Robert H. Hopcke: Průvodce po Sebraných spisech C. G. Junga

O vztahu mezi Freudem a Jungem toho bylo a ještě bude napsáno mnoho, protože jejich vztah a roztržka patří k nejvýznamnějším teoretickým a osobním událostem v dějinách moderní psychologie. Avšak z psychoanalytických textů v Jungových Sebraných spisech se dovídáme jen o teoretické stránce tohoto mimořádného spojení a nikoli o jejich osobním vztahu, který by nás poučil o jejich spolupráci. Doporučujeme úvod Williama McGuira k Dopisům Freuda a Junga jako výtečnou a hutnou zprávu o historii osobního vztahu těchto dvou mužů.

Jung se poprvé seznámil s Freudem prostřednictvím Výkladu snů, jehož datum vydání, 1900, má zřejmě stejně symbolický jako historický význam. Jung pracoval jako psychiatr v curyšské nemocnici Burghölzli, kterou tehdy řídil Eugen Bleuler, jehož práci Freud hluboce ovlivnil. V Jungových textech z let 1902-1906, např. v doktorské disertaci „K psychologii a patologii takzvaných okultních fenoménů“ (CW 1) a v četných zprávách o jeho experimentech se slovními asociacemi (CW 2) jsou časté odkazy na Freudovu práci. Jung měl Freudovu práci zřetelně ve velké úctě. Oba muži zahájili vzájemnou korespondenci v roce 1906 a ta pak pokračovala až do roku 1914. Tato data označují období jejich těsné spolupráce, která uváděla ve známost Freudovy objevy příčin a léčení neuróz. Oba muži spolu v roce 1912 cestovali na Clarkovy přednášky do Spojených států, přestože epizoda na palubě lodi signalizovala narůstající napětí mezi nimi. Jung tento příběh podává ve své autobiografii tak, že tehdy dovolil Freudovi, aby analyzoval jeden ze svých snů, avšak Freud odmítl Jungovu analýzu vlastního snu. Podle Junga Freud nechtěl přijít o svou autoritu. „V té chvíli,“ píše Jung, „ji zcela ztratil.“

Stále mezi nimi přibývaly rozdílné názory na Freudovy psychologické teorie a napětí mezi disparátními osobnostmi narůstalo – poznamenalo to následující dva roky, kdy psychoanalýza bojovala o profesionální uznání v Evropě. Když Jung vydal Symboly proměny, které pojímaly nevědomí ze stanoviska, jež se znatelně lišilo od Freudových názorů, představovalo to vlastně kulminaci jejich rostoucí citové roztržky. Upozornilo to i na hluboké rozdíly mezi psychologiemi obou mužů. Jung v roce 1913 své přátelství s Freudem přerušil a v roce 1914 se vzdal postavení prezidenta Mezinárodní psychoanalytické asociace. Následovalo dlouhé období profesionální izolace a hledání vlastní duše, jehož ovocem byla značná vnitřní moudrost, či praktičtěji řečeno, kniha Psychologické typy, která vyšla v roce 1921.

Od té doby se Jungova práce, přestože určitým způsobem vděčila za mnohé Freudovi, dostala zřetelně a neodvolatelně do sporu s ortodoxní psychoanalytickou teorií, kterou předkládal Freud. Jung považoval za velký problém Freudovo určení sexuality jako příčinného kořene neurózy a domníval se, že prostomyslný důraz na sexualitu v psychoanalýze jako na primární motivační sílu v psychologickém vývoji je nepodložený. Právě kvůli centrálnímu postavení, které má sexualita v psychoanalytické teorii, se mnohé Jungovy texty v Sebraných spisech zaměřují na relativní důležitost či nedůležitost sexuality. Jung považoval tento ortodoxní koncept psychoanalytických kruhů za omezující a v extrémech nevědecký a držel se svého často opakovaného názoru, že dogma je přiměřenější v církevních prohlášeních než v teoriích moderní vědy. Jelikož Jungova teorie psychologických typů do značné míry vycházela z jeho vlastní zkušenosti s Freudem a z přání vysvětlit rozcházející se teorie pojednávající o těchže empiricky pozorovaných psychologických fenoménech, lze připustit, že se Jungovy texty jeví jako potvrzení typologicky rozdílných charakterů Junga a Freuda – Junga jako introvertovaného intuitiva a Freuda jako zcela extravertovaného myslitele.

Stejnou platnost má však Jungův důraz na to, že se profesionálně etabloval dříve, než se s Freudem seznámil, a že už došel k četným vlastním idejím, které nebyly odvozeny z Freudových psychoanalytických teorií. Dva nejdůležitější příklady Jungova vlivu na freudiánskou teorii jsou koncept komplexu, pocházející z jeho práce se slovními asociacemi, a Jungův důraz na to, aby psychoanalytičtí praktici byli sami analyzováni. Jakkoli se tedy jejich kariéry v daném dějinném momentu propletly, Jung právem začal a ukončil svůj teoretický i osobní vztah s Freudem jako nezávislý myslitel.

