NA PAMĚŤ RICHARDA WILHELMA

C. G. JUNG

Dámy a pánové!

Mluvit o Richardu Wilhelmovi¹ a jeho díle není snadný úkol, protože naše dráhy se zkřížily jako dráhy komet přicházejících z nejodlehlejších končin vesmíru. Snad jste ho znali dříve, než jsem ho poznal já; jeho životní dílo má rozsah, který jsem neprozkoumal. Nikdy jsem též neviděl Čínu, která ho kdysi formovala, ani mi není známa její řeč, toto živoucí vyjádření ducha čínského Východu. Stojím tedy jako cizinec mimo onu mohutnou oblast vědění a zkušenosti, ve které Wilhelm působil jako mistr svého oboru. On jako sinolog a já jako lékař bychom se snad nebyli nikdy setkali, kdybychom zůstali odborníky. Setkali jsme se však na území lidskosti, které začíná za hranicemi akademičnosti. Tam ležel bod našeho doteku, tam přeskočila jiskra, která zažehla světlo, jež se mělo stát jednou z nejvýznamnějších událostí mého života. Pro tento zážitek snad smím hovořit o Richardu Wilhelmovi a jeho díle, vzpomenout s vděčnou úctou na tohoto myslitele, který položil most mezi Východem a Západem a zprostředkoval Západu cenné dědictví tisícileté kultury, snad zasvěcené zániku.

Richard Wilhelm dosáhl mistrovství, jaké si osvojí jen ten, kdo svůj obor překoná, a tak se mu jeho věda stala záležitostí lidskosti – nikoli, nestala, byla jí od počátku a zůstala jí navždy. Neboť co jiného by ho bylo mohlo natolik vytrhnout z úzkého obzoru Evropana a dokonce misionáře, že sotva seznámen s tajemstvím čínské duše, vytušil v ní skryté nám poklady a kvůli této cenné perle obětoval svůj evropský předsudek? Mohla to být jen vše zahrnující lidskost, velikost srdce tušící celek, která ho inspirovala k tomu, aby se bezvýhradně otevřel zcela cizímu duchu a do služeb tomuto působení dal mnohostranné dary a schopnosti své duše. Jeho chápavost a obětavost povznesená nad všechny křesťanské předsudky, zcela prostá evropské domýšlivosti, je sama o sobě svědectvím ducha ojedinělé velikosti, poněvadž lidé průměrní vždy buď zabloudí do slepé vykořeněnosti, nebo do pomlouvání Neevropanů, prozrazujícího nepochopení a pýchu. Ohmatávají jen povrch a vedlejší stránky cizí kultury, nikdy nejedí chléb a nepijí víno cizí kultury, a tak nikdy nedospějí ke communio spiritus, k nejniternější transfuzi a proniknutí, plodně připravujícímu nové zrození.

Specializovaný učenec zpravidla bývá duchem výhradně mužským, intelektem, pro něhož je oplodnění cizorodým a nepřirozeným dějem, a proto bývá obzvlášť nevhodným nástrojem převodu cizího ducha. Větší duch však nese známky ženskosti, je obdařen schopností přijímat a oplodňovat se, přetvářet cizí do známé podoby. Ojedinělé charisma duchovního mateřství měl Richard Wilhelm plnou měrou. Jemu vděčí za své dosud nedostižené vcítění do ducha Východu, které ho kvalifikovalo k jeho nesrovnatelným překladům.

Jako jeho největší výkon mi tane na mysli překlad a komentář Knihy proměn, I-ťing.² Než jsem poznal Wilhelmův překlad, po léta jsem pracoval s nedostatečným překladem Leggeho,³ a mohl jsem tedy plně ocenit ten neobyčejný rozdíl. Wilhelmovi se toto staré dílo, v němž nejen mnoho sinologů, nýbrž i sami moderní Číňané nespatřují nic více než sbírku nesmyslných zaříkávadel, zdařilo znovu ukázat v nové živoucí podobě. Toto dílo ztělesňuje ducha čínské kultury jako snad žádné jiné; vždyť na něm po tisíciletí pracovali a přispívali k němu nejlepší duchové Číny. Přes své bájné stáří nikdy nezastaralo, nýbrž žije a působí ještě dnes pro těch několik málo lidí, kteří chápou jeho smysl. A že k těm, kteří mají tuto výsadu, patříme i my, za to vděčíme tvůrčímu výkonu Richarda Wilhelma. Přiblížil nám toto dílo nejen pečlivou překladatelskou prací, nýbrž též svou osobní zkušeností jako žák čínského mistra staré školy i jako znalec psychologie čínské jógy, pro nějž praktické používání I-ťingu bylo ustavičně obnovovaným zážitkem.

