Jung pojímá celý psychický systém jako něco, co je v neustálém energetickém pohybu, přičemž pod psychickou energií rozumí úhrn té síly, která se účastní všech forem činnosti psychického systému a navzájem je spojuje. Tuto psychickou energii nazývá „libido“. Není ničím jiným než intenzitou psychického pochodu, jeho psychologickou hodnotou, kterou lze určit jen podle psychických účinků a výkonů. Pojem „libido“ se zde užívá podobně jako analogický výraz „energie“ ve fyzice, t.j. jako abstrakce vyjadřující dynamické relace a spočívající na teoretickém postulátu, který je potvrzován zkušeností.
Pojmy psychické síly a psychické energie musíme bezpodmínečně navzájem rozlišovat, „neboť energie je vlastně pojmem, který není objektivně přítomen v jevu samotném, nýbrž vždy je dán jen ve specifické povaze zkušenosti; t.j. ve zkušenosti je energie vždy specifická – buď aktuálně jako pohyb a síla, nebo potenciálně jako stav nebo kondice“. Je-li aktualizována, jeví se psychická energie vždy ve specifických psychických fenomenech jako pud, přání, vůle, afekt, pracovní výkon atd. Je-li k dispozici jen potenciálně, projevuje se ve specifických možnostech, připravenostech, zaměřeních atd. „Postavíme-li se na půdu vědeckého „zdravého rozumu“ a zdržíme-li se příliš dalekosáhlých filosofických spekulací, uděláme jistě nejlépe, pojmeme-li psychický proces prostě jako životní pochod. Tím rozšíříme úzký pojem psychické energie na širší pojem životní energie, která zahrnuje tzv. psychickou energii jako svou specifikaci. ... Pojem životní energie však nemá co činit s tzv. životní silou, ... proto hypoteticky předpokládanou životní energii označujeme s ohledem na zamýšlené psychologické použití jako libido, Abychom ji tím odlišili od univerzálního pojmu energie při zachování zvláštního práva biologie i psychologie na vlastní tvoření pojmů.“
Struktura psychiky je proto podle Junga založena nikoli staticky, nýbrž dynamicky. Tak jako nepřetržitá výstavba a odbourávání buněk udržuje v rovnováze přirozený řád organismu, určuje zhruba srovnatelně i psychická energetika dané relace mezi různými psychickými danostmi; všechny poruchy ve fungování obou procesů pak vedou k chorobným jevům. Nazíráme-li na dění energetickým způsobem, jde o nazírání finálně řízené (oproti mechanistickému, které je kauzální). Toto finální pojetí však nepřevládá absolutně – jak uvidíme, užívá Jung všech zde uvedených způsobů nazírání –, ale vtiskuje energetice své znamení a je spoluobsaženo v jejím základním zákonu o nutnosti protikladu, podle něhož probíhají všechny psychické děje.
Problém protikladu je pro Junga „lidské podstatě inherentním zákonem“. „Psýché je seberegulačním systémem“ a „není rovnováhy a žádného sebeřídícího systému bez protikladu“. Herakleitos odhalil nejpodivuhodnější ze všech psychických zákonů, totiž regulující funkci protikladů. Nazval to enantiodromií, čímž rozuměl, že všechno jednou spěje do svého opaku. „Přechod od jitra k poledni je přehodnocením dřívějších hodnot. Vnucuje se potřeba nahlédnout hodnotu opaku našich dřívějších ideálů, postřehnout omyl našeho dosavadního přesvědčení ... Je však přirozeně základním omylem domnívat se, že uznáním bezcennosti za hodnotu nebo nepravdy za pravdu je hodnota nebo pravda zrušena ... Vše lidské je relativní, neboť vše je energetickým fenomenem a tedy spočívá na vnitřní protikladnosti. Energie nutně předpokládá preexistující protiklad, bez něhož by vůbec nemohlo dojít k jejímu vzniku ... Vždy musí předcházet výška a hloubka, teplo a chlad apod., aby se mohl uskutečnit vyrovnávací proces, který je totožný s energií ... Všechno živoucí je energií a spočívá proto na protikladnosti ... Nikoliv konverze do kontrapozice, nýbrž uchování dřívějších hodnot společně s uznáním hodnoty jejich protikladu“ je cílem hodným našeho usilování.
