Tato část je věnována těm svazkům Sebraných spisů, o které se možná laický čtenář nebude zpočátku zajímat nebo je nebude připraven číst. Označením těchto prací za esoterické nechci odstrašit nespecializované čtenáře; chci spíše naznačit výjimečný charakter těchto spisů i jejich předmětu. Tyto práce vyžadují podrobnou znalost Jungových textů jako celku a chuť na vědecké spisy pojednávající o věcech, které by mnozí označili jako mystické či filosofické. Čtyři svazky uvedené v tomto oddílu nelze číst prostě tak, jako mnohé jiné Jungovy práce. Při jejich četbě hledáme často radu, studujeme je a postupně kousek po kousku chápeme. Nelze je zhltnout a strávit na jeden zátah. Jsou to spisy, k nimž se spíše vracíme, než abychom je rychle a snadno vstřebali. Jsou plné obrazů, symbolických propojení a historicko-psychologických odkazů, jsou nabité obraznými podrobnostmi. Dalo by se říci, že čtenář, který dosud vůbec Junga nečetl, se v těchto textech nedostane daleko navzdory rozsáhlému úvodu a doporučením. Jung se ve svém bádání systematicky zaměřoval na základní cíl – poznat psýché v celé její kráse a bohatství. Esoterické práce jsou přístupné nadšenému a zaujatému čtenáři, který v nich najde psychologický a duchovní poklad. Většina těchto prací představuje Jungovy myšlenky ze závěru jeho života a kariéry. Tvoří neocenitelný souhrn analytické psychologie, s nímž by se měl seznámit každý seriózní student.
Tři z těchto svazků se zabývají alchymií, která byla celoživotním Jungovým zájmem. Jeho znalosti alchymických textů lze v moderní psychologii směle označit za unikátní. Šíře jeho zájmu o alchymii vyžaduje i rozsáhlý úvod. Komplikovanost obsahu a erudice v jeho alchymických textech si zaslouží zvláštní úvod ke každému z těchto tří svazků. Čtvrtý je Aion, stejně erudované a detailní zkoumání křesťanské symboliky v psychologickém kontextu.
Každý čtenář, který se podívá na Sebrané spisy v knihovně, uvidí, že svazek 12 – Psychologie a alchymie, svazek 13 – Studie o alchymických představách a svazek 14 – Mysterium Coniunctionis spolu tvoří značnou část Jungových spisů. Fyzický prostor, který zabírají, naznačuje význam alchymické symboliky v Jungově myšlení. Jeho formulace o podstatě psýché, pozornost, kterou věnoval psychickým procesům, i vlastní zkušenosti s archetypickou transformací ho vedly k tomu, že viděl v alchymické obrazivosti a symbolice jazyk, způsob myšlení a metodu, jejíž historie, vývoj a duchovně psychologické zaměření odrážely věrně jeho vlastní chápání. Navíc má alchymická obrazivost určité výhody, které podle Jungova názoru moderní psychologické terminologii chybějí.
Za prvé: navzdory scestným představám o Jungovi nebyl jeho zájem o alchymii nikdy založen na přesvědčení o doslovné pravdě určitých tvrzení alchymistů – že například dovedou proměnit olovo ve zlato30 nebo uskutečnit jiné nepravděpodobné chemicko-fyzikální transformace. Jung se zaměřil především na to, co nazýval filosofickou alchymií, tj. na spisy těch alchymistů, jejichž popisy chemických postupů byly míněny specificky jako tvrzení o spirituálních a filosofických pravdách. Jung nalézal mezi složitými fyzikálně-chemickými popisy ve středověkých textech projekce psychických vlastností a procesů alchymistů na fyzikální substance a postupy. Alchymisté potom tyto jevy popisovali jako by se odehrávaly mimo ně, v substancích, s nimiž manipulovali.
Jung zjistil, že mnohé alchymické texty nebyly ve skutečnosti nic jiného než chemické recepty nebo příklady obskurního myšlení. Zcela jasně však viděl, že se mnozí alchymisté neomezovali na pouhou transformaci základní fyzikální látky a snažili se na základě vlastní vnitřní zkušenosti o vytvoření určitého psychologického, filosofického a spirituálního systému, o řád duše, mysli a hmoty, který by vedl k úplné transformaci samotného alchymisty. Navíc mu jeho jedinečné a důkladné znalosti těchto textů umožnily objevit alchymisty, kteří své filosofické záměry explicitně vyjádřili, když říkali, že jejich zlato není „obyčejným zlatem“, ale zlatem duchovním, že jejich umění je stejně „etické i fyzické“.
