Dlužím čtenáři zevrubný příklad specifické činnosti anima a animy. Tyto materiály jsou bohužel tak obšírné, a nadto vyžadují tolik objasňování symbolů, že bych do rámce této knihy takový výklad nemohl včlenit. Některé z těchto výtvorů jsem se všemi jejich symbolickými souvislostmi popsal v samostatném díle1, na něž musím čtenáře odkázat. Tam jsem se ovšem o animovi nezmínil, poněvadž jsem tehdy tuto funkci ještě neznal. Když však nějaké pacientce radím, aby si vybavila své nevědomé obsahy, vyprodukuje podobné fantazie. Animus je mužská postava hrdiny, která v nich skoro nikdy nechybí. Sled fantazijních zážitků pak demonstruje postupnou proměnu a rozpuštění autonomního komplexu.
Tato proměna je cílem konfrontace s nevědomím. Nedojde-li k proměně, podmiňující vliv nevědomí se nezmenší, v daném případě se neurotické symptomy vzdor veškeré analýze a všemu pochopení udrží a upevní, anebo se udrží nutkavý přenos, který je stejně zlý jako neuróza. V takových případech zřejmě žádná sugesce, žádná dobrá vůle a žádné jen reduktivní pochopení nepomohly, aby se moc nevědomí zlomila. Tím nemá být řečeno (což bych chtěl znovu zdůraznit), že všechny psychoterapeutické metody nejsou dohromady k ničemu. Chtěl bych jen zdůraznit skutečnost, že je nemálo případů, kdy se lékař musí rozhodnout, že se bude důkladně zabývat nevědomím, že se vlastně s nevědomím bude konfrontovat. To je přirozeně něco jiného než výklad. Při něm se předpokládá, že lékař už předem ví, jak vyložit. V prvním případě však – v případě vypořádávání se – jde o něco jiného než o výklad: jde o vyvolání nevědomých pochodů, které vstoupí do vědomí v podobě fantazií. Člověk si může výklad těchto fantazií vyzkoušet. V mnoha případech může být také velmi podstatné, má-li pacient o významu vystoupivších fantazií nějakou představu. Rozhodující důležitost má ovšem to, aby pacient fantazie naplno prožil, a pokud k totalitě zážitku patří intelektuální porozumění, aby je také pochopil. Ale tomuto porozumění bych nerad dával přednost. Lékař přirozeně musí být schopen pacientovi k porozumění napomoci, ale nebude, ani nemůže všemu rozumět, a měl by se jak jen možno při výkladu vyvarovat kouzlení. Podstatný není v první řadě výklad a porozumění fantaziím, nýbrž mnohem více jejich prožitek. Alfred Kubin ve knize Die andere Seite2 velmi dobře nevědomí popsal, to znamená, že popsal, co zažil z nevědomí umělec v něm. Je to umělecký zážitek, který je ve smyslu lidského prožitku neúplný. Rád bych každému, kdo se o tyto otázky zajímá, doporučil, aby si tuto knihu pozorně přečetl. Objeví v ní tuto neúplnost: je to viděno a prožito umělecky, ale ne lidsky. „Lidské“ prožití chápu tak, že autorova osoba je do vize zahrnuta nejen pasivně, ale plně vědomě se s postavami vize v reakcích a jednání konfrontuje. Téže kritice bych podrobil také autorku oněch fantazií, o nichž jsem pojednal ve své výše zmíněné knize; také ona se vůči fantazijním výtvorům vznikajícím z nevědomí staví tak, že je jen vnímá, v nejlepším případě se k nim staví trpně. Skutečné vypořádání se s nevědomím však vyžaduje, aby vůči nevědomí bylo zaujato vědomé stanovisko.
