ÚVOD

Teoretická část psychologie C. G. Junga zahrnuje dvě hlavní oblasti, které lze obecně označit názvy (1) struktura psychiky a (2) zákonitosti fungování psychiky. Z teoretického základu vychází část praktická, t.j. aplikace Jungova učení jako léčebné metody v užším smyslu.

Chceme-li dospět ke správnému pochopení Jungova učení, musíme se především ztotožnit s jeho základním stanoviskem a spolu s ním uznat vše psychické za plnohodnotnou realitu. Jakkoli to může znít podivně, je toto stanovisko relativně nové. Psychické jevy totiž ještě před několika desetiletími nebyly považovány za svébytné a podléhající vlastním zákonům, nýbrž za odvozené od náboženství, filosofie nebo přírodovědy, což znemožňovalo správné pojetí jejich pravé podstaty.

U Junga nejsou psychické jevy o nic méně skutečné než jevy fyzické; nejsou sice hmatatelné, přesto však jsou ve své bezprostřednosti plně přístupné pozorování a poznání; duševno je svébytným světem, který má svou strukturu, je ovládán vlastními zákony a vybaven specifickými výrazovými prostředky.

Všechno, co víme o světě i o vlastní existenci, se dozvíme pouze prostřednictvím psychiky, neboť „psychika není žádnou výjimkou z obecného pravidla, podle něhož můžeme k podstatě universa proniknout jen tak dalece, jak nám umožňuje náš psychický organismus“. Z toho vyplývá, že moderní empirická psychologie se z hlediska přirozeného předmětu zkoumání i užívaných metod řadí k vědám přírodním, její způsob vysvětlování pozorovaných jevů ji však přiřazuje k duchovním vědám. „Naše psychologie si všímá jak přírodního, tak kulturního člověka, a proto při svých výkladech musí mít na zřeteli obě hlediska, biologické i duševní“, říká Jung. „Zkoumá příčiny chorobného snížení adaptace a sleduje klikatou stezku neurotického myšlení a cítění, aby nalezla cestu vedoucí z bludu zpět k životu. Naše psychologie je proto praktickou vědou; naše zkoumání není samoúčelné, ale je vedeno bezprostředním záměrem pomoci. Stejně tak dobře bychom mohli říci, že vědecké poznatky jsou vedlejším produktem naší psychologie a nikoli jejím hlavním cílem, což je opět v přímém protikladu k tomu, co rozumíme ’akademickou‘ vědou.“

Na tomto předpokladu vybudoval Jung své učení a z tohoto hlediska též musí být pojímáno. Ne ovšem tak jako u čistého psychologismu – ve smyslu znehodnocování jiných cest k poznání, ani jako u psychismu nebo panpsychismu, které předpokládají, že vše skutečné, resp. vše existující je psychické povahy. Jungovým záměrem je pozorovat, popsat a uspořádat psychické jevy a zkoumat psychiku jako náš „orgán“ k pojímání světa a hledání podstaty bytí.

Teologická, psychologická, historická, fyzikální, biologická i mnohá jiná stanoviska mohou být rovnocennými výchozími body pro bádání o základních pravdách bytí; jsou vzájemně zaměnitelná, dokonce do určité míry transponovatelná, a volba jejich užití závisí na problému, který je předložen k diskusi, příp. na speciálním postoji badatele. Jung zastává stanovisko psychologické a ostatní přenechává badatelům specializovaným na jiné oblasti. On sám staví na své zásadní a hluboké znalosti psychické reality, takže jeho dílo nepředstavuje žádnou abstraktní teorii vzešlou ze spekulativního intelektu, nýbrž stavbu, která byla vybudována na pevném empirickém základě a výhradně o zkušenost se také opírá. Dvěma jejími hlavními pilíři jsou (1) zásada psychické totality a (2) zásada psychické energetiky. Při bližším sledování obou těchto zásad i při praktické aplikaci Jungova učení má být pokud možno užíváno jím samotným stanovených definic a termínů, které jsou jako takové výslovně označeny. Současně zde ještě připomeňme, že Jung pro své učení, jde-li o praktický postup psychologické analýzy, užívá výrazu „analytická psychologie“; toto označení zvolil po svém rozchodu s Freudem v r. 1913, aby zabránil záměně s „psychoanalýzou“ Freudovy školy. Později zavedl termín „komplexní psychologie“, jehož užíval v případech, kdy kladl důraz na principiální a teoretická hlediska; tímto pojmem chtěl zdůraznit, že jeho učení – v protikladu k jiným psychologickým naukám (např. k psychologii vědomí nebo k Freudově psychoanalýze, redukující vše na pudové elementy) – pracuje s komplexními, vysoce komplikovanými psychickými skutečnostmi. Označení „komplexní psychologie“ však v posledních letech ustupovalo stále více do pozadí, protože především při překladu do jiných řečí vedlo k nedorozuměním. Dnes se proto pro celek Jungova učení v jeho teoretickém i praktickém aspektu běžně užívá názvu „analytická psychologie“.