Pro Junga znamenala alchymie vysoce propracovaný filosofický a psychologický systém, vyjádřený symbolickým a obrazným jazykem, na rozdíl od suchého, technického jazyka vědy, kterým byla psychologie osedlána od dob osvícenských. V alchymické obrazivosti našel Jung zdroj a prostředek k vyjádření svého psychologického vhledu, který získal vlastní introspekci i analytickou prací se svými pacienty. Jeho spisy dokazují, že alchymické obrazy byly ústředním bodem jeho myšlení. Mnohé standardní výrazy jungiánské psychologie jsou přímo převzaty z alchymických textů: charakteristika analytické práce jako opusu; pojmenování analytického procesu jako vas, nádoba; cíle analytického procesu jako coniunctio čili spojení konfliktních protikladů nebo opozice solárního a lunárního vědomí. To je jen několik příkladů.
Za druhé: alchymie má dlouhou a komplexní historii; představovala kontinuální proud neortodoxní podzemní kultury v západní civilizaci. Alchymie a její symbolický jazyk proto nesou celou kulturní váhu západního nevědomí – o ně právě Jungovi celý život šlo – a byly relativně nekontaminované tím, co Jung pokládal za psychologické zkomolení křesťanských dogmat. Alchymické spisy mu proto umožnily, aby se napojil na čistý pramen kolektivního nevědomí v časoprostoru západního historického vědomí mimo ortodoxní křesťanské myšlení.
Za třetí: Jung zjistil, že se jednotliví alchymisté snažili rozvíjet metodu práce s materiálem a docílit proměny. Přestože byly alchymické metody iracionální, založené na psychických projekcích spíše než na objektivních poznatcích, našel v nich Jung praktické popisy vnitřního růstu. Alchymisté se snažili utřídit fyzikální substance a různé stupně fyzikálních změn, které se měly dít v průběhu alchymických operací. Jejich různá označení našla také cestu do mnoha popisů individuačního procesu: nigredo pro temnou noc duše, kdy jedinec čelí svému vnitřnímu stínu; separatio pro okamžik emočního a duchovního rozlišení; mortificatio nebo putrefactio pro stupeň, na němž se člověk zbavuje starých neurotických způsobů; dissolutio pro počáteční desorientaci, kdy je staré já rozmetáno. Jung jako psychoterapeut nalezl v praktické podstatě alchymické metody bohatý zdroj obrazů pro popis vysoce symbolických proměn, které se odehrávají v analýze.
Ve spisech středověkých alchymistů našel Jung záměr, jazyk a metodu paralelní s vlastním moderním psychologickým programem. Alchymie a alchymické texty, které Jung sbíral, poznamenaly výrazně jeho myšlení i osobnost. Platí to i pro téměř všechny jeho následovníky. I když jsou Jungovy alchymické spisy vitálně důležité, nezasvěcený čtenář rychle zjistí, že alchymie nebyla nikdy jednotnou a soudržnou oblastí studia. Byla to naopak vysoce individualizovaná záležitost s idiosynkratickými termíny a obrazy, jimiž se jednotliví alchymisté od sebe lišili. Každý výraz měl myriády významů na mnoha úrovních od doslovné k obrazné, spirituální, filosofické a mystické. Pokud zvláštní latinská nebo řecká terminologie, často převzatá z gnostických či jiných obskurních zdrojů, čtenáře nezahltí, bude pro něj určitě imponující výzvou záplava bizarní a neobvyklé obrazivosti. Seriózní laický čtenář se octne při čtení Jungových alchymických spisů ve zvláště nepříjemné pozici: představují jednu z nejvýznamnějších Jungových prací a současně jsou možná nejtěžší k pochopení.
