I. PODSTATA A STRUKTURA PSYCHIKY

1. Vědomí a nevědomí

Pod psychikou nerozumí Jung jen to, co obecně označujeme slovem „duše“, nýbrž celost všech psychických pochodů, jak vědomých, tak nevědomých; tedy něco obsáhlejšího, přesahujícího duši, která pro něho představuje jen určitý „ohraničený funkční komplex“. Lidská psychika se skládá ze dvou navzájem se doplňujících, svými vlastnostmi však protikladných sfér – z vědomí a z tzv. nevědomí; v obou těchto oblastech je účastno naše Já.

Schéma I

Schéma II 1 – Já 2 – Oblast vědomí 3 – Oblast osobního nevědomí 4 – Oblast kolektivního nevědomí

Schéma III A – Díl kolektivního nevědomí, který nikdy nemůže být zvědoměn B – Oblast kolektivního nevědomí C – Oblast osobního nevědomí

Schéma IV

Schéma I představuje toto Já mezi oběma sférami, které se nejen vzájemně doplňují, ale mají k sobě také komplementární, resp. kompenzatorní vztah. Tzn., že dělicí linie, která je v našem Já od sebe odděluje, je posunutelná oběma směry, jak je na kresbě naznačeno šipkami a čárkovanými liniemi. (Je přirozeně jen pomocná abstraktní představa, že Já stojí právě uprostřed.) Z posunovatelnosti vyplývá, že čím menší je horní část, tím užší je vědomí a naopak.

Povšimneme-li si však vzájemného poměru obou sfér, vidíme, že vědomí tvoří jen zcela nepatrnou část psychiky jako celku. Z historie lidstva víme, že vědomí je produktem pozdější diferenciace; plave jako malý ostrůvek na nedohledném, všeobjímajícím, nekonečném moři nevědomí.

Schéma II ukazuje malý černý bod uprostřed jako naše Já, které – obklopené a nesené vědomím – představuje tu stránku psychiky, která je zvláště v naší západní kultuře zaměřena především na přizpůsobení vnější realitě. „Pod pojmem já rozumím komplex představ, který tvoří centrum pole vědomí a je charakterizován vysokou kontinuitou a vlastní identitou“, říká Jung, který nazývá Já také „subjektem vědomí“. Vědomí však definuje jako „funkci nebo činnost, udržující vztah psychických obsahů k Já“. Všechny naše zážitky vnějšího i vnitřního světa musí procházet přes naše Já, aby vůbec mohly být vnímány, neboť „vztahy k Já, pokud jím nejsou pociťovány, jsou nevědomé“. Další kruh na schématu ukazuje, jak je sféra vědomí obklopena obsahy, které leží v oblasti nevědomí. Zahrnuje jednak obsahy, které byly odsunuty zpět z důvodu omezené kapacity vědomí, které může aktuálně obsáhnout jen malý počet prvků, mohou však být kdykoli znovu uvedeny do vědomí, jednak ty, které jsme vytěsnili, protože jsou nám z různých příčin nepříjemné – tedy „zapomenuté, vytěsněné, ale též podprahově snímané, myšlené a cítěné“. Tuto oblast pojmenoval Jung „osobním nevědomím“, aby ji odlišil od oblasti „kolektivního nevědomí“, které je znázorněno na schématu III. Tato kolektivní část nevědomí nezahrnuje již obsahy specifické pro individuální Já nebo získané v průběhu osobního života, ale takové, které pocházejí „ze zděděné potenciality psychické funkce jako takové, t.j. ze zděděné mozkové struktury“. Toto dědictví, které je obecně lidské či dokonce snad společné všem živým tvorům, tvoří pak základnu každé individuální psychiky.

„Nevědomí je starší než vědomí; je prvotní daností, z níž se stále znovu vynořuje vědomí.“ Tak se přidává vědomí teprve „sekundárně k vlastní duševní činnosti, která je funkcí nevědomí“. Názor, že hlavní doménou člověka je vědomí, je mylný, neboť „velkou část života strávíme v nevědomí – spíme nebo dřímáme“ ... „Vědomí je ve všech významných životních situacích nesporně závislé na nevědomí“. Děti začínají svůj život v nevědomém stavu a vyrůstají do stavu vědomého.

Zatímco tzv. osobní nevědomí zahrnuje obsahy pocházející z životní historie jedince, t.j. potlačené, vytěsněné, zapomenuté, podprahově vnímané atp., skládá se kolektivní nevědomí z obsahů, které představují vzorce nejstarších typických způsobů lidských reakcí – bez ohledu na historickou, etnickou nebo jinou diferenciaci – v situacích obecně lidské povahy, jako je např. úzkost, nebezpečí, boj proti přesile apod., dále vzájemný vztah mezi pohlavími nebo mezi dětmi a rodiči, postoje k lásce a nenávisti, k narození a smrti, otcovské a mateřské postavy, moc principu světla a tmy atd.

Podstatnou vlastností nevědomí je kompenzační schopnost: proti vědomí, které běžně nabízí individuální a vnějšku přizpůsobené reakce na dané situace, staví nevědomí reakce typické, pocházející z veškeré zkušenosti lidstva, odpovídající ustáleným způsobům chování a potřebám vnitřku; tím umožňuje člověku plně adekvátní chování, přiměřené celosti psychiky.

2. Funkce vědomí

Dříve než přistoupíme k dalšímu výkladu o nevědomí, povšimneme si blíže psychologie a struktury vědomí. Pro ilustraci nám poslouží schéma IV: Kruh zde opět představuje psychickou totalitu (celost), ve směru čtyř světových stran jsou zakresleny čtyři základní funkce, které jsou zásadně přítomné v každém individuu: myšlení, cítění (emocionalita), intuice a vnímání (percepce).

Pod psychickou funkcí rozumí Jung určitou „za různých okolností konstantní psychickou aktivitu, která je plně nezávislá na konkrétních obsazích“. Není tedy např. rozhodující, co si člověk myslí, nýbrž to, že k příjmu a zpracování zvnějšku či zevnitř přicházejících obsahů používá právě funkce myšlení a ne třeba intuice; jde zde v první řadě o modus pojímání a zpracovávání psychických dat bez ohledu na daný obsah. Myšlení je proto taková funkce, která se snaží dospět k porozumění skutečnostem vnějšího světa a k adaptaci na něj myšlenkovými poznávacími prostředky, t.j. vyvozováním pojmových souvislostí a logických důsledků. Protikladná funkce cítění postupuje na základě hodnocení v dimenzích „příjemný – nepříjemný“, resp. „přijetí – odmítnutí“. Obě tyto funkce jsou označovány jako poznávací či racionální, protože obě užívají hodnocení: myšlení hodnotí prostřednictvím poznatků z hlediska pravdivosti, cítění prostřednictvím emocí z hlediska libosti. Tyto dva základní postoje se navzájem vylučují a nemohou existovat současně – buď převládá jeden nebo druhý. Není jistě třeba blíže vysvětlovat, že např. „emocionální politik“ je charakterizován právě tím, že dospívá ke svým závěrům na základě vlastních emocí a nikoli rozumových poznatků.

Druhé dvě funkce – intuice a vnímání – považuje Jung za funkce iracionální, protože obcházejí rozum a nepracují s úsudky, nýbrž s pouhými vjemy, aniž by je hodnotily nebo jim dodávaly smysl. Vnímání přijímá věci výhradně tak jak skutečně jsou a ne jinak. Je smyslem pro realitu par excellence, tím, co Francouzi označují jako „fonction du réel“. Intuice pojímá rovněž „skutečně“, ale spíše schopností nevědomého „vnitřního vjemu“ možností obsažených ve věcech než vědomým smyslovým aparátem. Percepční typ si např. bude pamatovat historickou událost ve všech detailech, nebude však postihovat souvislosti, do nichž je zařazena; naproti tomu intuitivní typ přejde bez povšimnutí jednotlivosti, ale bude ihned bez námahy chápat vnitřní smysl dění, jeho možné souvislosti a důsledky. Nebo jiný příklad: typ percepční si bude při pohledu na krásnou rozkvetlou jarní krajinu všímat květin, stromů, barvy oblohy atd. ve všech jednotlivostech, zatímco typ intuitivní bude zajímat celková nálada a kolorit. Je jasné, že tyto dvě funkce tvoří právě takový protiklad, resp. se navzájem vylučují a nemohou být užívány současně stejně tak jako myšlení a cítění.

Tento vylučovací poměr odpovídá pozorovaným skutečnostem (budiž zde zdůrazněno, že Jung je především empirik), ale ve stejné míře je i výsledkem ze zkušenosti odvozeného teoretického výzkumu. Je to také bez dalšího jasné, uvážíme-li, že např. oba základní postoje myšlení a cítění, které jsou „hodnotící“, již ve smyslu samotné této definice nemohou být aktivizovány současně – je jisté, že totéž nemůžeme zároveň v témže ohledu hodnotit těmito dvěma měřítky.

Ačkoli tedy člověk má v zásadě všechny čtyři funkce, které „mu umožňují orientaci v přítomnosti stejně dokonale, jako údaje o zeměpisné délce a šířce určují polohu místa“, je to, jak ukazuje empirie, převážně jedna z těchto funkcí, které užívá k orientaci, zaznamenávání a zpracovávání dat i k adaptaci na realitu. O tom, která z funkcí nabude převahy, rozhoduje pravděpodobně individuální založení; daná funkce se pak vyvíjí a diferencuje obyčejně nejsilněji, „získává dominující roli v adaptaci, dává vědomému zaměření směr a kvalitu“ a je stále k dispozici vědomé vůli jedince. Je proto nazývána diferencovanou nebo také superiorní funkcí a určuje příslušný typ individua. Psychologický typ označuje tedy celkový habitus, který se ovšem v rámci daného typu může projevovat v nejrůznějších individuálních variacích podle sociální, duševní nebo kulturní úrovně jedince. Je takříkajíc „skeletem, který předurčuje a modifikuje specifický postoj vůči materiálu zážitkových obsahů“.