Co tím mám na mysli, pokusím se objasnit na příkladě. Jeden z mých pacientů měl tuto fantazii: „Vidí svou nevěstu, jak běží po ulici dolů k řece. Je zima a řeka je zamrzlá. Vyběhne na led a on ji následuje. Ona jde daleko, a tam je led popraskaný, rozevře se temná trhlina a on má strach, že by se tam mohla vrhnout. Skutečně klesne do průrvy v ledu a on tomu smutně přihlíží.“
Tento úlomek z širší souvislosti zřetelně ukazuje postoj vědomí: je vnímající a trpně zakoušející, to znamená, že fantazijní obraz je pouze nahlížen a pociťován, je to tak říkajíc dvourozměrné, neboť on sám se toho účastní jen nedostatečně, proto fantazie zůstává pouhým obrazem, sice názorným a vzrušujícím cit, přece však snově neskutečným. Tato neskutečnost spočívá v tom, že on sám není činný. Kdyby tato fantazie byla skutečností, věděl by si rady, jak své nevěstě v sebevraždě zabránit. Snadno by ji například mohl dostihnout a fyzicky jí zabránit, aby neskočila do průrvy. Kdyby se ve skutečnosti zachoval tak, jak se choval ve fantazii, byl by zřejmě ochromen úlekem nebo nevědomými myšlenkami, že vlastně nemá vůbec nic proti tomu, aby spáchala sebevraždu. Skutečnost, že se ve fantazii chová pasivně, je pouze jeden výraz pro jeho vztah k činnost nevědomí vůbec: nevědomí ho fascinuje a ohlušuje. Ve skutečnosti trpí všemi možnými depresivními představami a přesvědčeními, že není k ničemu, že je beznadějně dědičně zatížen, že jeho mozek degeneruje atd. Takové negativní pocity nejsou nic víc než autosugesce, které bez diskuse přijímá. Intelektuálně jim sice zcela rozumí a bere je jako neplatné, ale i přesto tyto pocity trvají. Jsou intelektuálně nenapadnutelné, protože nemají žádný intelektuální nebo rozumový podklad, nýbrž spočívají na nevědomém, iracionálním fantazijním životě, který je jakékoli vědomé kritice nepřístupný. V takových případech musíme dát nevědomí příležitost, aby produkovalo své fantazie, a výše uvedený úryvek je právě takový produkt nevědomé fantazijní činnosti. Protože tu jde o psychogenní depresi, spočívá jeho deprese právě na takových fantaziích, jejichž existence si vůbec nebyl vědom. Při pravé melancholii, těžké únavě, otravě atd. by to bylo opačně: protože je pacient depresivní, má takové fantazie. V případě psychogenní deprese je naproti tomu deprimován, poněvadž takové fantazie má. Můj pacient je velmi chytrý mladý muž, který si je po delší analýze intelektuálně plně vědom kauzality své neurózy. Ale intelektuální porozumění jeho depresi nikterak nezměnilo. V takovém případě by se lékař neměl zbytečně namáhat a ještě hlouběji se do kauzality případu zavrtávat; jestliže více či méně rozsáhlé porozumění není vůbec k ničemu, pak nepomůže ani objev dalšího kauzálního kousku. V tomto případě má nevědomí prostě nenapadnutelnou převahu, to znamená, že disponuje přitažlivou silou, která je schopna odebrat vědomým obsahům veškerou hodnotu, jinými slovy stáhnout libido z vědomého světa a způsobit „depresi“, „snížení duševní úrovně“ (abaissement du niveau mental – Janet). Tady ovšem musíme – podle energetického zákona – očekávat navršení hodnoty (= libida) v nevědomí.
Libido se nikdy nedá postihnout jinak než v určité formě, to znamená, že je identické s fantazijními obrazy. A my je můžeme z nevědomí znovu osvobodit jen tím, že vyzvedneme fantazijní obrazy, které mu odpovídají. Proto v takovém případě dáváme nevědomí příležitost, aby jeho fantazie vyplynuly na povrch. Tímto způsobem vznikl i tento zlomek. Je to kousek z dlouhé série velmi bohatých fantazijních obrazů, který odpovídá kvantům energie, jež se vědomí a jeho obsahům ztratila. Vědomý svět pacienta ochladí, vyprázdnil se a zšedl, nevědomí naproti tomu je oživené, mocné a bohaté. Je to příznačné pro podstatu nevědomé psýché, že si vystačí sama a nezná lidské ohledy. Co jednou upadlo do nevědomí, to nevědomí podrží bez ohledu na to, zda tím vědomí trpí nebo ne. Vědomí může umírat hlady a zimou, zatímco v nevědomí se to zelená a kvete.
Alespoň tak se to zprvu jeví. Když však začneme bádat hlouběji, shledáme, že tato lidská bezstarostnost nevědomí má smysl, ba dokonce účel a cíl. Existují duševní cíle, které leží mimo cíle vědomé, ba dokonce proti nim mohou vystupovat nepřátelsky. Nebezpečné nebo bezohledné chování nevědomí vůči vědomí nacházíme jen tam, kde má vědomí falešný a osobivý postoj.
