*  IV  *
Náboženství

Bůh je obecná zkušenost

Bůh je bezprostřední a velmi původní zkušenost, cosi, co povstává z našeho duševního života tím nejpřirozenějším způsobem, jako když ptáci zpívají, vítr vane a příboj naráží na břeh. Když v sobě nalézáte svou víru, tu se právě chováte přirozeně, a my víme, že váš rozum funguje dobře.Briefe II, str. 508

Bůh není žádná statistická pravda, proto je také hloupost chtít Boha dokazovat nebo popírat. Když se někdo cítí šťastný, tak nepotřebuje důkazy pro ani proti.Briefe II, str. 208

S tím, co lidstvo nazývá od pradávna „Bohem“, se setkáváte každý den. Dáváte mu jen jiné, takzvaně „rozumné“ jméno, nazýváte ho např. „afektem“. Je odedávna tím psychicky silnějším, jež je schopno zcela vykolejit váš vědomý úmysl, fatálně jej zkřížit a případně rozmetat na kousky. Jen málokdo nemá strach „sám před sebou“. Bůh se v tom případě jmenuje „já sám“ atd. Okolní svět a Bůh jsou dvě primitivní zkušenosti, obě jsou stejně velké a obě mají tisíce jmen, která na skutečnosti nic nemění. Kořeny těchto zkušeností jsou neznámé. Duše odráží obě. Ona je pravděpodobně bodem, ve které se jedna druhé dotýká. Proč se vlastně ptáte na Boha? Bůh ve vás všechno převrací a podněcuje vás k těm nejzvláštnějším spekulacím.Briefe II, str. 208

Mezi všemi mými pacienty ve středním věku, to znamená kolem 35 let, není jediný, jehož konečným problémem by nebyl jeho postoj k náboženství. Ano, každý onemocněl v posledku ze ztráty toho, co živé náboženství ve všech dobách věřícímu dávalo, a žádný se skutečně neuzdravil dokud nezískal zpět své náboženské přesvědčení, což přirozeně nemá nic společného s konfesí nebo příslušností k církvi.GW XI, str. 362

Bůh je všeobecná zkušenost která může být zatemněna pouze hloupým racionalismem a jemu odpovídající teologií.Briefe II, str. 208

Problém uzdravení je náboženský problém. Na rovině sociální nebo na rovině vztahů mezi národy je považována za chorobný stav např. občanská válka. Křesťanskou ctností, láskou k nepříteli a odpuštěním se uzdravujeme z tohoto chorobného stavu. To, co doporučujeme z křesťanského přesvědčení zevně, musíme v terapii neuróz používat také vnitřně. Proto moderní lidé nechtějí již slyšet o vině a hříchu. Mají dost svého vlastního špatného svědomí a chtějí spíše vědět jak se se svou vlastní skutečností smířit, jak milovat nepřítele ve svém srdci a vlka zvát svým bratrem.GW XI, str. 369

Pramálo mě zajímá, zda je energie Bohem nebo Bůh energií, beztak to nemohu vědět.GW VIII, str. 385

Naše společnost ve skutečnosti ještě ani nepohlédla do tváře Stínu a nezačala s pěstováním oněch křesťanských ctností, kterých je při střetnutí se silami temnoty tak zoufale zapotřebí. Naše společnost si nemůže dovolit přestat s imitatio Christi (následováním Krista), i kdyby věděla, že konflikt se Stínem, to jest Kristus versus Satan, je jen prvním krokem ke vzdálenému cíli jednoty bytostného Já v Bohu.Briefe II, str. 354

Já vím, že kázání je pro faráře naléhavou záležitostí, se kterou se musí nějak vyrovnat. Ale jeho duše je možná úkolem ještě naléhavějším.Briefe II, str. 354

Bytostné Já je a vždy bylo živoucí osobou. Na tomto poznání se shodují hinduistická filozofie (která odpovídá západní teologii), buddhismus, taoismus, jistý mystický směr islámu i křesťanství.Briefe II, str. 300

