*  VI  *
Vznik osobnosti

Rodiče jsou hlavním zdrojem neurózy svých dětí

Na prostředí člověka, obzvláště na děti, nepůsobí psychologicky nic silněji než nežitý život jejich rodičů.GW XV, str. 12

Bezpochyby je pro rodiče velmi užitečné pozorovat symptomy svých dětí ve světle svých vlastních problémů a konfliktů. Je to rodičovská povinnost. Jejich zodpovědnost sahá v tomto směru potud, pokud je v jejich moci zformovat svůj vlastní život tak, aby způsob jejich života děti nepoškozoval. Všeobecně se příliš málo zdůrazňuje, že pro dítě je důležité, jak rodiče žijí, protože na dítě působí realita a nikoliv slova. Proto by si rodiče měli vždy uvědomovat, že oni sami jsou v daném případě prvním a hlavním zdrojem neurózy svých dětí.GW XVII, str. 54

To jediné, co dítě chrání před nepřirozenými ranami, je snaha rodičů nevyhýbat se duševním těžkostem života úhybnými manévry a umělým setrváváním v nevědomosti, ale přijmout je za svůj úkol s co největší poctivostí vůči sobě samému a co nejpečlivěji prosvětlit i ta nejtemnější zákoutí.GW XVII, str. 96

Nezáleží na tom, aby se rodiče nedopouštěli omylů – to by bylo pro člověka nemožné –, nýbrž aby tyto omyly jako takové uznali. Nejde o to, učinit přítrž životu, ale naší nevědomosti; především nevědomosti svého vychovatele, to jest nevědomosti vlastní, protože každý je vychovatelem svého bližního k dobru nebo ke zlu.GW XVII, str. 96

Otázka naší výchovy je všeobecně zatížena jednostranným poukazem na dítě, které je vychováváno, a stejně tak jednostranným opomíjením nevychovanosti dospělých vychovatelů.GW XVII, str. 193

Narození dítěte je pro každého člověka tou nejdůležitější událostí.GW XVII, str. 23

Bez určitosti, celosti a zrání se neprojeví žádná osobnost.GW XVII, str. 194

Vychovávat člověka k osobnosti nemůže ten, kdo ji sám postrádá. Neboť výchova osobnosti nezáleží v ničem menším než v co nejlepším rozvoji celé jedinečné bytosti.

Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svébytnosti určité živoucí bytosti.GW XVII, str. 195

Osobnost se vyvíjí během života z těžko znatelných nebo zcela neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kým jsme. Jsme jako slunce, které oživuje zemi a vytváří mnoho krásného, zvláštního i zlého; jsme jako matky, které ve svém lůně nosí štěstí a utrpení, jež neznají. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny jaký osud, jaké dobro nebo jaké zlo máme v sobě; a teprve podzim ukáže, co jaro počalo, teprve večer ukáže, co bylo započato ráno.

Osobnost jako plné uskutečnění celistvosti naší bytosti je nedosažitelný ideál. Nedosažitelnost ale není nikdy důvodem proti ideálu, neboť ideály nejsou nic než ukazatele, a nikdy cíle.GW XVII, str. 193

Bez útrap se nezmění nic, tím méně pak lidská osobnost.GW XVII, str. 197

Osobnost se totiž nikdy nemůže rozvinout, aniž si člověk vědomě a s vědomým mravním rozhodnutím volí vlastní cestu.GW XVII, str. 198

Člověk se může mravně rozhodnout pro vlastní cestu jen tehdy, jestliže ji považuje za to nejlepší. Kdyby měl považovat za lepší nějakou jinou cestu, pak by ji tedy měl také žít a tím rozvíjet vlastní osobnost. Jinými cestami jsou mravní, politické, filozofické a náboženské konvence. Jestliže tyto konvence stále svým způsobem vzkvétají, dokazuje to, že drtivá většina lidí nevolí vlastní cestu, nýbrž konvenci, a proto nerozvíjí sebe, ale nějakou metodu, a tedy kolektiv na úkor své vlastní celistvosti.GW XVII, str. 198

