*  I  *
Duše

Psychično je velmoc

Tou největší a přitom člověku nejbližší záhadou světa je člověk sám.Wirklichkeit der Seele, str. 8

O tom, co je duše, víme zrovna tak málo jako o tom, co je život. Dost velké tajemství na to, abychom postrádali jistotu, nakolik je Já svět a nakolik je svět Já! Nevědomí však je skutečné (wirklich) v každém případě, protože působí (wirkt).GW X, str. 30

Duše je ovšem nejneprůhlednější a nejnepřístupnější útvar, kterým se kdy vědecké myšlení zaměstnávalo.GW VIII, str. 311

Odkud pochází slovo duše? Duše, anglicky „soul“, v gótštině „saiwala“, v pragermánštině „saiwalô“, etymologicky srovnáváno s řeckým „ailos“, pohyblivý pestrý proměnlivý. Řecké slovo „psyché“ označuje jak známo také motýla. „Saiwalô“ je ovšem spojováno i se staroslovanským „síla“. Tyto spojitosti vrhají jasné světlo na původní význam slova duše: je to hybná síla, spíše životní síla.

Latinské jméno „animus“, duch, a „anima“, duše, je totéž jako řecké slovo „anemos“, vítr. Jiné řecké slovo pro vítr, „pneuma“, označuje, jak známo, také ducha. V gótštině se setkáme s týmž slovem jako „us-anan“, vydechnout, a v latinském jazyce „an-helare“, namáhavě dýchat. Ve starohornoněmeckém jazyce byl „spiritus sanctus“ označován jako „atum“, dech. V arabštině je to „rih“, vítr, „ruh“, duše, duch. Blízké je tomu řecké „psyché“, které souvisí s „psychó“, dýchat, „psychos“, chladný, „psychros“, studený, a „physa“, měch. Tyto podobnosti jasně ukazují, že v latině, řečtině a arabštině je pojmenování pro duši spojeno s představou pohyblivého vzduchu, studeného „duševního dechu“. Z toho též pravděpodobně vyplývá, že primitivní představa považuje duši za neviditelný dýchací orgán.

Protože dýchání je známkou života, byl dech považován za život, rovněž tak pohyb a pohyblivá síla. Podle jiné primitivní představy byla duše oheň nebo plamen, protože teplo je rovněž známkou života. Pozoruhodná, avšak nikoliv ojedinělá primitivní představa ztotožňuje duši se jménem. Jméno jednotlivce je jeho duše, tím lze vysvětlit zvyk používat jména předků, a tím do novorozence vtělit duši jeho předků. Toto pojetí neznamená ovšem nic jiného než uznání vědomého Já jako výrazu duše.GW VIII, str. 379 a další

Tak jako se dříve přirozeně předpokládalo, že všechno bylo zrozeno tvůrčí vůlí duchovního Boha, tak se v 19. století objevila rovněž tak samozřejmá pravda, že vše pochází z materiálních příčin. V dnešní době si duševní síla nebuduje tělo, ale naopak hmota vytváří chemickým procesem duši. Toto obrácení by bylo k smíchu, kdyby neplatilo za jednu z největších pravd ducha doby. Takto uvažovat je populární, a proto řádné, rozumné, vědecké a normální. Duševno je považováno za druhotný projev látky. Z tohoto závěru vychází všechno, i když se zrovna nemluví o „duchu“, nýbrž o „duši“, a místo o „hmotě“ se hovoří o „mozku“, „hormonech“ nebo o „instinktech“ a „pudech“. Přikládat duši vlastní substanci, to je proti duchu doby, bylo by to kacířství.GW VIII, str. 375

Živnou půdou duše je přirozený život.GW VIII, str. 447

Psyché je jsoucí. Je dokonce existencí samotnou.GW VIII, str. 9

Co lidé většinou přehlížejí nebo nemohou pochopit je skutečnost že já považuji psyché za skutečnou.GW XI, str. 497

Zkušenost ukazuje, že existence Já, totiž vědomí, vychází z nevědomého života. Psychický život malého dítěte postrádá prokazatelné vědomí Já, proto první roky života sotva zanechávají stopy ve vzpomínkách. Odkud přicházejí všechny ty dobré a prospěšné nápady? Odkud pramení to nadšení, inspirace a každý intenzivnější životní pocit? Primitivní člověk cítí v hloubi své duše zdroj života, je hluboce uchvácen životní tvořivou činností své duše, a proto věří všemu, co na duši působí, totiž na magické síly všeho druhu. Pro něj znamená duše život vůbec. Nenamlouvá si, že ho ovládá, ale je na něm v každém ohledu závislý.