Se všemi těmito bohatými dary nám však Richard Wilhelm předal také úkol, jehož rozsah v současnosti snad tušíme, avšak jistě ho nejsme schopni přehlédnout. Komu se jako mně dostalo ojedinělého štěstí zakusit s Richardem Wilhelmem divinační sílu I-ťingu, tomu nemůže zůstat skryto, že se zde dotýkáme archimedovského bodu, pomocí něhož by naše západní duchovní stanovisko mohlo být vysazeno ze svých veřejí. Není jistě malou zásluhou rozvinout tak dalekosáhlou a barvitou malbu nám cizí kultury, jak to učinil Wilhelm, avšak znamená to jen málo ve srovnání se skutečností, že nám mimo to ještě narouboval živoucí zárodek čínského ducha, který je schopen podstatně změnit naše chápání světa. Nezůstali jsme pouze obdivujícími nebo pouze kritickými pozorovateli, nýbrž jsme se stali účastníky východního ducha, pokud se nám zdařilo zakusit živoucí účinnost knihy I-ťing.

Funkce, jež je základem praxe I-ťingu – pokud se tak smím vyjádřit – stojí totiž podle všeho v nejostřejším protikladu k našemu západnímu vědeckému, kauzalistickému světovému názoru. Je jinými slovy krajně nevědecká, je přímo zakázaná, a tudíž našemu vědeckému myšlení cizí a nesrozumitelná.

Před několika lety se mě zeptal tehdejší prezident Britské antropologické společnosti, jak bych vysvětlil, že duchovně tak vyspělý národ jako Číňané nevyvinul žádnou vědu. Odpověděl jsem mu, že to je asi optický klam, poněvadž Číňané mají svoji „vědu“, jejímž „standardním dílem“ je právě I-ťing, že však princip této vědy, jako mnoho jiného v Číně, se zcela liší od naší vědecké metody. Věda I-ťingu nespočívá totiž na principu kauzality, nýbrž na dosud neznámém – poněvadž u nás se neobjevujícím – principu, který jsem pracovně nazval .

Moje práce v oblasti psychologie nevědomých procesů mě již před mnoha lety přiměla, abych se ohlédl po nějakém jiném vysvětlujícím principu, poněvadž princip kauzality se mi nejevil dostatečný k vysvětlení jistých podivuhodných jevů nevědomé psychiky. Nejdříve jsem totiž zjistil, že existují psychologické paralelní jevy, které se naprosto nedají na sebe vztáhnout kauzálně, a jejich souvislost musí tedy být jiná. Tato souvislost se mi zdála být v podstatě dána jejich relativní současností: odtud výraz „synchronicita“. Zdá se totiž, jako by čas nebyl ničím abstraktním, ale naopak konkrétním kontinuem, obsahujícím kvality nebo základní podmínky, které se mohou relativně současně manifestovat na různých místech v kauzálně nevysvětlitelném paralelismu, jako např. objeví-li se současně identické myšlenky, symboly nebo psychické stavy. Jiným příkladem, na který upozornil Richard Wilhelm, byla časová shoda analogických čínských a evropských uměleckých slohů, kterou nelze vysvětlit kauzálně. Příkladem synchronicity největšího formátu by byla astrologie, kdyby disponovala spolehlivě ověřenými výsledky. Existují však přinejmenším některé dostatečně věrohodné a rozsáhlými statistikami podepřené skutečnosti, které dovolují, aby se téma astrologie jevilo hodné filozofického zkoumání. (Psychologickým oceněním si může astrologie být beze všeho jista, poněvadž představuje souhrn všech psychologických poznatků starověku.) Vskutku existující možnost dostatečně rekonstruovat charakter člověka z jeho horoskopu narození dokazuje relativní platnost astrologie. Tento horoskop však vůbec nespočívá na skutečném astronomickém postavení planet, nýbrž na čistě arbitrárním časovém systému, poněvadž následkem precese se jarní bod dávno přesunul z 0° Skopce. Pokud tedy skutečně existují správné astrologické diagnózy, pak nespočívají na účincích planet, nýbrž na námi předpokládaných vlastnostech času. To jinými slovy znamená, že vše, co se v daném okamžiku narodí nebo vznikne, má vlastnosti tohoto okamžiku.

To je současně základním pravidlem praxe I-ťingu. Jak známo, znalosti hexagramu, zobrazujícího daný okamžik, se dosáhne manipulací se stonky řebříčku nebo s mincemi, spočívající na nejčistší náhodě. Tyčinky vyjdou tak, jaký je okamžik. Otázkou je jen, zda se starému králi Wen a Vévodovi z Čou kolem roku 1000 př. Kr. podařilo výsledek náhodného tažení tyčinek vyložit správně nebo ne?⁴

O tom rozhoduje jedině zkušenost.

