V této kapitole se dostáváme k problému, který dokáže způsobit největší zmatky, pokud je přehlížen. Už jsem se zmínil o tom, že analýzou osobního nevědomí se k vědomí přičleňují nejprve osobní obsahy. Navrhl jsem, aby části nevědomí, které jsou vytěsněné, ale jsou uvědomitelné, byly označeny jako osobní nevědomí. Dále jsem ukázal, že připojením hlubších vrstev nevědomí, které jsem doporučil pojmenovat kolektivní nevědomí, dochází k rozšíření osobnosti, jež vede ke stavu inflace. Tohoto stavu se dosahuje prostým pokračováním v analytické práci, jak tomu bylo v předchozím příkladě. Pokračováním analýzy přičleňujeme k osobnímu vědomí ještě neosobní, obecné základní vlastnosti lidstva, a tím dochází k už zmíněné inflaci, která by do jisté míry mohla působit jako neradostný následek uvědomování1. Vědomá osobnost je více nebo méně svévolný výřez z kolektivní psýché.
Je to suma psychických skutečností, které pociťujeme jako osobní. Atribut „osobní“ vyjadřuje výlučnou příslušnost k této určité osobě. Pouhé osobní vědomí zdůrazňuje s určitou úzkostlivostí své vlastnické a autorské právo na své obsahy, a tím se pokouší stvořit celek. Všechny obsahy, které se k tomuto celku jaksi dobře nehodí, se buď přehlédnou či zapomenou, nebo vytěsní či popřou. To je také jeden druh sebevýchovy, ale je to sebevýchova příliš svévolná a násilná. Ve prospěch ideálního obrazu, jemuž by se člověk chtěl připodobnit, je třeba obětovat mnoho všeobecně lidského. Tito „osobní“ lidé jsou vždy také velmi citliví, protože by si velmi snadno mohli uvědomit nevítaný kus svého skutečného („individuálního“) charakteru.
Tento často velice klopotně uskutečněný výřez z kolektivní psýché jsem nazval personou. Slovo persona je skutečně případný výraz, jelikož persona je původně maska, kterou nosil herec a jež označovala roli, v níž herec vystupoval. Odvážíme-li se pustit do přesného rozlišování, co je nutno považovat za osobní a co za neosobní psychický materiál, dostaneme se brzy do největších rozpaků, protože o obsazích persony musíme vypovědět v podstatě totéž, co jsme řekli o kolektivním nevědomí, totiž že je všeobecná. Jedině vlivem okolnosti, že persona je více či méně náhodný nebo libovolný výřez z kolektivní psýché, se můžeme dopustit omylu a považovat ji i v celku za něco „individuálního“; ona je však, jak její jméno říká, pouze maska kolektivní psýché, maska, jež individualitu předstírá, vede ostatní i člověka samého k přesvědčení, že je jedinečný, zatímco je to přece jen hraná role, kterou promlouvá kolektivní psýché.
Když analyzujeme personu, rozpouštíme masku a objevujeme, že to, co se zdálo individuální, je v podstatě kolektivní, že jinými slovy byla jen maskou kolektivní psýché. V podstatě není persona nic „skutečného“. Je kompromisem mezi individuem a společností v tom, „jako co se člověk jeví“. Přijímá jméno, získává titul, představuje úřad a je to či ono. To je přirozeně v jistém smyslu skutečnost, ale ve vztahu k individualitě dotyčného skutečnost sekundární, prostý kompromisní útvar, na němž se jiní někdy účastní ještě mnohem více než on sám. Persona je zdání, je to dvojrozměrná skutečnost – dalo by se o ní nevážně říci.