Myšlenka nesmrtelnosti duše, ať se zdá jakkoliv neslýchaná, není v primitivním vnímání ničím výjimečným. Duše je jistě něčím jedinečným. Nelze ji lokalizovat v prostoru, který si nárokuje všechno jsoucí. Jistě, máme za to, že veškeré myšlenky se nacházejí v hlavě, ale u citů si již nejsme tak jisti; zdá se, že existují spíše v oblasti srdce. Vjemy jsou rozděleny do celého těla. Podle naší teorie je sídlo vědomí v hlavě. Indiáni Pueblo mi ale říkali, že Američané jsou pomatení, protože si myslí, že myšlenky jsou v hlavě. Každý rozumný člověk přece myslí v srdci. Některé černošské kmeny neumísťují psychično ani do hlavy, ani do srdce, nýbrž do břicha.GW VIII, str. 381

Psyché je velmoc, která mnohonásobně převyšuje všechny mocnosti světa.GW XVII, str. 177

Dřívější pojetí duše přisuzovalo duši vyšší, ba dokonce božské vědění, staré kultury a primitivní národy využívaly sny a vize jako pramen poznání. Ve skutečnosti má nevědomí k dispozici podprahové vnímání, jehož dosah hraničí se zázrakem. Primitivní národy, které tento fakt uznávaly, používaly sny a vize jako důležité prameny informací, a z této psychologie vznikly mohutné, prastaré kultury, jako indická a čínská, které vnitřní cestu poznání propracovaly filosoficky i prakticky až do nejjemnějších detailů.GW VIII, str. 382

Považovat nevědomou psyché za pramen poznání není v žádném případě tak iluzorní, jak by si to náš západní tradicionalismus přál. Máme sklon domnívat se, že veškeré poznání nakonec vždy přichází z vnějšku. V dnešní době však víme s určitostí, že nevědomí má k dispozici obsahy, které by znamenaly nedozírný přírůstek poznání, kdyby se mohly stát vědomými. Moderní výzkum instinktů u zvířat, např. u hmyzu, shromáždil bohatý empirický materiál, který přinejmenším dokazuje, že kdyby člověk v daném případě jednal jako určitý hmyz, jeho poznání by vzrostlo. To samozřejmě v žádném případě nedokazuje, že hmyz má vědomí o svém vědění, ale že tyto nevědomé obsahy jsou psychické funkce, o tom nemůže zdravý lidský rozum pochybovat.GW VIII, str. 382

Naše současné vědomí je pouhé dítě, které teprve začíná říkat „já“.GW X, str. 161

Z našeho pohledu z vnějšku se nám duševno v podstatě zdá jako odraz vnějších dějů, které nejen že k němu daly podnět, nýbrž je i kauzálně vytvářejí. Tak se nám také zprvu zdá, jako by nevědomí bylo možné vykládat pouze z vnějšku a z vědomí. Jak víme, Freudova psychologie se o to pokusila. Toto počínání by mohlo mít jen tehdy skutečny úspěch, kdyby nevědomí opravdu bylo něčím, co vzniká teprve skrze individuální existenci a vědomí. Nevědomí zde ale bylo vždy, protože je to funkční připravenost zděděná z dávných dob. Vědomí je pozdě narozeným potomkem nevědomé duše. Bylo by asi zvrácené vysvětlovat život našich předků od pozdějšího epigona, proto je též z mého hlediska chybné, nazírat nevědomí v kauzální závislosti na vědomí. Opak je zřejmě pravdou.GW VIII, str. 384