Vědomý postoj mého pacienta je tak jednostranně intelektuální a racionální, že se v něm bouří sama příroda a jeho celý vědomý svět hodnot ničí. On sám se ale nemůže odintelektualizovat a opřít se o nějakou jinou funkci, například o cit; zcela prostě proto, že ji nemá. Nevědomí ji má. Proto nám nezbylo nic, než nevědomí do jisté míry přenechat vedení a umožnit mu, aby se samo ve formě fantazií stalo obsahem vědomí. Jestliže se pacient dříve upínal na svůj svět intelektu a rozumováním se bránil proti tomu, co považoval za svou nemoc, musí se jí teď přímo poddat, a když ho přepadne deprese, nesmí se už nutit k práci nebo něčemu podobnému, naopak musí svou depresi přijmout a do jisté míry jí přenechat slovo.
To je ovšem přímo pravý opak toho, když člověk propadne špatné náladě, což je tak charakteristické pro neurózu; to není slabost, bezmocné poddání se, ale obtížný výkon spočívající v tom, že člověk přes pokušení špatné nálady zůstane objektivní a udělá ze špatné nálady svůj objekt, místo aby jí dovolil stát se dominujícím subjektem. Musí se pokusit dovolit své náladě, aby k němu hovořila; to ona mu musí říci, jak vypadá a v jakých fantastických analogiích by se dala vyjádřit.
Výše uvedený úryvek je kusem vizualizované nálady. Kdyby se pacient nebyl rozhodl prosadit svou objektivitu proti své náladě, měl by místo fantazijního obrazu jen ochromující pocit, že to přece stejně jde všechno k čertu, že je nevyléčitelný atd. Protože však své náladě poskytl příležitost, aby se sama vyjádřila obrazem, tak se mu podařilo učinit alespoň malé kvantum libida nevědomé tvořivé síly v podobě obrazu obsahem vědomí, a tím je odebrat nevědomí.
Tento pokus je ovšem nedostatečný, neboť požadované plné prožití fantazie nespočívá jen v tom, že člověk něco nazírá a trpně zakouší, ale že se na tom aktivně podílí. Pacient by tomuto požadavku odpovídal, kdyby se i ve fantazii choval tak, jak by se zachoval ve skutečnosti. Nikdy by nepřihlížel nečinně, jak se jeho nevěsta topí, ale skočil by a v jejím úmyslu by jí zabránil. To by se muselo stát i ve fantazii. Podaří-li se mu, aby se ve fantazii zachoval jako v nějaké podobné skutečné situaci, tak by tím dokázal, že fantazii bere vážně, to znamená, že nevědomí přisuzuje bezpodmínečnou hodnotu reality. Tím by dosáhl vítězství nad svým jednostranným intelektuálním stanoviskem a tím by také nepřímo uznal platnost iracionálního stanoviska nevědomí.
To by bylo ono požadované plné prožití nevědomí. Nelze ale podceňovat, co to znamená ve skutečnosti: můj reálný svět je ohrožen fantastickou irealitou. Je skoro nepřekonatelně těžké byť jen na chvilku zapomenout, že to všechno je přece jenom fantazie, imaginativní výtvor, který člověku připadá absolutně svévolný a strojený. Jak by se něco takového dalo prohlásit za „reálné“, a dokonce to brát vážně?
Jistě si o nás nikdo nebude myslet, že věříme v jakýsi dvojí život, kdy zde jsme skromnými průměrnými občany a tam prožíváme neslýchaná dobrodružství a konáme hrdinské činy. Jinými slovy, svou fantazii nesmíme konkretizovat. Člověk však má hrozný sklon to udělat a celý ten odpor vůči fantazii a veškeré to kritické znehodnocování nevědomí má v nejhlubší podstatě původ jen ve strachu z tohoto sklonu. Konkretizování a strach před ním, obojí je primitivní pověra – v nejživější podobě – u toho, kdo je takzvaně osvícený. Někdo je ve svém občanském životě povoláním švec, ve své sektě ovšem zastává hodnost archanděla, anebo je viditelně malým obchodníkem, ale u svobodných zednářů je temnou veličinou, někdo ve dne sedí v kanceláři, večer v kroužku je reinkarnací Julia Caesara, jako člověk je omylný, ale neomylný ve svém úřadě – to jsou konkretizace, které nemám na mysli.
