PŘEKLAD KNIHY TCHAJ-I ŤIN-CHUA CUNG-Č’

I]

NEBESKÉ VĚDOMÍ (SRDCE)

Mistr Lü-cu pravil: Je něco, co existuje samo sebou; říkáme tomu smysl (tao). Smysl nemá jméno ani tvar. Je to jediné bytí, jediný prvotní duch. Bytí a život nemůžeme vidět. Jsou obsaženy ve světle nebe. Světlo nebe nemůžeme vidět, máme je obsaženo ve dvou očích. Dnes chci být vaším průvodcem a odhalit vám tajemství zlaté květiny Velké jednoty, a z ní pak vyložit vše další.

Velkou jednotou myslíme to, co nemá nic víc než sebe sama. Tajemství magického života spočívá v tom, že jednáme, abychom mohli nejednat, nelze totiž vše přeskočit a chtít do toho útočiště vniknout rovnou. Řiďme se tedy dávnou zásadou a dejme se do práce na Bytí. Přitom jde o to nesejít na scestí.

Zlatá květina je světlo. Jako barvu má světlo? Zlatou květinu berme jako přirovnání. Je to pravá síla transcendentní Velké jednoty. K ní poukazují slova: „Olovo dodává širým vodám všude stejnou chuť.“

V Knize proměn se to říká takto¹: „Nebe Jednotou vytváří vodu.“ Právě v tom je skutečná síla Velké jednoty. Dosáhne-li člověk této Jednoty, bude živ, ztratí-li ji, zemře. Avšak ačkoli člověk žije v síle (jíž je vzduch, prana), sílu (vzduch) nevidí, právě tak jako ryby žijí ve vodě, vodu však nevidí. Člověk umírá, nemá-li k životu vzduch, právě tak jako ryby bez vody hynou. Proto zasvěcení učili lidi, aby se drželi nejzákladnějšího a sledovali jediné, oběh světla a zachovávání jeho centra. Držíme-li se této pravé síly, můžeme si prodloužit dobu života, a pak si pomocí metody „slévání a míšení“ vytvořit nesmrtelné tělo.

Práce sledující koloběh světla spočívá zcela v návratném pohybu, kdy shromažďujeme myšlenky (v sídle nebeského vědomí, nebeském srdci). Nebeské srdce leží mezi sluncem a měsícem (to znamená mezi oběma očima).

V Knize o žlutém zámku se říká: „Život lze uspořádat a srovnat na políčko rozlohy jediného palce v domě rozměru jediné stopy.“ Dům rozměru jedné stopy je obličej. V obličeji políčko velikosti palce: co jiného by to mohlo být než nebeské srdce? Uprostřed čtverečného palce se skví nádhera. V purpurové síni v nefritovém městě bydlí bůh naprosté prázdnoty i živoucnosti. Konfuciáni to nazývají centrem prázdnoty, buddhisté terasou životnosti, taoisté zemí předků anebo žlutým palácem anebo temným průsmykem anebo prostorem prvotního nebe. Nebeské srdce je jako příbytek, světlo je pánem domu.

Jak světlo obíhá v návratném kruhu, předstupují proto síly celého těla před jeho trůn, jako když svatý král vybudoval ústřední město a vytvořil základní řád a přispěchají všechny státy zaplatit daň, anebo jako když pán dlí v poklidu a jasu a čeledíni i služky ochotně poslouchají jeho rozkazů a každý koná svou práci.

Proto potřebujete uvést světlo do oběhu; to je nejvyšší a nejpodivuhodnější tajemství. Světlem pohneme snadno, obtížně je však ustálíme na místě. Necháme-li je dost dlouho obíhat, houstne, krystalizuje; je to pak přirozené tělo ducha. Tento zkrystalizovaný duch se vytváří za devátým nebem. Je to stav, o němž je v Knize zrcadla srdce psáno: „Mlčky letíš k výšinám jitra.“

Konáme-li podle této zásady, nepotřebujeme hledat žádnou jinou metodu, je jen třeba soustředit k tomu všechnu mysl. Kniha Leng-jen² říká: „Se soustředěnou myslí lze vzlétnut a zrodit se v nebi.“ Nebe není vzdálená modrá obloha, nýbrž místo, kde se v domě tvoření vytváří tělesnost. Pokračuje-li se v tomto díle dlouho, vznikne přirozeně mimo tělo i druhé tělo duchovní.

Zlatá květina je elixír života (ťin-tam, doslova zlatá kulička, zlaté zrno). Všechny proměny duchovního vědomí závisí na srdci. V něm tkví tajné kouzlo, jež sice působí přesně, ale přece je tak prchavé, že je k němu zapotřebí nejvyšší inteligence a jistoty jakož i nejhlubšího pohroužení a klidu. Lidé bez této vrcholné inteligence a chápavosti nenajdou způsob použití. Lidé bez tohoto hlubokého pohroužení a klidu nesplní jeho požadavky.

V tomto oddílu se vysvětluje původ velkého smyslu světa (tao). Nebeské srdce je zárodečný pupen velkého Smyslu. Kdo dokáže setrvat v naprostém klidu, tomu se nebeské srdce zjeví samo. Vzbudí-li někdo tento pocit a zapůsobí-li přímočaře, vznikne člověk jako původní živá bytost. Tato živá bytost dlí od početí až do narození na pravém místě. Jakmile do jejího zrodu zasáhne jeden jediný tón individuace, její bytí a život se rozejdou na dvě strany. Od této chvíle – nedosáhneme-li nejhlubšího klidu – se již bytí se životem neshledá.

Proto v plánu velkého pólu platí: Velká jednota do sebe pojme pravou sílu (prana), semeno, ducha, anima a animu. Pokud se myšlení zcela uklidní, takže člověk vidí nebeské srdce, duchovní inteligence samočinně dospěje k počátku. Toto prvotní bytí ovšem sídlí ve svém pravém prostoru, avšak třpyt světla sídlí ve dvou očích. Proto mistr učí, abychom se vložili do oběhu světla, máme-li zase dosáhnout pravého bytí. Pravé bytí je původní duch. Pravý duch, to je právě bytí a život, a reálná je v něm právě prvotní síla. A právě toto je Veliký smysl.

Mistr se pak dále stará, aby lidé neminuli cestu, jež vede od vědomého jednání k nevědomému nejednání. Proto říká: Kouzlo elixíru života používá vědomého jednání, aby se dosáhlo nevědomého nejednání. Vědomé jednání spočívá v tom, že se světlo reflexí uvádí do oběhu, aby se zjevilo působení nebe. Jestliže se pak zrodí pravé semeno a užijeme správné metody, jak je roztavit a smísit, aby se vytvořil elixír života, potom projdeme průsmykem; vytvoří se embryo, a to se musí rozvíjet zahříváním, krmením, koupelí a umýváním. Tím se přechází do oblasti nevědomého nejednání. Je zapotřebí celého roku této ohnivé periody, než se embryo narodí, svlékne kuklu a přejde z obyčejného světa do světa posvátného.

Tato metoda je zcela jednoduchá a snadná. Ale upadáme při ní do tolika prchavých stavů a proměn, že platí rada: Nedospějeme tam naráz, jedním skokem. Kdo hledá věčný život, musí hledat místo, kde původně vzniklo bytí a život.

II]

PRVOTNÍ DUCH A VĚDOMÝ DUCH

Mistr Lü-cu pravil: Oproti nebi a zemi je člověk pouhá jepice. Avšak oproti Velkému smyslu jsou i nebe a země pouhá bublina a stín. Jen původní duch a pravé bytí překonává čas a prostor.

Klíčivá síla semene stejně jako nebe a země podléhá zániku, avšak prvotní duch existuje mimo polární protiklady, je místem, z něhož se rodí nebe i země. Jestliže žáci pochopí, jak se dobrat prvotního ducha, překonají polární protiklady světla a tmy a nedlí již ve třech světech³. Toho je však schopen jen ten, kdo spatřil bytí v jeho původní podobě.

Když se lidé vyprostí z matčina lůna, sídlí prvotní duch v onom palcovém čtverečku (mezi očima), pod srdcem se však usídlí vědomý duch. Toto spodní srdce z masa a krve má tvar velké broskve, kryjí je křídla plic, podpírají je játra a slouží mu útroby břicha. Toto srdce závisí na vnějším světě. Kdyby člověk jeden den nejedl, je srdci nevolno. Ulekne-li se něčeho, srdce se rozbuší, popudí-li se něčím, uvázne, stane-li před tváří smrti, zesmutní, spatří-li něco krásného, zaplesá. Avšak tím nebeským srdcem v hlavě nic ani sebeméně nepohne. Ptáš-li se, zdali se nebeské srdce přece nemůže pohnout, tu odpovím: Jak by se mohla pohnout pravá myšlenka na místečku velikosti palce! Pohne-li se přece, není to dobré. Vždyť se hýbe v obyčejných lidech, když umírají, když už se světlo zahustilo a vytvořilo karmické tělo a jeho životní síla se pozvolna vkládá do popudů a pohybů. To je však tajemství, jež se za tisíce let neprozradilo.

To dolní srdce je jako silný a mocný vojevůdce, který pohrdá nebeským panovníkem jako slabochem a zmocnil se vedení státu. Jestliže se však podaří opevnit a uhájit hrad Původu, je to, jako kdyby na trůně seděl panovník silný a moudrý. Oči jako dva ministři podporující vší silou panovníka uvádějí světlo do oběhu vpravo a zase zpět vlevo. Je-li tedy ústřední vláda v pořádku, dostavují se všichni odbojní hrdinové s obrácenými kopími a přijímají její rozkazy.