V zásadě jsme do té míry zahaleni do psychických obrazů, že vůbec nemůžeme proniknout k bytí věcí vně nás. Všechno, co kdy můžeme vědět, sestává z psychické látky. Psyché je to nejreálnější bytí, protože ona jediná je bezprostřední. Na tuto realitu se může psycholog odvolávat, totiž na realitu psychična.GW VIII, str. 386 a další

Skutečnost, že bezprostřední zkušenost je jen psychická, a proto bezprostřední realita může být též jen psychická, vysvětluje, proč pro primitivního člověka duchové a magické působení jsou právě tak věcné jako fyzické události. Primitivní člověk své pradávné zkušenosti nerozdrobil do protikladů. V jeho světě se ještě duch a hmota vzájemně prostupují, bohové dosud putují lesy a poli. Je jako dítě, teprve zpola zrozen, ještě snící, uzavřený do své duše, do světa, jaký ve skutečnosti je, není stravován těžkostmi poznání probouzejícího se rozumu. Z prapůvodního světa rozpadlého v ducha a přírodu si Západ pro sebe vybral přírodu, které celým svým srdcem věří a do které se stále více zaplétal všemi svými bolestnými a zoufalými pokusy o její oduševnění. Východ si naopak zvolil ducha, vysvětluje hmotu jako Mája, a žije v polosnu asiatské špíny a živoření. Ale tak jako existuje pouze jedna země a Východ a Západ nemůže roztrhnout jedno lidstvo na dvě poloviny, tak existuje i psychická realita ještě ve své původní jednotě a čeká na to, až lidské vědomí od víry v jedno a popírání druhého pokročí k uznání obojího jako konstitutivních elementů jedné duše.GW VIII, str. 387 a další

Jsou to často síly mysli, které především a vposledku rozhodují jak v dobrém, tak ve zlém. Když však ony síly nepřispěchají na pomoc našemu rozumu, ukáže se rozum většinou bezmocný. Ochránil nás snad rozum a dobrý úmysl před světovou válkou nebo před jiným katastrofálním nesmyslným činem? Vznikly snad největší duševní a sociální převraty z rozumu, jako např. proměna antické formy hospodářství ve středověkou? Nebo prudké rozšíření islámské kultury?GW VIII, str. 388

Dosavadní medicína vycházela z předpokladu, že nemoc lze léčit jako takovou. V moderní době se však stále více ozývají hlasy, které tento názor považují za omyl a přimlouvají se za léčení nemocného člověka, nikoliv pouhé nemoci. Tato výzva se stává naléhavou v případě léčení duševní choroby. Odvracíme stále více pozornost od zjevných příznaků nemoci a zaměřujeme se na celou osobnost člověka, neboť jsme poznali, že právě duševní choroba není lokalizovaný, úzce ohraničený fenomén, nýbrž symptom určitého nesprávného postoje osobnosti. Nemůžeme se tedy omezit na pouhou léčbu duševní poruchy; zásadní vyléčení lze očekávat pouze tehdy, jestliže se zaměříme na léčbu celé osobnosti.GW VIII, str. 388 a další

Mravní postoj je reálný faktor, se kterým psycholog musí počítat, jestliže se chce vyvarovat nejtěžších omylů. Totéž platí o skutečnosti, že určitá, rozumem neodůvodněná náboženská přesvědčení jsou pro mnohé lidi životní nutností. A je to opět duševní realita, která je příčinou nemoci a která může nemoc vyléčit. Jak často jsem slyšel nemocného zvolat: „Kdybych jen věděl, že můj život má smysl a cíl, nebyl bych na tom tak špatně s nervy!“ Je zcela lhostejné, zda dotyčný je bohatý či chudý, zda má rodinu a postavení, neboť to vše mu ke smyslu života nestačí. Jedná se spíše o iracionální nutnost takzvaného duchovního života, která se neváže ani k univerzitě, ani ke knihovně, ani k církvi. Nemocný to nedokáže přijmout, protože se to dotýká jen jeho hlavy, ale nezasahuje to jeho srdce.GW VIII, str. 389 a další