U příležitosti své první přednášky o I-ťingu v psychologickém klubu v Curychu Richard Wilhelm na mou prosbu demonstroval praxi I-ťingu a sestavil přitom prognózu, která se v době kratší než dva roky doslova a se vší myslitelnou průkazností vyplnila. Tuto skutečnost bych mohl potvrdit mnoha podobnými zkušenostmi. Nejedná se mi zde však o to, abych objektivně dokazoval tvrzení I-ťingu, nýbrž v duchu svého zemřelého přítele jejich platnost předpokládám, a zabývám se proto pouze překvapivou skutečností, že se qualitas occulta časového okamžiku stala čitelnou, vyjádřena hexagramem I-ťingu. Jedná se o dějovou souvislost astrologii nejen analogickou, nýbrž s ní dokonce bytostně spřízněnou. Narození odpovídá rozhození věštebních tyčinek, konstelace planet při narození hexagramu, a z konstelace vyplývající astrologický výklad odpovídá textu přiřazenému hexagramu.

Myšlení založené na principu synchronicity, které dosahuje v I-ťingu svého nejvyššího vrcholu, je nejčistším projevem čínského myšlení vůbec. U nás toto myšlení od dob Hérakleita z filozofie vymizelo, až u Leibnize opět vnímáme jeho vzdálenou ozvěnu. Avšak nebylo v tomto mezidobí vymýceno, nýbrž žilo dále v šeru astrologických spekulací a dodnes zůstalo stát na tomto stupni.

Zde se I-ťing dotýká toho, co je třeba rozvinout u nás. Okultismus v naší době prožívá renesanci, jaká vskutku nemá obdoby. Téměř uháší světlo západního ducha. Nemyslím přitom na naše akademie a jejich představitele. Jsem lékař a přicházím do styku s obyčejnými lidmi. Proto vím, že univerzity přestaly působit jako nositelky světla. Lidé jsou sytí specializace a racionalistického intelektualismu. Chtějí slyšet pravdu, která po člověku nesklouzne jako voda, nýbrž člověka uchopí a pronikne až do morku kostí. Je nebezpečí, že toto hledání v prostředí anonymní, ale široké veřejnosti dospěje na scestí.

Pomýšlím-li na Wilhelmovy zásluhy a význam, vytane mi vždy na mysli Anquetil du Perron, Francouz, který přinesl do Evropy první překlad Upanišad právě v době, kdy poprvé za téměř 1800 let došlo k něčemu neslýchanému, že totiž Déesse Raison, bohyně Rozumu, svrhla křesťanského Boha s trůnu.

Dnes, kdy se v Rusku dějí daleko neslýchanější věci než tehdy v Paříži, kdy byla v samotné Evropě křesťanská symbolika tak oslabena, že se buddhisté dokonce domnívají, že nastala vhodná doba pro misii v Evropě, je to Richard Wilhelm, kdo nám přináší nové světlo z Východu. To je kulturní úkol, jehož potřebnost vycítil. Rozpoznal, kolik by nám toho Východ mohl dát pro vyléčení naší duchovní nouze.

Chudému člověku nepomůžeme tím, že mu vtiskneme do ruky větší nebo menší almužnu, i když po tom sám touží. Mnohem lépe mu pomůžeme, jestliže mu ukážeme cestu, jak se může prací od své nouze natrvalo osvobodit. Duchovní žebráci naší doby žel až příliš rádi přijímají almužny Východu a slepě ho napodobují. To je nebezpečí, před kterým nelze dost varovat a které zřetelně cítil také Wilhelm. Evropské duchovnosti se pouhou senzací nebo novým dráždidlem nepomůže. Musíme se spíše učit své vlastnictví získávat sami. To, co nám Východ nabízí, nám může jen pomoci při práci, kterou ještě musíme sami vykonat. Co nám pomůže moudrost Upanišad, co poznatky čínské jógy, jestliže opouštíme vlastní základy jako mylné přežitky a jako piráti bez domova drancujeme cizí pobřeží? Východní poznání, především moudrost I-ťingu, nemá žádný smysl tam, kde se člověk uzavírá vlastním problémům, kde žije umělý život na základě tradovaných předsudků, kde si zastírá svou skutečnou lidskou přirozenost s jejími nebezpečnými propastmi a temnotou. Světlo čínské moudrosti svítí jen ve tmách, nikoli ve světle elektrických reflektorů evropského divadla vědomí a vůle. Moudrost I-ťingu vzešla z prostředí, o jehož hrůzách cosi tušíme, když čteme o čínských masakrech nebo o pletichách tajných čínských společností či o nepopsatelné chudobě, beznadějné špíně a neřestech mas Číňanů.