Proti tomu vyvinulo vědecké krédo naší doby pověrčivou fobii vůči fantazii. Skutečné je však to, co působí. Fantazie nevědomí účinkují – o tom není dovoleno pochybovat. I ten nejmoudřejší filosof může být dokonalou obětí naprosto pitomé agorafobie. Naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším nechrání před takzvanou irealitou nevědomí. Něco za závojem fantastických obrazů působí, ať už tomuto něčemu dáváme dobré nebo špatné pojmenování. Je to něco skutečného, a proto se také jeho životní projevy musí brát vážně. Napřed je ale třeba překonat tendenci ke konkretizování, jinými slovy, jakmile přistoupíme k otázce výkladu, nesmíme brát fantazie doslova. Ano, pokud fantazii právě prožíváme, musíme ji brát více než doslova. Když jí však chceme porozumět, nesmíme zdání, totiž fantazijní obraz, považovat za to, co působí z pozadí. Zdání není ta věc sama, ale pouze její výraz.
Můj pacient tedy neprožívá scénu sebevraždy „na nějaké jiné rovině“ (ale jinak stejně konkrétně jako skutečnou sebevraždu), nýbrž prožívá něco skutečného, co se jeví jako sebevražda. U obou protichůdných „skutečností“ – světa vědomí a světa nevědomí – není sporu o hodnost, ale navzájem se relativizují. Že je skutečnost nevědomí velmi relativní, to zajisté nevyvolá žádné prudké námitky, že by se však mohla zpochybňovat realita světa vědomí, to už je únosné méně. A přece jsou obě „skutečnosti“ psychickým zážitkem, psychickým zdáním na nerozpoznatelně temném pozadí. Při kritickém pohledu nezbude z absolutní reality nic.
O tom podstatném a o absolutně jsoucím nevíme nic. Avšak zažíváme různá působení, skrze smysly „zvenčí“, skrze fantazii „zevnitř“. Tak jako bychom nikdy netrvrdili, že zelená barva existuje sama o sobě, tak by nás také nemělo napadnout, abychom chápali fantazijní zážitek jako něco, co samo o sobě existuje, a tedy něco, co je třeba brát doslova. Je to výraz, je to zdání dosazené na místo něčeho neznámého, ale skutečného. Zmíněný zlomek fantazie se časově shoduje s vlnou deprese a zoufalství a fantazie tuto událost vyjadřuje. Pacient má ve skutečnosti nevěstu. Ona pro něj znamená jediné emocionální pouto ke světu. Její skon by znamenal konec jeho vztahu ke světu. Tento aspekt by byl zcela beznadějný. Jeho nevěsta je ovšem také symbolem jeho animy, symbolem jeho vztahu k nevědomí. Proto fantazie současně vyjadřuje skutečnost, že jeho anima, aniž jí v tom brání, znovu mizí v nevědomí. Tento aspekt ukazuje, že jeho nálada je opět silnější než on. Ona hází všechno přes palubu, on nečinně přihlíží. On by ale mohl zasáhnout a animu zadržet.
Právě zmíněnému aspektu dávám přednost, protože pacient je introvert, jehož vztah k životu je regulován vnitřními skutečnostmi. Kdyby byl extrovert, musel bych dát přednost prvnímu aspektu, neboť u extroverta se život reguluje především vztahem k člověku. Ten by mohl svou nevěstu odhodit z prostého rozmaru, a tím odhodit i sebe sama, zatímco introvert se nejvíc poškodí tím, že zmaří svůj vztah k animě, to znamená k vnitřnímu objektu.
Fantazie mého pacienta zřetelně ukazuje negativní pohyb nevědomí, tedy tendenci k odvrácení od vědomého světa, které probíhá tak energicky, že s sebou strhává i libido vědomí, a tím vědomí vyprazdňuje. Ale jestliže si fantazii uvědomí, zabrání jí, aby probíhala nevědomě. Kdyby pacient (výše zmíněným způsobem) aktivně zasáhl, zmocnil by se tím dokonce libida, které se objevilo ve fantazii, a tím by získal poněkud zesílený vliv na nevědomí.
Průběžné uvědomování si jinak nevědomých fantazií s aktivní účastí na fantazijním dění má, jak jsem viděl ve velké řadě případů, ten důsledek, že se za prvé vědomí rozšiřuje tím, že se bezpočetné nevědomé obsahy dostávají do vědomí, za druhé se postupně odstraňuje dominující vliv nevědomí a za třetí dochází ke změně osobnosti.