Církev kázala mladému člověku slepou víru, univerzita však racionální intelektualismus. Výsledek je pak takový, že v dnešní době ztratil argument víry i rozumu svou přesvědčivost. Unaven modernou a rozpornými názory chce se mladý člověk dopátrat, co je na věcech tím vlastním. A tato tendence, která sice otevírá vrátka nejnebezpečnějším možnostem, je odvážným činem, kterému nelze zcela upřít sympatie. Tento odvážný čin není žádné svévolné dobrodružství, nýbrž z nejhlubší duševní nouze vyvěrající snaha nalézt na základě bezprostřední prapůvodní zkušenosti opět jednotu života a smyslu.GW XI, str. 371

Z psychologického hlediska je náboženství psychický fenomén, který je iracionální, tak jako faktum naší fyziologie nebo anatomie. Jestliže tato funkce chybí, pak je člověk jako jednotlivec zbaven rovnováhy, protože náboženská zkušenost je výrazem pro existenci a funkci nevědomí. Není pravda, že si vystačíme pouze s rozumem a vůlí. Jsme naopak stále pod vlivem rušivých sil, které rozumu a vůli kříží cestu, tzn. jsou silnější než ony. Proto se stává, že velmi rozumní lidé, a právě oni, trpí poruchami, které nemohou zvládnout ani vůlí ani rozumem. Člověk odjakživa označuje za božské, popř. démonické to, co pociťuje či zakouší jako silnější než on. Bůh v něm je silnější než on. Tato psychologická definice Boha nemá ovšem nic společného s křesťansko-dogmatickou definicí, ale popisuje zkušenost jednoho často velmi nezvyklého protikladu, který se nápadně shoduje s historickými „zkušenostmi Boha“.Briefe II, str. 512

Cituji jednoho protestantského duchovního, který řekl: „V dnešní době chodí lidé k lékaři duše místo ke knězi.“GW XI, str. 361

Šavel nevděčí za své obrácení ani opravdové lásce ani pravé víře ani nějaké jiné pravdě, pouze jeho „nenávist vůči Kristu“ ho přivedla na cestu do Damašku, a tím k zážitku, který se měl stát pro jeho život rozhodujícím. Svůj nejhorší omyl žil s přesvědčením, a to ho přivedlo k onomu zážitku.

Otevírá se zde jistá životní problematika, jejíž význam lze sotva kdy docenit a lékař duše je tak postaven před problém, který ho přivádí do nejtěsnějšího sepětí s knězem.

Problém duševně chorého je vlastně v mnohem větší míře problémem kněze než lékaře. Nemocný však vyhledává ve většině případů zprvu lékaře, protože se domnívá, že nemocné je jeho tělo, a protože určité neurotické symptomy lze alespoň zmírnit léky. Na druhé straně chybí knězi zpravidla znalosti, které by mu umožňovaly nahlédnout do duševního pozadí nemoci; a rovněž mu chybí autorita, aby nemocného přesvědčil, že jeho choroba je duševního rázu.GW XI, str. 360

Skutečnost, že mnoho teologů hledá psychologickou oporu nebo praktickou pomoc ve Freudově sexuální teorii nebo v Adlerově teorii moci, působí zvláštně, protože obě teorie jsou v podstatě nepřátelské duchu, jsou to psychologie bez duše.GW XI, str. 361

Pokud má každý jedinec svůj vrozený životní zákon, má každý teoretickou možnost tento zákon následovat a stát se osobností, to jest dosáhnout jednoty.GW XVII, str. 203

Jeden z nejskvělejších příkladů života a smyslu osobnosti, které nám dějiny zanechaly, je život Kristův.GW XVII, str. 204