Nejvyšším kouzlem k získání elixíru života je voda semene, oheň ducha a země myšlenky. Toto trojí. Co je voda semene? Je to pravá, jediná síla prvotního nebe (erós). Oheň ducha, to je právě světlo (logos). Země myšlenky, to je právě nebeské srdce v ústředním paláci (intuice). Ohně ducha užijeme jako činitele, země myšlenky jako substance, vody semene jako podkladu. Obyčejní lidé si vytvářejí myšlenkou tělo. Tělem není pouze vnější tělo vysoké sedm stop. V těle je i anima. Anima se pojí k vědomí a působí v něm. Vznik vědomí závisí na animě. Anima je ženské povahy (jin) a je substancí vědomí. Pokud se toto vědomí nepřeruší, neustále plodí pokolení za pokolením a tvar i transformace substance se neustále mění.

Mimo to však existuje animus, v němž se skrývá duch. Animus sídlí ve dne v očích, v noci pobývá v játrech. Když sídlí v očích, vidí, když pobývá v játrech, sní. Sny jsou pouti ducha všemi devíti nebi a po všech devíti zemích. Kdo je však při probuzení zachmuřený a mdlý, je spoután animou. Animus a tím i udržování koncentrace ducha je tedy ovlivňován koloběhem světla; jím je podrobována anima a pozastavováno vědomí. Metoda dávných mudrců jak uniknout ze světa spočívala právě v tom, že se dokonale roztavily strusky tmy, aby se vše navrátilo k čisté tvorbě. To není nic jiného, než že je ubráno animě a dodáno plnosti animovi. A kouzelným prostředkem k umenšení tmy a k ovládnutí animy je návratný oběh světla. Když svou práci nezaměříme na obnovení tvořivosti, ale omezíme se jako na kouzelný prostředek na koloběh světla, je tvořivým činitelem právě světlo. Jeho oběhem se vracíme zpět k místu stvoření. Držíme-li se této metody, pak bude semenné vody hojnost, oheň ducha se sám vznítí a země myšlenky se ztuží a vykrystalizuje. A může vzejít posvátný plod. Skarabeus valí svou kuličku a v kuličce vzniká život účinkem nerozdělené práce jeho duchovní koncentrace. Jestliže může embryo vzniknout a vylíhnut se z kukly dokonce v hnoji, cožpak by se nemohlo zrodit tělo v příbytku našeho nebeského srdce, soustředíme-li se na to duchem?

Sestoupí-li jediné účinné pravé bytí (logos spojený s žitím) do paláce Tvoření, rozdělí se na anima a animu. Animus je v nebeském srdci. Je povahy světelné, je silou lehkosti a čistoty. Je tím, co získáváme z Veliké prázdnoty, jež je téhož tvaru jako prapočátek. Anima je povahy temné. Je silou tíže a kalu, je vetknuta do tělesného srdce z masa a krve. Animus miluje život, anima hledá smrt. Všechny smyslové choutky a výbuchy hněvu jsou účinky animy, ona je vědomým duchem, který se po smrti živí krví, avšak za života strádá. Temné se vrací k temnému, stejné věci se přitahují. Žák však dovede temnou animu dokonale destilovat, takže se změní v čisté světlo (jang).⁴

V tomto oddílu se popisuje role, kterou při vytváření lidského těla hrají prvotní duch a vědomý duch. Mistr říká: Život člověka je jako život jepice a pouze pravé bytí prvotního ducha je s to uniknout koloběhu nebe a země a osudu eonů. Pravé bytí vychází z nepolární podstaty a nabývá prasíly polarity, čímž přijímá od nebe a země skutečné bytí a stává se vědomým duchem. Prvotní duch získal bytí od otce a matky. Tento prvotní duch byl bez vědomí a bez uvědomění, byl však s to řídit tvořivé procesy těla. Vědomý duch je nám zcela zjevný a velice účinný a dokáže se neustále přizpůsobovat. Je pánem lidského srdce. Dokud dlí v těle, je to animus. Když se s tělem rozloučí, stává se duchem. Když tělo počínalo svou existenci, prvotní duch ještě nevytvořil embryo, v němž by se mohl ztělesnit. Nyní krystalizuje v nepolární volné jednotě.

Ve chvíli narození dýchá vědomý duch sílu vzduchu, a tak se stává příbytkem narozeného. Sídlí v srdci. Od té chvíle je srdce pánem a prvotní duch ztrácí své místo, zatímco vědomý duch získává moc.

Prvotní duch miluje klid, vědomý duch miluje pohyb. Při pohybech je stále poután pocity a dychtěním. Ve dne v noci spotřebovává prasemeno, až zcela vyčerpá sílu prvotního ducha. Pak vědomý duch opustí svůj obal a vyjde ven.

Kdo většinou činil dobro, zachová si, až dojde k smrti, sílu ducha čistou a jasnou. Ta pak vystoupí horními otvory úst a nosu. Čistá a lehká síla vzduchu stoupá vzhůru a vznáší se k nebi a stává se pětinásobně přítomným stínovým géniem či stínovým duchem.

Byl-li však prvotní duch za života zneužíván vědomým duchem k chamtivosti, k třeštění, k žádostem a rozkoším a páchal všemožné hříchy, tu pak je v okamžiku smrti síla ducha kalná a zmatená a vědomý duch vychází z těla spolu se vzduchem dolejším otvorem u ústí břicha. Neboť když je síla ducha kalná a nečistá, krystalizuje dole a klesá do pekla a stane se démonem. Prvotní duch pak nejen ztrácí svou podobu, ale ubývá mu tím i moci a moudrosti pravého bytí. Proto praví mistr: Pohybovat se, to není dobré.

Kdo si chce uchovat prvotního ducha, musí mu bezpodmínečně nejprve podřídit ducha poznávajícího. Cesta k jeho podrobení vede právě návratným kruhem oběhu světla. Učí-li se člověk koloběhu světla, musí při tom zapomenout na tělo i na srdce. Srdce musí odumřít, duch musí žít. Žije-li duch, začne dech neobyčejným způsobem kroužit. To je to, co mistr považuje za nejlepší ze všeho.⁵ K tomu musí člověk působit, aby se duch ponořil do spodku těla (do solárního pletiva). Síla je pak v dotyku s duchem a duch se silou pročistí a krystalizuje. To je metoda přiložení ruky.

Prvotní duch se v příbytku života časem přemění v Pravou sílu. Tehdy musíme použít metody točení mlýnským kolem, aby se síla destilovala a byl z ní elixír života. To je metoda soustředěné práce.

Když je perlička elixíru života hotova, může se vytvořit posvátné embryo, naše práce se pak musí zaměřit na zahřívání a vyživování duchovního embrya. To je metoda dokončování.

Když je tělo dítěte v plné síle hotové, musí se práce zaměřit na to, aby se embryo narodilo a vrátilo se do Prázdnoty. To je metoda zvednutí ruky od díla.

Takové je od nejstarších dob smysluplné pořadí kroků v pravé metodě, jak dospět ke stupni věčně žijícího nesmrtelného génia a světce, a nejsou to jalová slova.

Jestliže však práce dospěla až sem, je naprosto ztráveno vše, co náleželo k temnému principu, a tělo se zrodilo do čistého Světla. Proměnil-li se vědomý duch v prvotního ducha, lze teprve říci, že dosáhl nekonečné proměnlivosti a uniknuv z koloběhu dospěl v šestinásobně⁶ přítomného zlatého génia. Neužije-li člověk této metody ke svému zušlechtění, jak potom chce uniknout z cesty rození a umírání?

Meditace, 1. stadium Soustředění světla

III]

KOLOBĚH SVĚTLA A UDRŽOVÁNÍ STŘEDU

Mistr Lü-cu pravil: „Odkdy je nám zjeveno označení ‚koloběh světla‘? Bylo nám zjeveno ‚Pravým člověkem počátku tvarů‘“ (Kuan-jin-c’eu)⁷. Necháme-li světlo obíhat v kruhu, krystalizují všechny síly nebe i země, světla i tmy. To jest to, co se označuje jako semenné myšlení anebo jako tříbení síly anebo jako tříbení představy. Když začínáme užívat tohoto kouzla, je to, jako kdyby uprostřed bytí bylo cosi nejsoucího; když pak jsme po čase s prací hotovi a je zde tělo mimo tělo, je to, jako kdyby uprostřed nebytí bylo něco jsoucího. Teprve po stu dní neustálé práce se stává světlo pravým světlem, teprve se stává ohněm ducha. Za sto dní vznikne sám od sebe uprostřed světla bod, pól světla (jang). Pak náhle vznikne perlička semene. Je to, jako kdyby se spojili muž a žena a došlo k početí. Tu musí člověk docela ztichnout a očekávat je. Koloběh světla je etapa ohně.

Uprostřed pravznikání je rozhodujícím činitelem zář světla (jang-kuang). V hmotném světě je jím slunce, v člověku jím je oko. Hlavně tato síla, když se zaměří směrem ven (a plyne dolů), způsobuje vyzařování a rozptyl duchovního vědomí. Princip Zlaté květiny proto naprosto spočívá na metodě návratného pohybu.

Srdce člověka je ve znamení ohně⁸. Plamen ohně směřuje vzhůru. Když obě oči pozorují věci ve světě, je to zření obrácené k vnějšku. Když pak člověk zavře oči a zrak obrátí a zaměří dovnitř a pozoruje prostory zemřelých předků, je to zpětná metoda. Síla ledvin je ve znamení vody. Když se pohnou pudy, plyne síla dolů, směřuje navenek a plodí děti. Když ji člověk v okamžiku uvolnění nenechá plynout ven, nýbrž vede ji silou myšlenky nazpět, takže z tavícího kelímku Tvorby proniká vzhůru a osvěžuje a sytí srdce i tělo, je to rovněž zpětná metoda. Platí proto, že smysl elixíru života spočívá naprosto jen na zpětné metodě.