Změna osobnosti není přirozeně proměnou v původním dědičném založení, je to proměna celkového postoje. Ostrá odloučení a opozice mezi tím, co je vědomé, a tím, co je nevědomé, jež jsou tak zřetelně vidět u neurotických povah, spočívají téměř vždy na pozoruhodné jednostrannosti vědomého postoje, který dává absolutní přednost jedné nebo dvěma funkcím, čímž jsou ty ostatní nepatřičně zatlačeny do pozadí. Uvědomováním a prožíváním fantazií se nevědomé a méněcenné funkce do vědomí asimilují: je to postup, který přirozeně neprobíhá bez hlubokého účinku na zaměření vědomí.
Nechci zatím probírat otázku, jakého druhu ta osobnostní změna je, a chci tu vyzvednout jen skutečnost, že dochází ke změně podstatné. Tuto proměnu, k níž došlo konfrontací s nevědomím, jsem označil jako transcendentní funkci (viz Výbor z díla C. G. Junga, sv. II). Tato pozoruhodná schopnost lidské duše měnit se, která je vyjádřena právě v transcendentní funkci, je nejvznešenější předmět pozdně středověké alchymické filosofie, kde byla vyjadřována známou alchymickou symbolikou. Již Silberer ve velmi záslužném díle3 obšírně poukázal na psychologický obsah alchymie. Byl by to přirozeně neodpustitelný omyl, redukovat podle běžného pojetí „alchymické“ duchovní hnutí na křivule a tavicí pece. Zajisté, alchymie má i tuto stránku, totiž tápající začátky exaktní chemie. Ona však má i psychologicky dosud zcela nedostatečně zhodnocenou duchovní stránku, která se nesmí podceňovat: existovala „alchymická filosofie“, váhavý předstupeň nejmodernější psychologie. Jejím tajemstvím je skutečnost transcendentní funkce, proměny osobnosti mísením a vázáním ušlechtilých a neušlechtilých součástí, diferencovaných a méněcenných funkcí, vědomého a nevědomého4.
Jako byly začátky vědecké chemie zkomoleny a zmateny fantastickými představami a svévolnostmi, tak ani alchymická filosofie se nevyhnutelným konkretizováním ještě hrubého a nerozvinutého ducha nedopracovala psychologické formulace, jakkoli nejživější tušení největších pravd poutalo vášeň středověkého alchymisty k alchymickému problému. Nikdo, kdo plně prošel procesem asimilace nevědomí, nebude popírat skutečnost, že tím byl do hloubi zasažen a proměněn.
Nebudu ovšem svému čtenáři zazlívat, jestliže pochybovačně potřese hlavou, protože si nedovede představit, že by takové quantité négligeable (zanedbatelné množství) pouhé fantazie (viz výše uvedený banální příklad) mohlo mít byť i jen sebemenší vliv. Přiznávám samozřejmě, že pokud jde o problém transcendentní funkce a mimořádného účinku, který se jí připisuje, výše citovaný zlomek fantazie rozhodně není osvětlující. Je ale velmi těžké – a tu apeluji na vlídné pochopení svého čtenáře – citovat nějaké příklady, protože každý příklad má nepříjemnou zvláštnost, že je působivý a významný jenom individuálně a subjektivně. Vždy proto radím svým pacientům, aby nebyli tak naivní a nevěřili, že to, co je pro ně osobně nanejvýš významné, by se mělo považovat za významné i objektivně.
Zdrcující většina lidí je zcela neschopna se individuálně vmyslet do duše druhého. Je to dokonce velmi vzácné umění, které nesahá nijak daleko. I člověk, o němž se domníváme, že ho známe nejlépe, a který nám sám potvrzuje, že mu beze zbytku rozumíme, je nám v podstatě cizí. Je jiný. A to nejzazší a nejlepší, co můžeme udělat, je, že toto jiné alespoň vytušíme, že je uznáváme a máme se na pozoru, abychom se nedopustili oné násilnické stupidnosti a nechtěli je vykládat.