Současný stav bychom mohli srovnat se stavem medicíny v 16. století, kdy se začalo s poznáváním anatomie, ale o fyziologii ještě nikdo neměl ani ponětí. Tak i my známe z duchovního života duše pouhé zlomky.GW VIII, str. 390

Vědomí jednotlivce je obklopeno hrozivým mořem nevědomí. Jen zdánlivě je jisté a spolehlivé, ve skutečnosti je křehké a spočívá na vratkém základu. Za určitých okolností stačí jen silné hnutí mysli, aby se citlivá rovnováha vědomí narušila. Jazyk toto reflektuje: je „bez sebe“ zlostí, „dočista se zapomněl“, nikdo ho „už nepoznával“, je „jak posedlý ďáblem“, člověk by „vyskočil z kůže“, existují věci, z kterých se „člověk zblázní“, „člověk už neví, co dělá“ atd. Všechny tyto běžné fráze ukazují, jak lehce může silné hnutí mysli otřást vědomím Já. Takové poruchy způsobené silným hnutím mysli jsou nejen akutní, ale mohou být též chronické a vést k trvalým změnám vědomí. Následkem duševních otřesů mohou být mnohé stránky našeho bytí ponořeny opět do nevědomí a na léta či desetiletí zmizet z vědomí.GW X, str. 161 a další

Každý se domnívá, že psychologie je to, co on zná nejlépe – psychologie je přece vždy jeho psychologie, a tu zná pouze on, a jeho psychologie je současně psychologií vůbec. Instinktivně se předpokládá, že vlastní duševní povaha je současně povahou obecnou a že každý je ve své podstatě jako každý jiný, respektive takový, jaký je on sám. Muž předpokládá tuto totožnost u své ženy, žena u svého muže, rodiče u svých dětí, děti u svých rodičů apod. Zdá se, jako by každý měl ke svému nitru ty nejbezprostřednější, nejintimnější a nejkompetentnější vztahy, ale současně jako by jeho duše byla duší obecnou, která je vlastní všem, takže se vlastní fakticita klade bez problémů jako obecná. Člověk je zpravidla hluboce překvapen, zarmoucen nebo dokonce vyděšen, když je toto pravidlo najednou zjevně porušeno, to znamená, když objeví, že ten druhý je skutečně jiný. Rozdílnosti duše nejsou zpravidla pociťovány pouze jako kuriozity, nebo dokonce jako obzvláště půvabné, nýbrž jako trapné, těžce akceptovatelné, nebo dokonce nesnesitelné, nesprávné a zavrženíhodné. Zjevně odlišné bytí působí jako porucha světového řádu, jako omyl, který musí být co nejrychleji odstraněn, nebo dokonce jako pochybení, o němž se člověk domnívá, že je povinen je stíhat.GW X, str. 157 a další

Nevíme vůbec nic o tom, na co narážíme v tomto cizorodém rušivém faktoru, který označujeme jako nevědomí nebo jako objektivní psychično. Zdánlivě oprávněně bylo označeno jako sexuální instinkt nebo jako pud k sebeuplatnění. Tímto označením ale neobsáhneme jeho vlastní význam. Neboť co vězí za touto hnací silou, která zcela jistě nepředstavuje konec světa, nýbrž pouze omezení rozumu? Zde se otevírá volné pole jakémukoli výkladu. Nevědomí lze také chápat jako vyjádření životního puzení vůbec a sílu vytvářející a udržující život lze klást do spojitosti s Bergsonovým pojmem „élan vital“ nebo dokonce „durée créatrice“. Jinou paralelou, která se nabízí, je Schopenhauerova „vůle“. Znám lidi, kteří pociťují cizí moc ve své vlastní duši jako něco božského, a to z toho prostého důvodu, že touto cestou dospěli k porozumění náboženskému prožitku.GW X, str. 171