V předcházejícím schématu IV je horní polovina kruhu světlá, spodní tmavá a jsou zde zakresleny také čtyři základní funkce v příslušném poměru. Sféra působnosti našeho psychického funkčního aparátu může být znázorněna tak, že superiorní funkce ve světlém poli plně náleží našemu vědomí, protilehlá funkce, kterou budeme nazývat méněcennou neboli inferiorní, se celá nachází v nevědomí, obě ostatní se rozkládají zčásti ve vědomí, zčásti v nevědomí. Má to být upozorněním na to, že v praxi člověk většinou vedle své hlavní funkce částečně uznává ještě druhé, jen relativně diferencované pomocné funkce. Třetí funkce je pro průměrného člověka použitelná jen zřídka a čtvrtá, inferiorní, není jeho vůli většinou již vůbec k dispozici. To vše platí ovšem jen pro člověka přirozeně vyvinutého, s relativně „zdravou“ psychikou; u člověka s psychikou „narušenou“, např. u neurotika, vypadá situace jinak. Zde může být např. rozvoj hlavní funkce zbrzděn anebo funkce, která by měla podle individuálního založení subjektu hrát druhou či třetí roli, pronikne vlivem donucování nebo drezury do popředí, na místo hlavní funkce. Při posuzování příslušného vývojového stupně každé funkce hraje významnou roli i věk – obecně je to životní střed (přičemž umístění tohoto časového mezníku může být u různých jedinců značně rozdílné), ve kterém by všechny funkce měly dosáhnout svého vývojového vrcholu i nejširší diferenciace.

Schéma V

Výstižnou a pravděpodobně ne náhodnou analogií průběhu vývoje hodnoty a zaměření základních funkcí je čínská Taigitu kresba, reprodukovaná na schématu V. Také zde nevede cesta podél periferie, nýbrž po vnitřní linii, tedy právě ve výši popsaném smyslu poměru jednotlivých funkcí. Taigitu je jedním z prasymbolů lidstva; představuje dualitu světla a tmy, mužského a ženského principu jako jednotu a celost, „současnost nahoře i dole, vpravo i vlevo, vpředu i vzadu – krátce jednotu protikladů“. Cesta – dráha šipky – nevede nyní, jak bychom mohli předpokládat, křížem, nýbrž odshora doprava (přičemž můžeme vzniklé dvě kruhové výseče považovat za symboly otce a syna), pak doleva, kde se přidruží část tmavé plochy (jako symbol dcery) a nakonec ke čtvrté, zcela v temnotě mateřského klínu, v nevědomí spočívající funkci, což také souhlasí s pojetím psychologie funkcí. Obě první funkce – diferencovaná a pomocná – jsou vědomé a ovládané vůlí; ve snech jsou často představovány např. otcem a synem nebo jinými postavami znázorňujícími vedoucí a vedle něho nejblíže ležící princip vědomí. Dvě zbývající funkce jsou relativně, resp. zcela nevědomé a jsou – podobně jako dvě předchozí otcem a synem – často personifikovaně představovány matkou a dcerou. Protože však protiklad mezi dvěma pomocnými funkcemi není zdaleka tak velký jako mezi funkcí diferencovanou a méněcennou, může být i třetí funkce pozvednuta k vědomí a stát se tak „mužskou“. Něco ze své kontaminace inferiorní funkcí však nese s sebou a stává se tak jakýmsi zprostředkujícím mostem k nevědomí. Čtvrtá funkce, plně prolnutá s nevědomím, bere, je-li okolnostmi vyzdvižena na světlo vědomí, obsahy nevědomí s sebou v plném rozsahu, vpadne spolu s těmito nediferencovanými obsahy do pole vědomí, vede tak k setkání s nimi a usnadňuje jejich vyřízení; ve stejné míře umožňuje i syntézu vědomých obsahů s nevědomými.

Proč Jung označil právě tyto čtyři funkce za základní, „nemohl uvést žádný důvod a priori, nýbrž jen zdůraznit, že se toto pojetí vytvořilo během dlouholeté zkušenosti“. Tyto čtyři funkce rozlišuje proto, že „je nelze vztahovat k sobě navzájem, resp. redukovat jednu na druhou“, a podle jeho zkušenosti „vyčerpávají všechny dané možnosti“. Čtyřka platí již od pradávna za výraz celosti, úplnosti: srov. čtyři ramena kříže, čtyři světové strany, čtyři pole obecně užívaného osového systému atp.

Kdyby mohly být všechny čtyři funkce pozdviženy do vědomí, stál by celý kruh ve světle a mohli bychom pak mluvit o „zaokrouhleném“, t.j. dokonalém člověku. Čistě teoreticky je myslitelné i to, v praktické realitě ovšem může být takového výsledku dosaženo jen přibližně a nikdy úplně. Žádnému člověku jistě není dáno moci v sobě objasnit všechno temné; kdyby toho byl schopen, znamenalo by to, že by mohl stáhnout i poslední „zbytek země“.

Zaujmout současně více základních postojů není možné vzhledem k vzájemnému vylučování funkcí, přesto však je člověk může v průběhu rozvoje vědomí jednu po druhé do určité míry diferencovat a přinejmenším se tak přiblížit stavu „zaokrouhlenosti“. Jestliže totiž máme hlavní funkci plně k dispozici, dvě vedlejší funkce do značné míry též a o čtvrté, méněcenné funkci víme alespoň, jakého je druhu a kdy se může tlačit do popředí (což patří k ideálnímu cíli analýzy), pak např. můžeme nějaký předmět nejprve poznávacím procesem pochopit, pak pomocí intuice „vycítit“ jeho vnitřní skryté možnosti, užitím vnímání ho současně ohmatat a nakonec ještě – je-li naší méněcennou funkcí cítění – pokud možno hodnotit z hlediska jeho příjemnosti nebo nepříjemnosti.

Velmi málo lidí má jasno o vlastní příslušnosti k tomu či onomu funkčnímu typu, ačkoliv je celkem snadné „poznat podle síly, pevnosti, významnosti, spolehlivosti a přizpůsobivosti, zda a která funkce je diferencována“. Naproti tomu podstatným znakem méněcenné funkce je její nespolehlivost, ovlivnitelnost, neurovnanost, nejasný charakter; Jungovými slovy „nejenže ji neovládáme, ale ona ovládá nás“. Působí z nevědomí autonomně a zcela libovolně. Protože se zcela nediferencovaně prolíná s nevědomím, má infantilní, primitivně pudový, archaický charakter. Proto býváme tak často překvapeni náladovým jednáním primitivního pudového typu i u lidí, o nichž se domníváme, že se to s jejich známým založením vůbec neslučuje.

Schéma VI

Vše, co jsme dosud uvedli o čtyřech funkčních typech, zjistitelných u jedince podle dané nadvlády některé z funkcí, platí v této podobě přirozeně jen v teorii. V životě se téměř nikdy nevyskytují v čisté formě, nýbrž jako typy víceméně smíšené, jak ukazuje schéma VI. Čistým myslitelským typem byl např. Kant, naproti tomu Schopenhauera musíme označit již za intuitivně-myslitelský typ. „Sousedící“ funkce mohou tedy často vystupovat ve smíšených formách, a objeví-li se taková smíšená forma s vetší či menší převahou jedné funkce, je přiřazení jedince k určitému funkčnímu typu mimořádně obtížné. Dva páry protikladů na osách „myšlení – cítění“ a „intuice – vnímání“ se nemohou nikdy smísit, jak vyplývá již z jejich pozice, v každém případě se však k sobě chovají kompenzatorně. Převládá-li jedna funkce, např. u člověka, který používá jen svého intelektu, bude protikladná funkce – cítění – takřka sama od sebe usilovat o vyrovnání a projevovat se pak přirozeně ve své méněcenné podobě. Takový intelektuál je pak zcela neočekávaně jakoby zezadu přepadáván samými infantilními citovými projevy, cítí se zaplaven fantaziemi a sny čistě pudového charakteru. Podobně např. člověka s jednostranně intuitivním zaměřením jeho zanedbaná funkce vnímání často nepochopitelnými údery donucuje brát ohled na tvrdou realitu.

Komplementární, resp. kompenzatorní chování protikladných funkcí k sobě navzájem je, jak již bylo uvedeno, zákonitost vlastní struktuře psychiky. Během let téměř nutně vznikající přediferencovanost superiorní funkce vede skoro vždycky k napětí, které patří k specifickým problémům druhé poloviny života a jehož vyrovnávání je jedním z hlavních úkolů tohoto období. Přediferencovanost vede především k poruše rovnováhy, která může – jak jsme naznačili výše – již sama o sobě vést k hlubokému poškození.

3. Typy zaměření

Příslušnost k některému z funkčních typů je již určitým ukazatelem pro psychologickou charakteristiku člověka, samotná však nestačí – je třeba kromě toho stanovit ještě jeho celkový způsob zaměření, t.j. způsob reagování na to, co na něho doléhá zvnějšku nebo zevnitř. Jung rozlišuje dva takové typy zaměření: extraverzi a introverzi. Zahrnují celé psychické procesy podstatně podmiňující chování a jsou konstituční dispozicí k určitým reakcím ve vztahu k objektům vnějšího i vnitřního světa, která determinuje způsob chování, subjektivní zkušenosti a dokonce i nevědomé kompenzace. Tuto dispozici považuje Jung za přepojovací centrálu, z níž je na jedné straně regulováno vnější chování a na druhé straně formována specifická zkušenost. Extraverze se vyznačuje pozitivním vztahem k objektu, introverze spíše negativním. Extravert se ve svém stylu přizpůsobení i reakcí řídí spíše vnějšími, kolektivně platnými normami, současným „duchem doby“ atp., naproti tomu chování introverta je určováno převážně subjektivními faktory a proto se mu také často tak špatně daří adaptovat se na vnější svět. Extravert „myslí, cítí a jedná ve vztahu k objektu“, směruje svůj zájem ze subjektu ven na objekt, orientuje se hlavně navenek; u introverta je výchozím bodem orientace subjekt a objektu přísluší nanejvýš sekundární, průměrná hodnota. Tento typ lidí se v dané situaci v prvním okamžiku stahuje zpět – „jako kdyby tiše řekl ’ne‘“ – a teprve potom přichází vlastní reakce.