Příběh o pokušení nám jasně ukazuje, na jakou psychickou moc Ježíš narazil: byl to mocný ďábel dobové psychologie, který ho v poušti vystavil těžkému pokušení. Tento ďábel bylo objektivní psychično, které ve svém zajetí drželo všechny národy římského impéria; proto tento ďábel slíbil Ježíšovi veškeré pozemské bohatství, jen když jej učiní císařem. Následuje svého vnitřního hlasu, určení a povolání, vystavil se Ježíš dobrovolně útoku imperialistického poblouznění, které zachvátilo všechny – vítěze i poražené. Tím poznal Ježíš podstatu objektivního psychična, které uvrhlo celý svět do neblahého stavu probudilo onu touhu po spáse, která nalezla své vyjádření i u pohanských básníků. Ježíš na sebe nechal vědomě tento duševní útok působit, nepotlačoval ho a nedal se jím utlačit, nýbrž asimiloval jej. A tak se ze světa vládnoucího římského císaře stalo duchovní království a z římského impéria univerzální, nesvětské království Boží. Jestliže celý židovský národ očekával od svého Mesiáše imperialistického a politicky aktivního hrdinu, splnil Ježíš své poslání Mesiáše spíše v očích římského světa než svého národa a předestřel lidstvu starou pravdu, že tam, kde panuje moc, není lásky, a kde panuje láska, tam nesahá moc. Náboženství lásky byl přesný psychologický tah proti římskému ďábelství moci.GW XVII, str. 204

Jako lékař jsem přesvědčen, že je takzvaně hygieničtější spatřovat ve smrti cíl, o který by měl člověk usilovat. Vzpírání se smrti je něco nezdravého a abnormálního, protože zbavuje druhou polovinu lidského života jejího cíle. Považuji proto všechna náboženství s nadsvětským cílem z hlediska duševní hygieny za navýsost rozumná.GW VIII, str. 441

Ve Starém zákoně připomínal Bůh zuřivého nosorožce, v Novém zákoně se však proměnil v Boha lásky, přemožen láskou čisté panny, v jejímž klíně konečně nalezl klid. To je dokonce hluboká odpověď, protože ukazuje význam člověka v božském dramatu Vtělení.Briefe II, str. 474

Všiml jsem si, že cílevědomý život je ve svém celku lepší, bohatší a zdravější než bezcílný a že je lepší jít s dobou dopředu než proti době nazpátek.GW VIII, str. 441

Jako by třeba i celá armáda psychologů zmohla něco proti Bohu! Pravá tvořivost je zdroj, který nemůže být nikdy zahrazen. Existuje na světě nějaká lest, s jejíž pomocí by bylo možno zabránit velkým mistrům Mozartovi a Beethovenovi v jejich tvorbě? Tvůrčí síla je silnější než člověk.GW XVII, str. 133

Člověk si musí být stále vědom faktu, že Bůh je tajemstvím a že všechno, co o něm vypovídáme, je vysloveno a věřeno člověkem. Vytváříme si své vlastní obrazy a názory, a když mluvím o Bohu, tak tím vždy myslím obraz, který si o něm udělali lidé. Jaký je však On, to neví nikdo, leda by byl sám Bohem. Že se určitým způsobem podílíme také na božství, na to nás upozorňuje sám Kristus, když říká: „Vy jste bohové.“Briefe III, str. 198

Ďábla lze nejlépe porazit trpělivostí, protože tu on nemá.Briefe III, str. 25

Proto chtějí všichni, abych se přiznal ke své víře v určitá metafyzická tvrzení, a trpce si stěžují, když jejich přání nevyslyším. Politováníhodné na tom je, že nechtějí přemýšlet o svém vlastním obsahu víry, zatímco já trvám jako někteří církevní Otcové na tom, že musíme o otázkách náboženství přemýšlet a že cesta k poznání Boha začíná poznáním sebe sama.Briefe III, str. 631

To, co se kdysi nazývalo „Duchem svatým“, je hnací síla, která vede k prohloubenému vědomí a větší odpovědnosti, a tím k bohatšímu poznání. Pravé dějiny světa se zjevují jako pokračující vtělení božství.Briefe III, str. 178

Děkuji denně Bohu, že smím v sobě zakoušet skutečnost Božího obrazu. Kdyby tomu tak nebylo, stal bych se zavilým nepřítelem křesťanství a zejména církve. Díky tomuto aktu milosti má můj život smysl a mé vnitřní oko se otevřelo kráse a velikosti dogmatu.Briefe II, str. 108

