevědomím“ (Unbewußte) nebo mezi „podvědomím“ (subconsciousness) a „nevědomím“ (unconsciousness). Oprávněnost těchto rozlišování zde nehodlám dále probírat. Mají svou určitou hodnotu a zajisté si zaslouží, abychom je jako stanoviska uváděli. Rozlišování, k němuž mě přiměla zkušenost, si pouze nárokuje hodnotu dalšího stanoviska. Z toho, co bylo dosud řečeno, vyplývá, že v nevědomí musíme do jisté míry rozlišit vrstvu, která by se dala označit jako osobní nevědomí. Materiál obsažený v této vrstvě je natolik osobní povahy, že by mohl být jednak charakterizován jako akvizice individuální existence, jednak jako psychologické faktory, které by stejně tak dobře mohly být i vědomé. Na jedné straně je sice pochopitelné, že inkompatibilní psychologické elementy podléhají vytěsnění, a proto jsou nevědomé, ale na druhé straně je tu přece jen možnost, že pokud jsou jednou rozpoznány, je možné si je také uvědomit a podržet ve vědomí. Tyto materiály rozpoznáváme jako osobní obsahy podle toho, že můžeme prokázat jejich účinek nebo jejich částečný výskyt či jejich původ v naší osobní minulosti. Jsou to integrující součásti osobnosti, které patří k jejímu inventáři, jejichž výpadek ve vědomí způsobuje méněcennost v tom nebo onom ohledu, a to ne snad méněcennost, která by měla cosi z psychologického charakteru orgánového znetvoření nebo vrozeného defektu, nýbrž mnohem více charakter opomenutí, k němuž se vnucuje morální resentiment. Morálně vnímaná méněcennost vždycky naznačuje, že chybějící kus je něco, co by – jak cit napovídá – nemělo chybět nebo, jinými slovy, co by mohlo být vědomé, kdyby na to člověk vynaložil potřebnou námahu. Morální pocit méněcennosti nepochází přitom snad ze srážky se všeobecným, v jistém smyslu arbitrárním morálním zákonem, pochází z konfliktu s vlastním bytostným Já (Selbst), které kvůli duševní rovnováze požaduje vyrovnání deficitu. Kdekoli se pocit méněcennosti vynoří, ukáže také, že tu existuje nejen požadavek asimilace nevědomé části, ale i možnost asimilace. Jsou to koneckonců morální kvality člověka, které ho nutí, ať poznáním nutnosti nebo nepřímo mučivou neurózou, asimilovat své nevědomé bytostné Já a být si toho vědom. Kdo na této cestě realizace svého nevědomého bytostného Já pokračuje, převádí nutně obsah osobního nevědomí do vědomí, a tím se rozsah osobnosti rozšiřuje. Rád bych hned dodal, že toto „rozšíření“ se v první řadě týká morálního vědomí, sebepoznání, neboť obsahy nevědomí, které se analýzou osvobozují a převádějí do vědomí, jsou zpravidla nejdříve nepříjemné, a proto vytěsněné obsahy, které je nutno chápat jako přání, vzpomínky, tendence, plány atd. Jsou to obsahy, které podobným způsobem, i když ve značně omezenější míře, vytáhne na denní světlo například také pravá generální zpověď. To další zpravidla vyplyne z analýzy snů. Je často velmi zajímavé sledovat, jak sny vynášejí – a kus za kusem co nejcitlivěji vybírají – podstatné body. Celý materiál přičleněný k vědomí vede k podstatnému rozšíření obzoru, k prohloubení sebepoznání, o němž lze předpokládat, že je nejvhodnější k tomu, aby člověka přivedlo ke skromnosti a humanizovalo ho. Sebepoznání, u něhož všichni moudří předpokládali ty nejlepší účinky, působí na různé povahy různě. S tím lze v praktické analýze udělat nejpozoruhodnější zkušenosti. Ale o tom chci pojednat v druhé kapitole.