Zatímco tedy funkční typ určuje druh specifického pojímání a formování zážitkového materiálu, charakterizuje typ zaměření – extraverze a introverze – celkové psychologické chování, t.j. směr obecné psychické energie, která u Junga tvoří náplň pojmu „libido“. Typ zaměření je zakotven v našem biologickém založení a je určen od narození mnohem jednoznačněji než funkční typ. Ačkoli je volba hlavní funkce obecně podmíněna určitým konstitučním sklonem k diferencování této funkce, může být přece jen vědomým úsilím podstatně změněna nebo dokonce potlačena. Naproti tomu změny typu zaměření je možno dosáhnout jen „vnitřní přestavbou“, změnou psychické struktury, a to buď spontánním procesem (v tom případě opět biologicky podmíněným), nebo namáhavým psychologickým postupem, jako např. analýzou.

Z toho důvodu je diferencování první i druhé a třetí, t.j. obou pomocných funkcí, poměrně snazší než čtvrté, méněcenné funkce, která nejenže se nachází v největší vzdálenosti od hlavní funkce a v nejsilnějším protikladu k ní, ale také souvisí s dosud neoživeným, skrytým, nediferencovaným způsobem zaměření. Díky této kontaminaci tedy např. introverze extravertovaného myslitelského typu nemá doprovodný přízvuk intuice nebo vnímání, ale v první řadě cítění atp.

Extraverze a introverze hrají vůči sobě navzájem rovněž kompenzatorní roli. Je-li vědomé zaměření extravertované, je nevědomé introvertované a naopak, což má rozhodující význam pro psychologické poznání. Toni Wolff o tom říká ve svém „Úvodu do základů komplexní psychologie“ toto: „Nevědomí extraverta je introvertované, ovšem – právě pro svou příslušnost k nevědomí – v nediferencované a naléhavé pudové formě. Jestliže tedy nevědomý obsah proniká k vědomí, prosazují se násilně subjektivní faktory, čímž se z pozitivně zaměřeného, v souladu se světem žijícího člověka stává dočasně nebo i definitivně egocentrický, kritizující, kverulantní jedinec, který pln nedůvěry u každého ve všem předpokládá ty nejosobnější motivy, cítí se zneuznáván a izolován a tuší všude nepřátelství. Automatický přechod od vědomého postoje k opačnému nevědomému lze často zjistit z toho, že vlastní negativní stránky subjektu jsou nalézány na objektu, a to zpravidla opačného, tedy introvertovaného typu, resp. na takovýto objekt projikovány, což pak ovšem vede k nepříjemným a nemístným kontraverzím.

Pronikne-li opačné nevědomé zaměření na povrch u introverta, stává se do jisté míry inferiorním, nepřizpůsobivým extravertem. Vnější objekty jsou zaplavovány projekcemi nejsubjektivnějšího materiálu a nabývají tím magického významu určitého druhu. Vzniká tak „participation mystique“, jak říká Lévy-Bruhl o primitivech, kteří se identifikují s přírodními jevy. Takový stav se přirozeně zvlášť často vyskytuje ve vztazích lásky a nenávisti, protože intenzivní efekt již sám o sobě usnadňuje aktivaci projekčního mechanismu.

Vědomý typ zaměření se v životě osvědčuje tak dlouho, dokud se jedinec neocitne v situaci, kdy mu jeho jednostrannost znemožňuje adaptaci na realitu. Taková situace velmi často spočívá v tom, že dotyčný vstoupí do úzkého vztahu s protikladným typem; protiklady pak narážejí na sebe, nerozumějí si, subjekt přičítá všechnu vinu druhému, protože ten má ty vlastnosti, které on sám u sebe nevidí a nemá vyvinuty, takže jsou mu k dispozici jen v méněcenné formě. Často je proto protikladnost typů vlastní psychologickou příčinou manželských problémů, konfliktů mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli nebo spoluzaměstnanci, dokonce snad i v sociální a politické sféře. Vše, čeho si člověk není vědom ve vlastní psychice, projikuje v takových případech na objekt a dokud nerozpozná projikovaný obsah sám u sebe, užívá objekt jako „obětního beránka“. Etickou úlohou by proto byla realizace opačného typu zaměření, který se strukturálně vyskytuje vždy u každého člověka, u sebe sama; vědomým přijetím a rozvojem by jedinec nejen dosáhl vlastní rovnováhy, ale také by lépe rozuměl svým bližním.

Tato vzájemná opozice funkcí i vědomého a nevědomého zaměření se v jedinci vyhrotí v konflikt zpravidla teprve kolem vstupu do druhé poloviny života; je to právě ten problém, který v této životní fázi ohlašuje změnu psychologické situace. Často to bývají právě zdatní a vnějšímu světu dobře přizpůsobení lidé, kteří po překročení čtyřicítky náhle zjišťují, že přes svoji „skvělou hlavu“ nezvládají např. domácí rozmíšky nebo nejsou schopni dostát svému úřadu apod. Máme-li tomuto jevu správně porozumět, musíme jej chápat jako signál toho, že méněcenná funkce se nyní hlásí o svá práva a dialog s ní se stává nutností. V podobných případech hraje konfrontace s méněcennou funkcí velmi významnou roli také na začátku analýzy prováděné v tomto věku.

Zde je též třeba upozornit ještě na jiný druh narušení psychické rovnováhy, s nímž se dnes setkáváme snad stejně tak často jako s tou, která je vyvolána jednostrannou a výlučně diferencovanou hlavní funkcí. Jde o poruchu, která vzniká, když žádná ze čtyř potenciálních funkcí nebyla rozvinuta, resp. když všechny čtyři zůstaly nediferencovány. To odpovídá stavu psychiky dítěte, dokud ještě nemá žádné pevné Já. Vznik uvědomění vlastního Já představuje dlouhý a namáhavý proces koncentrace a růstu a postupuje paralelně s vývojem a upevňováním hlavní funkce. Měl by být dokončen s dosažením plnoletosti, tedy s koncem adolescence; zůstane-li ještě po této době neukončen nebo setrvá-li, jak se často stává, až do pozdního věku na počátečních stadiích, pak máme před sebou bez ohledu na věk infantilní individuum s charakteristickou neurčitostí a stálým kolísáním všech projevů, úsudků i skutků. Takový člověk jakoby vždy musel nejprve hledat, kterého ze dvou možných způsobů zaměření nebo ze čtyř možných funkcí má v té či oné situaci použít; následkem toho je pak značně ovlivnitelný, ukazuje stále jinou tvář nebo si nasazuje – současně i jako ochranu proti těmto sklonům – obzvlášť ztrnulou konvenční masku, za kterou domněle skrývá svou psychickou nezralost. Ta se však přece jen, jak ukazuje zkušenost, v rozhodujících životních situacích a obdobích projeví, což pak vede k nesčetným komplikacím. Příliš malý rozvoj funkcí je tedy právě tak škodlivý jako jednostranně přediferencovaný vývoj. Obecně známým příkladem je „věčná puberta“, a to i ve svém nejsvětlejším a nejvíce láskyhodném aspektu „puer aeternus“. „Věčné chlapectví“ však podle toho neznamená jen fixaci na raném stupni, t.j. zaostalost, ale také možnosti dalšího růstu, představované ve všem dosud nevyvinutém existujícími potenciálními vývojovými předpoklady.

Diferenciace a izolace té funkce, která jedince v souladu s jeho založením nejspolehlivěji uschopňuje k nalezení pevné půdy a zvládání požadavků ve vnějším světě, je nejdůležitější úlohou psychiky v mládí; teprve po úspěšném splnění tohoto úkolu může přijít na řadu diferenciace ostatních funkcí. Neboť dokud člověk pevně nezakotvil své vědomí v okolní realitě – což nastává teprve s dosažením dospělosti, často dokonce až po nabytí určitých zkušeností v dalším životě – nemůže a není-li to bezpodmínečně nutno, ani nemá být podnikána cesta do nevědomí.

Totéž platí i pro typ zaměření. Vlastním založením daný typ má mít v první polovině života vedoucí roli, protože člověk se může ve světě orientovat nejlépe svým přirozeně daným způsobem zaměření. Teprve druhá polovina života přináší pak úkol umožnit uplatnění také opačnému typu. Ze přizpůsobení vnějšímu světu, potřebné především v první polovině života, bude snazší pro jedince s vrozeným extravertním typem zaměření, není třeba dále vysvětlovat. Snad proto můžeme tvrdit, že extravert se ve světě pohybuje snáze v první půli svého života a introvert v druhé, čímž je alespoň relativně učiněno spravedlnosti zadost.

Nebezpečí, které hrozí stejně oběma typům, je přílišná jednostrannost. Vyhraněný extravert může být tak silně puzen do světa, že pak již nenalézá cestu „domů“; jeho nejvlastnější nitro se mu stalo cizím, je před ním stále na útěku, až jednoho dne už nemůže dál. Nebo se tak silně spoléhá na svůj rozum, zaměstnává a posiluje stále jen svou funkci myšlení, až zpozoruje, že se odcizil vlastnímu živoucímu jádru a jeho cit nedosahuje již ani k jeho nejbližším. Ale nejen člověku obrácenému ke světu – také introvertovi vznikají z jeho jednostranného postoje v průběhu života potíže. Zanedbávané funkce a neprožívaný typ zaměření revoltují, hlásí se též o své místo na slunci a vynucují si je, nejde-li to jinak, neurózou. Neboť cílem je vždy dosažení psychické celosti, tedy ideálního řešení, kdy jsou člověku pokud možno snadno a vědomě k dispozici oba způsoby zaměření a nejméně tři funkce, přičemž by měl také o podstatě čtvrté i o nebezpečí z ní plynoucím alespoň něco vědět. Aspoň jednou v životě by měl člověk udělat pokus o relativní přiblížení k tomuto ideálu. Neohlásil-li se tento požadavek už dříve, znamená životní poledne poslední výzvu, aby tak bylo učiněno, teď nebo nikdy: psýché je třeba „zaokrouhlit“, aby nešla vstříc životnímu večeru nehotová a neucelená.