Koloběh světla není pouze koloběhem semeníku jednotlivého těla, nýbrž je přímo koloběhem pravých tvůrčích formujících sil. Nejde o momentální záblesk fantazijní představy, nýbrž je tu vystižen oběh všech eonů (stěhování duší). Proto každý výdech – v měřítku lidského času – znamená jeden rok, avšak v měřítku dlouhé noci devíti stezek (nových vtělování) znamená jeden výdech sto let.

Jakmile člověk vydal jediný tón individuace⁹, narodí se na svět a do smrti se třeba ani jedinkrát neohlédne nazpět. Síla světla se vyčerpá a vytratí, to pak vede do světa devateré tmy (do nového vtělení). V knize Leng-jen¹⁰ se o tom říká: „Soustředěním myšlenek můžeme vzlétnout, nahromaděním žádostí se zřítíme dolů.“ Jestliže žák málo dbá o myšlenky a příliš dbá o své žádosti a choutky, vydává se cestou k propadlišti. Pravá intuice vzniká jen kontemplací a klidem: k tomu je zapotřebí zpětné metody.

V Knize zastřené harmonie¹¹ se o tom říká: „Osvobození je v oku.“ V Základních otázkách Žlutého císaře¹² se říká: „Semeník lidského těla se musí soustředit do prázdného prostoru nahoře.“ Tento výrok se vztahuje k témuž. Věta poukazuje k nesmrtelnosti a poukazuje také k vysvobození ze světa. To je společný cíl všech náboženství.

Světlo není pouze v těle, ale není také (jen) mimo tělo. Sluncem a měsícem jsou osvěcovány hory a řeky a veliká země: to vše je také toto světlo. Není tedy jen v těle. Porozumění a ujasnění, poznání a vysvětlení, to vše je rovněž toto světlo a všechny pohyby (ducha) jsou též toto světlo, proto není světlo jen mimo tělo. Světelný květ nebe a země naplňuje všech tisíc prostorů. Avšak světelný květ jednotlivého těla taktéž proniká nebem a obrůstá zemi. Proto, tak jako obíhá kruhem světlo, jsou s ním zároveň v koloběhu nebe i země, hory a řeky. Zapustit semeník květu v lidském těle nahoře v oku, to je mocný klíč k lidskému tělu. Pamatujte na to, děti! Nepěstujete-li jediný den meditaci, prchá vám toto světlo bůhvíkam. Oddáte-li se i jen na čtvrthodinku meditaci, můžete tím vyřídit deset tisíc eonů a tisíc narození. To je kouzelný prostředek, mocnější nad všechno pomyšlení.

Když se však člověk dá do práce na svém bytí, musí pronikat od zjevného k hlubinnému, od hrubého k jemnému. Vše záleží na tom, aby nepřestával. Začátek a konec práce musí spadat vjedno. Mezitím samozřejmě přijdou chladnější i vřelejší okamžiky. Cílem však musí být, aby se dosáhlo výšin nebe a hlubin moře. Až když už všechny metody připadají snadné a samozřejmé, teprve pak jsme vše zvládli.

Všichni světci si navzájem sdělovali, že nic není možné bez kontemplace (ťan-čao, zrcadlení); Když řekl Kchung-c’: „Dovést poznání k cíli,“ anebo to Šakja nazval „zřením srdce“, anebo Lao-c’ „vnitřním zřením“, znamená to vždy totéž.

O zrcadlení ovšem může mluvit kdekdo, ale nezvládne je, jestliže neví, co to slovo znamená. Co má být zrcadelním odraženo, je vědomé srdce, to se musí vrátit k výchozímu bodu, kde se ještě nezjevil formující duch. Našemu šest stop vysokému tělu se musíme snažit najít tvar, jaký mělo před počátkem nebe a země. Jestliže dnes lidé ztráví v meditaci jen hodinu nebo dvě a pozorují pouze své nynější vlastní tělo a říkají tomu zrcadlení (kontemplace), jakpak by z toho mohlo něco vzejít?

Zakladatel buddhismu i zakladatel taoismu učili, že si člověk má hledět na špičku nosu. Tím nemyslili, že má ke špičce nosu upírat myšlenky. Ani tím nemyslili, že zatímco by oko pohlíželo na špičku nosu, myšlenky by se měly soustředit na žlutý střed. Kam se zaměří oko, tam se zaměří i srdce. Jakpak by se mohlo zaměřovat zároveň vzhůru (na žlutý střed) a dolů (na špičku nosu), anebo mířit střídavě hned vzhůru, hned dolů? To vše by znamenalo plést si prst ukazující k měsíci s měsícem.

Co se tím tedy vlastně myslí? Slova „špička nosu“ jsou zvolena velmi vhodně. Nos může očím sloužit za ukazatele směru. Kdo nemíří pohledem podle nosu, ten buď vyvalí oči a hledí do dálky, takže nevidí nos, anebo sklopí víčka, až se oči zavřou a také nevidí nos. Ale otevírá-li oči příliš, dělá tu chybu, že se upírá k vnějšímu světu, který ho snadno rozptýlí. Když je příliš zavírá, dělá tu chybu, že mu utíkají dovnitř, a pohrouží se snadno do snění. Když však spustí víčka právě na polovic, vidí právě dobře špičku nosu. Proto ji má za vodítko. Záleží jen na tom sklápět víčka správným způsobem a dovolit světlu, aby nám do očí zářilo samo, aniž se namáháme sami do nich světlo uvádět. Pohled na špičku nosu slouží jen na počátku vnitřního soustředění k tomu, aby se oči zahleděly správným směrem, abychom se zaměřili na správnou linii, potom už toho není třeba. Asi tak, jako když zedník zavěsí olovnici. Když ji zavěsil, zařídí podle ní svou práci, ale pak se už o olovnici neustále nestará a pořád se na ni nedívá.

Fixující kontemplace¹³ je běžná buddhistická metoda a nebyla nikdy žádným tajemstvím.

Upřeme obě oči na špičku nosu, pohodlně se zpříma posadíme a upneme srdce na střed uprostřed podmínek (nehybný bod v prchavém reji jevů). V taoismu se nazývá žlutým středem, v buddhismu centrem uprostřed podmínek. Obojí je totéž. Neznamená to nutné střed naší hlavy. Jenom se nám radí, abychom soustředili mysl k bodu ležícímu uprostřed mezi očima. Pak začínáme správně. Světlo je substance pohyblivá. Upneme-li mysl k místu mezi očima, světlo nám do nich vniká samo. Nemusíme mít ani zvlášť úporně na zřeteli Palác středu. V těchto několika větách je řečeno to nejdůležitější.

„Centrum uprostřed podmínek“ je označení velice výstižné. Centrum je všudypřítomné, je v něm zahrnuto vše, vztahuje se k impulsu všeho Tvoření. Podmínky jsou pak vstupní bránou. Splnění podmínek totiž otvírá vchod, nic dalšího však s neúprosnou nutností nenavozuje. Spojení těchto dvou slov má význam značné volný a zároveň přesný.

Fixující kontemplace je nezbytná, pomáhá upevnit osvícení. Jen při tom nesmíme strnule sedět, když v nás okolní svět probudí myšlenku, nýbrž musíme sledovat, kde se myšlenka nachází, kde vznikla, kde hasne. Sledovat a domýšlet každou prchající myšlenku dál a dál by však nevedlo k žádnému konci. Člověk se musí upnout jedině na bod, kde ona myšlenka vznikla, a nesmí pátrat mimo tento bod; neboť není možné najít srdce (vědomí), tedy dostat se vědomím mimo vědomí. Stav obou srdcí se zároveň snažíme uvést do klidu, to je správná kontemplace. Co tomu odporuje, je špatná kontemplace. Ta nevede k cíli. Jestliže nám pak stále a nepřetržitě myšlenky utíkají, zarazme je a začněme s opravdovou kontemplací. Kontemplujeme a opět začneme fixovat. Kontemplace je světlo. Kontemplace bez fixace je světlo bez koloběhu. Nezapomínejte na to!

Obecným smyslem tohoto oddílu je, že pro koloběh světla je důležité udržovat střed. V tomto jeho posledním úseku se mluvilo o tom, že lidské tělo je velice cenným statkem, je-li jeho pánem prvotní duch. Je-li však využíváno vědomým duchem, způsobuje to, že je prvotní duch ve dne v noci rozptylován a vypotřebováván. Když se zcela vyčerpá, tělo zemře. Líčí se pak metoda, jak podrobit vědomého ducha a ochránit prvotního ducha: To je nemožné, nezačneme-li tím, že navozujeme koloběh světla. Asi tak jako když chceme stavět nádherný dům, musíme pro něj nejdříve nalézt pěkný podklad. Je-li podklad pevný, tu se teprve můžeme pustit do práce a hluboko zabudovat pevné základy zdí a stavět pilíře a zdi. Nezabudujeme-li základy takto, cožpak lze vystavět dům? Metoda péče o život je právě taková. Oběh světla lze přirovnat k podkladu stavby. Je-li fundament pevný, je na něm možno rychle stavět. A udržujeme-li ohněm ducha zlatý střed, budování našeho pravého bytí pokračuje jako práce na stavbě. Mistr proto ozřejmuje metodu, jak přistupovat k péči o život a radí lidem, aby se oběma očima dívali na špičku nosu, přimhouřili víčka, hleděli do nitra, klidně seděli s tělem vzpřímeným a srdce upjali k centru uprostřed všech podmínek.

Upínáme-li myšlenky k místu mezi oběma očima, způsobujeme tím, že vniká světlo. Poté duch (čchi) houstne, krystalizuje a umisťuje se do centra mezi všemi podmínkami. Centrum mezi podmínkami, to je pevné dno elixíru, místo pro sílu (solární pletivo).