Jak ukazuje můj příklad archaické představy Boha, zdá se, že nevědomí obsahuje i jiné věci než osobní výdobytky a osobní příslušenství. Moje pacientka si vůbec nebyla vědoma, že „duch“ pochází z „větru“ či jejich paralelismu. O tomto obsahu ani sama nikdy nepřemýšlela, ani jí ho nikdo nevnukl. Kritické místo v Novém zákoně (τὸ πνεῦμα πνεῖ ὅπου θέλει, to pneuma pnei hopú thelei) jí bylo nepřístupné, poněvadž neuměla řecky. Mohlo by tu jít o takzvanou kryptomnézii4 – pokud by to skutečně měla být osobní akvizice – tj. o nevědomé znovuvybavení myšlenky, kterou snící kdysi někde četla. Proti této možnosti nemohu v tomto speciálním případě nic namítnout. Viděl jsem však dost jiných případů - mnoho je jich uvedeno v mé výše zmíněné knize – kde je kryptomnézie s jistotou vyloučena. I kdyby v tomto případě o kryptomnézii šlo – což mi připadá velmi nepravděpodobné - stále by ještě bylo nutno vysvětlit, co bylo tou preexistující dispozicí, na jejímž základě právě tento obraz utkvěl a později byl znovu „ekforován“ (Semon). Tak či onak – s kryptomnézií nebo bez ní – tu jde o pravý a skutečný primitivní obraz Boha, který v nevědomí moderního člověka vyrostl a začal živě působit způsobem, který by v religiózně-psychologickém ohledu mohl být na pováženou. Na tomto obrazu bych nemohl označit jako „osobní“ nic: je to obraz zcela kolektivní, jehož etnický výskyt je dávno znám. Tento historický a obecně rozšířený obraz se znovu přirozenou psychickou činností objevil, a to není zázrak, uvědomíme-li si, že moje pacientka přišla na svět s lidským mozkem, který zřejmě dnes funguje stále stejně jako u starých Germánů. Jde tu o znovuoživený archetyp, jak jsem tyto praobrazy označil jinde5. Je to primitivní, analogický způsob myšlení snu, který tyto staré obrazy znovu vytváří. Nejde tu o zděděnou představu, nýbrž o zděděné ražení drah6.
S ohledem na tyto skutečnosti musíme předpokládat, že nevědomí obsahuje nejen to, co je osobní, ale také to, co je neosobní, kolektivní v podobě zděděných kategorií7 neboli archetypů. Vyslovil jsem tedy hypotézu, že nevědomí má ve svých hlubších vrstvách relativně oživené, kolektivní obsahy. Hovořím proto o kolektivním nevědomí.
Zkratkou GW rozumíme Gesammelte Werke von C. G. Jung (Sebrané spisy C. G. Junga).
1 Původně byl tento spis otištěn v Archives de Psychologie pod názvem La Structure de l’Inconscient. Toto pojednání je velmi rozšířené a silně pozměněné pojetí původního textu, který byl v němčině publikován poprvé in GW 7. Srv. Die Struktur des Unbewußten, GW 7.
2 K tomu srv. „Transzendente Funktion“, in: Psychologische Typen, 1950, str. 651, GW 6, odst. 908, „Definitionen“ (Definice) pod heslem „Symbol“.
3 Zevrubné doložení in: Wandlungen und Symbole der Libido, 1912. Nové vydání: Symbole der Wandlung, 1952, Výbor z díla C. G. Junga, sv. VII a sv. VIII, rejstřík, heslo „vítr“.
4 Srv. Théodore Flournoy, Des Indes à la Planète Mars. Étude sur un cas de somnambulisme avec glossolalie, Paris et Genève 1900; a Jung, Zur Psychologie und Pathologie sogenannter occulter Phänomene (K psychologii a patologii takzvaných okultních fenoménů), 1902, str. 110 a násl., GW 1, odst. 138 a násl.
5 Srv. Psychologische Typen, 1950, GW 6, „Definitionen“ (Definice) pod heslem „Bild“ (Obraz) a na jiných místech.
6 Výtka „mystické fantastiky“ vznesená proti mým názorům je tedy neopodstatněná.
7 H. Hubert et M. Mauss, Mélanges d’Historie des Religions, 1909, str. XXIX.