4. Typový problém u tvůrčího člověka

Typ zaměření, k němuž člověk patří, zůstává jemu samotnému – stejně tak jako funkční typ – téměř vždy neznámý nebo jím není uznáván. Abstrahovat jej z kaleidoskopického obrazu, který naše psychika pozorovateli nabízí, je ovšem velmi obtížné a často je k tomu zapotřebí delší psychologické praxe. Tato úloha je tím těžší, čím silnější je vztah člověka k nevědomí, což platí zejména pro všechny umělecké povahy.

Tvůrčí lidé a umělci, kteří mají strukturálně neobyčejně silný vztah k nevědomí a jsou s ním téměř „v přímém styku“, jsou jen ztěží zařaditelní do nějakého typu, a to tím méně, že při tom nelze automaticky stavět naroveň umělce a jeho dílo. Umělec se např. často projevuje v životě jako extravert ve svém díle jako introvert a naopak. To lze docela dobře chápat již s ohledem na zákon psychické protikladnosti a přicházelo by to v úvahu především u těch umělců, kteří ve svém díle znázorňují to, co sami nejsou, tedy vlastní doplnění. Tam, kde dílo nepřesahuje druhou, v životě neuplatňovanou stránku, nýbrž vlastní „povýšení“, zdůrazněný a idealizovaný obraz umělce samotného, mohli bychom v díle i osobnosti nalézt projevy téhož typu. To platí především pro introverty, představující se v subtilních psychologických románech a postavách, nebo pro extraverty, kteří s oblibou popisují dobrodružné hrdiny a cesty.

Jung předpokládá, že extravertní tvoření je uměleckým přeformováním prožitků vnějšího světa, zatímco tvorba introverta vzniká jeho přemožením vnitřními obsahy, které se mu významným způsobem přelévají do pera nebo štětce.

Tvůrčí proces, pokud ho vůbec můžeme sledovat, spočívá v oživení věčných symbolů lidstva, které jsou uloženy v nevědomí, v jejich vybavení a rozvinutí až k dokončenému uměleckému dílu. „Ten, kdo se vyjadřuje praobrazy, jakoby mluvil tisíci hlasy; chápe i zvládá a současně povznáší to, o čem jedná, z jednorázového a pomíjivého do sféry věčného, pozvedá osobní osud k osudu lidstva a tím uvolňuje i v nás všechny ty pomocné síly, které lidstvu vždycky umožnily zachránit se z každého nebezpečí a přečkat i tu nejdelší noc ... To je tajemství působivosti uměleckého díla.“

Jung uděluje aktivitě tvůrčí fantazie zvláštní postavení a vyhrazuje pro ni dokonce vlastní kategorii, protože podle jeho mínění nemůže být přiřazena k žádné ze čtyř základních funkcí, ale má na každé z nich svůj podíl. Obecný názor, že tvůrčí nápady se vyskytují jen u intuitivního typu, t.j. že hlavní funkcí u každého umělce musí být intuice, je proto mylný. Fantazie je sice zdrojem nápadů v tvůrčí práci, může však být dána každému ze čtyř funkčních typů. Umělcova fantazie, která je zvláštní schopností nebo darem, nesmí být zaměňována ani s „aktivní imaginací“, která umožňuje vyzdvižení, oživení a zachycení obrazů kolektivního nevědomí, ani s intuicí, která představuje jeden ze způsobů pojímání psychických dat, tedy funkci vědomí. Neboť teprve v druhu a způsobu pojetí a zpracování jak „vnuknutí“, tak také tvůrčích nápadů, resp. fantazijních produktů lze rozpoznat funkční typ. Tak také může umělecké dílo jako tvůrčí produkt celým svým založením náležet k jinému typu než sám jeho autor a na typ umělce nemůžeme usuzovat z obsahu díla, ale pouze na základě způsobu jeho zpracování. Umělcova fantazie se ovšem zásadně neliší od fantazie běžného člověka; co však dělá umělce umělcem, je vedle bohatství, originality a živosti jeho fantazijních produktů především schopnost tvůrčí síly, s níž dokáže své nápady ztvárnit a vzájemně organicky spojit do estetického celku.

Často slýcháme, že pro umělce je nebezpečné zabývat se nevědomím, a stejně často vídáme, jak mnozí umělci před psychologií prchají, „poněvadž se bojí, že by jim mohl tento netvor takzvanou tvůrčí sílu sežrat. Jako by celé vojsko psychologů něco zmohlo proti Bohu! Skutečná produktivita je pramenem, který nelze ucpat. Je na zemi nějaká lest, kterou bychom mohli našeptat Mozartovi nebo Beethovenovi a zabránit tak těmto mistrům v tvorbě? Tvůrčí síla je silnější než člověk. Není-li, je právě jen slabá a vystupuje podle okolností jako malý talentík. Kde však je neuróza, stačí často jediné slovo nebo jen pohled, aby se iluze proměnila v páru. Pak údajný básník nemůže již básnit, malíři napadá ještě méně a je neschopnější než předtím – a tím vším je vinna jedině psychologie! Byl bych rád, kdyby mělo psychologické poznání takový desinfikující účinek a zničilo neurotický prvek, který dělá ze současného umění problém skýtající tak málo požitku. Nemoc není tvůrčí síle prospěšná, naopak tvoří její nejsilnější zábranu. Žádné rozrušení nějakého vytěsnění nemůže rozbít skutečnou tvůrčí sílu a právě tak se nevědomí nemůže nikdy vyprázdnit“, říká Jung.

Dalším chybným pojetím je ještě velmi rozšířené mínění, že dokonalost uměleckého díla je závislá na psychické dokonalosti jeho tvůrce. Abychom mohli mít ze „styku s nevědomím“ skutečný užitek pro psychický proces diferenciace, t.j. pro žádoucí rozvoj osobnosti, musíme z něho pocházející obrazy, symboly a vize lidsky prožít a pochopit, t.j. aktivně je přijímat a integrovat, přistupovat k nim s plným vědomím a aktivitou. Umělec se k nim však staví často jen pasivně; přihlíží, obrazně vnímá nebo v nejlepším případě trpně přijímá. V tomto smyslu by tedy byl jeho život sice umělecky hodnotný, ale lidsky nedokonalý. Takový umělec, kterému se podaří tvořivě rozšířit a obohatit jak vlastní osobnost, tak i své dílo, by pak ovšem dosáhl nejvyšší lidské úrovně. To je však dáno jen málokterým; lidská síla totiž jen zřídka dostačuje k provedení vnitřního i vnějšího díla se stejnou dokonalostí. Neboť „velká nadání jsou nejkrásnějšími a často nejnebezpečnějšími plody na stromě lidství; visí na tenkých větvích, které se lehce lámou“.

Extraverze nebo introverze je sice v životě téhož jedince převážně užívaným způsobem reagování, přesto však časem může dojít k záměně. Určité fáze v lidském životě, dokonce i v životě národů, jsou charakterizovány spíše extraverzí jiné více introverzí. Např. puberta je obecně spíše extravertovanou, klimakterium více introvertovanou fází; středověk byl zaměřen spíše introvertovaně, renesance extravertovaně atd. Již to samo ukazuje, že je naprosto chybné – ač se to často stává – označovat extraverzi nebo introverzi za „hodnotnější“ způsob zaměření. Obě mají své oprávnění i své místo na světě, každá z nich má jinou roli ve zdokonalování světa. Kdo toho neuznává, dokazuje pouze, že je v tomto ohledu jako slepý a nemá příslušný nadhled.

Z pojetí extraverze a introverze jako obecného typu zaměření čtyř základních funkcí vyplývá, že vzájemnými kombinacemi dostáváme osm různých psychologických typů (extravertní emocionální, introvertní emocionální, extravertní intuitivní, introvertní intuitivní atd.), které mohou sloužit jako určitý druh kompasu, s jehož pomocí se můžeme orientovat ve struktuře psychiky. Pokud bychom chtěli předložit úplný schematický model osobnosti podle Jungovy typologie, mohli bychom si dimenzi extraverze-introverze představit jako třetí osu, kolmou k oběma zkříženým osám čtyř funkčních typů; každému z osmi typů, vzniklých přiřazením každé ze čtyř funkcí k oběma typům zaměření, by pak odpovídal jeden oktant výsledného prostorového útvaru. (Idea kvaternity je ve skutečnosti nezřídka kromě čtyřky samotné vyjádřena i dvojitou čtyřkou – osmičkou (Ogdoas).)

5. Persona

Schéma VII

S mírou diferenciace, resp. přediferenciace vědomí souvisí i celkový způsob chování člověka k okolnímu světu, pro který Jung zvolil název „persona“. Schéma VII ukazuje, jak systém psychických vztahů, jímž člověk vstupuje do styku s okolním světem, tvoří současně jakýsi „ochranný obal“ Já vůči okolí. Myšlení také zde, tak jako v ostatních diagramech, vystupuje v roli hlavní funkce a proto ovládá obal Já – personu – téměř dokonale. Pomocné funkce – intuice a vnímání – jsou zúčastněny již mnohem méně, cítění jako inferiorní funkce téměř vůbec ne.