Mistr to vyjadřuje tajemně řka: Na počátku práce musíme sedět v klidné místnosti, tělo ať je jako suché dřevo, srdce ať je jako vychladlý popel. Přimhuřme víčka obou očí a hleďme do nitra a očišťujme srdce, umývejme mysl, zanechme rozkoší a opatrujme semeno. Denně usedejme se zkříženýma nohama k meditaci. Počkejme na okamžik, až se zpevní, zkrystalizuje sluchová schopnost ucha, až se umenší chuťový vjem jazyka, tj. přiložíme jazyk k patru; ustálíme dech a upneme myšlenky na temnou bránu. Kdybychom dech napřed ustálili, hrozí nám, že se nám ucpe nos a budeme mít obtíže s dýcháním. Když přivřeme oči, zaměříme pohled k bodu na hřbetu nosu, který leží necelého půl palce pod průsečíkem zrakové přímky, tam, kde je na nose malý hrbolek. Pak začneme soustřeďovat myšlenky, ucho udává rytmus dechu, tělo i srdce dlí v poklidu a v harmonii. Světlo očí musí zářit klidně a dlouho, nesmí podléhat ospalosti ani se rozptylovat. Oko nehledí k vnějšku, spustí trochu víčka a svítí do nitra. Svítí na ono místo. Ústa nemluví a nesmějí se. Sevřeme rty a dýcháme zhluboka. Dech setrvává na místě. Nos nevsává žádné vůně. I čich setrvává na místě. Celé srdce střeží nitro. Je soustředěno na místě. Myšlenky nezalétají ven, pravé myšlenky setrvávají. Jsou-li myšlenky setrvalé, je trvalé i semeno; je-li semeno trvalé, je trvalá i síla; je-li síla trvalá, stává se trvalým i duch. Duch je myšlenka, myšlenka je srdce, srdce je oheň, oheň je elixír. Hledíme-li na nitro takto, pak se bezpočtukrát zázračně otevřou i zavřou brány nebe. Avšak nezrytmizujeme-li dech, nemůžeme proniknout do žádného hlubšího tajemství.

Když žák začíná a neumí upnout myšlenky na místo mezi očima, když oči zavře, avšak sílu srdce nevynaloží na to, aby přehlédlo prostor síly, má to pravděpodobně tu příčinu, že dýchá příliš hlasitě a prudce, a tím si způsobuje další nesnáze, protože tělo a srdce jsou stále ještě zaměstnány tím, aby násilně potlačovaly vzdouvající se sílu a palčivý dech.

Jestliže pouze upneme myšlenky k oběma očím, avšak duch nekrystalizuje v solárním pletivu (v centru mezi podmínkami), je to, jako kdybychom vešli do předsíně, ale nevstoupili ještě do pokoje. Tu pak nemůže vzplanout oheň ducha, síla zůstává studená a stěží může vydat opravdový plod.

Mistr má proto obavu, že lidé pouze úporně upnou myšlenky k nosu, ale nepomyslí na to upnout představy k místu síly; proto užil přirovnání o zedníkovi používajícím olovnice. Zedník ji používá, aby viděl, zdali staví zeď kolmou nebo šikmou, provázek mu tedy slouží za vodítko; když zjistil správný směr, může se pustit do práce. Avšak pracuje na zdi, nikoli na olovnici, to je jasné. Z toho je vidět, že soustředění myšlenek mezi oči má jen ten smysl, jaký má pro zedníka olovnice. Mistr na to vždy znovu upozorňuje, neboť se obává, že by jeho radám nebylo rozuměno. A když žáci pochopí, jak musí přikládat ruku k dílu, obává se, že by mohli práci přerušit, a proto opakuje vždy znovu: „Až po důsledné práci je za sto dní světlo pravé; teprve pak se můžeme dát do díla s ohněm ducha.“ Postupuje-li tedy člověk soustředěně, sám po stu dní ve světle vznikne bod pravého tvůrčího světla (jang). Žáci to musí zkoušet s upřímným srdcem.

Meditace, 2. stadium Počátek znovuzrození v prostoru síly

IV]

NÁVRATNÝ OBĚH SVĚTLA A REGULACE RYTMU DECHU

Mistr Lü-cu pravil: Člověk se musí rozhodnout se soustředěným srdcem a nehledat úspěch; potom se úspěch dostaví sám. V první etapě se člověk dopouští hlavně dvou chyb: buď nemá dost elánu, je netečný, anebo se rozptyluje, je roztěkaný. Od toho si však lze odpomoci: nesmíme do dechu příliš vkládat srdce. Dech vychází ze srdce¹⁴. Co vychází ze srdce, je dech. Nakolik se srdce vzruší, natolik velké síly nabude dech. Síla dechu vyvolává změny v činnosti srdce. Ubíhají-li naše představy příliš rychle, zmocňují se nás bezděky fantazie, jež jsou vždy doprovázeny změněným dýcháním, neboť tento vnitřní dech a zevní dech spolu souvisejí jako tón a ozvěna. Denně vdechneme a vydechneme bezpočtukrát a stejně bezpočtu máme fantazijních představ. A tak jasnost ducha uniká, jako usychá dřevo a umírá popel.

Nemáme tedy mít představy? Bez představ nelze být. Nemáme dýchat? Bez dýchání nelze být. Nejlepším prostředkem je učinit si z nemoci lék. Protože srdce a dech spolu souvisí, musíme oběh světla sladit s rytmem dechu. K tomu je zapotřebí především světla z uší. Světlo očí je sdružené světlo slunce a měsíce přijímané zvenčí. Světlo v uších je sdružené světlo slunce a měsíce přijímané zevnitř. Je to semeno čili světlo v krystalické formě. Obojí světlo má týž původ a liší se jen pojmenováním. Pochopení (ucho) a jasnost (oko) je tudíž jedno a totéž působící světlo.

Když usedneme, sklopíme trochu víčka a použijeme očí, abychom si udali směr, a světlo pak přemístíme dolů. Když se nám ho nedaří přemístit dolů, soustředíme srdce na to, aby poslouchalo dech. Vdech a výdech nesmí být slyšitelný. Co slyšíme, je jen to, co nemá tón. Je-li přece slyšet nějaký tón, je dech hrubý a povrchní a ještě se nezjemnil. Musíme pak odlehčit a zmenšit srdce. Čím víc mu polevíme, tím bude menší – čím menší bude, tím bude klidnější. Pojednou bude tak tiché, jako kdyby ustalo bít. Pak se dostaví pravý dech a poznáme skutečnou povahu srdce. Je-li srdce jemné, je dech jemný, neboť každému pohybu srdce odpovídá síla dechu. Je-li dech jemný, je srdce jemné, neboť každý pohyb dechu působí na srdce. Chceme-li ustálit srdce, dbejme nejprve na sílu dechu. Na srdce nemůžeme působit přímo. Proto se snažme zacházet s dechem; tomu říkáme udržování soustředěné síly dechu.

Chápete tedy, učedníci, podstatu pohybu? Pohyb lze vyvolat vnějšími prostředky, je to jen jiný způsob jeho ovládání. Srdce třeba můžeme rozbušit během. A nemůžeme je snad soustředěným klidem utišit? Velcí světci, kteří poznali, jak se vzájemně ovlivňují srdce a dech, vymyslili co nejjednodušší výklad k užitku budoucím pokolením.

V Knize elixíru¹⁵ se o této otázce říká: „Slepice může z vajec vysedět kuřata, protože její srdce stále naslouchá.“ To je důležitá magická věta. Příčinou, proč může slepice vysedět kuřata, je síla tepla. Síla tepla však může zahřívat jen skořápky, nemůže proniknout dovnitř vajec. Proto slepice vede tuto sílu dovnitř srdcem. Pomáhá si sluchem. Pomocí sluchu soustřeďuje k úkolu i celé své srdce. Pronikne-li srdce, pronikne i síla a mláděti se dostane síly tepla a ono ožije. Proto slepice, i když nejednou vejce opustí, přece stále naklání ucho, aby slyšela: koncentrace ducha není tedy přerušena. Protože není přerušena koncentrace ducha, trvá ve dne v noci nepřerušené síla tepla a duch se probouzí k životu. Působí se na probuzení ducha, neboť srdce zprvu zemřelo. Když dá člověk zemřít srdci, probouzí se k životu prvotní duch. Usmrtit srdce neznamená nechat je uschnout a odumřít, nýbrž znamená to, že jej učiníme nedílnou a soustředěnou jednotou.

Buddha pravil: „Upneš-li srdce k jednomu bodu, pak ti není nic nemožného.“ Srdce se nám snadno rozuteče, proto je musíme soustředit silou dechu. Dech snadno hrubne, proto jej musíme srdcem zjemňovat. Činíme-li tak, cožpak by se nám nepodařilo upevnit je?

S oběma chybami, s netečností a s roztěkaností, musíme bojovat klidnou prací, konanou denně bez přerušení; pak se úspěch určitě dostaví. Když člověk při meditaci nesedí, bývá často, aniž to pozoruje, lecčím rozptylován. Uvědomit si, že jsem rozptylován, to je mechanismus, jak roztěkanost odstranit. Netečnost, které si člověk není vědom, a netečnost, které si je vědom, jsou si vzdáleny na tisíc mil. Neuvědomělá netečnost je vskutku tupost, uvědomělá netečnost není úplná netečnost, neboť je v ní přece cosi jasného. Roztěkanost spočívá v tom, že je duch rozptylován, netečnost spočívá v tom, že se duch dosud nevyčistil. Roztěkanost napravujeme mnohem snáze než netečnost. Je tomu podobně jako při nemoci: cítíme-li bolesti a svrbění, můžeme je nějakou medicínou odstranit; netečnost je však jako nemoc, při které nic necítíme. V roztěkaností se přece můžeme soustředit, zmatek lze urovnat, avšak netečnost a apatie je tupá a temná. Roztěkanost a zmatenost se přece jen vrací k určitému místu, avšak při lenivé netečností a apatii je činná jen anima. Při roztržitostí je ještě přítomen animus, ale při apatické otupělosti vládne pouhá tma. Je-li člověk při meditaci ospalý, je to způsobeno netečností. Tuto netečnost můžeme zahánět jedině regulováním dechu. Ačkoli dech vnikající a vycházející nosem a ústy není pravý dech, přece jen se spolu s ním vyvolává i pohyb pravého dechu.