Skutečnost, že mnozí na své vlastní cestě zahynou, neznamená nic pro toho, kdo má vnitřní poslání. Musí být poslušen vlastního zákona, jako by to byl démon, který mu našeptává nové, neobvyklé cesty. Kdo má poslání, slyší hlas nitra, je povolán.GW XVII, str. 200

Mít určení znamená v původním slova smyslu: být osloven Hlasem.GW XVII, str. 200

Nepohodlné je negováno, nežádoucí je sublimováno, úzkostné je objasněním odstraněno, omyly jsou uvedeny na pravou míru, a nakonec se zdá, jak je to všechno znamenitě naaranžováno. Přitom se zapomnělo na to hlavní: že totiž psychično je jen z nejnepatrnější části totožné s vědomím a jeho kouzelnickými triky, zatímco mnohem větší částí je nevědomá realita, která je tvrdá a těžká jako žula, nepohyblivá a nepřístupná, a může se na nás kdykoli zřítit, jak jen se oněm neznámým zákonům zamane. Gigantické katastrofy, které nás ohrožují, nejsou žádné elementární fyzické nebo biologické, nýbrž psychické události. Ohrožují nás v hrozivé míře války a revoluce, které nejsou ničím jiným než psychickými epidemiemi. Miliony lidí mohou kdykoli podlehnout bludným představám, a pak je tu opět světová válka nebo ničivá revoluce. Místo divé zvěři, řítícím se skalám, valícím se vodám je nyní člověk vystaven elementárním silám své duše. Psychično je velmoc, která mnohonásobně převyšuje všechny mocnosti světa. Osvícenství, které odbožštilo přírodu a lidské instituce, přehlédlo Boha hrůzy, který sídlí v lidské duši. Je-li někde namístě bázeň Boží, pak tedy před onou přesilou psychična.GW XVII, str. 201 a další

Po překročení středu života nastupuje totiž ona pozoruhodná duševní změna, kterou by bylo možno charakterizovat jako obrácení životního směru duše.GW XV, str. 14

Tak jako existuje velký počet mladých lidí, kteří mají v podstatě panický strach ze života, po kterém tak touží, existuje zároveň ještě větší počet stárnoucích lidí, kteří mají týž strach ze smrti. Ano, mám tu zkušenost, že právě ti mladí lidé, kteří se bojí života, trpí později rovněž strachem ze smrti.GW VIII, str. 446

Stejně jako velká osobnost působí na společnost uvolňujícím, osvobozujícím, přetvářejícím a uzdravujícím způsobem, tak také zrození vlastní osobnosti působí ozdravně na jednotlivce. Jako by proud mizející ve slepém rameni zaneseném bahnem náhle objevil řečiště, anebo jako by se odvalil kámen, který ležel na klíčícím semenu, takže výhonek může začít přirozeně růst.

Hlas nitra je hlasem plnějšího života, dalšího obsáhlejšího vědomí.GW XVII, str. 208

Život je tok energie jako každý jiný. Ale každý energetický proces je v principu jednosměrný, a proto jednoznačně zaměřený na cíl, jímž je klidový stav.GW XVII, str. 446

Dosažením zralosti a vrcholu biologického života, který spadá přibližně do poloviny života, nekončí v žádném případě cílenost života. Se stejnou intenzitou a nezadržitelností, s jakou člověk předtím stoupal nahoru, klesá nyní dolů, protože cíl není na vrcholku, nýbrž v údolí, kde vzestup začal. Křivka života je jako parabola střely. Vyrušena ze svého počátečního klidu, stoupá a vrací se zpět do klidového stavu.GW VIII, str. 446 a další