Persona představuje vlastně výseč z Já, a to právě tu, která je obrácena k okolí. Jung to definuje takto: „Persona je komplexem funkcí, který vznikl za účelem hladkého přizpůsobení, není však identický s individualitou; vztahuje se výhradně na vztah k objektům, k okolí.“ „Persona je kompromisem mezi individuem a společností“, tedy kompromisem mezi požadavky okolí a vnitřní strukturální podmíněností individua. To znamená, že správně fungující persona musí vyhovovat třem faktorům: za prvé ideálnímu Já, t.j. sebeobrazu, který nosí každý člověk v sobě a k němuž by se chtěl blížit, za druhé celkovému obrazu, který si o člověku dělá jeho okolí podle vlastního vkusu a ideálu, a za třetí psychicky i fyzicky podmíněné danosti, která vytyčuje hranice uskutečnění ideálu Já, resp. okolního světa. Chybí-li jeden z těchto tří faktorů nebo dokonce dva z nich, nemůže persona úspěšně plnit svou úlohu a místo aby přispívala k vývoji osobnosti, stane se spíše jeho překážkou. Např. jedinec, jehož persona se skládá jen z kolektivně schvalovaných rysů, bude vnímán jako „masový člověk“, a ten, kdo bere ohled jen na vlastní ideální sebeobraz, avšak obě další nutnosti pomíjí, bude vykazovat personu podivína, samotáře nebo dokonce rebela. K pojmu persony tedy náleží nejen psychické vlastnosti, ale spadají pod něj také všechny formy našeho jednání, naše osobní zvláštnosti týkající se vnějšího vzhledu, jako vystupování, chůze, účes, oděv, ba i naše vrásky ve tváři a tiky, náš obvyklý úsměv a povzdech a ještě mnoho jiného.

U člověka dobře přizpůsobeného vnějšímu i vnitřnímu světu je persona nezbytným, ale pružným ochranným zařízením, který mu zajišťuje relativně přirozený, stejnoměrný a hladce fungující způsob styku s okolím. Právě pohodlnost, s níž takováto ustálená forma přizpůsobení skrývá naši skutečnou povahu, se však může stát i nebezpečím. Pak se totiž může stát ztrnulou, mechanickou a v pravém slova smyslu přirostlou maskou, pod kterou individualita člověka, totožná s jeho pravou podstatou, zakrňuje a spěje k úplnému udušení. „Identifikace s úřadem a titulem má v sobě něco svůdného, pročež mnozí lidé nejsou ničím jiným, než jejich společností jim uděleným důstojenstvím. Bylo by marné za touto slupkou hledat osobnost; nalezli bychom jen ubohého človíčka. Právě proto jsou úřady – a všechno to, co je také takovou vnější slupkou – tak svůdné“; je to však jen laciná kompenzace osobní nedostačivosti. Všichni známé např. profesory, jejichž veškerá individualita se vyčerpává v „profesorování“; za touto maskou nenalézáme pak nic než spojení rozmrzelosti s infantilitou. Přes svůj navyklý a proto většinou automatický způsob fungování tedy persona nikdy nesmí být tak nepropustná, abychom individuální charakterové rysy, které skrývá, za ní alespoň netušili. Nesmí také být tak pevně „přirostlá“, aby již nebyla „odložitelná“. Správně fungující personou může vědomí celkem vzato víceméně volně disponovat, může ji přizpůsobovat požadavkům daných okolností, t.j. měnit nebo i zcela vyměnit. Dobře adaptovaný člověk „nasadí“ jinou personu, jde-li na svatbu, mluví-li s daňovým úředníkem nebo předsedá schůzi, a je si toho relativně vědom, což je možné jedině tehdy, je-li persona spojena se superiorní funkcí vědomí.

Jak můžeme snadno zjistit, bohužel to tak nebývá vždycky. Adaptace na okolní realitu může být podle okolností řízena místo superiorní funkcí – jak by mělo být a zpravidla také je – i funkcí méněcennou anebo – což je méně nebezpečné a snáze korigovatelné – pomocnou; často bohužel také rodiči, tlakem výchovy. Něco takového však nemůže natrvalo zůstat bez vážných následků; v důsledku slabšího či silnějšího znásilnění pravé podstaty dané psychické struktury dochází ke vzniku neurózy nebo určitého druhu „nutkavého charakteru“. Persona se v takových případech zdá být nutkavě postižena všemi nedostatečnostmi, které charakterizují nediferencované méněcenné funkce. Takoví lidé nejenže působí málo sympaticky, ale psychologicky neškoleného mohou snadno svést ke zcela nesprávnému hodnocení jejich povahy. Jsou to takové typy, které ve svých vztazích po celý život jednají stereotypně špatným nebo nevhodným způsobem. Jedním příkladem je „věčný smolař“, jiným tzv. „slon v porcelánu“, který nemá vůbec žádný přirozený instinkt pro správné a přiměřené chování a nedělá nic než beztaktnosti.

Avšak nejenom nositelé a zástupci kolektivního vědomí, společností obecně vyzdvihovaní „velikáni“, vývěsní štíty pro tituly, hodnosti apod. mají pro člověka takovou přitažlivost a vedou tak k falešnému sebehodnocení. Naše Já není ovlivňováno jen kolektivním vědomím společnosti, nýbrž také kolektivním nevědomím, naší vlastní hlubinou, která rovněž skrývá grandiózní přitažlivé síly. Tak jako v prvním případě může být člověk svou úřední hodností vsazen do světa, může jiný právě tak náhle opustit, t.j. být „pohlcen“ kolektivním nevědomím a identifikovat se s vnitřním obrazem; zmocní se ho např. blud velikášství nebo méněcennosti a pokládá se pak za hrdinu, vykupitele lidstva, mstitele, mučedníka, vyvržence, upíra atp. Nebezpečí stát se obětí takovéto „vnitřní grandiozity“ roste s rigiditou persony a silou identifikace Já s ní, neboť tím zůstává všechno „vnitřní“ v osobnosti potlačené, nediferencované, a získává hrozivý dynamický náboj.

Správně „padnoucí“ a fungující persona je tedy hlavní podmínkou psychického zdraví a má maximální význam pro úspěšné zvládání požadavků vnějšího světa. Tak jako zdravá pokožka pomáhá zprostředkovat látkovou výměnu pod ní uložené tkáně, ale když ztvrdne a odumírá, izoluje vnitřní vrstvy od života, může i „dobře propustná“ persona hrát roli ochránce a regulátoru v interakcích vnitřního a vnějšího světa, ale ztratí-li svou pružnost a průchodnost, stává se obtížnou překážkou nebo dokonce smrtící bariérou. Každá přetrvávající maladaptace, právě tak jako každá identifikace s personou – zvláště vede-li k chování, které neodpovídá našemu pravému Já – je tedy nutně v dalším životě příčinou poruch, které se mohou vystupňovat až k těžkým psychickým krizím a chorobám.

6. Obsahy nevědomí

Schéma VIII Oblast nevědomí OSOBNÍ NEVĚDOMÍ I. vzpomínky II. vytěsněné obsahy KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ III. afekty, nálady IV. invazní obsahy V. díl nevědomí, který nikdy nemůže být zvědoměn

Schéma IX A – Oblast vědomí B – Oblast nevědomí I – zapomenuté obsahy II – vytěsněné obsahy III – afekty, nálady IV – invazní obsahy V – část nevědomí, která je vědomím nepoznatelná 1 – vnímání 2 – cítění 3 – intuice 4 – myšlení

Schéma X 1 – Já 2 – vědomí 3 – osobní nevědomí 4 – kolektivní nevědomí 5 – díl nevědomí, který nemůže nikdy být zvědoměn

Schéma XI I – izolovaný národ II a III – skupiny národů (např. Evropa) A – jedinec, B – rodina, C – kmen (rod), D – národ, E – lidstvo, F – lidští prapředci, G – zvířecí předci, H – centrální síla

Schéma XII Oblast komplexů AA – práh vědomí, který se na vytečkovaném místě noří do nevědomí BB – cesta vystupujících komplexů CC – oblast vědomí DD – oblast nevědomí

Jak již bylo uvedeno, zahrnuje nevědomí dvě oblasti – osobní a kolektivní (schematické znázornění viz na diagramu VIII). Bylo již též řečeno, co tvoří obsahy osobního nevědomí – „všezapomenuté, potlačené, vytěsněné, podprahově vnímané, myšlené i cítěné“. Ale také kolektivní nevědomí je rozděleno do oblastí, které si obrazně můžeme představit jako nad sebou ležící vrstvy, ačkoliv vědomí je vlastně obklopeno nevědomím ze všech stran. Jung dokonce říká: „Podle mých zkušeností může mít vědomí jen relativní střední polohu a musí přijmout, že je do jisté míry ze všech stran přesahováno a obklopeno nevědomím. Nevědomými obsahy je ve zpětném směru spojeno s fyziologickými podmínkami na jedné a archetypickými předpoklady na druhé straně. Je však také směrem vpřed anticipováno intuicí...“ Chceme-li však zůstat při topograficky přehlednější „vrstvové“ představě, měli bychom jako první označit oblast našich emocí a afektů, oblast primitivních pudů, nad nimiž však, pokud se manifestují, máme případně ještě kontrolu a můžeme je nějak racionálně zařadit. Další oblast zahrnuje však již takové obsahy, které vyvěrají bezprostředně z nejhlubšího, nejtemnějšího a nikdy zcela vědomě nepracujícího centra našeho nevědomí, pronikají na povrch jako cizí tělesa a naše Já, pro které zůstávají nepochopitelné, je nikdy nemůže asimilovat. Mají zcela autonomní charakter a často tvoří nejen obsahy neuróz a psychóz, ale i vize a halucinace tvůrčích duchů.

Diferencovat různé „zóny“, resp. jejich obsahy, podle jejich příslušnosti je často velmi obtížné; vystupují totiž většinou ve vzájemném propojení v jakési směsici, neboť vědomí v podstatě není žádné zde a nevědomí žádné tam – „psychika představuje spíše vědomě-nevědomou celost“, v níž jsou vnitřní styčné hranice obou oblastí ve stálém pohybu.