Čtvrtý svazek Sebraných spisů nazvaný Freud a psychoanalýza je sbírkou hlavních Jungových textů z doby jeho spojenectví s Freudem i z časů pozdějších. Hlavní část tohoto svazku, „Pokus o nástin psychoanalytické teorie“, byla napsána jako série devíti přednášek a uvádíme ji pod hlavičkou „Čím začít“, protože jde o vynikající, základní a dobře sestavený přehled Jungových psychoanalytických názorů. Zbytek svazku pozůstává z úryvků a částí Jungových textů o psychoanalýze, které uvádíme pod hlavičkou „Jak pokračovat“, abychom ukázali stadia, kterými prošly Jungovy myšlenky o freudiánské teorii: jsou to texty, které jsou v naprostém souhlasu s Freudem a psychoanalytickou teorií – autor občas dokonce vystupuje jako jeho apologeta; následují texty, kde si Jung začíná zahrávat s kritikou freudiánských konceptů; nakonec uvádíme texty, kde se Jung s Freudem již plně rozchází – někde nacházíme překvapivě silná slova. Texty obsahující odborné reakce na různé kritiky a autory tu pomíjíme; učenější čtenář by je pravděpodobně shledal zajímavějšími než obecné publikum. Doporučujeme korespondenci mezi Jungem a Loÿem; Jung je v nich uvolněnější a srozumitelnější než ve svých formálně vydaných spisech. Připojujeme dva Jungovy texty o Freudovi. Mají význam spíše historický a nejsou zvlášť pronikavé, resp. nepřinášejí nové pohledy.

Jungovu autobiografii uvádíme kvůli informacím o vztahu k Freudovi. Kniha Liliany Frey-Rohnové se zabývá tímto materiálem teoreticky – srovnává bod po bodu hlavní ideje jungiánské a freudiánské psychologie. Nutný je soubor vzájemné korespondence, jehož sestavení a vydání připomínalo ze všeho nejvíce odzbrojovací konferenci mezi dvěma supervelmocemi. V něm poznáme nejlépe tyto dva muže, jejich vztah i nezdar jejich přátelství a spolupráce.

30. SCHIZOFRENIE

Schizofrenii je věnována většina Jungových nejranějších prací, které tvoří významnou součást psychiatrické literatury o této duševní nemoci z počátku dvacátého století. Při své práci v nemocnici Burghölzli v Curychu, kterou vedl Eugen Bleuler (C. G. Jung byl jeho ustanoveným nástupcem), se Jung intimně seznámil s léčením nemoci, které se tehdy říkalo dementia praecox nebo předčasná senilita. V těch dobách definovaly šílenství jeho symptomy – halucinace, iluze, výstřední manýrování, sociální uzavřenost a neuspořádané myšlení. Bleulerova práce byla tedy užitečná v tom, že vnesla určitý řád do klinických formulací o stavu, který sám Bleuler přejmenoval na schizofrenii. Došel k tomu, že chápal schizofrenii nikoli jako prostou uniformní mentální nemoc, nýbrž spíše jako skupinu rozličných, avšak obvykle chronických psychotických syndromů. Dále viděl, že pro všechny tyto syndromy je příznačná fragmentace vědomí – „rozštěpený mozek“ podle jeho názvosloví, často vykládaný ve významu mnohočetné nebo rozštěpené osobnosti.

Při práci pod Bleulerovým vedením se Jung seznámil s Freudovou a Bleuerovou prací o hysterii; zvláště vydání Freudova mistrovského díla, Výkladu snů, znamenalo pro Junga další dílek do psychologické skládačky o schizofrenii – dílek, který naznačovaly vlastní Jungovy experimenty se slovními asociacemi: uvědomění, že schizofrenie nemůže být jen organicky založenou nemocí mysli, nýbrž že za mnohými zdánlivě nesmyslnými psychotickými symptomy leží non-organická, psychologická komponenta. Jung použil mnoho Freudových vhledů do povahy nevědomých procesů a konfliktů i vlastní koncept autonomního citové tonizovaného komplexu a strávil mnoho času a úsilí při pokusech vystopovat psychologické a emocionální příčiny schizofrenie pomocí podrobného až puntičkářského záznamu anamnézy svých pacientů a citlivé pozornosti vůči detailům jejich nemoci. Jung tudíž dělal pro psychotické pacienty to, co dělali Freud a Breuer pro hysteriky. Ukázal přitom, že šílené chování schizofrenika je ve skutečnosti výrazem nesnesitelných emocionálních konfliktů, výronem nevědomých komplexů, které zaplaví individuální já a udržují pacientovy kognitivní funkce i chování mimo kontakt s realitou.