Bylo by ale nespravedlivé ponechat skutkovou podstatu znázorněnu v takovém stavu, aniž bychom současně uznali, že už ve vlastním výběru a definici persony spočívá něco individuálního a že přes výlučnou identitu jáského vědomí s personou je tu stále přítomna vlastní individualita nevědomého bytostného Já, a když ne přímo, tak přece jen nepřímo na sebe upozorní. I když je jáské vědomí zprvu identické s personou – oním kompromisním útvarem, jímž se zjevuje před kolektivitou, a pokud hraje nějakou roli – přece jen nemůže být nevědomé bytostné Já vytěsněno do té míry, aby se neprojevilo. Jeho vliv se nejdřív projevuje ve zvláštním druhu kontrastujících a kompenzujících obsahů nevědomí. Čistě osobní zaměření vědomí způsobí reakce nevědomí, které pod rouškou kolektivních fantazií obsahují vedle osobních vytěsnění náběhy k individuálnímu vývoji. Analýzou osobního nevědomí je do vědomí přiveden kolektivní materiál současně s prvky individuality. Jsem si vědom toho, že pro někoho, kdo nezná moje pojetí a mou techniku, je tento výsledek skoro nesrozumitelný, a zvlášť nepochopitelný je pro toho, kdo je zvyklý přistupovat k nevědomí pod zorným úhlem freudovské teorie. Když si však čtenář vzpomene na můj příklad studentky filosofie, může si s jeho pomocí přibližně představit, co mám touto formulací na mysli. Pacientka si na začátku léčby nebyla vědoma skutečnosti, že její vztah k otci byl vazbou na otce, a proto hledala muže otci podobného, kterému potom čelila svým intelektem. To by sám o sobě nebyl přehmat, kdyby její intelekt neměl zvláštní protestní charakter, s nímž se bohužel u intelektuálek často setkáváme. Takový intelekt se vždy snaží dokázat tomu druhému nějakou chybu, je především kritický s nepříjemným osobním podtónem, a přesto vyžaduje, aby byl považován za objektivní. To zpravidla mužům zkazí náladu, zvlášť pokud tato kritika, jak to nezřídka bývá, trefí bolavé místo, jemuž by se v zájmu přínosné diskuse bylo radno vyhnout. Ale je zvláštností tohoto ženského intelektu, že spíš než užitečnou diskusi vyhledává slabá místa, aby se na nich zachytil, a tím muže iritoval. Zdaleka to nebývá vždy vědomý úmysl, nýbrž mnohem spíše nevědomý účel, přimět muže k převaze a učinit ho hodným obdivu. Muž obvykle nezpozoruje, že má být vtlačen do role hrdiny, a „popichování“ je mu tak nepříjemné, že se napříště hledí dotyčné dámě vyhnout. Nakonec jí zbude jen muž, který od začátku přihrává malou kartou, a tedy není hoden obdivu.
Z toho pro mou pacientku přirozeně vyplynulo mnoho k přemýšlení, protože ona o celé této hře neměla ani ponětí. Nadto bylo třeba, aby ještě pochopila vyslovený román, který se mezi ní a otcem od dětství odehrával. Zavádělo by to příliš daleko, kdybych tu chtěl obšírně líčit, jak už v raném věku s nevědomým porozuměním navázala vztah se stínovou stránkou otce od matky odvrácenou, čímž se – daleko nad svůj věk – postavila své matce jako rivalka. To vše bylo obsahem osobního nevědomí. Protože jsem se už z profesionálních důvodů nesměl nechat iritovat, stal jsem se nutně hrdinou a otcem-milencem. Obsahem analýzy osobního nevědomí byl také zprvu přenos. Moje role hrdiny byla pouhé zdání, a jako jsem se já stal pouhým fantomem, tak hrála i ona svou tradiční roli přemoudřelé, vysoce dospělé a všechápající matky-dcery-milenky, pouhou roli, personu, za níž byla ještě skryta její skutečná, vlastní povaha, její individuální bytostné Já. Ano, pokud se zprvu se svou rolí zcela identifikovala, nebyla si sama sebe vůbec vědoma. Byla stále v mlze svého infantilního světa a vlastní skutečný svět ještě neobjevila. Ale jak si s postupem analýzy uvědomovala povahu svého přenosu, ohlásily se také ony sny, o nichž jsem se zmínil v první kapitole. Tyto sny přinášely kusy kolektivního nevědomí a s ním se rozplynul její infantilní svět, a s ním také divadlo hrdinů. Přišla k sobě samé a k vlastním skutečným možnostem. Tak tomu zřejmě bývá ve většině případů, které jsou dostatečně analyzovány. To, že se vědomí vlastní individuality objevilo právě se znovuoživením archaického obrazu Boha, není pouhá ojedinělá koincidence, nýbrž velmi častý jev, který podle mého mínění odpovídá nevědomé zákonitosti.
Ale vraťme se po tomto odbočení k naší dřívější úvaze!