Určitá doporučení k četbě těchto textů mohou být užitečná. Za prvé: vysoce impresionistická31 povaha alchymického počínání znamená, že logická, lineární kontinuita není při čtení Jungových vysvětlení alchymické obrazivosti zvláště důležitá. Není nutné začít na první stránce a číst všechno až na stránku pět set, aby z toho měl čtenář užitek nebo aby pochopil obrazy nebo pojmy. Schéma četby, které navrhuji u každého svazku, ignoruje Jungovo uspořádání materiálu. Dávám přednost tomu, co bude pro průměrného čtenáře nejvíce podložené a pochopitelné. Avšak čtenář může toto schéma četby zcela opustit a jednoduše všechny tři svazky prolistovat, zaměřit svou pozornost tam, kde mu spočine zrak, přečíst cokoli, co se mu bude jevit jako zajímavé a prostudovat jakékoli obrázky, které probudí jeho zvědavost. Čtení Jungových textů o alchymii není apollónským úkolem vedeným slunečním světlem, logikou a linearitou šplhající stále vzhůru, nýbrž spíše hermetickým úkolem plným beztvarosti a pohybu vedoucího dolů, do příšeří oceánu západního kolektivního nevědomí – je to spíše ponor do hlubin než výstup na vrchol. Každý čtenář ať se podle toho zařídí.
Za druhé: chce-li čtenář zvládnout z nějakého důvodu tuto obtížnou část Sebraných spisů a přečíst si ji v tom pořadí, jak ji uspořádal sám Jung, potom je nejlépe postupovat pomalu. Každý obraz a symbol by měl mít dostatek času, aby zapadl a vykvetl v představivosti dříve než čtenář přejde k dalšímu obrazu nebo rozpravě. Jazyk alchymie je jazykem nevědomí – je to tajemný a zhuštěný symbolický jazyk, který je společný snům, poesii a umělecké tvorbě. Podobně jako přistupujeme k nim, je potřeba zacházet i s Jungovými alchymickými texty. Stejně jako nám neprospěje, ženeme-li se muzeem, ale když jím naopak pomalu procházíme a necháváme na sebe působit každé dílo, aby vytvořilo vlastní náladu a dojem, je dobré zacházet takto s každou součástí alchymického procesu a psychologickými paralelami, které Jung vyvozuje.
Konečně za třetí: skutečná cena Jungových alchymických spisů nespočívá v jejich esoterické nebo jen obrazné hodnotě, ale spíše v jejich schopnosti vytvořit symbolický jazyk pro psychologickou a spirituální zkušenost. Je lepší, aby se čtenář pokusil vztáhnout každý alchymický obraz ke své vlastní zkušenosti, vnitřní nebo vnější, než aby se snažil o typicky akademické poznání a porozumění. Samozřejmě mnoho obrazů je beznadějně podivných nebo vybájených, ale domnívám se, že jen zřídkakdy nenajde čtenář určité známé psychologické pozadí, ať již ve snech nebo v imaginaci. V tomto rámci také zjistí, že alchymické vhledy vyvolávají nebo amplifikují vlastní prožívání nebo pochopení. V mnoha ohledech byla alchymie podobná aktivní imaginaci rozšířené po celé civilizaci. Jungovy texty budou méně odtažité a více smysluplné, budeme-li v nich vidět zdroje imaginativní fantazie a psychologického obohacení.
Je již jasné, že tyto texty vyžadují od čtenáře určitou zaujatost, otevřenost k symbolickému chápání vlastního prožívání a ochotu riskovat, že občas zabloudí v bohatých obrazech kolektivního nevědomí. Avšak zisk, který přináší pochopení těchto pozdních Jungových děl, vyváží vynaložený čas a energii.
Následuje program, jak číst Jungovy alchymické texty. Snažil jsem se tyto mnohostranné spisy nějak uspořádat. Opatřil jsem každý svazek úvodem a snažil se naznačit Jungovy úmysly a důvody a vyčlenit části, které jsou nejlépe srozumitelné a přístupné v massa confusa Jungových spisů (abych si vypůjčil další alchymický výraz). Tento úvod je psán hlavně pro myslitelské typy, které budou chtít znát obecný účel a strukturu knihy dřív, než se do ní pustí. Smyslové, intuitivní a citové typy se budou snad někdy cítit ztraceny a možná použijí následující program jako určitou orientační mapu. Jak jsem se již zmínil, Jung často nepořádal své texty tak, aby laickému čtenáři pomohl v orientaci. Rozhodl jsem se proto k jinému uspořádání a doufám, že prospěji Jungovým záměrům a že jeho alchymické texty si získají širší a chápavější okruh čtenářů.