Jung tudíž pochopil, že bizarní symptomy psychotických pacientů, i když jsou u schizofreniků drsnější a škodlivější, nejsou ve skutečnosti tak nepodobné tomu, co lze vidět u normálních nebo neurotických pacientů: jsou to symbolická vyjádření nevědomého materiálu. V kontextu medicínského myšlení té doby byla psychoanalytická interpretace schizofrenie zcela převratná, i když Jung vždycky souhlasil s obecně přijímaným názorem, který dodnes podporují rozsáhlé výzkumy a zkušenosti, že totiž při vypuknutí schizofrenie musí účinkovat nějaký organický chemický faktor. Jungův přínos k pochopení schizofrenie patří proto k nejvýznamnějším pracím moderní psychologie. Dospívá k syntéze psychoanalytického a medicínského myšlení s vlastními idejemi pocházejícími z počátků Jungovy psychiatrické kariéry.

Třetí svazek Sebraných spisů shrnuje veškeré Jungovy práce o tomto námětu včetně početných krátkých přednášek a textů o schizofrenii napsaných po roztržce s Freudem. Všechny tyto texty, včetně hlavní práce na toto téma – „O problému psychogenese duševní nemoci“ – jsou překvapivě relevantní a čtivé, uvážíme-li datum, kdy byly napsány. Musíme tu však upozornit na dvě výjimky: první část právě zmíněného textu obsahuje spletitý a nyní již nepříliš užitečný přehled literatury o schizofrenii z přelomu století; text s názvem „O psychologickém porozumění“, přestože byl publikován ve spojitosti s jiným Jungovým textem o schizofrenii, je filosoficko-epistemologický exkurs, který ve skutečnosti nemá se schizofrenií mnoho společného. S těmito dvěma výjimkami na mysli a vyzbrojeni určitou znalostí Jungova konceptu komplexu můžeme číst texty v tomto svazku s prospěchem tak, jak jsou seřazeny. Jejich přibližné chronologické řazení nám dává ponětí o vývoji Jungova myšlení o schizofrenii během jeho spojenectví s Freudem a psychoanalýzou, i mimo ně.

John Weir Perry je zřejmě nejznámější jungiánský analytik, který následoval Junga v pojetí smyslu a léčení psychózy. Uvádíme jeho dvě knihy jako hlavní příspěvky k námětu v jungiánské literatuře.

31. VÝVOJ DÍTĚTE A PSYCHOLOGIE

Na rozdíl od psychoanalytické teorie s jejím zaměřením na etiologii a vliv infantilního traumatu na další psychosexuální vývoj, vzdalovala Junga jeho teoretická pozice od oblasti dětství jako výlučné báze teoretického studia. Jung považoval psychologický vývoj za fenomén provázející celý život a nikoli jen za úkol, který má být splněn na konci puberty. Ve srovnání s masívním a trvalým zájmem freudiánských kruhů o dětství a analýzu dítěte psal proto Jung o dětském vývoji a psychologii málo. Články o dětském vývoji v Sebraných spisech většinou napsal, když byl jako významný psycholog své doby požádán, aby na různých shromážděních vychovatelů promluvil o svých psychologických teoriích a jejich aplikacích na výchovu.

K hlavním Jungovým idejím o dětské psychologii patří, že normální dítě žije psychologicky v nevědomém stavu, v němž se vědomí objevuje v různých izolovaných momentech jako ostrovy v moři a že tyto ostrovy vědomí se stále rozrůstají, až nakonec krystalizují jako jáský komplex, který umožňuje více nebo méně kontinuální vědomí sebe a jiných. Jung se nemohl vyhnout uznání rozličných psychologických poruch, které postihují dítě, které dosáhne určitého vývoje. Byl však toho názoru, že množství, pokud ne většina těchto poruch, pochází spíše z toho, že dítě absorbuje nevědomé konflikty pramenící z nevědomého materiálu, který Popřeli nebo potlačili jeho rodiče, než z nějakých poruch vrozených samotnému dítěti. Jung proto považoval za užitečnější analýzu rodičů narušeného dítěte než léčení jeho samotného. Kasuistiky z vlastní práce s dětmi reflektují názor, že příčinu dětských poruch je třeba hledat v nevědomí dospělých obklopujících dítě.

V nevědomém stavu dětství, který Jung považoval za normální, viděl obraz kolektivního nebo rasového nevědomí. Jeho teorie, že individuální lidská bytost rekapituluje ve svém vývoji stadia, jimiž prošel celý druh ve svém psychologickém vývoji, je tudíž aplikována na děti, jimž jejich nevědomý stav dovoluje přístup ke kolektivnímu nevědomí veškerého lidstva, o nějž dospělí přišli během vývoje svého já. Nevědomí předchází vědomí na kolektivní úrovni a stejně je tomu ve stadiích individuálního vývoje. Jung proto považoval mnoho symbolů v dětských snech a hrách za přímé vyjádření materiálu z kolektivního nevědomí – proto mají podle něj mimořádnou hodnotu pro rozšíření našeho poznání této vrstvy obecně sdílené psychické zkušenosti.