Zlo dobra a dobro zla jsou bohužel – bohužel! – nesmazatelnou skutečností. Psychologie je tím vinna asi tak jako zoologie existencí vší. Pouze o tom ví, a kdo chce zůstat nevědomý (a tím sloužit dáblu), ten nenávidí a podezírá psychologii. Vládce tohoto světa nenávidí světlo poznání jako mor. Kdyby dobro v sobě nemělo své zlo a naopak, pak by myšlenka, že Bůh může člověka jako své ubohé stvořeníčko vůbec uvést v pokušení, byla absurdním rouháním. Neboť pak by bylo až příliš snadné rozhodnout se vždy pro dobro.Briefe II, str. 109

Církev by měla brát vážně teorii snu, protože péče o duši patří k jejím povinnostem.Briefe III, str. 381

Všechno, co si člověk představuje jako Boha, je psychický obraz; a není to nic jiného než obraz, i kdyby tisíckrát ujišťoval o tom, že žádným obrazem není. Kdyby to nebyl obraz, pak by si člověk nemohl představovat vůbec nic. Proto říká Mistr Eckhart zcela správně, že „Bůh je čiré nic“.Briefe II, str. 189

Prostá pravda, že modlitba má nejen výsostný význam, ale i hluboký účinek na lidskou psychiku, je vám jistě známa. Chápeme-li pojem modlitby v jeho nejširším smyslu a připojíme-li k tomu buddhistickou a hinduistickou meditaci (která jí odpovídá), pak můžeme říci, že to je nejuniverzálnější forma náboženské nebo filozofické koncentrace ducha a představuje tak jednu z nejpůvodnějších a nej častějších metod, jak změnit duševní stav. Kdyby se tato metoda ukázala jako neúčinná, pak by již dávno zanikla, ale nikdo, kdo má jen špetku lidské zkušenosti, nemůže popřít její účinnost.Briefe II, str. 191

Místo abychom nesli sami sebe, to jest svůj kříž, obtěžkáváme svými neřešenými konflikty Krista. „Stavíme se pod jeho kříž“, ale ne pod ten náš. A kdo tak přece učiní, ten je kacíř, samospasitel, „psychoanalytik“ a bůhví co ještě. Kristův kříž nesl on sám a byl to jeho vlastní kříž. Postavit se pod cizí a již nesený kříž je jistě jednodušší než nést svůj vlastní kříž za posměchu a opovržení svého okolí. Vždyť člověk tak pěkně zachovává tradici a je chválen pro svou zbožnost. Je to dobře organizované farizejství, jež je veskrze nekřesťanské. Jen ten, kdo žije ve smyslu a duchu Krista, je křesťan. Kdo Krista napodobuje a je natolik nestydatý, že chce přijmout Kristův kříž, když nedokáže nést ani svůj vlastní, neporozuměl podle mého názoru v základě křesťanské zvěsti.Briefe II, str. 290

V rozum musíme jistě věřit. Ale neměl by nám bránit uznat i mystérium, jestliže se s ním setkáme.Briefe II, str. 306

Naivní primitiv nevěří, on ví, neboť vnitřní zkušenost má pro něj právem stejnou platnost jako vnější. Nemá ještě žádnou teologii a nenechal si dosud zastřít zrak hlupáckými a mazanými pojmy. Řídí svůj život – donucen okolnostmi – podle vnějších i vnitřních skutečností, které necítí tak odděleně jako my. Žije v jednom světě, zatímco my jen v jedné jeho polovině a v tu druhou jen věříme, nebo ani to. Zakryli jsme ji takzvaným „duchovním vývojem“, tj. žijeme při umělém elektrickém světle a – pro zvýšení komičnosti – věříme nebo nevěříme v slunce.Briefe II, str. 209

Člověk je zrcadlo, které Bůh drží před sebou, nebo smyslový orgán, kterým On chápe své bytí.Briefe II, str. 328