Dvanáctý svazek Sebraných spisů s mnoha ilustracemi a vynikajícím úvodem napsal Jung maje na mysli obecné čtenářstvo. Ale jen velmi erudovaný laický čtenář je schopen se skutečně vypořádat s tímto svazkem. Jungovou myšlenkou byla jakási apologie alchymie, která záleží v solidních informacích ve formě značně dlouhých snových sérií z individuální analýzy, po nichž následuje shromažďování rozsáhlých amplifikačních, symbolických paralel z obsáhlé alchymické literatury. Jung tvrdil, že alchymická obrazivost dodnes přežívá v duši jednotlivce, protože jejím zdrojem je kolektivní nevědomí. Bohužel, navzdory Jungovým dobrým úmyslům, má uspořádání tohoto svazku za následek, že nezasvěcený čtenář je po hlavě uvržen do bažiny osobní a archetypické obrazivosti, přičemž má velmi malou možnost pojmového zakotvení. Navíc obsáhlý učený aparát a vstupní vizuální obrazy jsou mocným rozptýlením pro čtenáře textu plného archetypických obrazů.
Doporučená četba má poskytnout především pojmové zakotvení Jungova záměru, obsaženého v první části, v úvodu. Následuje stručný výklad základů alchymického myšlení a spisů v první až čtvrté kapitole třetí části, nazvané „Představy spásy v alchymii“. Tyto kapitoly předkládají určité pojmy a termíny obecně známé alchymistům a rozvíjejí Jungovy myšlenky o tom, jak a co alchymisté projikovali na svůj materiál. Osvětlují smysl toho, jak alchymisté vnímali svou práci a její začátek. Tyto kapitoly dobře ilustrují pronikavou tendenci k personifikování různých postupů a substancí v alchymických operacích. Jungovo zaujetí alchymickou symbolikou demonstrují různé psychologické diskuse, jež Jung často prokládá materiálem plným obrazů. Dva z obrazů, které Jung v tomto svazku vysvětluje, mají rozhodně náboženský charakter: je to takzvaná paralela lapis – Kristus a symbol jednorožce. Zabývá se jimi v páté a šesté kapitole třetí části. Lapis čili kámen byl obrazem mysticko-chemického výsledku alchymické práce, který měly navodit komplexní procedury v tělesné i duchovní oblasti. Jung si všiml, že popisy lapis philosophorum, kamene filosofů, obsahují nepopiratelné paralely s popisem povahy a funkce Kristovy postavy v křesťanství. Podobně i jeho vysvětlení a amplifikace symbolu jednorožce jsou vedeny záměrem nalézt explicitní paralely s křesťanskou obrazivostí. Když navrhuji čtenáři, aby si nejdříve pročetl alchymické reálie a až potom moderní série snů, které Jung uvádí ve druhé části, doufám, že začne v těchto snech sám rozpoznávat vlastní alchymická témata a motivy. Neztratí se pak v bludišti nepropojených obrazů, které nedávají smysl.
Analýza snu, původně nepublikovaný záznam ze semináře o výkladu snů, který Jung vedl v Curychu, byl k nahlédnutí pouze v jungiánských institutech po celém světě. Nyní je přístupný veřejnosti. Analýza snu je při interpretaci série snů, uvedených v Psychologii a alchymii, velmi užitečná, protože se v obou textech diskutuje o snech stejného pacienta. Nelze pominout dva úvody k Jungovi a alchymii, které napsala Marie-Louise von Franz. Stejně užitečná je nedávno vydaná Anatomie psýché od Edwarda Edingera zabývající se psychologickou symbolikou v alchymickém procesu.
Část 1. Úvod do nábožensko-psychologické problematiky alchymie, str. 1-37.
Část 3. Představy spásy v alchymii. Kap. 1: Základní alchymické pojmy, str. 225-241. Kap. 2: Psychická povaha alchymického díla, str. 242-287. Kap. 3: Dílo, str. 288-316. Kap. 4: Materia prima, str. 317-344.