Když sedíme, musíme srdce udržovat v klidu a soustřeďovat sílu. Jak lze srdce uklidnit? Dechem. Vdechu a výdechu si smí být vědomo jedině srdce, nesmíme mu naslouchat ušima. Dech je jemný, když jej neslyšíme, a jestliže je jemný, je čistý. Jestliže dech slyšíme, má sílu hrubou, a jestliže hrubou, tedy kalnou, a je-li kalná, vzniká otupělost a apatie a na člověka padá ospalost. To je zcela přirozená zákonitost.

Je však třeba vědět, jak srdce při dechu správně užívat. Musíme ho užívat, aniž ho užíváme. Smíme jen zcela tiše nechat dopadnout světlo na sluch. Tato věta má tajemný smysl. Co to znamená nechat světlo někam dopadnout? Myslíme tím paprsky světla svých očí. Oko hledí dovnitř, a nikoli ven. Vnímat jas, aniž pohlížíme do vnějšího prostoru, znamená hledět dovnitř, do nitra; nejde ovšem o to, že bychom skutečné do nitra viděli. Co znamená sluch? Znamená to slyšet světlo v uších. Ucho naslouchá nitru, aniž naslouchá zvukům zvenčí. Naslouchat nikoli vnějším zvukům, vnímat jas, to znamená naslouchat nitru. Nejde o to, že bychom snad skutečně z nitra něco slyšeli. Při takovém naslouchání slyšíme pouze, že zde není žádný zvuk, při takovém hledění vidíme pouze, že zde není žádný tvar. Nestačí však, že oko nehledí do vnějšího světa a ucho nenaslouchá vnějšímu světu, že se zavřou a mají tendenci se propadat dovnitř. Pouze když hledíme do nitra a nasloucháme nitru, netrčí orgán zraku či sluchu ven a ani se nepropadá dovnitř. Tímto způsobem se odstraní netečnost a apatie. To je spojení semena se světlem slunce a měsíce.

Jsi-li z netečnosti ospalý, vstaň a trochu se projdi. Až se ti duch vyjasní, opět usedni. Nejlepší bude, když ráno posedíš nad zapáleným kadidlem, než dohoří. Odpoledne tě vyrušují lidské záležitosti a upadneš snadno do netečnosti. Ale nemusíš se spoléhat jen na kadidlo. Je třeba jen odsunout stranou všechny zmatky a nějakou dobu zcela klidně sedět. Časem se ti podaří, že už nebudeš upadat do netečnosti a usínat.

Hlavní myšlenkou tohoto oddílu je, že k oběhu světla je nedůležitější regulování dechu. Čím dále práce pokračuje, tím závažnější poučky se k ní podávají. Žák musí při oběhu světla uvést do souladu srdce a dech, aby předešel nesnázím způsobovaným netečnosti a roztěkaností. Mistr se obává, že žák sedě zavře oči a upadne do fantastických představ, a srdce se mu tím rozbuší a půjde těžko řídit. Proto nabádá, abychom počítali dech, ustálili myšlenky srdce a zabránili tak, aby síla ducha vyprchávala.

Protože dech vychází ze srdce, je nevyrovnaný dech způsoben nepokojem srdce. Je třeba vydechovat a vdechovat zcela zvolna a zlehka, takže je dech uchu neslyšitelný a jen srdce počítá vdechy a výdechy. Zapomene-li je srdce počítat, je to znamení, že se srdce vychýlilo kamsi mimo. Pak je třeba srdce podržet. Když ucho pozorně nenaslouchá a oči nehledí na hřbet nosu, je to také tím, že nám srdce vybočilo anebo že usínáme. To je znamením, že nás přepadá zmatenost a apatie, a musíme uvést do pořádku semenného ducha. Jestliže při přimhouření oka a zaměření zraku na nos úplně nezavřeme ústa a nedáme zuby k sobě, stane se rovněž snadno, že nám srdce utíká; musíme honem zavřít ústa a zatnout zuby. Pět smyslů se řídí srdcem a duch musí přibrat na pomoc sílu dechu, aby uvedl srdce a dech do souladu. Na to je denně zapotřebí nanejvýš několika čtvrthodinek práce a srdce s dechem se samy dostanou do správné součinnosti a souladu; potom už ani nemusíme počítat a dech funguje sám zcela rytmicky. A dýchá-li se rytmicky, ty vady, netečnost i roztěkanost, zmizí časem samy.

V]

CHYBY PŘI NÁVRATNÉM OBĚHU SVĚTLA

Mistr Lü-cu pravil: Vaše práce se pozvolna vrší a zraje, avšak než dospěje do stavu, kdy člověk trčí jako suchý strom před balvanem, číhá ještě mnoho možností omylů a já bych je chtěl připomenout. Nevhodné postoje k dílu poznáme, teprve když je sami zažijeme. Chci zde o nich pohovořit. Můj směr se liší od směru buddhistické jógy (čchan-cung)¹⁶ tím, že každý krok v něm má své ověřovací znamení. Pohovořím nejdříve o chybách, a potom přejdu k výkladu ověřovacích znamení.

Když se člověk chystá provést rozhodnutí, musí předem dbát, aby se pustil do díla v pohodlném, uvolněném stavu. Nesmí chtít na srdci příliš mnoho. Musí pečovat, aby si síla a srdce zcela automaticky odpovídaly. Tím teprve nabude klidu. Až v tomto klidném stavu správně vnímá a nalézá pravé místo koncentrace dechu a ducha. Nesmí se posadit jako k vyřizování nicotných záležitostí, čili nemá mít na mysli nic jalového. Všechny zápletky musí odložit stranou a být naprosto suverénní a nezávislý. Také nesmí přespříliš myslit na správné provedení. Když vynakládá přespříliš námahy, hrozí neúspěch. Neříkám, že by neměl vynaložit žádnou námahu, avšak správné jednání je něco uprostřed mezi jednáním a nejednáním; když záměrně dosáhneme jakési nezáměrnosti, pak jsme k věci přistoupili správně – klidně a vyrovnaně. Suverénně a hladce, samozřejmým způsobem.

Dále pak se nesmíme dát upoutat světem: Omamným světem, v němž provozuje své rejdy pět druhů temných démonů. Svět zaujme člověka např. tehdy, když má po fixaci mysl jako suchý strom a mrtvý popel a je v ní málo jarního světla a života. Člověk tak upadá do světa temnot. Síla je v něm chladná, dech těžký a objeví se spousta přízraků zimy a odumírání. Když to trvá dlouho, stává se netečným jako dřevo nebo kámen.

Také se nesmíme dát svést desetitisícerými zápletkami myšlenek. To se stává, když nás poté, co jsme se dostali do stavu klidu, bez přestání náhle napadají všemožné spojitosti. Chceme se jich zbavit, ale nemůžeme, člověk je sleduje a jako by se mu jimi ulehčovalo. Přestává tak být pánem myšlenek a stává se jejich sluhou. Prodlévá-li při nich dlouho, upadá do světa žádostí a marnosti.

V nejlepším případě se dostaneme do nebe, v nejhorším mezi liščí duchy¹⁷. Takový liščí duch se také dokáže na proslulých pohořích lecčím obírat, užívat větru a měsíce, květin a ovoce, těšit se korálovými stromy a klenotnou trávou. Ale když se tak baví tři sta neb pět set let anebo v nejlepším případě pár tisíc let, je po všem a zase se přerodí do světa zmatků.

To vše jsou samá scestí. Známe-li scestí, můžeme pátrat po ověřovacích znameních.

Smyslem tohoto oddílu¹⁸ je upozornit na možná scestí při meditaci, abychom se dostali do prostoru síly a ne do pekla fantazie. Fantazie je světem démonů. Tak je tomu např., když se člověk posadí a hledí do plamínku světla nebo se mu zjevují pestré barvy, anebo vidí blížit se bódhisattvy a bohy a má různé podobné vidiny. Anebo když úplně nedoladil a nesjednotil sílu a dech, když voda z ledvin nemůže vzhůru, ale tlačí se dolů, prasíla stydne a dech těžkne, pak nestačí mírná síla světla velké země a člověk upadá do světa jalové fantazie. Anebo když se při dlouhém sedění vyrojí celá hejna představ, člověk je chce zadržet, ale nejde to; nechá se jimi vléci a je mu jakoby lehčeji: potom rozhodně nelze pokračovat v meditaci, nýbrž musíme vstát a chvilku se projít, až se síla a srdce zase dostanou do souladu; potom teprve můžeme zas usednout k meditaci. Při meditaci musíme mít jakousi vědomou intuici, jejíž pomocí cítíme, že se síla a dech sjednotily v poli elixíru, že se začíná nejasně probouzet vlahý pocit náležící k pravému světlu; tehdy jsme nalezli správný prostor. A když jsme nalezli správný prostor, je zažehnáno nebezpečí, že upadneme do světa marných žádostí anebo temných démonů.

VI]

OVĚŘOVACÍ ZÁŽITKY PŘI NÁVRATNÉM OBĚHU SVĚTLA

Mistr Lü-cu pravil: Cestu si můžeme ověřovat mnohými zážitky. Nesmíme se spokojit s malými nároky, musíme se povznést k myšlence, že všechny živé bytosti musí být spaseny. Nesmíme být lidmi lehkého a ledabylého srdce, nýbrž musíme se snažit, abychom svá slova potvrdili činy.

