*  Úvod  *

Duše: velmoc budoucnosti

Když v roce 1989 skončila více než čtyřicetiletá konfrontace mezi Západem a Východem, domnívalo se hodně lidí, že nyní nastane „věčný mír“ nebo „konec dějin“ anebo alespoň „konec ideologií“. Mnozí snili o tom, že uzavření míru mezi Západem a Východem přinese prospěch též rozvojovým zemím nebo ekologickým projektům. Avšak od té doby již víme, že v současné době je na naší planetě více válek než předtím, životní prostředí je ještě více zničeno a vzdálenost mezi chudými a bohatými zeměmi se zvětšila. Zdálo se, že kapitalismus zvítězil nad socialismem. Otázka se však stala existenciální: Co způsobuje reálně existující kapitalismus fyzicky a psychicky, ekonomicky a ekologicky, sociálně a politicky v celosvětovém měřítku? Bude vítězit tento v současnosti globálně panující politický systém až po samé zničení světa?

Dovolte mi, abych jako televizní žurnalista objasnil naléhavost této otázky následujícím pokusem zformulovat ekologicky pravdivý přehled všedního dne druhé poloviny devadesátých let. V den, kdy čtete tyto řádky, by mé kolegyně a kolegové v Hamburgu mohli např. říci:

Také dnes:

•  zemřelo 100 000 lidí hladem,
•  vymřelo 100 živočišných a rostlinných druhů,
•  bylo odplaveno 86 tun půdy,
•  bylo vykáceno 55 000 hektarů tropických lesů,
•  pouště se rozšířily o 20 000 hektarů,
•  bylo do vzduchu vypuštěno 100 milionů tun výfukových plynů.

A takto to bude pokračovat zítra a pozítří, každý den v následujícím týdnu, každý den v následujícím měsíci a každý den v následujícím roce. Vedeme třetí světovou válku proti přírodě. Svým dnešním přístupem k energii a dopravě spalujeme i budoucnost našich dětí a vnuků. Kdo si uvědomuje při jízdě po dálnici, že 1 litr benzínu spotřebuje kyslík z 10 000 litrů vzduchu? Psychologie a teologie, které usilují o harmonii, a navíc jsou nepolitické, klesly na úroveň čistě útěšné ideologie a snaží se nám již dlouho namluvit: Nevíme, co děláme! A proto to všechno není tak zlé.

Opak je pravdou. Již od vrcholné konference o životním prostředí v Rio de Janeiru nemůže žádný člověk v Evropě, v USA nebo v Japonsku říct, já jsem to nevěděl. Nechceme sice vědět nic, ale víme všechno! Předzvěsti již dnes naprogramovaných přírod-ních katastrof se objevují den za dnem v novinách. Naším problémem již není, že nic nevíme. Náš problém spočívá v tom, že nechceme nic dělat, přestože víme všechno. Neděláme to, o čem víme! Proč?

Žádná otázka se mi nezdá tak naléhavá a životně důležitá pro dnešní lidstvo jako tato: Proč neděláme to, o čem víme, že musíme udělat?

Je to výzva psychologii, psychoanalýze, hlubinné psychoanalýze a analytické psychologii jako nikdy předtím. A C. G. Jung může v této situaci velmi pomoci – to je mé politické přesvědčení a má osobní zkušenost.

Abychom se naučili dělat to, co víme, potřebujeme „ekologickou psychologii“ (Theodor Roszak).

Podle ekologické psychologie se individuální léčebné procesy v období globálního ničení životního prostředí podaří uskutečnit jen tehdy, budou-li se lidé angažovat také ve prospěch přírody a životního prostředí. Naše duše se nemůže uzdravit, je-li životní prostředí stále nemocnější.

Jak lze léčit duševní nemoce, když stále více lidí nemá vodu k pití, vzduch k dýchání a půdu, na které může ještě něco růst?

Jak se lidé mají udržet psychicky při životě, když svým každodenním chováním vyhlazují stále více jiných živočišných druhů?

Za 200 let průmyslového věku jsme se my, západní Evropané, stali po materiální stránce světovými mistry, avšak po stránce psychické jsme doslova zmrzačeni. Jak jinak lze vysvětlit odstrašující realitu narůstajícího globálního zničení životního prostředí?

Při každé katastrofě se již tradičně dovoláváme státu a politiky. Ve škole C. G. Junga jsem se však naučil ptát:

• Co mohu učinit já?
• Jak mohu já sám přispět k uzdravení světa a sebe sama?
• Co znamená individuace pro společenství člověka, zvířat a rostlin?
• Není jádrem našich neuróz odcizení člověka od přírody, která ho stvořila?
• Jak můžeme zapojit psychoterapii do ekologických a kosmologických souvislostí?

Před padesáti lety si C. G. Jung tyto dnes aktuální otázky přirozeně nepoložil. Ale takové otázky se vynoří v mysli každého, kdo se setká s myšlenkami nejvýznamnějšího představitele hlubinné psychologie našeho století. A k tomu by tato knížečka ráda přispěla. Hlubinná psychologie C. G. Junga vytvořila základ pro hlubinnou ekologii, v dnešní době tak potřebnou pro přežití lidstva.

Před 15 lety jsem prošel v době hluboké životní krize Jungovou terapií. Při tom jsem se seznámil se zkušenostmi švýcarského psychologa C. G. Junga, které zachránily mnoha lidem život. C. G. Jung může pomoci odstranit onu zrohovatělou kůži na povrchu duše, aby duše mohla opět dýchat a žít. Čím více lidí se bude chtít účastnit této práce na duši, tím větší bude životní šance na uzdravení lidí a veškerého tvorstva naší krásné planety.

Vzájemné výměny technologických a vědeckých „slov“ tu již bylo dost – a nebyla příliš účinná. Teprve „slova duše“ mohou ovlivnit uzdravení z hloubi, to jest uzdravení skutečné.

Politické velmoci nebudou moci ukončit válku proti přírodě – naopak, povedou ji nadále právě tak intenzivně.

C. G. Jung nazval duši vlastní velmocí, která mnohonásobně převyšuje všechny mocnosti světa. Jen pomocí radikální práce s duší můžeme spolupracovat na mírové dohodě s přírodou. Mír v nás povede k míru v našem okolí.

Jedině objevením velmoci duše bude naše spolupráce na zachování naší planety úspěšná.

Franz Alt