Schémata IX a X mají znázornit celkovou stavbu celostně-psychického systému individua. Nejspodnější kruh (na schématu IX vnitřní) je největší, na něm spočívají navrstveny na sebe stále se zmenšující ostatní a poslední, tvořící vrchol pyramidy, je Já. Doplňující paralelu k předchozímu ontogenetickému zobrazení představuje „fylogeneticky strom“ na schématu XI. Zcela dole se nachází nepoznatelná „centrální síla“, z níž se vydělují jednotlivé psýché. Tato centrální síla vstupuje do všech dalších diferenciací a sjednocení, existuje ve všech a proniká jimi až k individuální psýché jako jediná, která prochází všemi vrstvami. Nad „nepoznatelným základem“ se nachází zhuštěná zkušenost všech našich animálních a nad ní nejstarších lidských předků. Každý úsek znamená další diferenciaci kolektivní psýché, postupující od nacionálních lidských skupin přes kmen k rodině, až je dosaženo výše jedinečné, neopakovatelné individuální psýché. Jung o tom říká: „Kolektivní nevědomí je mohutnou dědičnou duševní podstatou vývoje lidstva, znovuzrozenou v každé individuální struktuře.“

V protikladu k osobnímu nevědomí, které se skládá z obsahů potlačovaných a znovu se uplatňujících během života jedince, se v kolektivním nevědomí vyskytují jen genuinní, psychickou strukturu člověka jako druhu charakterizující podstatné rysy a jejich pozdější rozvětvení. Toto rozlišení různých obsahů, které se společně nalézají v nevědomí, provedl Jung pro potřeby pomocné pracovní hypotézy; rozčlenil je, aby mohl lépe ukázat jejich zásadně odlišný charakter. Kolektivnímu nevědomí přiřazené obsahy představují nadosobní mateřskou půdu osobního nevědomí i vědomí, která je sama o sobě v každém směru „neutrální“, neboť její obsahy dostávají své hodnotové a místní určení teprve v konfrontaci s vědomím. Avšak vědomím neřiditelné, resp. vlivu jeho kritické a pořádající činnosti nepodléhající kolektivní nevědomí nám zprostředkovává hlas oné neovlivnitelné prapodstaty, kterou Jung proto také nazývá objektivním duševnem. Vědomí je vždy účelně zaměřeno na přizpůsobení Já vnějšímu světu. Naproti tomu nevědomí je vůči této k Já se vztahující zaměřenosti indiferentní; má neosobní objektivní podstatu, jejímž jediným cílem je zachování neporušené kontinuity psychického dění, a je tedy obranou proti jednostrannosti, která by mohla vést k izolaci, zastavení vývoje nebo jiným chorobným jevům. Současně se také projevuje – většinou pro nás nepoznatelnými cestami – ve smyslu zaměřenosti na doplňování psýché, na její „zaokrouhlení k celosti“.

Až dosud jsme hovořili o struktuře a funkci vědomí a o formách a způsobech reagování, jejichž prostřednictvím ji poznáváme. Zmínili jsme se též o tom, že nevědomí zahrnuje různé oblasti. Nyní se můžeme ptát, zda lze vůbec mluvit o struktuře nebo morfologii nevědomí a jak je tomu s naším poznáním. Je to, co „není vědomé“ – tedy je vědomí neznámé – vůbec poznatelné? Odpověď zní „ano“, avšak ne bezprostředně, nýbrž jen na základě účinků, resp. nepřímých projevů, tak jak se objevují v podobě symptomů nebo komplexů, obrazů a symbolů ve snu, fantazii a vizích.

7. Komplex

Jevy pozorovatelné na úrovni vědomí jsou především symptom a komplex. Symptom lze definovat jako fenomen zahrazení nebo rušení normálního průběhu energie; může se projevovat jak somaticky, tak i psychicky. Je „alarmujícím signálem, který svědčí o tom, že ve vědomém zaměření něco podstatného nesouhlasí nebo je nedostatečné a že by tedy mělo dojít k rozšíření vědomí“, t.j. k odstranění blokády, přičemž však nelze předem udat, kde se dané místo nachází a kudy k němu vede cesta.

Komplexy definuje Jung jako odštěpené části osobnosti – skupiny psychických obsahů, které se oddělily od vědomí a fungují autonomně, bez ovlivnitelnosti vůlí; „vedou tedy zvláštní bytí v temné sféře nevědomí, odkud mohou kdykoli brzdit nebo podporovat vědomé akty“. Komplex se skládá primárně z „jádrového elementu“, nositele významu, který funguje většinou nevědomě a autonomně a tedy není ovladatelný subjektem, a sekundárně z početných s ním spojených asociací jednotného citového zabarvení, které jsou opět závislé zčásti na základních osobních dispozicích a zčásti na zážitcích kauzálně souvisejících s okolím. „Jádrový element“ má v souladu se svou energetickou hodnotou konstelující sílu. Je jak z individuálního, tak z fylogenetického hlediska takřka „neuralgickým bodem“, funkčním poruchovým centrem, které se při vhodné vnější či vnitřní situaci stává virulentním a může celkový stav psychické rovnováhy podřídit své vládě, celému individuu vnutit svůj vliv.

Další schéma XII ukazuje rostoucí komplex, pod jehož tlakem se vědomí téměř hroutí a nevědomé obsahy pronikají přes práh vědomí na jeho úroveň. Se snížením prahu vědomí – „abaissement du niveau mental“, jak to označil P. Janet – je vědomí odebírána energie a individuum upadá z aktivně-vědomého stavu do pasivně ovládaného. Takto rostoucí komplex působí ve vědomí jako cizí těleso s vlastní uceleností a poměrně značnou autonomií. Obecně představuje obraz vychýlené psychické situace, která je silně emocionálně nabita a projevuje se jako inkompatibilní s obvyklým stavem vědomí nebo zaměření. Jednou z nejčastějších příčin je morální konflikt, a to v nejširším obecném smyslu, nejen v zúžení na konflikt sexuální. Komplex je duševní silou, vůči níž někdy ustupuje vědomá intence i svoboda Já.

Všichni lidé mají komplexy; svědčí o tom všechny druhy chybných výkonů, jak již jasně ukázal Freud ve své „Psychopatologii všedního života“. Komplexy nejsou nutně znakem méněcennosti individua; dokazují jen, že „existuje něco nesjednoceného, neasimilovaného, konfliktního – možná překážka, možná však i pobídka k většímu úsilí a tím i k novým možnostem úspěchu. Komplexy jsou proto v tomto smyslu přímo ohniskem a uzlovým bodem duševního života, který bychom neměli postrádat a který dokonce nesmí chybět, protože jinak by duševní aktivita dospěla ke stagnaci. „Podle jejich obsahu a podstaty, resp. role, kterou mají v psychické ekonomii, bychom tedy mohli hovořit o „zdravých“ a „chorobných“ komplexech, přičemž závisí výhradně na stavu vědomí, t.j. na větší či menší pevnosti vědomého Já, jak dalece mohou být zpracovány, resp. mají-li nakonec příznivý nebo škodlivý účinek. Zůstávají přese všechno stále tím „nevyřízeným“ v člověku, „tedy nepochybně slabým místem v každém slova smyslu“.

Zdrojem komplexu bývá často tzv. trauma, emoční šok apod., způsobující, že se část psýché odštěpí nebo „zapouzdří“. V Jungově pojetí může mít základ stejně tak v raně infantilních jako v aktuálních událostech nebo konfliktech. Hlavním pramenem komplexu je však většinou zdánlivá nemožnost být v souladu s celkem vlastní individuální podstaty.

Aktuální význam komplexu může být prokázán a osvobození člověka od jeho rušivého vlivu dosaženo pouze v psychoterapii. Jeho výskyt, hloubku a citové zabarvení však lze zjistit asociačním experimentem – postupem, který vypracoval Jung již asi před 45 lety. Tento postup spočívá v tom, že pokusné osobě předčítáme po řadě sto slov volených podle určitých hledisek jako „podnětová slova“, zkoumaná osoba má pak na každé z nich odpovědět „reakčním slovem“ libovolného obsahu, které jí po expozici podnětového slova napadlo, a potom při přezkoušení po určitém časovém intervalu všechny tyto slovní reakce jednotlivě v témže pořadí reprodukovat zpaměti. Délka reakční doby se ukázala být determinována subjektivním významem daného podnětového slova ve vztahu ke komplexu; totéž platí i pro chybějící nebo nesprávnou reprodukci a další formy reakce se symptomatickou hodnotou. Ukázalo se, že psychický mechanismus zde může s přesností hodinového stroje identifikovat „komplexová ložiska“ v psychice.

Asociační experiment byl Jungem zkonstruován a podrobně propracován k nejvyšší preciznosti a s ohledem na nejrůznější hlediska a možnosti. Jako didaktická a diagnostická metoda může být významnou pomocí při každé psychoterapii a patří ještě dnes k běžnému vybavení v psychiatrických zařízeních, v psychodiagnostické výuce, v poradnách pro volbu povolání a dokonce i u soudů.

Samotný pojem „komplex“ pochází od Junga. Rozsáhlou práci o tom publikoval v „Diagnostische Assoziationstudien“ v r. 1904-6, kde zavedl výraz „citlivě zabarvený komplex“ k označení fenomenu „citově zabarvených skupin představ v nevědomí“, přičemž později bylo pro stručnost užíváno již jen slova „komplex“.