Pociťuje-li duch setrvávající v klidu neustále a nepřetržitě velkou radost, jako by byl opojen anebo jako by se právě vykoupal, je to znamením, že je světlý princip v celém těle v harmonii; tu se začíná rozvíjet zlatá květina. Když jsou pak všechna okna tichá, stříbrná luna stojí uprostřed oblohy a máme pocit, že velká země je světem světla a záře, je to příznakem, že se tělesné srdce otvírá jasu. To je znamení, že zlatá květina rozkvétá.

Cítíme se potom v celém těle pevní a silní, takže se nebojíme bouře ani mrazu. Věci, jež ostatní lidi znepokojují, nemohou nám, jestliže nás potkají, zkalit jas semenné síly. Žluté zlato nám plní dům, schody jsou z bílého nefritu. Zkažené a smrduté věci, dotčeny dechem skutečné síly, jsou zase čerstvé. Z rudé krve je mléko. Z rozpadajícího se masa je ryzí zlato a drahokam. To je znamení, že zlatá květina krystalizuje.

V Knize o úspěšné kontemplaci (Čchüan-ťing) se říká: „Slunce zapadá do širých vod a vznikají kouzelné obrazy stromořadí.“ Západ slunce znamená, že se do chaosu (do světa jevů, do inteligibilního světa) kladou pevné základy: to je stav bez pólů (wu-ťi). Nejvyšší dobro je jako voda, čisté a bez poskvrny. Je pánem nad velkou polaritou, bohem vystupujícím ve znamení otřesů (čen).¹⁹ Znakem pro otřes je háj, proto ten obraz stromořadí. Stromy v sedmi řadách znamenají světlo ze sedmi otvorů těla (nebo sedmi oken srdce). Směr tvoření míří k severozápadu. Kdyby se odchýlil o kousek dál, zeje tam propast. Slunce zapadající do širých vod je obraz tvorby a propastna. Propastno směřuje k půlnoci (myš, c’, sever). Za zimního slunovratu je hrom (čen) zcela skryt a zasut v nitru země. Teprve když dojde na znamení otřesů, vystoupí pól světla opět nad zemi. To je obraz sedmerého stromořadí. Ostatní si lze domyslit.

Druhý oddíl naznačuje, jak se na tento podklad kladou základy. Veliký svět je jako z ledu, jako skleněný šperk. Lesk světla pozvolna krystalizuje. Vznikne proto vysoká terasa a na ní se časem zjeví Buddha. Zjeví-li se zlatá bytost, kdo jiný by to mohl být než Buddha? Neboť Buddha je zlatý světec velikého osvícení. Zažít tento zjev je velkým potvrzením správné cesty.

Jsou pak tři další ověřující prožitky, jež můžeme zakusit. První prožitek je, že když se pohřížíme do stavu meditace, tu jako by duch sestupoval do údolí.²⁰ Tu slyšíme, jako by lidé mluvili ze vzdálenosti několika set kroků, ale každého z nich slyšíme zcela zřetelně. Hlasy však zní jako ozvěna v údolí. Stále je slyšíme, sebe však neslyšíme vůbec. Tomuto jevu se říká „Duch nacházející se v údolí“.

Někdy zažijeme toto: Jakmile jsme v klidu, vyšlehne v očích světlo, takže je najednou všechno světlé, jako bychom se octli v jakémsi oblaku. Když otevřeme oči a hledáme své tělo, už jej nenalézáme. Tomu se říká „Rozjasnilo se v prázdné komůrce“. To je velice příznivé znamení.

Anebo když člověk sedí v meditaci a hmotné tělo se mu počne lesknout jako hedvábí nebo nefrit. Sedění začne být obtížné, jako by nás něco zvedalo vzhůru. Tomu se říká „Duch se vrací a naráží na nebe“. Časem se nám zdá, jako bychom se opravdu zvedali.

Všechny tyto tři zážitky je možno zakusit. Vše však ani nelze vypovědět. Podle toho, čím je člověk nadán, zjeví se každému jiné věci. Když však pocítí zážitky, o kterých jsme se právě zmínili, je to znamení, že má dobré vlohy. S těmito věcmi je tomu podobně, jako když pijeme vodu. Člověk sám pozná, zdali je voda teplá nebo studená. I tyto zážitky musí sám okusit a přesvědčit se, teprve potom získá opravdovou zkušenost.

Meditace, 3. stadium Vzbuzení duchovního těla k samostatné existenci

VII]

ŽIVÉ UMĚNÍ KOLOBĚHU SVĚTLA

Mistr Lü-cu pravil: Jestliže se nám pozvolna podaří uvádět do pohybu koloběh světla, nesmíme přitom zanechat svého obvyklého povolání. Staří říkávali: Když nám připadla nějaká práce, musíme se jí ujmout, když se nás týkají nějaké věci, musíme je důkladně poznat. Když správným promýšlením uvedeme své záležitosti do pořádku, není světlo obstaveno vnějšími věcmi, ale otáčí se podle vlastního zákona. Tímto způsobem lze uvést do chodu dokonce i neviditelný oběh světla, tím spíše pravý skutečný oběh světla, který se už zjevně projevil.

Je-li někdo v běžném životě trvale schopen reagovat na věci reflexně, aniž do toho míchá myšlenky na jiné a na sebe, pak se za daných okolností oběh světla sám uvede do pohybu. To je první tajemství.

Když se člověk časně z rána oprostí ode všech zmatků a může půlhodinku nebo dvě meditovat a dokáže se pak čistě objektivním, reflexním způsobem zaměstnávat všemi pracemi a všemi vnějšími záležitostmi a když v tom pokračuje bez přerušení, má je za dva za tři měsíce všechny vyřízeny a hotovy, jako by z nebe spadly a samo nebe potvrdilo tento přístup.

Předcházející oddíl pojednává o blažených nivách, na něž člověk vstoupí, když mu práce úspěšně pokračuje. Má žákovi ukázat, jak se má příhodněji zařídit v denní práci, aby mohl doufat, že brzy dosáhne elixíru života. Jak to, že Mistr mluví právě teď o tom, že se nemáme vzdávat svého občanského povolání? Téměř by se mohlo zdát, že Mistr chce zabránit tomu, aby žák elixír života brzy získal. Zasvěcený odvětí: ó nikoli! Mistr má obavu, že žák dosud nenaplnil svou karmu, a proto k němu promlouvá takto. Jakmile se už s prací dospělo na blažené nivy, je srdce jako vodní zrcadlo. Jaké věci přicházejí, takové ukazuje. Když se věci vyřídí, duch a síla se opět samy sjednotí a nedají se vyrušovat vnějšími věcmi. To má na mysli Mistr, když říká: Člověk se musí naprosto vyvarovat toho, aby do věcí míchal myšlenky na jiné a na sebe. Když se už žák dokáže upnout správnými myšlenkami k prostoru síly, nepotřebuje už uvádět světlo do rotace a světlo rotuje samo. Jestliže však světlo rotuje, vytváří se elixír života sám a nic nebrání tomu, aby si člověk zároveň vyřizoval světské práce. Jinak je tomu, když teprv začínáme s meditací, když jsou duch a síla dosud rozptýleny a neuspořádány. Jestliže tehdy nenecháme všechny světské záležitosti stranou a nenajdeme si klidné místo, kde bychom se vší silou soustředili a zamezili tomu, aby nás jakkoli rušilo běžné zaměstnání, když jsme ráno pilní a večer určitě už líní, jak dlouho nám takhle bude trvat, než pronikneme ke skutečným tajemstvím? A proto když začínáme pracovat na přípravě k meditaci, musíme odsunout všechny domácí práce. A nelze-li je odsunout úplně, musíme pověřit někoho, kdo o ně bude pečovat, abychom se mohli s plnou pozorností oddat svému úsilí. Když jsme však pokročili tak daleko, že zažíváme tajná potvrzení správné cesty, tu již nevadí, když současně zase vyřizujeme své obvyklé záležitosti a plníme tak svou karmu. To nazýváme živým uměním koloběhu světla. Kdysi dávno pronesl opravdový člověk purpurového polárního světla (C’-čen-žen) větu: „Když člověk pečuje o svou proměnu a zároveň o svět, a přece je v souladu se světlem, pak je kulaté kulatým a hranaté hranatým; pak žije člověk mezi lidmi tajemně i zjevně, jinak a přece stejně a nikdo to nepostřehne; pak si nikdo nepovšimne jeho tajemné proměny.“ Živé umění koloběhu světla má právě ten smysl, že lze žít ve světě a přece v souladu se světlem.

VIII]

ZAKLÍNADLO NA CESTU DO DÁLKY

Mistr Lü-cu pravil: Jü-čching nám na cestu do dálky zanechal magickou průpověď:

„Jsou čtyři věty, jež ducha soustředí do místa síly:
Uvidíš v červnu náhle létat bílý sníh;
při třetí noční hlídce spatříš, že kotouč slunce oslnivě září;
na vodě duje lehký vánek;
v nebi se sytíš duchovní silou.
A v tajemství se skrývá ještě hlubší tajemství:
Země, jež nikde není, je vlast pravá...“

Tyto verše jsou vskutku tajemné. Znamenají toto: Nejzávažnější smysl lze vyjádřit ve čtyřech větách. Nejednat a přitom jednat. Tím, že nejednáme, zabraňujeme, abychom se zamotali do tvaru a podoby (do tělesnosti). Tím, že nejednajíce jednáme, zabraňujeme, abychom se propadli do nehybné prázdnoty a mrtvé nicoty. Účinek spočívá zcela v centrální jednotě, schopnost vyvolat jej leží ve dvou očích. Dvě oči jsou jako oje Velkého vozu, jež otáčejí vším stvořením; uvádějí do kruhového pohybu póly světla a tmy. Elixír je od počátku až do konce jedno jediné: kov ve vodě, tj. olovo na místě vody. Doposud jsme mluvili o oběhu světla, tím jsme poukazovali na počáteční postupy, které působí z vnějšku do nitra. Pomáhají nám stát se pány díla. To platí pro žáky v počátečních stupních: Musí se snažit projít spodními průchody, aby se dostali k vrchnímu průchodu. Jakmile je nyní pořadí jasné a řešení známé, netají již nebesa smysl a prozradí nejvyšší zásadu: Žáci, udržujete ji v tajnosti a vytrvejte v úsilí.