Část 3. Představy spásy v alchymii. Kap. 5: Paralela lapis – Kristus, str. 345-431. Kap. 6: Alchymická symbolika v nábožensko-historickém rámci, str. 432-471.
Část 2. Snové symboly individuačního procesu, str. 39-223.
Jung, C. G. Analýza snu: poznámky k semináři v letech 1928-1930. Princeton: Princeton University Press. 1984.
von Franz, Marie-Louise. Alchymie: Úvod do symboliky a psychologie. Toronto: Inner City Books, 1980.
von Franz, Marie-Louise. Alchymická aktivní imaginace. Dallas: Spring Publications, 1979.
Edinger, Edward. Anatomie psýché: alchymická symbolika v psychoterapii. Las Salle, Ill.: Open Court, 1985.
Pokud jde o Psychologii a alchymii, určité části této práce, 14. svazku Sebraných spisů, jsou přístupnější a méně temné než jiné texty, protože se Jung jako obvykle pouští přímo do jádra problému. Obecným úmyslem této knihy, která byla poslední Jungovou publikovanou prací, byl průzkum hlubiny ústředního problému alchymie, totiž sjednocení protikladů, z něhož podle představy alchymistů vznikne cíl alchymických procedur čili opus. Tento cíl alchymisté typicky popisovali jako zlato, lapis, hierosgamos nebo incestní svatý sňatek atd. Jung proto zkoumal četné obrazy v alchymické literatuře popisující různé protiklady, které mají být sjednoceny. Tyto soubory protikladů alchymisté personifikují hlavně jako maskulinně/femininní páry. Jung se soustředil hlavně na tři takové páry – Sol a Luna (Slunce a Měsíc), Rex a Regina (Král a Královna) a Adam a Eva. Hojně čerpá ze svých téměř encyklopedických znalostí alchymických textů, aby amplifikoval a obnažil psychologické a spirituální významy alchymických personifikací i příslušnou symboliku.
Alchymie byla převážně záležitostí mužů. Materiál se proto soustřeďuje ve značné míře na maskulinní polovinu těchto protikladů, zvláště na pojem Rex (který vysvětluje alchymická báseň Sira George Ripleye) a Adam (který je zkoumán v souvislosti se židovskou mystickou literaturou). Úplnou výjimkou v této obsáhlé části je Luna, která je podnětná a plodná pro pozdější jungiánské autory pojednávající o femininitě. Když Jung vyšetřil jednotlivé členy těchto protikladných párů, soustředil se na zkoumání obrazů a symbolů, které se vztahují k samotnému mysteriu coniunctionis, k tajemství sjednocení – jak se vytváří, jak se jeví a jaký má spirituální a psychologický význam. Kniha je vynikajícím příkladem Jungovy amplifikace symbolů; četba je však složitá, protože se autor odvolává na obsáhlou oblast mytologie, lidových pověstí a středověké filosofie. Ani prchavá kvalita alchymické symboliky četbu neusnadňuje (například rozprava o Luně vede k symbolickému zkoumání soli, Rudého moře, obrazu psa, rtuti a číselné symboliky). Učený aparát, který vyžaduje dokumentaci a překlad latinských a řeckých starobylých textů, představuje další překážku při pouhém pročítání. Soustředí-li se Jung na určité texty, jako je tomu u Boloňské hádanky ve druhé části nebo u Ripleyovy Kantilény v části čtvrté, nabývají rozpravy logičtější, méně amplifikující podoby, protože jsou zakotveny v určitém textu nebo otázce. Próza Mysterium Coniunctionis má tudíž svůj příliv a odliv – její imaginace se náročně zauzluje, aby se pak rozplétala do jasnější, volně plynoucí expozice psychologické a alchymické symboliky. Při čtení takové knihy je nutno sledovat nit amplifikace symbolů, poznávat, jak se jeden obraz spojuje s dalším, jak se vyvíjí, mění, postupuje a přece zůstává konzistentní a propojený se svou podstatou. Chceme-li podat co nejvýstižnější analogii, pak by se dalo říci, že je to jako pozorování změn a posunů v kaleidoskopu točícího se kolem konstantního psychologického tematického jádra.