Vše, co zde bylo až dosud řečeno o psychice – tedy o funkcích, způsobech zaměření, vztahu vědomí k nevědomí atd. – bylo již uvažováno pod zorným úhlem daného zákona protikladu; vždy šlo o pozice, které vůči sobě navzájem vystupují komplementárně, resp. kompenzatorně. Tento zákon však působí také v každém dílčím systému, kde se protiklady stále střídají; tak např. v nevědomí, je-li jeho procesům plně přenechán přirozený průběh, následují pozitivní obsahy po negativních a naopak (jde-li o fantazijní obraz představující světlý princip, následuje bezprostředně za ním obraz tmavého principu). Ve vědomí se např. po velké pozitivní myšlenkové práci často vyskytují citové reakce negativního rázu apod. Tyto relace jsou vzájemně regulovány a udržovány ve stálém živoucím napětí přesuny a proměnami psychické energie, neboť prvky všech těchto dvojic protikladů nejsou považovány za protipóly jen z hlediska svého obsahu, ale i vzhledem ke své energetické intenzitě. Rozdělení jejich energetického náboje můžeme nejlépe znázornit obrazem komunikujících cév; jen si musíme tento obraz, transponovaný na celek psychiky, představit jako mimořádně složitý, protože jde o vnitřně propojený a relativně uzavřený systém, který opět obsahuje mnoho podsystémů takových komunikujících cév. V tomto celkovém systému je až do určité úrovně úhrnné množství energie konstantní a jen její rozdělení variabilní.
Fyzikální zákon o zachování energie a platónská představa o „duši nadané samopohybem“ jsou si archetypově blízké. „Žádná duševní hodnota nemůže zmizet, aniž by byla nahrazena hodnotou ekvivalentní.“ Neboť zákon zachování energie nepůsobí jen mezi protipóly vědomí a nevědomí, nýbrž také u každého jednotlivého prvku, resp. obsahu vědomí nebo nevědomí, a to tak, že obsazení jednoho prvku energií musí být přirozeně následováno vybavením příslušného protikladného prvku energetickým nábojem.
„Idea energie a jejího zachování musí být původním obrazem, který odevždy dřímal v kolektivním vědomí. Tento výrok si žádá důkazu, že takový praobraz v historii ducha také skutečně existoval a působil po tisíciletí ... Jako důkaz může sloužit, že primitivní náboženství v různých oblastech země jsou založena na tomto obrazu; jsou to tzv. dynamická náboženství, jejichž jedinou a směrodatnou myšlenkou je, že existuje všeobecně rozšířená magická síla, kolem níž se všechno točí ... Takovouto silou podle starého nazírání je samotná duše; její zachování spočívá v ideji její nesmrtelnosti, v budhistických a primitivních představách o stěhování duší pak i její neomezená schopnost přeměny při konstantním přetrvávání.“
Ze zákona o energii vyplývá, že energie je schopna se přemisťovat, v důsledku přirozeného spádu se přelévat od jednoho prvku kontrastního páru k opačnému. To znamená, že např. energetické obsazení nevědomí přibývá v té míře, jak vědomí energii ztrácí. Dále může být energie převáděna záměrným volním aktem od jednoho protipólu ke druhému, tedy přeměněna ve svém způsobu projevu i účinku, což lze např. ve freudovské terminologii označit jako „sublimace“ (s omezením, že ve Freudově pojetí je to vždy „sexuální energie“, která je takto proměňována).
K energetickému přesunu dochází výhradně tehdy, je-li dán spád, potenciální rozdíl energetických nábojů (v psychologickém pojetí mezi póly dvojice protikladů). Tím se též vysvětluje jev blokády energie jako příčiny neurotických symptomů a komplexů, stejně jako rozpad dvojic protikladů při úplné ztrátě energie jedné strany, což se může projevit v různých psychických poruchách počínaje lehčí neurózou až k úplné disociaci psychických obsahů – rozštěpu osobnosti. Ve smyslu zákona zachování energie totiž dochází k tomu, že energie, kterou pozbylo vědomí, se přesouvá do nevědomí, kde oživí vytěsněné obsahy, komplexy, archetypy atd., které pak začínají žít vlastním životem a mohou při svém průniku do vědomí vyvolávat poruchy, neurózy nebo psychózy.