Návratný oběh světla je jen povšechné označení. Čím dále práce pokračuje, tím víc zlatá květina rozkvétá, a tím podivuhodnější je umění koloběhu světla. Doposud jsme působili z vnějšku do nitra, nyní dlíme v centru a ovládáme odtud vnější prostor. Doposud to byla služba napomáhající pánu, nyní je to šíření rozkazů tohoto pána. Poměr se nyní obrátil. Když chce člověk touto metodou proniknout do subtilnějších oblastí, musí nejprve hledět dokonale ovládat tělo a srdce, aby byl zcela uvolněný a klidný, pustil z mysli všechny starosti a ani sebeméně se nerozčiloval, a nebeské srdce musí utkvět přesné ve středu. Potom člověk přivře víčka obou očí, jako kdyby obdržel posvátný edikt, kterým je povolán za ministra: Kdo by se odvážil neposlechnout? – Svítí potom oběma očima do domu propasti (voda, kchan). Kam vstupuje zlatá květina, tam jí vychází vstříc pravé polární světlo. To, co ulpívá (světlé, li), je světlé zvenčí, ale vevnitř tmavé; je to tělo tvořivosti. Vystoupí-li tmavé navenek, nastane tma a opanuje prostor. Následkem toho vznikne srdce (vědomí) závislé na věcech, zaměřené k vnějšku a hnané proudem. Když však rotující světlo svítí dovnitř, nevzniká srdce v závislosti na věcech, síla tmy je ustálena a zlatá květina soustředěně svítí. To pak je koncentrované polární světlo. Příbuzné je přitahováno příbuzným. Proto je polárně osvětlená linie propasti puzena vzhůru. Není to jenom světlá složka propastná, nýbrž je to skutečné tvůrčí světlo, jež se setkává s tvůrčím světlem. Jakmile se tyto dvě substance potkají, nerozlučně se spojí a vznikne stálý život, sám sebou směřuje a běží po své dráze, stoupá a zase padá do domu prasíly. Člověk pociťuje jas a nekonečno. Tělo se cítí lehké a jako by mělo vzlétnout. To je stav, o kterém se říká: „Oblaka naplňují tisíc hor.“ Cosi zvolna a zcela lehce koluje, nepozorovaně stoupá a klesá. Puls se zastavuje a dech ustává. To je okamžik pravého plodícího sjednocení, stav, o kterém se říká: „Měsíc sbírá deset tisíc vod.“ Uprostřed této tmy se náhle začne hýbat nebeské srdce. To je návrat jediného jasu, čas, kdy dítě dostává život.

Detaily však musíme podrobně vysvětlit. Jestliže se člověk po kdečem dívá, kdečemu naslouchá, oko i ucho se pohybuje a sleduje věci, dokud se mu neztratí. S těmi pohyby i jejich ustáním je tomu pak podobně, jako když lid má být poddán nebeskému pánu, ale nebeský pán mu místo toho posluhuje. Tomu se říká bydlit s démony.

Ovšem když v každém pohybu a v každém zastavení dlíme s lidmi a ne s démony, pak je nebeský pán pravým člověkem. Když se pohybuje on a my se pohybujeme s ním, pak je náš pohyb kořenem nebes. Když utichne on a my utichneme s ním, pak je to ticho měsíční jeskyní. Když on neustále pokračuje v pohybech i v utišení a my se nepřetržitě pohybujeme i tichneme s ním, když on vdechuje a vydechuje, vystupuje a sestupuje a my vdechujeme a vydechujeme, vystupujeme a sestupujeme s ním, tomu se říká přecházet mezi kořenem nebes a měsíční jeskyní. Dokud ještě nebeské srdce zachovává klid, pak je předčasný pohyb chybou z přecitlivělosti. Když se již nebeské srdce pohnulo, pak je jeho opožděné následování chybou z topornosti. Jakmile se nebeské srdce hne, musíme okamžitě vší myslí stoupat vzhůru do paláce tvořivosti. Tam duchovní světlo vidí svůj zenit; a ono je nám vůdcem. Takový pohyb je pohyb v pravý čas. Nebeské srdce vystoupí na vrchol tvoření, a tam se zcela volně rozmáchne. Rázem je hluboké ticho, pak musíme nebeské srdce co nejspěšněji celou myslí uvést do žlutého paláce, a tam uvidí světlo očí střední žluté obydlí ducha.

Když se pak dostaví touha po tichu, nevyvstane ani jediná myšlenka; ten, kdo se dívá do nitra, pojednou zapomene, že se dívá. V té chvíli se musí tělo i srdce dokonale uvolnit. Všechny starosti mizí beze stopy. Člověk už ani neví, na kterém místě je dům ducha a kde je tavicí kelímek. I kdyby si chtěl uvědomit své tělo, nepodaří se mu to. Tento stav, to je vnikání nebe do země, chvíle, kdy se všechny zázraky vracejí ke svým východiskům. Tehdy krystalizovaný duch vchází do prostory síly.

Právě to je koloběh světla. Když začínáme, je zprvu rozptýlené a chceme je soustředit; šest smyslů není dosud v činnosti. Je to péče o výživu vlastního zárodku, nalévání oleje, kdy se chystáme přijmout život. Když už jsme pokročili tak, že máme vše shromážděno, cítíme se lehcí a volní a nemusíme se už vůbec namáhat. To se duch upokojil v domě předků, zachytili jsme se dřívějších nebes.

Když jsme dospěli tak daleko, že zhasl každý stín i každá ozvěna, takže jsme klidní a pevní, to jsme se ponořili do jeskyně síly, tam se všechno zázračné vrací ke svému zdroji. Neměníme místo, ale naše místo se dělí. Je to nehmotný prostor, je tam tisíce míst a deset tisíc míst je zároveň místem jediným. Neproměňujeme čas, ale čas se nám dělí. Je to nezměřitelný čas, všechny eony v něm jsou jako jeden okamžik.

Dokud srdce nedosáhlo naprostého klidu, nemůže se pohybovat. Pohybujeme se a pohyb zapomínáme; to není opravdový pohyb. Proto platí: Dokud nás vzrušují a hýbou námi vnější věci, je to pud bytí. Jestliže se pohybujeme, aniž námi cokoli zvenčí hýbalo, je to pohyb nebes. Bytí, jež bychom prosazovali proti nebesům, se může zhroutit a upadnout pod jho pudů. Pudy existují proto, že existují vnější věci. Jsou to prožitky mysli, které překračují své postavení. Pohyb pak vyvolává pohyb. Jestliže se však nevynoří žádná představa, vznikají správné představy. To je pravá myšlenka. Jestliže jsme v klidu, naprosto ustálení, a náhle námi pohne popud z nebes, není to snad pohyb bez úmyslu? Právě to tvrdí zásada „jednat a přitom nejednat“.

Pokud jde o báseň na začátku, první dva verše se plně vztahují k činnosti zlaté květiny. Dva následující verše se zabývají tím, jak do sebe vzájemně přecházejí slunce a měsíc. Šestý měsíc, červen, to je pevné utkvění (li), oheň. Poletující bílý sníh, to je skutečná polární temnota uprostřed znaku ohně, jež se chystá být příjemkyní. Třetí noční hlídka je propastno, voda (kchan). Sluneční kotouč je polární pruh ve znaku vody, jež se chystá vrátit do tvořivého. To naznačuje, jak znamením propastna doplňujeme znamení utkvění.

Další dva řádky poukazují na fungování oje Velkého vozu, stoupání a klesání celého polárního odpoutání. Voda je znak propastná, oko je vlahý závan (sün). Světlo oka svítí do paláce propastna a působí na semeno velkého jasu. „V nebi“ znamená procházet palácem tvořivosti (čchien). Věta „sytíš se duchovní silou“ popisuje, jak do síly proniká duch, tak jako nebesa pronikají do země, čímž živí oheň.

Konečně poslední dva řádky poukazují k nejhlubšímu tajemství, k tomu, bez čeho se od počátku do konce nikdy neobejdeme. Je to omývání srdce, pročišťování myšlenek; to je kázeň. Posvátná věda počíná poznáním jak stanout a dovršuje se zastavením u nejvyššího dobra. Počíná mimo polaritu a ústí opět mimo polaritu.

Buddha mluví o pomíjejícnosti jako o tvůrkyni vědomí, jako o základu náboženství. A v našem taoismu je veškeré úsilí o dovršení bytí a života zahrnuto v zásadě „dosáhnout prázdnoty“. Všechna tři náboženství se shodují v jedné radě: Nalézt duchovní elixír a vejít ze smrti do života. V čem spočívá tento duchovní elixír? Znamená být trvale prost jakéhokoli úmyslu. Nejhlubší tajemství lázně, jež podává naše učení, na nás žádá jediné: úsilí vyprázdnit srdce. Tím je vše vyřízeno. Co jsme zde prozradili dvěma slovy, je plodem dlouhých desetiletí usilovného hledání.

Není-li vám ještě vše jasné a mám-li všechny tři oddíly knihy shrnout v jednom, chci vám věc ozřejmit trojí buddhistickou kontemplací o prázdnotě, klamu a středu.

