*  III  *
Svědomí

Hlas svědomí je hlasem Božím

Hluboko pod povrchem průměrného svědomí nám však tichý hlas říká: „Tady něco nehraje.“GW XVII, str. 51

Svědomí – lhostejno, jakým způsobem je zdůvodněno – staví před jednotlivce výzvu být poslušen svého vnitřního hlasu, i přes nebezpečí, že by se zmýlil.GW X, str. 484

Ať člověk přemýšlí o étosu, jak chce, étos je a zůstává vnitřní hodnotou, jejíž porušení není ničím lhostejným, a za určitých okolností má povážlivé psychické následky. Tyto následky ovšem zná relativně málo lidí, neboť jen málo lidí vydává objektivně počet ze svých duševních vztahů.GW X, str. 484

Duše ale patří k oněm věcem, o kterých člověk ví nejméně, protože nikdo se rád nedovídá něco o svém vlastním Stínu. Ano, dokonce samotná psychologie musí snášet utajování pravdivých příčinných spojitostí. Čím „vědečtěji“ se chová, tím vítanější je totiž její takzvaná objektivita, protože ta představuje vhodný prostředek, jak se zbavit obtížných citových složek svědomí, i když právě ty představují vlastní dynamiku mravní reakce. Bez emocionální dynamiky ztrácí fenomén svědomí veškerý smysl, což je ale právě nevědomý účel takzvaného „vědeckého“ pozorování.

Svědomí je samo o sobě autonomní psychický faktor.GW X, str. 484

Svědomí znamená výzvu, která se buď prosazuje proti subjektu vůbec, nebo mu alespoň připravuje závažné potíže. Tím se samozřejmě nepopírá, že existují případy, kdy svědomí není přítomno. Že svědomí samo o sobě je jen něčím získaným, může tvrdit pouze člověk, který si představuje, že tu byl již v prehistorii, když vznikaly první mravní reakce. Svědomí není zdaleka ojedinělým případem, kdy se vnitřní faktor autonomně staví proti vůli subjektu. Činí tak každý komplex, o kterém nikdo při zdravém rozumu nemůže tvrdit, že je získaný a že by nikdo neměl „komplex“, kdyby mu nebyl naléván do hlavy. I domácí zvířata, kterým není svědomí mylně přičítáno, mají komplexy a mravní reakce.GW X, str. 485

Jen nevědomí a nekritičtí lidé si mohou namlouvat, že spočívají v trvalém stavu mravního dobra. Protože většině chybí sebekritika, je pravidlem trvalý sebeklam. Rozvinutější vědomí odhaluje latentní mravní konflikt nebo zostřuje již vědomé protiklady. Dostatečný důvod k tomu, abychom se sebepoznání a psychologie vůbec báli a duši podceňovali!

Sotva existuje jiný psychický fenomén, který by více odhalil polaritu duše, nežli svědomí. Jeho nezpochybnitelnou dynamiku nemůže člověk, jestliže chce něčemu z toho rozumět, pojímat jinak než energeticky, to znamená jako potenciál spočívající na protikladech. Svědomí přivádí k vědomému vnímání stále a nutně existující protiklady. Bylo by značně mylné se domnívat, že je možné se této protikladnosti zbavit, neboť ona je strukturálním elementem psýché.GW X, str. 486

Má hlavní zásada zní: následuj vůli a cestu, která se zkušeností ukázala jako tvá vlastní, tzn. pravý výraz tvé individuality.Briefe III, str. 340

I při našich zdánlivě nejlepších skutcích stojí za námi ďábel, který nám otcovsky klepe na rameno a šeptá: „To jsi provedl znamenitě!“GW X, str. 483

Dobré není bohužel věčně dobré, protože pak by neexistovalo nic lepšího. Má-li přijít to lepší, pak musí to dobré ustoupit. Proto říká Mistr Eckhart: „Bůh není dobrý, protože pak by mohl být lepší.“GW XVII, str. 210

Problematika vnitřního hlasu je plná skrytých propastí a nástrah. Nejnebezpečnější, nejkluzčí oblast, nebezpečná a zavádějící jako sám život, pokud nemáme nějaké zábradlí. Kdo ale není ochoten svůj život ztratit, ten ho ani nezíská.GW XVII, str. 210

Jednou z největších překážek našeho duševního vývoje je podle mého názoru nenaslouchání vnitřnímu hlasu ve prospěch kolektivního, konvenčního ideálu, který nás činí necitlivými vůči škodám na vlastním domě a propůjčuje nám právo udělovat dobré rady sousedovi. Když se člověk účastní nějaké velké věci, může si snadno odpustit vylepšovat něco na své, ach, tak malé a bezvýznamné duši.Briefe II, str. 301

Názor, že hlas svědomí je hlasem Božím, je psychologicky pravdivý.GW X, str. 483

Pojem a projev svědomí obsahují tedy z psychologického hlediska dvojí různou skutečnost: jednak připomínku a upomínku toho, co je mravné, a jednak střet povinností, jehož řešení vytváří třetí stanovisko. To první je mravní, to druhé etický aspekt aktu svědomí.GW X, str. 495

Rozhodující faktor svědomí je zde, jak se zdá, jiný: nevychází z tradičního mravního kodexu, ale z nevědomého základu osobnosti či individuality. Rozhodnutí je čerpáno z temných vod hlubin. Takové kolize povinností se jistě často a pohodlně řeší mravním rozhodnutím, to znamená potlačením protikladů, ne však vždy. Jestliže je člověk dostatečně svědomitý, pak dochází ke konfliktu a vzniká tvůrčí řešení, které přichází skrze konstelovaný archetyp a má onu donucující autoritu, kterou právem charakterizujeme jako „vox Dei“ (hlas Boží). Způsob řešení odpovídá nejhlubším základům osobnosti i její celosti, která obsahuje vědomí i nevědomí, a proto se vůči Já projevuje jako nadřazená.GW X, str. 494