Nemohu pro to předložit nic přesvědčivého, tedy nic, co by čtenáře přesvědčilo tak, jako to přesvědčuje toho, jemuž je to nejvlastnějším prožitkem. Nezbývá než mu věřit, analogicky s tím, co jsme sami zakusili. Nakonec – když už chybí všechno – můžeme přece jen nepochybně vnímat konečný výsledek, totiž proměnu osobnosti. S těmito výhradami bych rád svému čtenáři předložil jiný úlomek fantazie, tentokrát ženské. Do očí bijící rozdíl ve srovnání s předchozím příkladem je totalita prožitku. Divačka se aktivně účastní, čímž dostane proces do rukou. Mám o tomto případu, který vrcholí v pronikavé proměně osobnosti, obsáhlý materiál. Zlomek pochází z pozdějšího stadia vývoje osobnosti a je organickou součástí dlouhé souvislé série změn, jejichž cílem je dosažení středu osobnosti.
Není asi ihned srozumitelné, co chápat pod pojmem „střed osobnosti“. Pokusím se proto tento problém několika slovy načrtnout. Představíme-li si vědomí s já jako centrem ve srovnání s nevědomím a představíme-li si k tomu proces asimilace nevědomí, lze si tuto asimilaci představovat jako jakési sbližování mezi vědomím a nevědomím, přičemž centrum celé osobnosti se již nekryje s já, ale je to bod ve středu mezi vědomím a nevědomím. To by byl bod nové rovnováhy, nová centrace celkové osobnosti, patrně virtuální centrum, které pro své centrální postavení mezi vědomím a nevědomím poskytuje osobnosti nový bezpečný základ. Připouštím samozřejmě, že taková vizualizování nejsou nikdy více, než neohrabané pokusy nešikovného ducha vyjádřit nevyjádřitelné, stěží popsatelné skutečnosti. Mohl bych totéž vyjádřit i slovy svatého Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Anebo bych se mohl dovolat Lao-c’a a přisvojit si jeho tao, střední cestu a tvůrčí střed všech věcí. Ve všech případech je míněno totéž. Mluvím tu jako psycholog s vědeckým svědomím a na základě toho musím říci, že tyto skutečnosti jsou psychické faktory s nepopiratelnou účinností; nikoli výmysly zahálčivého ducha, nýbrž určité psychické události, které zcela podléhají určitým zákonům a mají své zákonité příčiny a účinky, a proto je můžeme prokázat u nejrůznějších národů a ras, dnes stejně jako před tisíci let. O tom, v čem tyto pochody spočívají, nemám žádnou teorii. K tomu by člověk potřeboval vědět, z čeho sestává psýché. Pro začátek se spokojím se zjištěním skutečností.
Nyní se tedy dostávám k našemu případu. Jde o fantazii, která má intenzivně vizuální povahu, což bychom ve starobylé řeči označili jako „vidění“; nejde však o žádné „snové vidění“, ale o „vizi“, která je jednoduše vnímána prostřednictvím intenzivní koncentrace na pozadí vědomí, k čemuž ovšem může dojít až po delším výcviku5. Pacientka uviděla toto (řečeno jejími vlastními slovy):
„Stoupala jsem na horu a došla k místu, kde jsem před sebou uviděla sedm rudých kamenů, po sedmi na obou stranách a sedm za sebou. Stála jsem v tom čtverci uprostřed. Každý z kamenů byl plochý jako schod. Pokusila jsem se čtyři nejbližší kameny zvednout. Přitom jsem objevila, že tyto kameny jsou piedestaly čtyř soch bohů, které jsou pohřbeny v zemi hlavou dolů. Vyprostila jsem je a rozestavěla kolem sebe tak, že jsem stála v jejich středu. Náhle klesly k sobě a dotýkaly se hlavami, takže tím nade mnou vytvořily něco jako stan. Já sama jsem klesla na zem a řekla: ‚Dopadněte na mě, musíte-li. Jsem unavená.‘ A tu jsem uviděla, že se zvenčí, kolem těch čtyř božstev, vytvořil plamenný kruh. Po nějaké době jsem se zase zvedla a sochy bohů jsem překotila. Tam, kde dopadly na zem, vyrostly čtyři stromy. Potom vyrazily v ohnivém kruhu modré plameny, které začaly spalovat listoví stromů. Nato jsem řekla: ‚To musí skončit, já sama musím vstoupit do ohně, aby se listoví nespálilo.‘ A vkročila jsem do ohně. Stromy zmizely a ohnivý kruh se stáhl do jediného velikého modrého plamene, který mě zvedl ze země.“
Zde vize skončila. Bohužel nevidím ani cestu ani prostředek, jak čtenáři nadmíru zajímavý smysl této vize průkazně osvětlit. Úryvek je vytržen ze souvislosti – a museli bychom ozřejmit všechno, co předcházelo a co následovalo, abychom pochopili význam obrazu. I tak může nepředpojatý čtenář bez dalšího rozpoznat ideu „středu“, kterého se dosahuje nějakým výstupem (horolezectví = námaha, usilování). Také snadno rozpozná slavný středověký problém kvadratury kruhu spadající do oblasti alchymie. Zde je na správném místě, jako symbolický výraz individuace. Osobnost jako celek je charakterizována čtyřmi kardinálními body horizontu, Čtyřmi božstvy, tj. čtyřmi funkcemi6, z nichž vyplývá orientace v psychickém prostoru, a kruhem, který to celé do sebe uzavírá. Přemožení čtyř božstev, která hrozí, že individuum rozdrtí, znamená osvobození od identity se čtyřmi funkcemi, čtyřnásobný „stav bez protikladů“ (nirdvandva); tím vzniká přiblížení se ke kruhu, k nedílné celosti. Z toho pak vyplyne další vzestup.