Dnešní člověk chce porozumět a nikoliv naslouchat kázání.Briefe II, str. 280

Jestliže je víra pravá a živá, je také účinná. Je-li ale jen fantazií a volním úsilím bez porozumění, pak si málo cením její vnitřní hodnoty. Tento neuspokojivý stav je v naší době bohužel velmi rozšířený, a když těm, kteří nemohou věřit, chtěli by však rozumět, zbývají jen pochybnosti a skepse, je celá křesťanská tradice hozena přes palubu jako pouhé fantazírování. V tom vidím obrovskou ztrátu, za kterou zaplatíme strašlivou cenu. Vliv toho se ukazuje na rozkladu etických hodnot a totální dezorientaci našeho „světového názoru“. „Pravda“ přírodních věd a existenciální filozofie je jen slabou náhražkou.Briefe II, str. 437

Popřením Boha se člověk zbožšťuje.Briefe II, str. 391

Komu jsou mnohé hříchy odpuštěny? Těm, kteří mnoho milovali. Těm však, kdo milovali málo, je odpuštěno málo hříchů.GW XI, str. 375

To, že božská prvotní bytost obsahuje mužský a ženský princip, je již prehistorickým poznatkem.GW XI, str. 495

Je to hloupé, ale zlo je stejně skutečné jako dobro, protože obojí je faktum, které jeden nazývá dobrým a druhý zlým.Briefe II, str. 508

Jestliže lékař chce člověku pomoci, musí ho umět přijmout takového, jaký je. Může to však učinit až poté, co tak přijme sebe sama.GW XI, str. 367

Kromě toho byl ďábel před člověkem a určitě nebyl dobrý. Ďábel však není nějaké nic. Protikladem dobra není proto nic, nýbrž právě tak skutečné zlo.Briefe II, str. 471

Když pohostím žebráka, odpustím tomu, kdo mě uráží, miluji nepřítele ve jménu Krista, je to nepochybně velká ctnost. Co učiním nejmenšímu ze svých bratří, to učiním Kristu. Kdybych však měl přijít na to, že ten nejmenší ze všech, ten nejubožejší mezi žebráky, nejdrzejší mezi posměvači, ba samotný nepřítel je ve mně, že jsem to já, kdo potřebuje almužnu své dobroty, že já sám jsem tím nepřítelem, jehož mám milovat, co pak? Tu se zpravidla celá křesťanská pravda převrátí, zmizí křesťanská láska a trpělivost, bratrovi v sobě říkáme „Racha“, odsuzujeme se a vztekáme na sebe sama. Skrýváme to navenek, odmítáme se setkat s tímto nejmenším v nás, a i kdyby to měl být samotný Bůh, který k nám v takové opovrženíhodné podobě přistupuje, tisíckrát bychom ho zapřeli, dříve než by kohout zakokrhal.GW XI, str. 367 a další

Kdo s pomocí moderní psychologie nahlédl nejen do zákulisí svých pacientů, ale i do zákulisí svého života – a to musel učinit každý psychoterapeut který není naivním podvodníkem –, musí si přiznat že to nejtěžší, ba nemožné, je přijmout sám sebe v celé své ubohosti.GW XI, str. 386

Freudova psychoanalýza se, jak známo, omezuje na uvědomění si stinné stránky světa a zla. Vyhlašuje tak prostě onu dříve latentní občanskou válku. A tím to také končí. Pacient si musí sám poradit, jak se s tím vyrovnat. Freud bohužel zcela přehlédl, že člověk nebyl nikdy schopen vyrovnat se sám s mocnostmi podsvětí. Potřeboval k tomu vždy duchovní pomoc, kterou mu poskytovalo to či ono jeho náboženství.GW XI, str. 372

Uvědomuji si, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem slunce, a jak On je jako slunce neodolatelně přitahuje. Musel bych považovat za nejtěžší hřích, kdybych měl této moci klást odpor.Briefe II, str. 470

Následovat život Krista není lehké; ale o mnoho těžší je žít svůj vlastní život tak, jako Kristus žil ten svůj.GW XI, str. 368

Církev je „průchod“ a most mezi těmi, kteří jsou vědomí více, a těmi, kteří jsou vědomí méně; a potud je smysluplná.Briefe II, str. 393