Seznam četby je uspořádán na základě ideje, že Jungovy zprávy o tom, co dělal s dětmi v analýze, jsou alespoň zpočátku čtivější, než jeho teorie o dětském vývoji a analýze. V kategorii „Čím začít“ proto najdete tři případové studie z Jungovy práce s dětmi; kategorie „Jak pokračovat“ zahrnuje koncepčnější a teoretičtější materiál na toto téma v Sebraných spisech.

Někteří Jungovi pokračovatelé přebírali jeho teorii o vývoji a psychologii dětství a zacházeli mnohem dál než články v Sebraných spisech. Rozvíjeli terapeutické techniky pro dospělé i děti. Nejpozoruhodnější je terapie hrou s pískem, která se snaží přivést do vědomí symboly kolektivního nevědomí, jež v psychologii dětí tolik znamenají. Nejvýznamnější je v tomto směru Dora Kalffová, která napsala oslnivou knihu o hře s pískem s dětmi i dospělými. Kniha Vnitřní svět dětství od Frances G. Wickesové, jakkoli poněkud dobová, poskytuje dobrou představu o klasickém jungiánském myšlení v psychologii a vývoji dítěte. V seznamu uvádíme Jungovu předmluvu k německému vydání její knihy ze 17. svazku Sebraných spisů.

32. LÁSKA A MANŽELSTVÍ

Jakkoli široký je dosah Jungovy psychologie, jakkoli transformativní jsou jeho vize, jakkoli důležitá je jeho introverze, byl to nicméně člověk, který vedl poměrně normální každodenní život. Byl ženat se silnou, inteligentní ženou, která mu byla často kolegyní v profesi a citově jej podporovala; byl to otec šesti dětí, důvěrný přítel mnoha mužů i žen, učitel a vůdce mnoha svých analyzandů. Nebyl to tedy odtažitý Moudrý stařec uchylující se do tajností svého studia starobylých rukopisů a chrlící mystické texty. Byl naopak centrem mnoha důležitých, celoživotních vztahů, takže se čas od času chápal pera, aby popsal to, co se objevuje mezi lidmi a ne jen jevy uvnitř individuální duše.

Texty o lásce a manželství jsou v kontextu jeho práce atypické. Nicméně i v nich najdeme koncept projekce animy a anima, který vysvětluje, že počáteční vlna vzájemné přitažlivosti se vztahuje zřejmě více k projikované části vlastní osobnosti, kterou vidíme ve druhém člověku, než ke skutečnému vztahu. I když se Jungovo pojetí projekce shoduje s jejím obecným pojetím – že totiž jde o připisování vlastních vlastností, citů nebo myšlenek druhému člověku – viděl zároveň v projekci něco cennějšího než jen prostý obranný mechanismus proti nepřijatelným impulsům nebo myšlenkám. V projekci je psýché schopna stále předkládat jedinci to, co v něm sice existuje, ale co by si měl uvědomit a integrovat. Projekce takto slouží tendenci psýché k celistvosti a nabízí jí příležitost k integraci protikladů, které jsou odštěpeny a promítnuty na jiné věci a lidi.

V průběhu psychoanalýzy a obvykle i v procesu individuace má podstatný význam rozlišení mezi projekcemi na druhé lidi a vlastními vnitřními vlastnostmi a dynamikou. Cílem je stažení moci projikovaných vlastností z jiných lidí a integrování těchto aspektů do vlastního sebecítění. Jung vysvětluje, že takový úkol má také podstatný význam pro skutečný vztah ke druhému člověku, protože ten je možný pouze po často pracném (a někdy bolestném) procesu oloupání vzájemných projekcí – objevíme tak druhou osobu ve vší její realitě. Jung jako vždycky pragmaticky uznává, že mnoho vztahů by takový proces nepřežilo, což se často stává, a skončilo by buď roztržkou, nebo jakousi psychologickou akomodací, v níž je skutečná důvěrnost obětována ve prospěch pohodlí a bezpečí.