Musím se spokojit s těmito náznaky. Kdo si dá tu práci, aby o tom popřemýšlel, ten si bude schopen udělat přibližnou představu o způsobu, jakým proměna osobnosti probíhá. Svou aktivní účastí se pacientka smísí s nevědomými pochody a zmocňuje se jich tím, že se nechává zmocnit jimi. Tak spojuje vědomí s nevědomím. Výsledkem je vzestupný pohyb v plameni, proměna v alchymickém žáru, vznik „jemného ducha“. To je transcendentní funkce, která vyplývá ze sjednocení protikladů.
Na tomto místě musím připomenout podstatné nedorozumění, do něhož moji čtenáři, a to obvykle lékaři, často upadají. Nevím, z jakého důvodu stále předpokládají, že nepíši o ničem jiném, než o své léčebné metodě. O to zde vůbec nejde. Píši o psychologii. Proto výslovně zdůrazňuji, že moje léčebná metoda nespočívá v tom, že způsobuji svým pacientům neobyčejné fantazie, jimž se musí oddávat, čímž se pak mění jejich osobnost, a více podobných nesmyslů, nýbrž pouze konstatuji, že existují jisté případy, u nichž dochází k takovému vývoji nikoli proto, že k tomu někoho nutím, ale proto, že to vyvěrá z jeho vnitřní nutnosti. Pro nemálo mých pacientů jsou a zůstávají tyto věci španělskou vesnicí. Kdyby dokonce vůbec měli nějakou možnost se na takovou cestu vydat, bylo by to pro ně žalostné scestí, a byl bych první, kdo by je od toho odrazoval. Cesta transcendentní funkce je individuální osud. Nesmíme si také za žádných okolností myslet, že taková cesta by byla identická s psychickým poustevnictvím, s odcizením životu a světu. Zcela naopak je taková cesta možná a úspěšná jen tehdy, když ty zvláštní světské úkoly, které před takovými individui vyvstanou, jsou provedeny také ve skutečnosti. Fantazie nejsou náhražky živoucího, jsou plody ducha, které připadnou tomu, jenž životu zaplatí svou daň. Zbabělec neprožije nic než svou morbidní úzkost, a ta mu neposkytne žádný smysl. Takovou cestu nepozná ani ten, kdo našel cestu zpět k Matce Církvi. V jejích formách je nepochybně zahrnuto mysterium magnum. Je v něm schopen smysluplně žít. A koneckonců normální člověk nikdy nebude utlačován takovouto vědou, vždyť se přece odjakživa spokojuje s tím málem, co má na dosah. Prosím tedy, aby moji čtenáři chápali, že píši o událostech, a nepřednáším o léčebných metodách.
Oba příklady fantazií reprezentují pozitivní činnost anima a animy. Personifikovaná postava anima nebo animy mizí tehdy, když se pacient účastní aktivně. Ona se stává funkcí vztahu vědomí a nevědomí. Když se však nevědomé obsahy (právě takové fantazie) „nerealizují“, vznikne z toho negativní činnost a personifikace, to jest autonomie anima a animy. Vznikají psychické abnormity, stavy posedlosti všech stupňů – od obyčejných nálad a „představ“ až po psychózu. Všechny tyto stavy se vyznačují jednou a toutéž skutečností, totiž že neznámé Něco se zmocnilo menší nebo větší části psýché, bez odporu prosadilo svou spornou a škodlivou existenci proti veškerému vhledu, veškerému rozumu a veškeré energii, a tím se vyjevuje moc nevědomí nad vědomím, tedy naprostá posedlost. V tomto případě posedlá část duše zpravidla rozvine psychologii animy nebo anima. Inkuba ženy tvoří povíce mužských prostopášníků, sukkubou muže je ženská.