Jakmile se zruší osobní vytěsnění, vynoří se – vzájemně promíseny – individualita a kolektivní psýché a nahradí dříve vytěsněné osobní fantazie. A nyní fantazie a sny, které se vynořují, začnou vypadat poněkud jinak. Zdá se, že neklamným znakem kolektivních obrazú je „kosmično“, totiž vztah snových a fantazijních obrazů ke kosmickým kvalitám, jako je časová a prostorová nekonečnost, enormní rychlost a rozsah pohybu, „astrologické“ souvislosti, tellurické, lunární a solární analogie, podstatné změny tělesných proporcí atd. Také zřetelný výskyt mytologických a religiózních motivů ve snu ukazuje na aktivitu kolektivního nevědomí. Kolektivní prvek se často ohlašuje podivnými symptomy2, například sny, v nichž člověk létá ve vesmíru jako kometa, je Zemí, Sluncem nebo hvězdou, je mimořádně veliký či malý jako trpaslík, je mrtev, je na neznámých místech, sám sobě cizí, zmatený či pomatený atd. Stejně tak se mohou objevit pocity desorientovanosti, pocity závrati a podobně, spolu se symptomy inflace.
Rozsah možností kolektivní psýché působí matoucím a oslňujícím dojmem. Rozpuštěním persony totiž dochází k rozpoutání mimovolní fantazie, která zřejmě není ničím jiným než specifickou činností kolektivní psýché. Tato činnost přivádí do vědomí obsahy, o jejichž existenci člověk předtím neměl tušení. Ale tou měrou, jak roste vliv kolektivního nevědomí, ztrácí vědomí svou vůdčí moc. Nepozorovaně se stává tím vedeným, přičemž vedení se postupně ujímá nevědomý a neosobní proces. Tak se vědomá osobnost, aniž to pozoruje, posouvá jako jedna z figurek na šachovém poli neviditelného hráče. A je to on, kdo rozhoduje tuto osudovou partii, nikoli vědomí a jeho úmysl. Tímto způsobem se ve výše uvedeném příkladě docílilo odloučení přenosu, které vědomí považovalo za nemožné.
Vstup do tohoto procesu je nevyhnutelný, kdykoli existuje nutnost přenést se přes potíž, která se zdá neřešitelnou. Zdůrazňuji, že tato nutnost se nevyskytuje u všech případů neuróz, ve většině případů jde patrně především o odstranění okamžitých adaptačních obtíží. Těžké případy ovšem nelze léčit bez dalekosáhlé „změny povahy“, respektive změny zaměření. V naprosté většině případů dá přizpůsobení se realitě tolik práce, že přizpůsobení se dovnitř, tedy kolektivnímu nevědomí, nepadá dlouho v úvahu. Stane-li se však toto přizpůsobení dovnitř problémem, pak nevědomí vyvine zvláštní, neodolatelnou přitažlivost, která podstatně ovlivní vědomou životní orientaci. Převaha nevědomého vlivu, která je spojena s rozpuštěním persony a omezením vůdčí síly vědomí, je pak stavem poruchy psychické rovnováhy, který je v případě analytické léčby uměle navozen s terapeutickým úmyslem řešit obtíže bránící dalšímu vývoji. Existuje přirozeně nekonečně mnoho překážek, které mohou být překonány dobrou radou, trochou morální podpory, pacientovým vhledem nebo trochou dobré vůle. Tím je možno dosáhnout velmi pěkných léčebných úspěchů. Nejsou vzácné případy, kdy není nutno se o nevědomí zmiňovat. Existují však i obtíže, jejichž uspokojivé řešení není v dohledu. Jestliže v těchto případech nedošlo už před léčbou k poruše psychické rovnováhy, jistě se projeví během léčby, a to velmi často, aniž se o to lékař jakkoli přičiní. Často to vypadá, jako by tito pacienti čekali jen na spolehlivého člověka, aby se mohli vzdát a zhroutit. Taková ztráta rovnováhy je v podstatě podobná psychotické poruše, to znamená, že se od počátečního stadia duševní choroby odlišuje jen tím, že v dalším průběhu vede k většímu zdraví, zatímco duševní choroba vede k většímu zpustošení. Je to stav paniky, vzdání se tváří v tvář zdánlivě bezvýchodnému zmatku. Většinou tomu předcházely zoufalé snahy vůle obtíže zvládnout, pak nastalo zhroucení, v němž se dosud vedoucí vůle rozpadá. Energie, která se tím uvolní, vymizí z vědomí a do jisté míry padá do nevědomí. Faktem je, že v takových okamžicích se vynořují první náznaky nevědomé činnosti. (Odkazuji na příklad duševně chorého mladíka.) Energie, která opouští vědomí, tedy zřejmě oživuje nevědomí. Dalším důsledkem je změna smyslu. Snadno bychom si mohli představit, že v případě zmíněného mladíka by silnější mozek onu vizi hvězd pojal jako uzdravující osvícení a lidskou bolest by přijal sub specie aeternitatis, čímž by se pak znovu upamatoval na sebe sama3.