Jung proto zavádí k popisu této dynamiky psychologické akomodace v manželství koncept obsahujícího a obsaženého: síla jednoho partnera umožňuje slabost druhého, jeden partner poskytuje jakousi nádobu, zatímco druhý ve vztahu upadá do role závislého, obsaženého účastníka. Důsledkem toho ovšem je, že se znovu vytvoří infantilní vztah rodiče a dítěte a oba lidé v páru trpí jakousi institucionalizovanou psychologickou nezralostí. Z Jungových textů o lásce a manželství vysvítá nejjasněji potřeba obou členů páru, aby se ve skutečném vztahu psychologicky individualizovali. S tím souvisí i nebezpečí, které pro skutečný vztah plyne z nevědomého přijeti kolektivních forem manželství. Jelikož v centru individuace stojí vědomí a volba, mohou být obě tyto kvality považovány za největší riziko, ale mohou to být také nástroje nejpronikavější transformace života, jíž lze dosíci v lásce a manželství.

Tyto problémy se obvykle probírají v mnoha Jungových rozpravách věnovaných animovi a animě či Erótu a Logu. Jejich vnější perspektivu autor vysvětluje nejjasněji v pracích „Manželství jako psychologický vztah“ a „O problému studentské lásky“. Doporučujeme také „Ženu v Evropě“ pro způsob, jímž Jung o těchto problémech pojednává ve svých rozpravách o sociálním a psychologickém postavení ženy v moderní společnosti. Ze sekundárních zdrojů uvádíme známý průzkum těchto problémů od Adolfa Guggenbuhla-Craiga a provokativní přístup jungiánské feministky Polly Young-Eisendrathové k párové terapii; dále populární zkoumání milostného vztahu z jungiánské symbolické perspektivy od Lindy Leonardové a nedávnou práci jungiánského analytika a mediátora rozvodů Johna Desteiana.

33. OKULTNÍ FENOMÉNY

Jungův zájem o okultní fenomény, stejně jako o létající talíře, alchymii a synchronické jevy, bývá často nepochopen a mylně vykládán jako naivní, nevědecký a bezvýznamný. Nelze popřít, že Jung věnoval pozornost tomu, co sám nazýval „tak zvané okultní fenomény“, jako jsou duchové, zjevení, tajemné vize, mediální nebo spiritistické demonstrace, tj. trans, klepání stolku, levitace, automatické psaní a to, čemu se dnes říká kanalizace netělesných duchů nebo zmizelých osob. Jungova doktorská disertace „K psychologii a patologii takzvaných okultních fenoménů“, zařazená do prvního svazku Sebraných spisů, byla vlastně studií o mediálních schopnostech jeho sestřenice. Šlo o jeden z prvních projevů jeho trvalého zájmu o jevy nadpřirozené a iracionální.

Mnoho lidí však často nedoceňuje Jungův postoj k takovým okultním fenoménům. Jung měl daleko k lehkověrnosti; rozvíjel o příčinách a působení těchto fenoménů psychologické teorie, které vedly přinejmenším k rozptýlení pochybných informací o skutečných schopnostech takových médií. Tyto psychické jevy, které zdánlivě kanalizují a kontaktují duchy ze zásvětí, jsou podle Jungova názoru nevědomé obsahy odštěpených a autonomních komplexů, mimořádně mocných a životných. Jung tvrdí, že tyto komplexy jsou okultními duchy odpovědnými za spoustu úchvatných jevů a tajemných vizí, o nichž referovalo mnoho lidí. Titul Jungovy disertace dává jasně najevo, že tyto fenomény lze nazývat okultními. Často jsou to však demonstrace psychických stavů, které mohou být patologické nebo hysterické. Jung zahájil svou disertaci výčtem příkladů takového spiritistického chování v případech sahajících od lehkých poruch k jasným psychopatiím; z toho je jasný jeho skeptický psychiatrický zájem o tyto jevy²⁵.

Jung jisté ponechával prostor pro důkaz reality ťukání a klepání, ale zastával k takovým událostem pevně racionální, psychologický postoj. Toto stanovisko by možná vyděsilo mnohé dnešní spiritisty z hnutí New Age, kteří v Jungových spisech vidí podporu pro svá četná transpersonální tvrzení. Kdyby si tyto texty skutečně přečetli, zřejmě by se v nich necítili doma. Navzdory svému pochybovačnému postoji k těmto jevům Jung nikdy nepopíral psychologickou realitu těchto fenoménů. Viděl v takových vírách, úkazech a událostech představy poukazující k symbolům kolektivního nevědomí. Jejich iracionální, ale nepopiratelné účinky nelze (a neměly by se) zpochybňovat. Se svou teorií synchronicity, kterou rozvíjel na sklonku své odborné činnosti, došel Jung k dalším subjektivním, psychologickým vysvětlením neobvyklých, zdánlivě okultních koincidencí nebo úkazů. Považoval tyto události za akauzální v jejich podstatě. Tento pohled ještě více podkopal příčinně magické myšlení mnoha okultních praktiků.