Ze tří kontemplací přichází nejprve na řadu prázdnota. Člověk nahlíží, jak jsou všechny věci prázdné. Potom následuje klam. Ačkoli už člověk ví, že věci jsou prázdné, neničí je, nýbrž koná uprostřed prázdnoty své běžné práce a zaměstnání. Leč i když věci neničí, nedbá na ně: to je kontemplace o středu. Avšak už při kontemplaci o prázdnotě přece člověk ví, že deset tisíc věcí ani zničit nemůže, a tedy přece už tehdy o ně nedbá. Takto spadají všechny tři kontemplace vjedno. Právě v pohledu do prázdnoty však nakonec záleží síla. Proto když kontemplujeme o prázdnotě, je prázdnota vskutku prázdná, ale i klam je prázdný a také to, co je středem, je prázdné. Když kontemplujeme o klamu, je k tomu třeba značné síly; klam je pak skutečně klamem, ale i prázdnota je klamná a také střed je klamný. A při cestě středu se vytvářejí obrazy prázdnoty, ale nenazýváme je prázdnotou, nazýváme je středem. Kontemplujeme přitom i o klamu, ale nenazýváme ho klamem, nazýváme ho středem. Pokud jde o střed, nepotřebujeme říkat nic víc.

Meditace, 4. stadium Centrum uprostřed podmínek

V tomto oddílu se nejdříve připomíná Jü-čchingova magická průpověď o cestě do dálky. Čarovným smyslem této průpovědi je sdělení, jak z ničeho vzniká něco. Zatímco se krystalizací sjednocují duch a síla, vznítí se časem uprostřed prázdné nicoty skutečný oheň. Stává se tím jasnějším, čím je duch klidnější. Jas ohně se přirovnává k červnovému slunečnímu žáru. Když se pak planoucím ohněm vypařuje voda v propastnu, pára se zahřívá, a když je překročen stupeň varu, stoupá do výše skoro jako poletující sníh; to se myslí větou, že vidíme v červnu poletovat sníh. Avšak protože se ohněm voda vypařuje, budí se pravá síla; je-li pak tma klidná, pohne se jas; to odpovídá stavu o půlnoci. Proto nazývají žáci tuto dobu dobou životní půlnoci. V tuto dobu působíme záměrně na sílu, takže stoupá nazpátek a zase klesá kupředu, tak jako koluje slunce. Proto se říká: „Při třetí noční hlídce spatříš, že kotouč slunce oslnivě září.“ Kruhový oběh navozujeme pomocí dechu, tím vháníme do brány života oheň. Touto metodou se podaří, že se pravá síla vrátí na své původní místo. Proto verš říká, že vánek duje na vodě. Z jediné síly prvotního nebe se zvednou výdechy a vdechy pozdějšího nebe a jeho rozněcující síla.

Cesta vede zpětným směrem od křížové kosti vzhůru až k vrcholu tvořivosti, projde domem tvořivosti, a pak sestupuje směrem vpřed oběma patry do solárního pletiva a zahřeje je. Proto verš říká: „V nebi se sytíš duchovní silou.“ Jakmile se síla vrátí na prázdné místo, síla i tvar časem nabudou bohatosti a plnosti. Tělo a srdce se osvěží a rozveselí. Kdybychom toho nedosáhli prací, kterou otáčíme kolo učení, čím jiným by se nám mohl podařit nástup k cestě do dálky? Jde o to, aby krystalizovaný duch zpětně dmýchal na oheň ducha a naprostým klidem rozněcoval „oheň uprostřed vod“, jenž se nalézá uprostřed prázdné jeskyně. Proto verše praví: „A v tajemství se skrývá ještě hlubší tajemství. Země, jež nikde není, je vlast pravá.“ Kdo se učíte, kdo jste již svou prací pronikli do tajemných oblastí; přece, obávám se, stěží uskutečníte elixír života, pokud neznáte metodu tavby. Proto mistr prozradil tajemství přísně střežené dřívějšími světci. Jestliže ten, kdo se učí, nechá krystalizovaného ducha vězet uprostřed jeskyně síly a přitom zachovává naprostý klid, vznikne v hluboké tmě z ničeho něco, totiž objeví se zlatá květina Velké jednoty. Tehdy se odliší vědomé světlo od bytostného světla. Proto se říká: „Pokud nás vzrušují a hýbou námi vnější věci, vede to k tomu, že pohyb směřuje vpřed a ven a plodí člověka: to je vědomé světlo.“ Jestliže žák, když se mu pravá síla bohatě nashromáždila, nenechá tu sílu unikat přímo vpřed a ven, nýbrž udílí jí pohyb návratný, je to světlo života a musíme užít metody otáčení vodního kola. Otáčíme-li trvale, vrací se pravá síla kapku po kapce ke kořeni. Pak se kolo zastaví, tělo je čisté, síla je svěží. Jedno otočení znamená jeden oběh nebem, což Mistr Lü nazývá malým nebeským oběhem. Nepočkáme-li, až se síla dostatečně nashromáždí, a užijeme-li jí, je tehdy ještě příliš vláčná a slabá a elixír se nevytvoří. Jestliže tu už dost síly je a neužijeme ji, příliš zestárne a ztuhne a elixír života se vytvoří stěží. Když však není shromážděná síla ani příliš stará ani příliš vláčná, a potom ji k tomuto cíli užijeme, činíme to v pravý čas. To měl na mysli Buddha, když řekl „zjevení ústí do prázdna.“ To probíhá sublimace semene v sílu. Když žák tomuto principu nerozumí a síla mu uniká směrem ven, tu se síla proměňuje v semeno; tomu se říká, že „prázdno ústí ve zjevení.“ Avšak každý muž, který se tělesně spojí s ženou, cítí zprvu slast a potom trpkost; když semeno vyteklo, je tělo unaveno a duch skleslý. Zcela jinak je tomu, když žák nechá spojit ducha a sílu. Tím nabude nejprve čistoty a potom svěžesti; a když se semeno přeměnilo, je tělu dobře a volně. Povídá se, že dávný mistr Pcheng se dožil 880 let, protože užíval služebných děveček, a ty mu dodávaly života; ale to je nedorozumění. Ve skutečnosti užíval metody sublimace ducha a síly. O elixírech života se většinou mluví v symbolech, a tu se pak oheň utkvění často přirovnává k nevěstě a voda propastná k chlapci (puer aeternus); z toho vzniklo ono nedorozumění, že prý si mistr Pcheng vynahrazoval své mužství ženstvím. Je to omyl, který se do tradice připletl později.

Žáci však mohou prostředku jak převrátit propastno a utkvělost, užít jen tehdy, když se úmyslem skutečně zaměří k jádru věci; jinak nemohou získat čistou směs. Správný úmysl se musí řídit zemí a země má barvu žlutou; proto je v knihách o elixíru života symbolizován žlutým pupenem. Když se spojí propastno a utkvělost, objeví se zlatá květina a zlato má barvu bílou; proto se jako symbol připomíná bílý sníh. Ovšem běžní světští lidé, kteří nerozumějí tajným slovům v knihách o elixíru, chápou mylně tu žluť a tu bělobu tak, že prý se jedná o prostředek, jak vyrábět zlato z kamení. Jaká bláhovost!

Kterýsi starý adept říkal: „Dříve tento klenot znala každá škola, jen pošetilci o něm neměli ponětí.“ Když to tak uvážíme, myslíme, že staří ve skutečnosti dosahovali dlouhého života pomocí semenné síly uložené v jejich vlastním těle, a ne nějakými elixíry. Avšak běžní lidé ztráceli kořeny a drželi se jen vrcholku. V knize o elixíru se také říká: „Jestliže chybných prostředků užije správný člověk (bílý mág), mohou i chybné prostředky působit správně.“ – Tím se myslí přeměna semene v sílu. „Když však správných prostředků užije špatný člověk, působí i správné prostředky špatně.“ – Tím se myslí tělesné spojení muže s ženou, z něhož vzejdou synové a dcery. Pošetilec vyplýtvá nejdražší klenot svého těla v bezuzdných rozkoších a neumí si šetřit svou semennou sílu. A když je tato síla tatam, tělo zchátrá. Světci a mudrci nemuseli pečovat o svůj život nijak jinak, než že se odřekli rozkoší a šetřili si semeno. Nastřádané semeno se mění v sílu, a je-li ho dost, vytváří silné tvořivé tělo. Rozdíl oproti běžným lidem je jen v tom, zdali se člověk dá pravou cestou, anebo cestou zpět.

Veškerý smysl tohoto oddílu knihy míří k tomu, aby se žákům objasnila metoda nalévání oleje při setkání s životem. Hlavní jsou přitom obě oči. Dvě oči jsou řídítka souhvězdí. Jako se nebe otáčí kolem Polárky coby středu, tak musí i člověk správně řídit své záměry. Získání elixíru života proto zcela záleží na harmonizaci správných záměrů. Když pak následuje řeč o tom, že základ lze vybudovat za sto dní, tedy musíme také vzít v úvahu, jak velká píle se při práci vynakládá a jak silnou tělesnou konstituci máme. Kdo pracuje usilovně a má silnou tělesnou konstituci, tomu se podaří roztočit vodní kolo na zadní příhon rychleji. A kdo našel metodu, jak harmonicky sladit mysl a sílu, ten může už za sto dní vyrobit hotový elixír. Kdo je slabý a liknavý, ten to nedokáže ani za dalších sto dní. Jakmile je elixír hotový, jsou duch i síla čisté a jasné, srdce prázdné, bytí zjevné a světlo vědomí se promění ve světlo bytí. Kdo si světlo bytí trvale zachovává, tomu se pak propastno s utkvělostí spolu dotknou samy o sobě. A když se mísí propastnost a utkvělost, nesou pak posvátné ovoce. Zrání posvátného plodu je účinek velkého oběhu nebe. Výklad se posléze zastavuje u metody oběhu nebe.

Tato kniha se zabývá prostředky péče o život a nakonec ukazuje, jak se přistupuje k dílu pohledem na hřbet nosu. Je ukázána metoda obrácení; metody upevnění a opuštění jsou popsány v jiném díle, v Sü-ming-fang (Metoda, jak pokračovat v životě).