Avšak právě tak jako uvedené extrémně jednostranné rozdělení energetického náboje je velmi nebezpečné i rozdělení zcela rovnoměrné. Zde pak působí zákon entropie, a to v podobném smyslu, jako platí ve fyzice. Fyzikální definice entropie vypovídá – stručně a zjednodušeně řečeno –, že při vykonávané práci dochází ke ztrátám tepla, t.j. uspořádaný pohyb energie se zčásti mění v neuspořádané kmitání molekul, v rozptýlenou energii, již nezužitkovatelnou v pracovním výkonu. Protože pohyb energie se děje na základě a ve směru spádu, ztrácí postupně stále více svůj potenciál a nutně směřuje k vyrovnání, které by znamenalo úplnou zástavu, „tepelnou smrt“. Naší zkušenosti jsou však přístupné jen relativně uzavřené systémy a tak nemáme nikde příležitost pozorovat absolutní psychologickou entropii, která by mohla nastat jen v systému totálně uzavřeném. Avšak čím silnější je vzájemná izolace a uzavření psychických podsystémů, resp. Čím extrémněji jsou protipóly od sebe odtrženy, tím spíše v konečném výsledku dojde uplatnění i fenomen entropie (srov. ztuhlé katatonní držení mnoha duševně nemocných, jejich neschopnost kontaktu, apatii, zdánlivou prázdnotu Já apod.). V relativní formě můžeme působení tohoto zákona v psychice pozorovat neustále: „Nejtěžší konflikty, jsou-li překonány, zanechávají po sobě jistotu a klid anebo zlom, který je již stěží narušitelný, resp. léčitelný; a naopak – k vytvoření cenných a trvalých výsledků je zapotřebí velkých protikladů a jejich konflagrací ... Dokonce do samotného jazyka vniká bezděčný energetický způsob nazírání, mluvíme-li o ’upevněném přesvědčení‘ apod.“
Ireversibilitu, která v neživé přírodě charakterizuje energetické procesy, můžeme odstranit jen tím, že uměle – např. s použitím techniky – zasáhneme do přirozeného průběhu dění a donutíme jej k obratu. V psychickém systému je to vědomí, které je schopno způsobit takovýto obrat, užije-li své svobody zásahu. „Náleží k tvůrčí podstatě psýché, že zásahy do pouhého přirozeného průběhu vytvářejí její strukturu. Utvoření vědomí a možnosti diferencování a rozšíření vědomí je jejím hlavním dílem“, řízení a ovlivňování přirozenosti podmínkou jejího fungování.
Energetický pohyb má svůj směr, podle kterého rozlišujeme pohyb progresivní a regresivní (v časovém sledu). Progresivní pohyb je pochod usměrňovaný vědomím; spočívá ve stálém a nerušeném pokračování procesu adaptace na vědomé životní požadavky a k tomu potřebné diferenciace funkce a typu zaměření. Je pro něj podstatné adekvátní řešení konfliktů a problémů všeho druhu spoluzapojením a koordinováním protikladů. Regresivní pohyb nastává tehdy, jestliže selháním vědomé adaptace s následnou intenzifikací nevědomí nebo třeba vytěsněním apod. dojde k nevyhnutelnému jednostrannému nahromadění energie, následkem čehož jsou nevědomé obsahy nadměrně obsazeny energií a nabývají převahy. Nezasáhne-li vědomí včas, může to v případě částečné regrese posunout jedince zpět na dřívější stupeň vývoje nebo vyvolat neurózu; v případě, že dojde k totálnímu zvratu a nevědomé obsahy zcela zaplaví vědomí, vznikne psychóza. Progresi a regresi si však nesmíme představovat jen v uvedených extrémních formách, neboť v tisícerých malých i větších, důležitějších i nicotných proměnách patří k našemu každodennímu životu. Každé cílově zaměřené psychické úsilí nebo pozornost, každý vědomý akt vůle je výrazem progrese energie, každý stav únavy či roztržitosti, každá emoční reakce a v první řadě samotný spánek vyjádřením regrese.