Úspěšné racionální zkoumání fenoménů, které jsou svou podstatou iracionální, může být velmi obtížný vědecký výkon. Čtenář může posoudit, jak se to Jungovi v jeho pracích povedlo. Pod záhlavím „Čím začít“ uvádím jeho disertaci a stručný komentář k ní. V oddíle „Jak pokračovat“ doporučuji soubor krátkých textů a předmluv k různým knihám, v nichž Jung o spiritistických fenoménech diskutuje.

Pro okultní myšlení a praxi je příznačný zájem o život po smrti. Uvádím proto dvě knihy o tomto námětu od Aniely Jaffé a Marie-Louise von Franz, dlouhodobých Jungových spojenkyň. O tématu pojednávají z typicky jungiánského (tj. psychologického) stanoviska. Kniha Sallie Nicholsové Jung a Tarot demonstruje, jak lze Jungův vhled do povahy a funkce nevědomé symboliky aplikovat nikoli naivně spiritistickým způsobem, nýbrž psychologicky při využití tarotových karet.

34. UFO

Metafora o průvodci Sebranými spisy byla zvolena záměrně, protože při čtení souboru Jungových textů se budete cítit jako na pouti po velkém evropském městě, kde se za jistým rohem objeví cosi neobvyklého a fascinujícího. Je to typické pro dané místo i čas a přece je to mimořádné a velmi zvláštní. Jungovy texty o neidentifikovaných létajících objektech či UFO zřejmě představují právě takový zajímavý objev na vaší cestě po jeho pracích. Zájem o tajemné a nevysvětlitelné, či jak by on sám asi řekl, o iracionální, byl příznačný pro celý jeho život počínaje ranými texty o okultních fenoménech, přes hlavní období jeho prací a bádání o mytologii a alchymii, až k moderním příkladům mytické imaginace v praxi, jimiž se zabýval na konci života. Jungův zájem o iracionální psychické fenomény je bohužel mylně chápán jako lehkověrný nebo triviální. Jeho texty o létajících talířích jsou však názorným příkladem příznačných rysů jeho přístupu k takovým jevům.

Jungovo zaměření je vždycky především psychologické. Při zkoumání různých zpráv o létajících talířích – „nebeských úkazech“ – nechtěl zjišťovat pravost či falešnost takových zpráv, nýbrž vyšetřit jejich psychologický smysl pro dotyčného jedince nebo pro širší kulturu. Při tomto psychologickém zaměření nebylo třeba, aby Jung věřil, že Zemi skutečně navštívili příchozí z jiné planety, ani aby taková tvrzení odmítal. Jungovi stačilo, že lidé věřili tomu, co viděli na obloze. Ať už tedy létající talíře existují nebo ne, trval na tom, že takové věci, i kdyby empiricky vzato neexistovaly, jsou nicméně psychickými fakty, která jsou přístupná psychologickému, symbolickému zkoumání.

Za druhé je příznačné, že Jung zkoumal možnost, že výskyt UFO po celém světě má pro moderní lidi kolektivní smysl, mytický význam. Znovu proto objevuje ty nejpřekvapivější paralelní obrazy a úkazy v mytologii a historických zprávách. Nepoužívá tento materiál jako lehkověrný ufolog, který se snaží zjistit objektivní realitu létajících talířů. Místo toho se nad historickými a kolektivními amplifikacemi nahlas podivuje významu těchto úkazů v nynější době. Co je to v nevědomí popíraného, potlačovaného a nedoceněného, co se promítá do fyzikálního světa jako podivné, cizí a děsivé? Co v našem nitru s námi hledá spojení? Jung proto zachází se zprávami o UFO, jako by šlo o sny: má to smysl zkoumat, je to těhotné psychologickým smyslem a spojené s kolektivní historií lidství.

Z článků o těchto úkazech je zřejmé, že Jung viděl UFO jako symboly bytostného Já, zvláště pro mandalovitý tvar mnoha těchto cizích vesmírných korábů. Vezmeme-li v úvahu dobu, kdy se tyto úkazy objevily – bezprostředně související s fragmentací a psychickým zmatkem způsobeným druhou světovou válkou –, pak projev bytostného Já v těchto záhadných úkazech je Jungova jedinečná hypotéza znamenající přínos k narůstající literatuře o těchto setkáních. Ve světle jeho hypotézy by člověk chtěl vědět, co znamenají nynější populární zprávy, které jdou daleko za pouhé nebeské úkazy; jsou plné příběhů o skutečných kontaktech s mimozemšťany, o únosech a násilných experimentech na vesmírných lodích z jiného světa. Pokud se populární mytologie o UFO zaměřuje na manifestace bytostného Já, bylo by zajímavé vědět, zda je nynější podoba zpráv pokrokem k většímu smyslu pro vztah k vesmíru jako celku nebo regresivní, vynucenou projekcí této celistvosti mimo nás, na nekonečné nebe nad námi.