Živnou půdou duše je přirozený život. Kdo nenásleduje život, zůstává viset ve vzduchu a ustrne. Proto mnoho lidí ve zralém věku zkostnatí, hledí nazpět a upínají se na minulost se skrytým strachem ze smrti v srdci. Vyhýbají se životnímu procesu alespoň psychologicky, a zůstávají proto vězet ve vzpomínkách, vzpomínají sice živě na dobu svého mládí, ale neumějí nalézt živý vztah k současnosti. Od poloviny života zůstává naživu jen ten, kdo chce životem zemřít. Neboť to, co se děje v tajemné hodině životního vrcholu, je zvrat paraboly, zrození smrti. Život ve druhé polovině života neznamená vzestup, rozvoj, životní elán, nýbrž smrt, protože jeho cílem je konec. Nechtít dosáhnout vrcholu života je totéž jako nechtít jeho konec. Obojí znamená: nechtít žít. Nechtít žít je totéž jako nechtít zemřít. Vznik a zánik probíhá po téže křivce.GW VIII, str. 447 a další

Člověk zpravidla lpí na své minulosti a zůstává vězet v iluzi mladistvosti. Být starý je krajně nepopulární. Lidé, jak se zdá, neberou ohled na to, že neumět zestárnout je stejně hloupé jako neumět odrůst dětským botičkám. Třicetiletý muž, který je ještě infantilní, je možná politováníhodný, ale mladistvý sedmdesátník, není to úchvatné? A přece je obojí zvrácené, bez stylu, psychologicky proti přírodě. Mladík, který nebojuje a nevítězí, minul to nejlepší ze svého mládí, ale starý člověk, který nedovede naslouchat tajemství potoků zurčících z vrcholků do údolí, je bez rozumu, je to duševní mumie, která není než zkamenělou minulostí. Stojí stranou svého života, mechanicky se opakuje až do úplného opotřebení. Co je to za kulturu, které je třeba takových stínových postavíGW VIII, str. 448

U životního vzestupu schvalujeme cíl a smysl, proč ne tedy u sestupu? Zrození člověka je těhotné významem, proč ne jeho smrt? Mladý člověk se dvacet a více let připravuje na plný rozvoj své jedinečné existence, proč by se neměl připravovat dvacet nebo více let na svůj konec? Ovšem – na vrcholu se to zcela jasně ukázalo, člověk tím je a má to. Čeho se ale dosáhne smrtí?GW VIII, str. 448 a další

Jako dráha střely v cíli, tak i život končí v smrti, která je tak cílem celého života.GW VIII, str. 448

Ano, můžeme dokonce tvrdit, že většina náboženství jsou komplikované systémy přípravy na smrt, a sice do té míry, že život skutečně – ve smyslu mé výše uvedené paradoxní formulace – neznamená nic než přípravu na poslední cíl, na smrt. Pro obě největší náboženství, křesťanství a buddhismus, se smysl bytí naplňuje na jeho konci.GW VIII, str. 449

Nepřistupovat ke smrti jako k cíli je stejně tak neurotické jako v mládí potlačovat fantazie, které se zabývají budoucností.GW VIII, str. 451

Byl jsem velmi překvapen, jak málo si nevědomá duše zakládá na smrti. Podle toho by smrt musela být něco bezvýznamného, anebo se naše duše příliš nestará o to, co se jednotlivci mimovolně přihází. Zdá se, že duši více zajímá, jak se umírá, totiž jestli je postoj vědomí k umírání správný nebo ne.GW VIII, str. 451

Jedním z osudových sociologických a psychologických omylů, na které je naše doba tak bohatá, je častý názor, že od určitého okamžiku může být něco zcela jinak, například že se člověk od základu změní nebo že by mohla být nalezena zaříkávací formule či pravda, která bude představovat zcela nový začátek atd. Byl to vždycky zázrak, jestliže se vůbec něco podstatně změnilo nebo zlepšilo. Odchýlení od pravd krve vyvolává neurotický neklid, tedy něco, čeho by mohl mít člověk dnes už pomalu dost. Z takového neúnavného neklidu pramení ztráta smyslu, a ztráta životního smyslu je duševní nemocí, kterou naše doba v celém jejím rozsahu a dosahu dosud nepochopila.GW VIII, str. 455

Velké životní problémy nejsou nikdy vyřešeny jednou provždy. Jsou-li zdánlivě vyřešeny, znamená to vždy ztrátu. Zdá se, že jejich smysl a účel nespočívá v jejich vyřešení, nýbrž v tom, že na nich neustále pracujeme.GW VIII, str. 434