Tento zvláštní pojem duše, která vždy podle vědomého zaměření existuje samostatně anebo zmizí do nějaké funkce, nemá, jak každý snadno pochopí, ani v nejmenším nic společného s křesťanským pojmem duše.
Fantazie mé pacientky je typickým příkladem pro druh obsahů, které produkuje kolektivní nevědomí. I když je forma zcela subjektivní a individuální, obsah je přece jen kolektivní, to znamená, že to jsou obecné obrazy a představy, jež se vyskytují u mnoha lidí, tedy části, které připodobňují individuum jiným lidem. Zůstávají-li takové obsahy nevědomé, je jimi individuum smíseno s jinými individui, jinými slovy není odlišeno, není individuováno.
Dala by se vznést otázka, proč je vůbec žádoucí, aby se člověk individuoval. Není to jen žádoucí, ale dokonce nezbytné, neboť smísením se jedinec dostane do takových stavů a jedná tak, že pak není v jednotě sám se sebou. Z každého nevědomého smísení a neoddělenosti vyvěrá nutkání být takový a jednat tak, jak to člověku není vlastní. Člověk se s tím ani nemůže ztotožnit, ani za to nemůže brát odpovědnost. Cítí se v ponižujícím, nesvobodném a neetickém stavu. Nejednota se sebou samým však je právě onen neurotický a nesnesitelný stav, z něhož by se člověk rád osvobodil. K vysvobození z tohoto stavu ale dochází teprve tehdy, může-li člověk být takový a jednat tak, jaký cítí, že je. Pro to mají lidé cit, zprvu snad mlhavý a nejistý, s pokračujícím vývojem stále sílící a zřetelnější. Když člověk může o svých stavech a jednáních říci: „To jsem já, tak jednám já“, pak s tím může souhlasit, i když je mu to zatěžko, a může za to převzít odpovědnost, i když se tomu vzpírá. Je ovšem třeba uznat, že člověk nic nesnáší hůř než sebe sama. („Hledal jsi nejtěžší břemeno, a tu jsi našel sebe.“ – Nietzsche) Ale i tento nejtěžší výkon je možný, když se můžeme odlišit od nevědomých obsahů. Introvert tyto obsahy objeví v sobě samém, extrovert jako projekci v lidském objektu. V obou případech nevědomé obsahy vyvolají zaslepující iluze, které nás i naše vztahy k bližním zfalšují a zneskuteční. Z těchto důvodů je individuace pro jisté lidi nezbytná nejen jako terapeutická nutnost, nýbrž jako vysoký ideál, představa toho nejlepšího, co lze udělat. Nemohu opomenout poznámku, že je to zároveň prvotní křesťanský ideál království Božího, jež je „ve vás“. Představa, která spočívá v základě tohoto ideálu, je, že z pravého přesvědčení vzejde pravé jednání a že neexistuje uzdravení ani náprava světa, které nezačínaly u individua. Drasticky řečeno, kdo žije v chudobinci anebo na dluh, nikdy sociální otázku nevyřeší.
Zkratkou GW rozumíme Gesammelte Werke von C. G. Jung (Sebrané spisy C. G. Junga).
1 Wandlungen und Symbole der Libido, 1912. Nové vydání: Symbole der Wandlung, 1952, GW 5, Výbor z díla C. G. Junga, sv. VII a sv. VIII.
2 München 1908.
3 Die Probleme der Mystik und ihrer Symbolik, 2. Aufl., Darmstadt 1961.
4 Srv. Psychologie und Alchemie (Psychologie a alchymie), 2. Aufl., 1952, GW 12, Výbor z díla C. G. Junga, sv. V a sv. VI.
5 Tato metoda byla na jiném místě označena jako aktivní imaginace. Srv. Psychologie und Religion (Psychologie a náboženství), 4. Aufl., 1962, str. 96, GW 11, Zur Psychologie westlicher und östlicher Religion (K psychologii západního a východního náboženství), odst. 137 a násl., a na jiných místech; Výbor z díla C. G. Junga, sv. IV, viz rejstřík.
6 Srv. k tomu Psychologische Typen, 1950, GW 6.