Doporučenou četbu jsem opět uspořádal tak, aby části, které jsou nejjasnější a nejsnadnější, předcházely částem složitým a nejasným. Pokud jde o Mysterium Coniunctionis, personifikace protikladů ve třetí a páté části dovoluje jasnější a zakotvenější expozici alchymických pojmů a poskytuje lepší základ pro první dvě části. Ty jsou bez záchytných obrazů poněkud nejasné. Jungova diskuse o boloňské hádance, středověkém kamenném nápisu, je živá a užitečná. Čtenář z ní pochopí smysl, jaký měla projekce v alchymických interpretacích. Jestliže se s těmito protiklady „sblížíte“, pak pro vás bude mít poslední část knihy, kde dochází k jejich sjednocení čili coniunctiu, více smyslu.
Část 1. Komponenty coniunctia. Kap. 1: Protiklady, str. 3-6.
Část 3. Personifikace protikladů, str. 89-257.
Část 4. Rex a Regina, str. 258-381.
Část 5. Adam a Eva, str. 382-456.
Část 2. Paradoxa. Kap. 3: Boloňská hádanka, str. 56-88.
Část 1. Komponenty coniunctia. Kap. 2: Quaternio (čtveřice) a zprostředkující role Merkuria, kap. 3: Sirotek, Vdova a Měsíc a kap. 4: Alchymie a manicheismus, str. 6-37.
Část 2. Paradoxa. Kap. 1: Substance arkána a bod a kap. 2: Scintilla, str. 42-56.
Část 6. Konjunkce, str. 457-553.
Epilog, str. 554-556.
Třináctý svazek Sebraných spisů obsahuje pět studií o alchymické tematice. Studie o alchymických představách, které zaujímají střední pozici mezi třemi svazky Sebraných spisů o alchymii, jsou obecně přístupnější než Mysterium Coniunctionis nebo Psychologie a alchymie, protože se obě soustřeďují na specifická témata. Pokud si však tyto dva rozsáhlejší svazky o alchymii nepřečtete, bude vám v Studii o alchymických představách scházet kontext a vaše porozumění může být pouze povrchní. Navrhuji proto, abyste se pustili do tvrdé, ale důležité práce a přečetli si nejdříve Mysterium Coniunctionis a Psychologii a alchymii, než se ponoříte do těchto speciálnějších esejů.
Pět esejů se zabývá alchymickou tematikou: první z nich, Komentář ke knize „Tajemství zlatého květu“, se týká čínského alchymického textu, ostatní čtyři zůstávají na poli Jungova hlavního zájmu, západní alchymické tradice. Z pochopitelných důvodů by si měl čtenář přečíst Wilhelmův překlad čínského textu (nebo Baynesův anglický překlad Wilhelmova německého překladu), než se pustí do čtení Jungova komentáře. Navrhuji proto, abyste si první esej ponechali až nakonec, protože z něj získáte výborný přehled obrovské Jungovy práce o západním alchymickém myšlení. Je to jeden z nejjasnějších a nejdůležitějších textů o vztahu mezi východní spiritualitou a západní psychologií.
Ze zbylých čtyř esejů se dva týkají hlavně zkoumání určitých textů: Zósimových vizí a De Vita Longa (O dlouhém životě) od švýcarského alchymisty Paracelsa. Další dva eseje se soustřeďují na zvláště důležité alchymické symboly, Merkuria a filosofický strom. Eseje o Zósimovi a Paracelsovi budou pro čtenáře, kteří prostudovali Jungovy delší práce o alchymii, osvěžující a jasné. Seznámí je s hlubším a podrobnějším pohledem na jednotlivé systémy alchymické symboliky. Zósimos ve svých vizích a Paracelsus ve svých spisech používají mnohé obrazy, běžné v alchymickém myšlení, ale současně podávají idiosynkratické variace standardních alchymických systémů, místy plné duchovního osvícení.