Zajímavé je, že v tomto zkoumání symbolického významu UFO žádní jungiánští analytici ve svých pracích nepokračovali. Potřeba vytvořit účinnou terapeutickou psychologii a enormní úkoly mytologického bádání zřejmě analytikům neumožňují, aby se věnovali mytologii současné populární kultury. Možná až třetí jungiánská generace přispěje Podstatně k vysvětlení, co to vlastně vidíme k nám přicházet z onoho světa v tajemných nebeských úkazech.

35. MODERNÍ UMĚNÍ A UMĚLECKÁ KRITIKA

Patnáctý svazek Sebraných spisů obsahuje kvartet krátkých prací, které Jung napsal o umění; kvartet ve skutečnosti pozůstává ze dvou duet: první pár je o obecném problému vztahu mezi uměním a psychologií, ve druhém Jung aplikuje své psychologické pojetí na dva velké umělce dvacátého století, Jamese Joyce a Pabla Picassa. Jung na téma umění nenapsal žádnou větší práci. Tři ze čtyř zmiňovaných článků byly napsány z vnějšího popudu. To svědčí o tom, že vztah mezi uměním a psychologii stěží patřil k Jungovým hlubším zájmům²⁶. Uvážíme-li, jak rozsáhlé kritice podrobil freudiánskou psychoanalytickou teorii, pak máme pocit, že se Jung cítil povinen předestřít své vlastní názory, zvláště když v průběhu své životní práce viděl, jak veliký a proměňující vliv má tvorba symbolů na lidskou duši.

Pokud jde o vztah mezi uměním a psychologií, přimlouval se Jung opět, aby se upustilo od analyticko-reduktivního přístupu k umění. Byl pro setkání s uměleckým dílem v jeho vlastní podobě místo hledání psychologických příčin jakéhokoli druhu umění. Jung navíc odděloval psychologii individuálního umělce od platnosti jeho tvořivé práce, která podle Jungova názoru stojí a padá spíše se samotným uměleckým výsledkem než se zdravím nebo neuroticitou umělce a tvůrce. Oba tyto postoje jsou v jistém smyslu nepokrytou reakcí na vpády Freuda a jeho následovníků do umělecké kritiky. Zdá se, že Jungovi bylo velmi blízké hledisko, podle něhož jsou velcí umělci téměř vždy výjimečná individua, na něž nelze aplikovat normální psychologické kategorie²⁷. Vezmeme-li v úvahu Jungovy vlastní hojné tvořivé výkony v průběhu celého jeho života, pak problém umělecké tvořivosti, její psychologické ceny a hodnoty pro individuální i kolektivní život byl jistě něčím, co sám Jung vnitřně prožíval po mnoho let.

Text o Joyceově Ulyssovi má fascinující historii, která je popsána v dodatku zahrnutém do Sebraných spisů. Tento dodatek je možná zajímavější než text samotný, který je do značné míry kronikou Jungových obtíží při snaze o nalezení smyslu Joyceova proudu vědomí, jak je tento styl nazýván. Jungův text je stejně zajímavý, ale nikoli příliš převratný. Jakkoli novátorská a do budoucnosti zaměřená je jeho psychologie, máme nicméně pocit, že se mu jen těžko pronikalo do světa těchto dvou archetypicky moderních umělců²⁸. Jung jako by stále ještě žil ve světě devatenáctého století. Joyce a Picasso však tento svět programově odklízeli, aby vylíčili skutečný charakter století dvacátého s jeho ztrátou smyslu, nedostatkem řádu, anomáliemi a rozpadem komunikace i poznání. Toto pozorování podporuje snadnost, s jakou Jung chápe psychologický smysl jiných, starších literárních děl jako je Goethův Faust, Spittelerův Prométheus a Epimétheus nebo Nietzschův Zarathustra. I když Jung uznával tento moderní rozpad smyslu – jako psycholog se právě jím ve svých pracích především zabýval – jeho přínos k léčení a pochopení této nemoci dvacátého století neleží v umělecké kritice, nýbrž v psychologii²⁹. Jungův vhled v těchto čtyřech článcích i jeho další práce o povaze a funkci symbolu tvoří základ pro úsilí jeho následovníků o psychologický výklad různých uměleckých děl, od malířství po film, v duchu Jungovy psychologie, zaujaté pozitivním, proměňujícím účinkem tvorby symbolů na duševní život. Dvě klasické jungiánské sbírky esejů Ericha Neumanna o umění a tvořivosti se dají těžko přejít. Jako příklad současného jungiánského myšlení o vztahu mezi uměním, kulturou a archetypickou psychologií doporučujeme vřele kterýkoli z pěti hlavních jungiánských časopisů vycházejících ve Spojených státech. Téměř v každém čísle najdete nějaké analytické pojednání o uměleckém díle, ať o knize, o filmu, opeře nebo výstavě. Zaujatého čtenáře vybízíme, aby se v těchto časopisech poučil, jak se jungiánský vhled aplikuje na současné umění a kulturu.