Pojmy progrese a regrese nesmíme – jak se často stává – chápat jen v kladném, resp. záporném významu, neboť v jungovském myšlenkovém systému – na rozdíl od Freudova pojetí – má i regrese svou pozitivní hodnotu. Tak jako je progrese nutná pro vnější adaptaci, je regrese nezbytná k přizpůsobení dovnitř, k dosažení souladu s vlastním vnitřním zákonem individua. Obě jsou proto stejně potřebné zážitkové formy přirozených psychických pochodů. „Progresi i regresi musíme chápat v energetickém smyslu, jen jako způsob nebo směr proudění energie.“ Podle okolností tedy může být regrese u individua symptomem poruchy, ale i cestou k dosažení rovnováhy nebo dokonce rozšíření psýché, neboť je to právě regrese, která např. ve snu oživenými obrazy z nevědomí umožňuje obohacení vědomí. Současně, i když v nediferencované formě, obsahuje zárodky nového psychického zdraví, neboť vyzdvihuje právě ty nevědomé obsahy, které jako „transformátory energie“ jsou kdykoli schopny změnit směr psychického dění z regresivního na progresivní.
Vedle chronologie pohybu energetického procesu – a libido se nepohybuje jen vpřed a vzad, progresivně a regresivně, ale i dovnitř a navenek, v souladu s extraverzí a introverzí – je druhou významnou charakteristikou tohoto procesu jeho hodnotová intenzita. Specifickou fenomenologickou formou psychické energie je obraz vyzvednutý tvořivou silou „imaginace“, tvůrčí fantazie, z objektivně psychického materiálu kolektivního nevědomi. Tato aktivní tvůrčí činnost psychiky plní přepojovací funkci mezi chaosem nevědomých obsahů a jejich obrazovými projevy, jak se vyskytují ve snech, fantaziích a vizích a analogicky i v každém druhu tvůrčího umění. Určuje konečně také významnou náplň těchto obrazů, kterou ztotožňujeme s „hodnotovou intenzitou“, přičemž významový obsah zjišťujeme z konstelace, v níž se každý jednotlivý obraz v individuálním případě vyskytuje. Pod konstelací zde rozumíme hodnotu lokalizace obrazu v okolním kontextu; např. ve snu je vždy více prvků, kterým podle jejich umístění přísluší pokaždé jiná významová hodnota. Tentýž obraz, resp. obrazový motiv, se tak může jevit jednou jako vedlejší, jindy jako ústřední postava, jako vlastní nositel komplexu; např. symbol „matka“ bude mít v psýché trpící komplexem matky větší energetické obsazení, jinou lokalizaci i vyšší hodnotovou intenzitu než u jedince, který trpí komplexem otce.
Směr a intenzita proudu energie korelují a podmiňují se navzájem, neboť energetický spád, který teprve umožňuje proudění energie určitým směrem, je právě výsledkem rozdílnosti energetického obsazení psychických jevů, t.j. různosti významu jejich obsahů pro daného jedince.
Libido neboli psychická energie, jak tohoto pojmu používá Jung, je předpokladem a regulativem psychického života vůbec. Slouží ke správnému popisu skutečných pochodů v psychice a jejich vzájemných souvislostí, nemá však být odpovědí na otázku, zda nějaká specifická psychická síla opravdu existuje.
Chceme-li popsat psychický život, jeho procesy a projevy, můžeme to provést ze tří hledisek: zaprvé ze strukturálních charakteristik psýché, jak jsme se o to pokusili v první kapitole, za druhé z jejího funkcionálního aspektu ve smyslu probírané teorie libida ve druhé kapitole a za třetí z jejích obsahů, jak se s nimi setkáváme v psychoterapeutické práci, což bude obsahem příští kapitoly.
|
|
|