V textech Duch Merkurius a Filosofický strom Jung opakuje techniku, kterou použil v Psychologii a alchymii. Začíná nealchymickým materiálem – lidovou pověstí o Merkuriovi resp. případovým materiálem o stromech, aby uvedl alchymický materiál. V případě Ducha Merkuria je tato technika zdařilá, protože pohádka i Jungova interpretace jsou krátké a věcné. Série klinických představ stromu v textu Filosofický strom může však působit podobně jako rozsáhlá série snů v Psychologii a alchymii: uvrhne nic netušícího čtenáře po hlavě do záplavy stromových symbolů bez dostatečné kognitivní orientace. Ten, kdo přečetl většinu Jungových alchymických textů, může tento esej číst tak, jak je napsaný, ale pro čtenáře neznalého alchymických obrazů platí podobná rada: měl by si nejdříve přečíst druhou část Filosofického stromu a klinický materiál si nechat nakonec. Seznámí-li se nejprve s příslušnou symbolikou, bude mu Jungův záměr jasnější.
Čínské i Paracelsovy texty se zabývají otázkou dlouhého života, takže tyto eseje v určitém smyslu podporují Jungovo přesvědčení, že alchymie se nezabývala výlučně ars aurifera, pouhou výrobou zlata, ale naléhavými spirituálními a psychologickými otázkami. V tomto kontextu Jungova studie o Merkuriovi, jedné z nejtrvalejších a ústředních symbolických entit během sedmnácti set let historie a vývoje alchymického myšlení, objasňuje plně alchymický program a jeho vztah ke křesťanským dogmatickým dominantám. Tyto eseje představují důležitý přínos k Jungovu dílu o psychologickém a spirituálním významu alchymického symbolismu.
Zósimovy vize. CW 13, str. 57-108.
Paracelsus jako duchovní zjev. CW 13, str. 109-189.
Duch Merkurius. CW 13, str. 191-250.
Filosofický strom. CW 13, str. 251-349.
Komentář ke knize „Tajemství zlatého květu“. CW 13, str. 1-56.
Paracelsus. CW 15, str. 3-12.
Paracelsus jako lékař. CW 15, str. 13-30.
Památce Richarda Wilhelma. CW 15, str. 53-62.
Wilhelm, Richard, překl. Tajemství zlatého květu: čínská kniha života. New York: Harcourt Brace Jovanovich, 1931.
Aion je druhá z dvojice knih věnovaných specifickým archetypům. Na rozdíl od 9. svazku, části první, která zkoumá několik různých archetypů, jediným předmětem Aionu je archetyp bytostného Já. Název díla pochází z řeckého slova pro eon nebo věk a jak Jung poukazuje v předmluvě, má se vztahovat ke křesťanské éře a ke kolektivnímu psychickému vývoji, který reprezentuje křesťanská symbolika. Jung zkoumá křesťanskou symboliku, zvláště Krista a symbol ryby tak těsně spjatý s Kristem. Snaží se nalézt jasnější pohled na to, čemu říká bytostné Já, obraz Boha v duši, archetyp celistvosti a naplnění.
Čtenářům, kteří znají Jungovy spisy, nebude první část knihy dělat větší potíže. Jung stručným způsobem vysvětluje své pojmy: já, stín a anima/animus. Poslední pár zde nazývá syzygií, což je astronomický a astrologický výraz pro konjunkci planet. Jung často tento výraz používal ve spojitosti s animou a animem, aby naznačil jednotu protikladů, kterou tyto intrapsychické, kontrasexuální archetypy pro jedince představuji, a jak coniunctio v procesu individuace vede k většímu uvědomění vlastní celistvosti, k bytostnému Já. Jung pak pokračuje zkoumáním bytostného Já, tj. archetypu, který je v pozadí boží symboliky v náboženství a zkoumá, proč postava Krista je symbolem bytostného Já v křesťanství. V těchto oddílech vychází nejjasněji a podrobně najevo Jungova nespokojenost se způsobem, jakým dogmatické křesťanství velmi brzy opomenulo skutečnost zla ve světě. Křesťanství vysvětlilo zlo jako nedostatek dobra (privatio boni), místo aby pochopilo, že zlo a dobro jsou rovnocenné síly psychologického prožívání. Symbol Krista je proto v křesťanství rozštěpen na pár Kristus/Antikrist, což je situace, která z psychologického hlediska představuje neuspokojivé řešení problému celistvosti jako jednoty protikladů. To, co Jung v jiných spisech o křesťanství jen naznačoval nebo pouze stručně zmiňoval, je tady plně rozvinuto: domníval se, že křesťanský symbolismus neodpovídá plně reálným psychologickým silám v duši a tak neposkytuje účinnou cestu k psychologické celistvosti, pokud není doplněn větším uznáním přítomnosti zla v duši a ve světě.