8. Archetypy

Jak dalece se na psychickém dění spolupodílejí obsahy nejen osobního, ale i kolektivního nevědomí, je možno lehce zjistit na materiálu dodávaném sny, fantaziemi a vizemi. Motivy mytologické povahy, obecně lidská historická symbolika nebo i mimořádně intenzivní reakce vždy signalizují spoluúčast nejhlubších psychických vrstev. Tyto motivy a symboly mají pro celý psychický život určující význam, dominující funkční charakter a mimořádně vysoký energetický náboj; Jung je proto zpočátku (v r. 1912) označil jako „praobrazy“ nebo podle J. Burckhardta „původní obrazy“, později (1917) jako „dominanty kolektivního nevědomí“. Teprve od r. 1919 je nazývá archetypy. Přitom od r. 1946 rozlišuje (i když ne vždy výslovně) mezi archetypem „pro sebe“ (per se), t.j. jen potenciálně v každé psychické struktuře existujícím, nepostižitelným archetypem na jedné straně, a aktualizovaným, vnímaným, do pole vědomí již vstoupivším archetypem na straně druhé; ten pak vystupuje jako archetypový obraz, představa nebo proces atp., přičemž jeho způsob projevu je proměnlivý v závislosti na dané konstelaci, v jejímž rámci se manifestuje. Existují přirozeně také archetypové způsoby akce a reakce, průběhů a procesů, jako např. vznik Já, postupující stáří atd., tedy formy prožívání a utrpení, archetypové pojmy a ideje, které se za určitých okolností stávají účinnými a s ukončením jejich až dosud nevědomě probíhajícího fungování takřka viditelnými. Archetyp se tedy projevuje nejen ve statické podobě, jako např. v „praobraze“, nýbrž také dynamicko-procesově, jako např. v diferencování funkce vědomí. Všechny životní projevy, pokud jsou typické a obecně lidské povahy, vlastně spočívají na archetypové základně, ať již se manifestují na biologické, psychobiologické nebo psychické rovině. Můžeme dokonce sestavit jakousi hierarchii archetypů podle toho, znázorňují-li vlastnosti náležející celému lidstvu nebo větší či menší skupině lidí. Tak jako prarodiče své potomstvo, mohou i archetypy ze sebe vydávat současně děti a děti dětí, aniž by ztratily svou prapůvodní podobu.

Jelikož archetypy představují formy instinktivních, t.j. psychicky nutných reakcí na určité situace, které bez účasti vědomí, jen podle svých vrozených vzorců vedou k chování zacílenému ve směru psychické nutnosti (i když z vnějšího pohledu ne vždy racionálně hodnocenému jako přiměřené), přísluší jim v psychickém vybavení rozhodující role, neboť reprezentují nebo personifikují určité instinktivní danosti primitivní temné psýché, vlastní, ale neviditelné kořeny vědomí.

Na často vznášenou námitku, že současný stav přírodních věd vylučuje možnost zdědění získaných vlastností, resp. obrazových vzpomínek, Jung odpovídá: „U tohoto pojmu nejde o ’zděděnou představu‘, nýbrž o zděděný vzorec, zděděný modus psychické funkce, tedy podobný vrozený způsob, podle kterého se kuře líhne z vajíčka, ptáci stavějí svá hnízda, určitý druh vosy trefí žihadlem motorickou uzlinu housenky a úhoři naleznou cestu na Bermudy, tedy o ’vzorec chování‘. Tento aspekt archetypu je biologický; jím se zabývá vědecká psychologie. Tento obraz se však ihned úplně změní, nahlížíme-li na něj zevnitř, t.j. v prostoru subjektivní psýché. Zde se projevuje archetyp jako numinózní, t.j. jako zážitek fundamentálního významu. Oděje-li se do příslušných symbolů, což není vždy, pak uvede subjekt do stavu pohnutí, jehož následky mohou být nedozírné.“

Schéma XIII 1 – povrch našeho vědomí 2 – sféra, v které začíná působit „vnitřní řád“ 3 – cesta pro psychické obsahy, které se noří do nevědomí 4 – archetypy a jejich „magnetické“ silové pole, které často odkloní obsahy z jejich cesty a přitáhne na sebe AA – zóna, v které se uskutečňují čisté archetypální děje na základě vnějších podnětů – můžeme hovořit o „pravzorech“

Ve schématu XIII je znázorněno vrstvení psýché vzhledem k působení archetypů. Oblast vědomí je plná nejrůznějších heterogenních elementů a archetypové symboly jsou zde často překryty jinými obsahy nebo je přerušována jejich kontinuita. Obsahy prostoru vědomí můžeme rozsáhle řídit a ovládat svou vůlí; naproti tomu nevědomí má nezávislou a námi neovlivnitelnou kontinuitu a řád a archetypy v něm tvoří svá centra a silová pole. Ve smyslu těchto sil jsou obsahy nevědomí podřízeny novému, vědomému poznání nepřístupnému, neviditelnému uspořádání; přitom jsou často odchýleny ze svého směru změněny ve svém vzhledu a významu často nám nesrozumitelným způsobem. Toto absolutní vnitřní uspořádání nevědomí je to, co tvoří útočiště a pomoc ve vážných životních událostech a otřesech, pokud s ním dovedeme komunikovat. Tak je také pochopitelné, že archetyp může změnit naše vědomé zaměření, a to třeba i v pravý opak; např. když ve snu poznáváme idealizovaného otce jako člověka se zvířecí hlavou a kozíma nohama nebo jako hrůzu vzbuzujícího hromovládného Dia, milovanou něžnou ženu jako menádu atp., je to varovný projev našeho nevědomí, které to právě „ví lépe“ a může nás uchránit před chybným hodnocením.

Archetyp je též blízký tomu, co Platón rozuměl pod pojmem „idea“, s tím rozdílem, že platónská idea smí být chápána výhradně jako praobraz nejvyšší dokonalosti ve „světlém“ smyslu, jehož temný protipól nenáleží již jakožto idea do světa věčnosti, nýbrž do světa lidské pomíjivosti; naproti tomu Jungova koncepce archetypu s bipolární strukturou imanentně zahrnuje temnou stránku stejně tak jako světlou.

Jung nazývá archetypy také „orgány duše“ anebo podle Bergsona „les éternels incrées“. Jejich „poslední významové jádro“ můžeme sice vyjádřit opisem, ne však popisem, neboť „jakékoli výpovědi o archetypu jsou metafory a konkretizace patřící k vědomí“. Pokud bychom chtěli hledat další analogie, bylo by možné použít především pojmu „tvar“ v nejširším smyslu, tak jak je dnes chápán v tvarové psychologii a jak byl převzat také biologií. Archetypy jsou určovány formou, ne obsahem. „Jejich formu“, říká Jung „můžeme srovnat třeba s osovým systémem krystalu, který do jisté míry preformuje tvorbu krystalu z matečného louhu, aniž by sám materiálně existoval (týká se archetypu par se); jeho existence se projevuje teprve v konstantním způsobu spojování iontů a molekul. ... Osový systém určuje tedy jen stereometrickou strukturu, ne však konkrétní podobu individuálního krystalu. ... Právě tak má archetyp ... neměnné významové jádro, které též jen principiálně, nikoli však konkrétně, určuje způsob jeho projevu“. To tedy znamená, že archetyp jako potenciální „osový systém“ je v nevědomé oblasti psychiky preexistující a imanentní. „Matečný louh“, který se musí usadit, t.j. nahromaděná zkušenost lidstva, představuje obrazy, které se na tomto osovém systému upevní a v hloubi nevědomí dotvářejí ke stále ostřejším a obsahově bohatším tvarům. Obraz se tedy nevytváří, když stoupá k vědomí, nýbrž existuje v temnotě již od té doby, kdy ve formě typického základního zážitku obohatil psychický poklad lidské zkušenosti, a je souběžně s tím, jak se zvedá k vědomí, ozařován rostoucím světlem, v němž se jeho obrysy jeví stále jasnější, až k úplné viditelnosti všech jeho jednotlivostí. Tento objasňovací proces nemá jen individuální, ale též obecně lidský význam. Nietzscheův výrok „Ve spánku a snu proděláváme celé pensum dřívějšího lidstva“ a Jungův „Mínění, že také v psychologii odpovídá ontogeneze fylogenezi, je proto oprávněné“, to potvrzují. V řeči moderního výzkumu dědičnosti, orientovaného ve směru tvarové teorie, bychom mohli prohlásit, že to, co je děděno, jsou právě „tvary“ a naši strukturálně zakotvenou podmíněnost v „tvarech“ je třeba chápat jak ve slovním, tak i ve vyloženě celostním smyslu. A „tvar nepotřebuje vlastně žádný výklad, představuje svůj vlastní smysl“.

Archetypové představy bychom mohli označit jako „sebezobrazení instinktů“ v psychice, jako zobrazené psychické pochody, pravzory lidských způsobů chování. Aristotelovský člověk by řekl: archetypy jsou představy vzniklé ze zkušeností se skutečnými otci a matkami; platónský člověk by řekl, že otec a matka vznikli teprve z archetypů, protože to jsou praobrazy či předobrazy jevů. Archetypy jsou pro individuum a priori existující, inherentní kolektivnímu nevědomí a proto vyňaty z individuálního vzniku a zániku. „Zda a kdy vznikla psychická struktura a její elementy, je otázkou metafyzickou, kterou nemůže zodpovědět psychologie.“ „Archetyp je metafyzický, protože vědomí je transcendentní“; svou podstatou náleží podle Junga k „psychoidní“, t.j. psýché podobné oblasti. Archetyp je tak říkajíc „věčnou přítomností a je jen otázkou, zda je vědomím vnímána nebo ne“. Může se vynořit na mnoha psychických stupních a rovinách, v nejrůznějších konstelacích, přizpůsobuje se ve své formě projevu, ve svém „kostýmu“, dané situaci a přesto zůstává ve své základní struktuře a významu stále týž – je tedy, tak jako melodie, transponovatelný. Schéma, v němž jsou ovšem obsaženy jen některé z tisícera aspektů a forem projevu např. „ženství“, by to mohlo ukázat: „tvar“ zůstává zachován, obsah se mění.