²⁵ Jedna z celé řady zřetelně apologetických Hopckových poznámek, jimiž se jeho výklad Jungova postoje k „podezřelým“ tématům často hemží. Pro takové poznámky je příznačné, že se snaží redukovat smysl Jungových často exotických zájmů na přízemní osvětářskou snahu o racionální nebo v krajním případě názorně obrazný výklad podivných, odlehlých, temných a iracionálních jevů i jejich interpretací, které racionální a kauzální věda ráda diskvalifikuje jako pověry, tmářství, obskurnosti, výtvory primitivní, nevzdělané a úzkostné mysli atd.
Jungovy výklady těchto jevů byly mnohem nezávislejší.
Pokládal je za charakteristickou součást lidského vnímání a prožívání světa. Metafyzické systémy, různé interpretace, teorie, nadšení, zájem a experimenty na jedné straně i strach, popírání, vytěsnění, zesměšňování a kritika na straně druhé jsou lidské reakce na zážitky, které provázejí prožívanou existenci ve všech kulturách a historických dobách.

²⁶ Tato věta pana Hopcka byla prvním podnětem k řadě překladatelových poznámek. Místy velmi komplikovaný styl vyjadřování autora Průvodce svádí k pochybnostem o jeho vlastním postoji k umění. Četba Junga takové pochyby nevyvolává. Bez vztahu k umění jako charakteristické lidské aktivitě, která nalézá v životě jeho podstatné hodnoty, je psychologie C. G. Junga nemyslitelná. O „nehlubokém“ Jungově vztahu k umění vypovídá charakteristická příhoda. Na konci vysokoškolských studií provázených značnými finančními těžkostmi, kdy si musel odříci jakoukoli návštěvu divadla, se mladý lékař Carl Gustav vypravil na operní představení. Krátce nato už nastupoval na Bleulerovu psychiatrickou kliniku v Curychu. Lidská obrazivost, která je právě zdrojem umění, byla centrem jeho celoživotních zájmů, daleko překračujících hranice lékařského povolání, jemuž Jung sloužil. Znamenala také pro něj osobní východisko z těžkých duševních krizí. Tuto zkušenost se především snažil zprostředkovat pacientům i čtenářům své rozsáhlé literární práce.

²⁷ Hopckovo tvrzení má vskutku charakter zdání svého autora. Ve stati Básník, kupodivu v doporučené literatuře neuvedené, probírá Jung dosti podrobně psychologickou situaci nadaného, tvořivého člověka, který většinu své osobní energie vydává na tvůrčí zpracování impulsů a témat z osobního a především kolektivního nevědomí. Jeho lidská, osobní vnější i vnitřní situace tím často trpí. Na tuto osobní situaci tvořivých lidí se tedy normální psychologické kategorie samozřejmě vztahují jako na kohokoli jiného (svědčí o tom mnoho jejich tragických osudů), avšak dílo, které po sobě zanechávají, je objektivní kulturní fakt a nikoli reálná osoba s vlastní psychologií. Nemá smysl je proto posuzovat z hlediska zdraví nebo patologie.

²⁸ Co míní autor výrazem „archetypicky moderní“, netušíme.

²⁹ Hopcke opět bruslí na tenkém ledě. Chápe-li Joyce a Picassa tak, jako by tito moderní umělci zobrazovali a líčili rozpad smyslu jako příznačný rys dvacátého století, tkví především on sám pevně v devatenáctém století, v němž realisté a pozitivisté redukovali uměleckou tvorbu na líčení a zobrazování, tj. na jakýsi záznam (byť „subjektivní“) vnější nebo vnitřní reality. Pro moderní umění, resp. tvorbu dvacátého století, je příznačné hledání nového tvarosloví, které už nekotví ve viditelném kolektivním řádu, jak tomu bylo u velkých stylů předchozích století. (Max Švabinský: „Secese byla posledním velkým slohem, který obsáhl katedrálu i lžičku na kávu.“) Umělci hledají formu individuálního vyjádření svých zážitků s osobní i kolektivní realitou, vědomou i nevědomou. Obdobný je Jungův psychologický cíl. Jungovy výchozí orientační hodnoty bezpochyby pocházely ze století, v němž se narodil a prožil dětství i mládí. Platí to určitě i o jeho uměleckém vkusu, jemuž jsou blízká hlavně zeměpisně, kulturně a historicky odlehlá témata.

29. FREUD A PSYCHOANALÝZA

30. SCHIZOFRENIE

31. VÝVOJ DÍTĚTE A PSYCHOLOGIE

32. LÁSKA A MANŽELSTVÍ

33. OKULTNÍ FENOMÉNY

34. UFO

35. MODERNÍ UMĚNÍ A UMĚLECKÁ KRITIKA