Potřebujeme skutečný trojrozměrný život, jestliže chceme zakusit živoucí moudrost Číny. Proto potřebujeme nejprve evropskou moudrost o sobě samých. Naše cesta začíná evropskou realitou a ne cvičením jógy, kterým si svou realitu chceme zastřít. Musíme ve Wilhelmově překladatelské práci v nejširším smyslu pokračovat, abychom dokázali, že jsme žáci hodní svého mistra. Jak on převedl východní duchovní statky v evropském smyslu, tak my máme tento smysl převést do života. Jak je známo, překládal Richard Wilhelm ústřední pojem „tao“ slovem smysl. Převádět tento smysl do života, tzn. uskutečňovat tao, by mělo být úkolem žáka.

Slovy a dobrými radami se však tao neuskuteční. Víme přesně, jak v nás či kolem nás tao vzniká? Snad napodobením? Nebo rozumem? Anebo akrobacií vůle?

Pohleďme na Východ: Naplňuje se tam přemocný osud. Evropská děla roztříštila brány Asie, evropská věda a technika, evropská přízemnost a hrabivost zaplavuje Čínu. Politicky jsme Východ přemohli. Co se však stalo, když si Řím politicky podrobil Blízký Východ? Duch Východu vtáhl do Říma. Mithras se stal římským bohem války a z nejnepravděpodobnějšího kouta Přední Asie vzešel nový duchovní Řím. Není možné, že se dnes děje něco podobného a my jsme stejně slepí jako vzdělaní Římané, kteří se divili pověře christoi? Poznamenejme, že Anglie a Holandsko, obě nejstarší koloniální mocnosti Východu, jsou také nejvíce zamořeny indickou teosofií. Vím, že naše nevědomí je plno východní symboliky. Duch Východu vskutku stojí ante portas. Proto mi připadá, že uskutečňování smyslu, hledání tao, je u nás kolektivním jevem již v daleko širší míře, než se obecně předpokládá. Všímám si jako nadmíru významného znamení doby např. skutečnosti, že Richard Wilhelm a indolog Hauer⁵ byli vyzváni, aby na letošním německém kongresu psychoterapeutů referovali o józe. Pomysleme, co to znamená, když praktický lékař, který se zcela bezprostředně stýká s trpícími a proto citlivými lidmi, získá vnímavost pro východní systémy léčby! Tak duch Východu vniká všemi póry a zasahuje nejzraněnější místa Evropy. Mohla by to být nebezpečná infekce, je to však možná také lék. Babylonské zmatení jazyků západního ducha způsobilo takovou dezorientaci, že všichni touží po jednoduché pravdě nebo přinejmenším po obecných ideách, které nepromlouvají jen k hlavě, ale též k srdci, které nazíravému duchu přinášejí jasno a upokojují neklidné puzení citů. I dnes děláme to, co činil starý Řím: importujeme kdekterou exotickou pověru s nadějí, že v ní objevíme správný lék na svou nemoc.

Lidé instinktivně vědí, že všechny velké pravdy jsou jednoduché. Slabý instinkt proto tuší velkou pravdu ve všech laciných zjednodušeních a měkkostech, nebo následkem svých zklamání upadá do opačného omylu, že velká pravda musí být co možná temná a komplikovaná. V anonymních masách se dnes šíří gnostické hnutí, které psychologicky přesně odpovídá onomu před 1900 lety. Tehdy jako dnes napínají osamělí poutníci podobní velkému Apolloniovi duchovní vlákna z Evropy do Asie, snad až do daleké Indie.

Z perspektivy takové dějinné vzdálenosti se Richard Wilhelm jeví jako jeden z velkých gnostických zprostředkovatelů, kteří propojili kulturní statky Přední Asie s helénistickým duchem, a tím na troskách římského impéria vytvořili nový svět. Tehdy jako dnes převažuje roztříštěnost, mělkost, scestnost, špatný vkus a vnitřní neklid. Tehdy jako dnes byl kontinent ducha zatopen, takže z neurčitého vlnění čněly jako ostrovy jen ojedinělé horské vrcholky. Tehdy jako dnes vábila všechna duchovní scestí a falešným prorokům kvetla pšenice.