Statisticky se deprese objevují u mužů častěji kolem čtyřicátého roku. U žen začínají neurotické potíže zpravidla o něco dříve. V této životní fázi, totiž mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, se připravuje významná proměna lidské duše.GW VIII, str. 434

Ne vždy se víno mládí v dospělém věku zčeří, mnohdy se také zakalí.GW VIII, str. 435

Jestliže jsem předtím řekl, že nemáme žádné školy pro čtyřicetileté, nebyla to tak zcela pravda. Naše náboženství jsou od nepaměti takovými školami nebo jimi kdysi byla. Ale pro kolik z nás jimi ještě jsou? Kolik našich starších lidí bylo v některé z těchto škol skutečně vychováno pro tajemství oné druhé poloviny života, pro stáří, smrt a věčnost?GW VIII, str. 438

V nevědomí každého muže je skryta ženská osobnost a v mužské osobnosti ženská.GW IX, str. 302

Vědomí a nevědomí nevytváří celek, jestliže jedno je potlačováno nebo poškozováno tím druhým. Když už musejí spolu navzájem bojovat, pak by to měl být alespoň čestný boj se stejnými právy na obou stranách. Obojí jsou aspekty života. Vědomí by mělo hájit rozum a možnosti své sebeobrany, chaotický život nevědomí by měl mít možnost sledovat svůj vlastní způsob, nakolik jsme s to jej unést. To znamená otevřený boj a otevřenou spolupráci. Tak by měl zjevně vypadat lidský život.GW IX, str. 306

Sebeovládání je typicky mužský ideál. Znamená potlačení procesů v mysli. Cit je specificky ženská přednost, a protože muž k dosažení svého ideálu mužnosti potlačuje všechny ženské rysy, které vlastní stejně tak jako žena rysy mužské, potlačí též určitá hnutí mysli jako ženskou slabost. Tím v nevědomí hromadí zženštilost nebo sentimentalitu.GW VII, str. 218 a další

Zřídka kdy nebo takřka nikdy se manželství vyvíjí v individuální vztah hladce a bez krizí. Žádné uvědomění se neděje bezbolestně.GW XVII, str. 218 a další

Cesty vedoucí k uvědomění si sebe sama jsou rozdílné, řídí se však určitými zákony. Všeobecně začíná proměna s příchodem druhé poloviny života. Střed života je doba psychologicky nanejvýš závažná.GW XVII, str. 219

Střed života je okamžikem největšího rozvoje, kdy je člověk dosud celou svou silou a vůlí činný. V tomto okamžiku však též nadchází večer, začíná druhá polovina života. Vášeň mění svou tvář a nazývá se nyní povinností, chtění se neúprosně stává nutností a zvraty na cestě, které byly dříve překvapením a objevem, stávají se zvykem. Víno vykvasilo a začíná se čeřit.GW XVII, str. 219

Každý muž v sobě odedávna nosí obraz zeny; nikoliv obraz této určité ženy, nýbrž jakési určité ženy.

Totéž platí také o ženě, i ona má svůj vrozený obraz muže. Jak ukazuje zkušenost, měli bychom spíše říci: obraz mužů, zatímco u muže je to spíše obraz určité ženy. Protože tento obraz je nevědomý, je vždy nevědomě projikován do milované postavy a stává se jedním z hlavních důvodů vášnivé přitažlivosti nebo antipatie. Označil jsem tento obraz pojmem Anima, a považuji proto za velmi zajímavou scholastickou otázku: „Habet mulier animam?“ (Má žena duši?) Domnívám se přitom, že tato otázka je inteligentní potud, pokud se zdá oprávněná pochybnost. Žena nemá žádnou Animu, ale Anima. Anima má eroticko-emocionální charakter, Animus charakter racionální, a proto vše, co muži dokážou většinou říci o ženské erotice a ženském citovém životě vůbec, spočívá na projekci jejich vlastní Animy, a je proto zkreslené. Podivuhodné domněnky a fantazie žen o mužích spočívají na skutečnosti Anima, který je nevyčerpatelný ve vytváření nelogických předsudků a pomýlených kauzalit.GW XVII, str. 224