Schéma XIV Vývojová řada archetypu ženství – dvojí sféra prazačátku, kterou si můžeme představit jako „dvojpohlavní“ (bisexualitu) archetyp mužství | archetyp ženství A – noc, nevědomá oblast; B – moře, voda; C – země, hora; D – les, údolí; E – jeskyně, podsvětí, hlubina; F – drak, velryba, pavouk; G – čarodějnice, víla, božská panna, princezna; H – dům, krabice, koš; I – růže, tulipán, švestka; J – kráva, kočka; K – prapředek; L – babička; M – vlastní matka

Čím chudší nebo neurčitější formu má archetypový motiv či obraz, z tím hlubší vrstvy kolektivního nevědomí může pocházet; z vrstvy, kde symboly existují zprvu jen jako „osový systém“, ještě nenaplněný žádným individuálním obsahem, nediferencovaný usazeninou nekonečného řetězu individuálních zkušeností. Čím větší je časové a osobní podmínění problému, tím komplikovanější, detailnější a určitější bude obraz, jímž je archetyp vyjádřen, a čím neosobnější, a obecnější věc má znázorňovat, tím nejasnější nebo jednodušší budou jeho vyjadřovací prostředky – neboť i celý kosmos je vybudován jen na několika málo jednoduchých základních zákonech a stejně tak i takový archetypový jev ve své prostotě a jednoduchosti již potenciálně zahrnuje veškerou mnohotvárnost a všechno bohatství života i světa. Tak např. archetyp „matky“ je v uvedeném formálně strukturálním smyslu preexistující a nadřazený každé jevové formě „mateřskosti“; je stále týmž přetrvávajícím významovým jádrem, které se může naplňovat všemi aspekty a symboly mateřství. Praobraz matky a rysy „velké matky“ se všemi jejími paradoxními vlastnostmi jsou v dnešní lidské duši stejné jako v mýtických dobách. Rozlišení Já od „matky“ stojí na začátku vzniku každého individuálního vědomí. Vývoj vědomí však je vývojem poznání světa rozlišováním. Tvořit vědomí, formulovat ideje – to je otcovský princip loga, který se vyvíjí v nekonečném zápase z pratemna mateřského lůna, z říše nevědomí. Na počátku oba principy tvořily jednotu a nikdy nemůže být jeden bez druhého, tak jako by světlo ztratilo svůj smysl ve světě, kde by proti němu nestálo temno. „Svět existuje jen proto, že si jeho protipóly udržují svou váhu.“

V obrazové řeči nevědomí se archetypy objevují v podobě personifikací nebo obrazových symbolů. „Co archetypový obsah vždy vypovídá, je v první řadě řečové podobenství. Mluví-li o slunci a identifikuje s ním lva, krále, drakem hlídaný zlatý poklad a životní sílu nebo zdraví člověka, pak to není jedno ani druhé, nýbrž to neznámé třetí, co lze vyjádřit více či méně přiléhavě všemi těmito podobenstvími, avšak zůstává přes veškeré úsilí intelektu stále nepoznatelným a nepojmenovatelným ... Nesmíme ani na okamžik podlehnout iluzi, že by archetyp mohl být někdy definitivně objasněn a tím vyřízen. I ten nejlepší pokus o vysvětlení není ničím jiným než více či méně zdařilým překladem do jiné obrazové řeči.“

Souhrn archetypů tvoří vlastní obsah kolektivního nevědomí. Je relativně omezený, neboť odpovídá „množství typických základních zážitků“, které lidská podstata od počátku zaznamenala. Jejich smysl pro nás je právě v oné „prazkušenosti“, kterou představují a zprostředkují. Motivy archetypových obrazů jsou – v souladu se shodným podílem fylogenetické podmíněnosti lidské struktury – ve všech kulturách totožné. Nalézáme je ve všech mytologiích, pohádkách, náboženských tradicích a mystériích. Co jiného je mýtus o „plavbě nočním mořem“, o „putujících hrdinech“ nebo o „podmořské obludě“, než zobrazení našeho věčného vědění o západu a opětovném vzkříšení slunce? Oheň kradoucí Prométheus, draky usmrcující Herakles, četné mýty o stvoření a hříchu, mystéria obětování, panenské zrození, záludná zrada na hrdinech, rozkouskovaný Osiris a mnohé jiné mýty a báje představují v obrazně symbolické formě psychické pochody. Stejně tak jsou obrazy hada, ryby, sfingy, pomáhajících zvírat, stromu světa, velké matky a podobně i zakletý princ, věčný mladík, kouzelník, mudrc, ráj atd. symboly pro určité motivy a obsahy kolektivního nevědomí. V každé individuální psýché mohou probouzet k novému životu, působit svým magickým vlivem a koncentrovat se v určitý druh „individuální mytologie“, která představuje významnou paralelu k velkým tradičním mytologiím všech národů a dob a současně spoluznázorňuje i hlouběji objasňuje jejich vznik a vývoj, podstatu a smysl.

Souhrn archetypů znamená tedy pro Junga sumu všech latentních možností lidské psychiky; nesmírný, nevyčerpatelný materiál prastarého poznání nejhlubších souvislostí mezi Bohem, člověkem a kosmem. Odhalit ve vlastní psýché tento materiál, probudit jej k novému životu a integrovat do vědomí neznamená proto nic menšího než zrušit osamocenost jedince a zařadit jej do průběhu věčného dění. A tak se stává to, co zde bylo naznačeno, něčím více než poznatkem nebo psychologií; stává se to učením a cestou. Archetyp jako původní pramen obecně lidské zkušenosti spočívá v nevědomí, odkud mocně zasahuje do našeho života. Rozpoznat jeho projekce a pozdvihnout jeho obsahy do vědomí je naší úlohou a povinností.

Na obzvlášť významově závažný aspekt působení archetypů poukázal Jung na závěr svých výzkumů ve studiích na téma „Synchronicita jako princip akauzálních souvislostí“. Tím vrhl nové světlo na vědecky dosud jen velmi neuspokojivě objasňované jevy mimosmyslového vnímání (ESP – extrasensory perception), jako telepatii, jasnovidectví, tzv. „zázraky“, a dosud opomíjené nebo dokonce popírané mimořádné, běžně jako „náhoda“ označované události a zážitky učinil předmětem pozorování a výzkumu. „Synchronicitou“ (na rozdíl od synchronismu, resp. současnosti) nazývá klarifikační princip doplňující kauzalitu a definuje ji jako „ranou koincidenci dvou nebo více kauzálním vztahem nespojených událostí stejného nebo podobného obsahu“, které mohou např. ve formě setkání vnitřních vjemů (tušení, sny, nápady atd.) s vnějšími událostmi – ať už situovanými do minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti – probouzet pocit smysluplného zážitku. U synchronicity jde nejprve jen o „formální faktor“, „empirický pojem“, který postuluje pro rozsáhlou oblast empirických poznatků nutný princip a „připojuje se k uznané trojici pojmů ’prostor, čas, kauzalita‘ jako čtvrtý“. Vznik takových synchronistických fenomenů vysvětluje Jung „v nevědomí existujícím a působícím apriorním věděním“, které je vyňato z naší vůle a spočívá na příslušném uspořádání mikro- i makrokosmu, v němž archetypy mají roli pořádajících operátorů. Ve smyslové koincidenci vnitřního obrazu s vnější událostí, která tvoří podstatu synchronistických fenomenů, je zřejmý jak duševní, tak i materiálně tělesný aspekt archetypu. Je to rovněž archetyp, který svým zvýšeným energetickým nábojem, resp. svým numinózním účinkem vyvolává zesílení emocionality prožívajícího resp. ho částečně přesouvá do stavu „sníženého prahu vědomí“, který je předpokladem vzniku i zážitku takových synchronistických jevů. Můžeme dokonce říci s Jungem: „Archetyp je introspektivně poznatelnou formou apriorní psychické tendence k uspořádanosti.“ Řada novodobých problémů se tak aktualizuje a čeká na další výzkum a diskusi.

„Archetypy byly a jsou psychické duševní síly, které vyžadují, abychom je brali v úvahu, a specifickým způsobem dbají o to, aby došly uplatnění. Byly vždy nositeli ochrany a úzdravy a jejich porušení má za následek „ohrožení duše“ dobře známé z psychologie primitivu. Bezpochyby totiž také probouzejí neurotické a dokonce i psychotické poruchy, a to tím, že se chovají stejně jako zanedbávané nebo špatně ošetřované tělesné orgány nebo orgánové funkční systémy.“

Ne nadarmo archetypové obrazy a zážitky odevždy patří k obsahu a nejcennějšímu majetku všech náboženství na zemi. Přestože byly často zbaveny své původní formy a prezentovány dogmaticky, působí ještě i dnes – zvláště tam, kde je náboženská víra dosud živá – v psychice člověka s celou elementární silou svého smyslového obsahu, ať už se jedná o symbol umírajícího a zmrtvýchvstávajícího boha či tajemství neposkvrněného početí v křesťanství, závoje May a Indů nebo o modlitbu čelem k východu u Mohamedánů. Jen tam, kde víra a dogma ustrnuly v prázdných formách – jak to většinou bývá v našem vysoce civilizovaném, přetechnizovaném, rozumem ovládaném světě –, pozbyly i archetypy své magické síly a zanechaly člověka bez opory a bez pomoci, vystaveného ohrožení zvnějšku i zevnitř.

Zrušit osamocenost a zmatek moderního člověka, umožnit jeho zapojení do proudu životního dění, dopomoci mu k celosti, která jeho světlou, vědomou stránku uvědoměle a záměrně znovu propojí s temnem nevědomí – to je smyslem a cílem jungovského vedení duše.

Ukázat tuto cestu spolu s nástroji a prostředky, kterých Jung používá, je hlavní úlohou této knihy. Abychom správně porozuměli všem předpokladům, probereme si ještě aspoň krátce druhou část teorie, která pojednává o dynamice psychiky.