Tímto způsobem by byla odstraněna zdánlivě nepřekonatelná překážka. Považuji ztrátu rovnováhy za něco účelného, neboť nahrazuje selhávající vědomí automatickou a instinktivní činností nevědomí, která míří k vytvoření nové rovnováhy; a tohoto cíle také dosáhne – za předpokladu, že je vědomí schopno obsahy produkované nevědomím asimilovat, to znamená pochopit a zpracovat je. Prosadí-li se jednoduše nevědomí proti vědomí, vznikne psychotický stav. Nemůže-li proniknout úplně a nedosáhne-li ani pochopení, vznikne konflikt ochromující každý další pokrok. S otázkou pochopení kolektivního nevědomí se ovšem dostáváme k dalšímu značnému problému, který je předmětem následující kapitoly.
Zkratkou GW rozumíme Gesammelte Werke von C. G. Jung (Sebrané spisy C. G. Junga).
1 Tento průvodní jev většího uvědomění není vůbec pro analytickou léčbu specifický. Vyskytuje se všude tam, kde jsou lidé uchváceni nějakým věděním nebo poznáním. „Poznání však vede k domýšlivosti,“ píše Pavel Korintským, neboť nové poznání leckomu stouplo do hlavy, jak už to tak bývá. Inflace nemá se způsobem poznávání nic společného, nýbrž jen se skutečností, že se nějaký nový poznatek do té míry zmocní slabé hlavy, že už nic jiného nevidí a neslyší. Je tím hypnotizována a věří, že právě objevila řešení záhady světa. To se však rovná domýšlivosti. Tento pochod je reakce tak obecná, že již Genesis 2, 17 popisuje, že jíst ze stromu poznání znamená hříšný pád vedoucí k smrti. Člověku ovšem hned nenapadne, proč by více uvědomění doplněného trochou vypínavosti mělo být tak nebezpečné. Genesis líčí uvědomění jako porušení tabu, jako by skrze poznání byla svévolně překročena svatosvatá hranice. Myslím, že Genesis má pravdu potud, že každý krok k většímu vědomí je druh prométheovské viny: poznáním se do jisté míry loupí oheň bohům, to znamená, že něco, co bylo ve vlastnictví nevědomých sil, je vyrváno z této přirozené souvislosti a je podřízeno svévoli vědomí. Člověk, který usurpoval nové poznání, však zažije změnu nebo rozšíření vědomí, čímž se toto vědomí přestává podobat vědomí jeho bližních. Pozvedl se sice nad to, co bylo v té době lidské („budete jako Bůh“), ale tím se také vzdálil člověku. Muka této osamělosti jsou pomstou bohů: už nemůže zpátky k lidem. Jak praví mýtus, je přikován na osamělých skaliskách Kavkazu, opuštěný bohy i lidmi.
2 Není snad zbytečné poznamenat, že kolektivní elementy vůbec nevystupují ve snech pouze v tomto stadiu analytické léčby. Existují mnohé psychologické situace, v nichž vystoupí na povrch aktivita kolektivního nevědomí. Ale na rozbor těchto podmínek tu není místo.
3 Theodore Flournoy, Automatisme téléologique antisuicide: un cas de suicide empêché par une hallucination. In: Archives de Psychologie, VII, 1908, str. 113-137; a Jung, Psychologie der Dementia praecox (O psychologii dementiae praecox: pokus), 1907, str. 174 a násl., GW 3, odst. 304 a násl.