Člověk má přece zajisté ještě duši a není jen politická ovce.GW X, str. 587

Když pozorujeme dějiny lidstva, vidíme jen samotný povrch událostí, a to zkresleně v kalném zrcadle tradice. Co se ale skutečně stalo, to pátravému zraku historika uniká, neboť vlastní historické dění zůstává hluboko skryto – všemi prožito a nikým nepovšimnuto. Je to ten nejosobnější, nejsubjektivnější duševní život a prožitek. Války, dynastie, sociální převraty, dobývání, náboženství jsou nejkrajnější symptomy skrytého duševního chování jedince, které si on sám neuvědomuje, a proto není ani žádným dějepiscem zapsáno; zakladatelé náboženství jsou možná ještě těmi, u nichž se lze nejvíc poučit. Velké události světových dějin jsou v podstatě hluboce bezvýznamné. Podstatný je jen subjektivní život jedince. Ten jediný tvoří dějiny, jenom v něm se zprvu odehrávají všechny velké proměny a budoucnost i veškeré světové události pocházejí ve svém nesmírném souhrnu vposledku z těchto skrytých zdrojů jedince. Ve svém nejsoukromějším a nejsubjektivnějším životě dobu nejen trpně snášíme, ale jsme i jejími tvůrci. Naše doba – to jsme my!GW VIII, str. 172 a další

Přinejmenším polovina našeho duševního života se odehrává na oné noční straně a tak jako vědomí zasahuje do noci, tak i nevědomí proniká do našeho denního života. Nikdo nepochybuje o důležitosti vědomého prožitku, proč by pak měl pochybovat o významu nevědomého dění?GW XVI, str. 161

Jako by všechno dobré, rozumné, veškeré životní hodnoty a všechno krásné sídlilo ve vědomí! Copak nám válka se všemi svými krutostmi dosud neotevřela oči, copak si nedokážeme uvědomit, že naše vědomí je ještě ďábelštější a zvrácenější než přirozená povaha nevědomí?GW XVI, str. 162

Psyché svou podstatou sahá hluboko do temnot daleko mimo dosah našich rozumových kategorií. Duše obsahuje tolik záhad jako svět s jeho galaktickými systémy, pouze duch bez fantazie může při této vznešené podívané mluvit o jejich nedostatečnosti.GW VIII, str. 454

Nevědomí není žádná démonická obluda, nýbrž morálně, esteticky a intelektuálně indiferentní přírodní existence, která je pouze tehdy skutečně nebezpečná, když náš vědomý postoj k němu je beznadějně nesprávný. Nebezpečnost nevědomí stoupá s mírou vytěsnění. V okamžiku, když pacient začíná nevědomě existující obsahy asimilovat, zmenšuje se nebezpečnost nevědomí. Disociace osobnosti, úzkostlivé oddělování vědomé a nevědomé stránky osobností přestává s postupující asimilací. To, čeho se můj kritik obává, totiž že vědomí bude přemoženo nevědomím, nastupuje nejspíše právě tehdy, když je nevědomí vytěsňováním, když je mu desinterpretací a devalvací zabraňováno, aby se podílelo na životě.GW XVI, str. 162

V dnešní době, je důležité, aby člověk nepřehlížel nebezpečí zla, které v něm číhá. Zlo je bohužel příliš skutečné, proto psychologie trvá na realitě zla a musí odmítnout jakoukoliv definici, která zlo pojímá jako bezvýznamné nebo neexistující. Psychologie je věda založená na zkušenosti, zabývá se tedy pouze skutečnými jevy.GW IX, str. 63

Jestliže se nevědomé obsahy nahromadí následkem toho, že jim byla trvale odpírána pozornost, vynutí si nakonec svůj vliv na vědomí, a sice chorobný.GW X, str. 32

Potkám-li však inteligentního člověka ve zcela převrácené situaci, pak budu mít za to, že to má nějaký smysl. Možná, že na něj čeká nějaká práce.Briefe II, str. 393

Světové dějiny se tvoří z větší části na základě názorů, jejichž motivy jsou po věcné stránce často pochybné; jinými slovy: v dějinách hraje psyché právě tak obrovskou jako nepoznanou roli.Briefe II, str. 311

Nesmíte zapomínat, že Stín představuje to, co nejméně znáte. A když si člověk začíná svůj Stín uvědomovat, reaguje vždy odmítavě. To je kýžená potrava pro Anima.

Vše, co se v analýze dozvíte, jste vy sama.Briefe II, str. 111