Slyšet uprostřed této ohlušující disharmonie žesťů a dřev evropských názorových třenic prostou řeč Richarda Wilhelma, posla Číny, je skutečné dobrodiní. Zaposlouchejme se do ní: Je poučena čínským duchem, prostým jako kvítek, který dokáže nenáročnými slovy vyjádřit hluboké pravdy; vykazuje cosi z jednoduchosti velké pravdy, z prostoty hlubokého významu, a zanáší až k nám lehkou vůni zlatého květu. Něžným dotekem zasela do evropské půdy křehkou sazeničku, ve které tušíme nový život a smysl po tolika křečích svévole a domýšlivosti.

Richard Wilhelm projevoval na Evropana neobvykle velkou skromnost před cizí kulturou Východu. Nevynášel se nad ni, byl prost předsudků a odsudků, ale otevřel jí srdce a mysl. Mohla ho tak přijmout a zformovat, takže když se vrátil do Evropy, přinesl nám věrný obraz Východu nejen ve svém duchu, nýbrž též ve své bytosti. Toto hluboké přeformování se mu zajisté nezdařilo bez velkých obětí, neboť naše dějinné předpoklady se zcela odlišují od východních. Břitkost a radikalita západního vědomí musela uvolnit místo univerzalističtější a vyrovnanější povaze Východu, a západní racionalismus a jeho jednostranná diferencovanost východní šíři a jednoduchosti. Tato změna pro Richarda Wilhelma neznamenala jistě jen posun intelektuálního stanoviska, nýbrž i podstatné přeskupení složek jeho osobnosti. Čisté zobrazení Východu, prosté všech svévolných a násilných deformací, které nám daroval, by byl Wilhelm nikdy nemohl vytvořit tak dokonale, kdyby se mu bylo současně nezdařilo potlačit své evropanství. Kdyby byl připustil neústupnou srážku Východu a Západu, nebyl by asi mohl splnit své poslání zprostředkovat nám čistý obraz Číny. Sebeobětování evropského člověka bylo nevyhnutelné a nezbytné pro splnění osudového úkolu.

Wilhelm své poslání v nejvyšším smyslu slova splnil. Nejen že nám zpřístupnil mrtvé duchovní poklady Číny, ale jak jsem již dříve uvedl, přinesl nám též sazenice čínského ducha, živé po celá tisíciletí, a zakořenil je v evropské půdě. Dokončením této úlohy dosáhlo jeho poslání vrcholu a tím – žel – též konce. Dle zákona enantiodromie, protiběhu, který Číňané tak jasně pochopili, ukončení vyvolalo svůj opak. Tak kulminace jang přechází v jin, a stav se ruší negací. Přiblížil jsem se Richardu Wilhelmovi až v posledních letech jeho života a mohl jsem pozorovat, jak zároveň s dokončením jeho životního díla se mu stále více přibližovala, ba dorážela na něho Evropa a evropský člověk. A tím v něm rostl také pocit, že se nachází před velkou změnou, před obratem, jehož podstatu ovšem jasně nechápal. Byl si jen jist, že stojí před rozhodující krizí. Současně s tímto duchovním vývojem přišla fyzická nemoc. Jeho sny byly naplněny vzpomínkami na Čínu, ale vždy to byly smutné a chmurné obrazy, které před ním vyvstávaly, což zřetelně naznačovalo, že dochází k negaci toho, co přinesl z Číny.

Nic nelze obětovat provždy. Vše se později opět vrací ve změněné podobě. A kde kdysi došlo k velké oběti, tam musí být ještě zdravé a odolné tělo, aby mohlo snést otřesy velkého obratu, až se obětované vrátí. Proto duchovní krize takových rozměrů často znamená smrt, jestliže zasáhne nemocí oslabené tělo. Neboť nyní tkví obětní nůž v ruce obětovaného, a od toho, kdo byl kdysi obětníkem, se požaduje smrt.

Nevyhnul jsem se, jak vidíte, svému osobnímu výkladu, neboť jak jinak bych mohl hovořit o Richardu Wilhelmovi, kdybych neřekl, jak jsem ho poznal? Wilhelmovo životní dílo má pro mne tak vysokou cenu proto, že mi vysvětlilo a potvrdilo mnohé, oč jsem se pokoušel, oč jsem se snažil, nač jsem myslel a co jsem dělal, abych čelil duševnímu utrpení Evropy. Bylo pro mne mocným zážitkem jasně od něho slyšet to, co jsem nejasně vycítil ze spleti evropského nevědomí. Skutečně jsem se díky němu cítil tak obohacen, že mi připadá, jako bych od něho přijal více než jiní. Nepovažuji proto za nepřiměřené, že jsem to právě já, kdo klade vděčnost a úctu nás všech na oltář jeho památky.