Četba se stává složitější, když Jung zkoumá symboliku ryb jako symbolu Krista a vede přitom své čtenáře astrologickým materiálem o rybách v šesté a sedmé kapitole; stejně obtížný je pohanský, komparativně náboženský materiál o symbolu ryb v osmé a deváté kapitole, když chce autor objasnit ryby jako symbol duality světla a tmy, obsažené v křesťanské koncepci Krista jako symbolu celistvosti. Desátá a jedenáctá kapitola se podrobně zabývají povahou symbolu ryby v alchymických textech. Vynikající a čtivá dvanáctá kapitola „Obecně o psychologii křesťansko-alchymické symboliky“ tento materiál shrnuje. Tyto rozpravy jsou vlastně amplifikacemi symboliky ryby. Jung rozhazuje své široké sítě, aby polapil symboly rybě různými způsoby příbuzné: medúza a její sférické světélkování, myšlenka rémory jako magnetu, vztah mezi hadem a rybou, Behemoth a Leviathan v židovské tradici a různé koncepce zodiakálních ryb a jejich místo v astrologických myšlenkových systémech.
Jung užívá „ambivalence symbolu ryb“, aby se více zahloubal do gnostických textů, jejichž vztah ke křesťanské teologii přináší mnohá důležitá, ale opomíjená psychologická fakta o prožívání a symbolice Krista jako bytostného Já. Gnostické pojímání zla a matérie tvoří výrazný kontrast k předuchovnělosti, tak charakteristické pro ortodoxní křesťanství. Jung se proto velmi podrobně zabýval různými gnostickými myšlenkami a symboly, aby doplnil ortodoxní křesťanské formulace, které se mu zdály tak neuspokojivé. Naneštěstí není gnosticismus pro nezasvěceného čtenáře ani snadnější ani lépe utříděný než alchymické spisy a Jungova rozprava není příliš strukturovaná ani uspořádaná, protože neměl v úmyslu kodifikovat ani teoretizovat, ale hledat symbolické paralely.
Poslední kapitola knihy, „Struktura a dynamika bytostného Já“, se snaží o syntézu předcházející symboliky a nabízí strukturální model bytostného Já v podobě osmistěnného krystalu. Jungovým záměrem je najít způsob, jak zorganizovat části osobnosti symbolizované různými symbolickými nebo mytologickými postavami do struktury, která je všechny vzájemně spojuje, přičemž je zachováno vnitřní napětí protikladů u různých párů. Krystal, který je vybudovaný na čtverci, v němž jsou páry v komplementárním vztahu, sahá až k bodu vědomého sjednocení a dolů k bodu nevědomé celistvosti. Zkoumá také jiné symbolické obrazce představující celistvost, jako je kvadratura kruhu, paralelogram a jiné krystalické struktury. Ať už se mu to podařilo či nepodařilo, Jungovým záměrem je schematizace a utřídění materiálu, který, jak už čtenář nepochybně viděl, se přesouvá, pohybuje; mrská sebou a je neuchopitelný jako skutečná ryba. Je jasné, že tyto modely nejsou ničím jiným než modely, které pomáhají při konceptualizaci způsobu, jak se k sobě určité aspekty vnitřního symbolického života vztahují.
Podobně jako u alchymických spisů je prospěšnější číst tuto knihu pomalu. Avšak na rozdíl od jiných Jungových alchymických spisů má Aion konzistentní cíl – spojení mezi bytostným Já, Kristem a symbolikou ryby – a je uspořádán způsobem, který hned od začátku neodradí. Díky bohaté obrazivosti a záplavě učeností je lépe knihu opakovaně studovat, než ji jednorázově přečíst. Její význam v Sebraných spisech nelze dost dobře docenit, protože je to nejobšírnější psychologické vyjádření Jungových myšlenek a potíží s křesťanskou symbolikou.
31 Autor míní v nejlepším případě intuitivní složku alchymické práce. Můžeme jen doufat, že nemá na mysli práci opřenou především o dojem a náhodu.
|
|
|