Velké nadání je nejkrásnějším a často nejnebezpečnějším plodem na stromu lidstva. Visí na nejslabších větvích, které se snadno lámou.GW XVII, str. 163

Tvůrčí schopnost se může bohužel projevovat rovněž destruktivně. Zda se obrátí k dobru nebo ke zlu, o tom rozhoduje pouze mravní osobnost. A jestliže ta schází, pak ji nezprostředkuje ani nenahradí žádný vychovatel.GW XVII, str. 163

Když člověk studuje dějiny lidského ducha, získává znovu a znovu dojem, že vývoj ducha kráčí ruku v ruce s rozšířením rozsahu vědomí a že každý krok dopředu je navýsost bolestným a namáhavým výdobytkem. Mohli bychom téměř říci, že nic se člověku neprotiví víc, než vzdát se i té nejmenší částečky svého nevědomí. Jeho strach před neznámým je nesmírný.GW XVII, str. 92

Nezáleží na tom, kolik vědomostí si s sebou člověk odnáší ze školy, ale zda se škole podařilo odpoutat mladého člověka od závislosti na jeho rodině a probudit v něm vědomí sama sebe. Bez tohoto vědomí sebe sama nebude nikdy vědět co skutečně chce, ale zůstane stále závislým a bude pouze napodobovat s pocitem neuznání a potlačení.GW XVII, str. 69

Mým pevným přesvědčením je, že od této chvíle až do neurčité budoucnosti bude tím pravým problémem problém psychologický. Duše je otcem i matkou všech zdánlivě neřešitelných potíží, které se před námi tyčí až do nebes. Potřebujeme proto novou orientaci, a já doufám, že můj a Váš malý příspěvek pomůže k vyřešení této velké záhady.Briefe III, str. 243

Psychoneuróza je nemocí duše, která nenalezla svůj smysl. Z nemoci duše ale vzniká veškerá duchovní tvorba a každý pokrok duchovního člověka, a příčinou nemoci je duchovní stagnace, duchovní neplodnost.GW XI, str. 358

Náš vnější život by měl sice být – měřeno podle našeho životního standardu – šťastný Opak je však pravdou. Navzdory všemu očekávání jsme šťastni jen tehdy když se namáhavě vypracujeme – jako Enšpígl! Nebo jsme spokojeni tehdy když bychom vlastně měli být sklíčeni. Nenávidíme iracionalitu vnitřního světa a bojíme se jí. Proto nejsme schopni žít s věcmi takovými, jaké jsou. Toto umění neovládáme. Názory jsou pro nás důležitější než skutečný život a jsme spíše nakloněni věřit slovům než faktům. Následkem toho není naše existence trojrozměrná, ale jen dvojrozměrná.

O to intenzivnější se stává naše skrytá touha po celosti.Briefe III, str. 351

Protože pak zpravidla všechny nashromážděné pojmy a představy selhávají, musíme jít napřed cestou nemoci – bludnou cestou, na které se naše konflikty ještě vyostří a vystupňují osamocení až k nesnesitelnosti – v naději, že z hlubiny duše, ze které přichází všechno zničující, vyrůstá také to, co zachraňuje.GW XI, str. 373

Odkud přichází vědomí? Co je vlastně duše? Tady je celá věda v koncích.

Jako by se na vrcholu nemoci vše zničující obrátilo v uzdravující. Takzvané archetypy se probudí k samostatnému životu a převezmou vedení nad duševní osobností, namísto neschopného Já a jeho bezmocné vůle a snažení. Člověk založený nábožensky by řekl, že vedení převzal Bůh.GW XI, str. 373

Neobjevená cesta v nás je jako ono psychicky živoucí, jež klasická čínská filozofie nazývá „tao“ a připodobňuje je vodnímu proudu, neúprosně směřujícímu ke svému cíli. Být v tao znamená dokončení, celost, splněné určení, začátek a cíl a plné uskutečnění přirozeného smyslu existence věci. Osobnost je tao.GW XVII, str. 211