Zhroucení vědomého postoje není žádná maličkost. Je to vždycky malý zánik světa, při němž se všechno zase vrací k počátečnímu chaosu. Člověk je vyhoštěn, desorientován, loď bez kormidla vydaná na pospas náladám živlů. Alespoň tak se to jeví. Ve skutečnosti však člověk upadl zpět do kolektivního nevědomí, které od této chvíle přebírá vedení. Jako příklady bychom mohli uvést spoustu případů, kdy se v kritickém okamžiku vynořila „spásná“ myšlenka, vize, „vnitřní hlas“ s nepochybnou přesvědčivostí a daly životu nový směr. Mohli bychom asi uvést stejný počet případů, kde zhroucení znamenalo katastrofu, jež život zničila, neboť v takových chvílích se prosazují také chorobná přesvědčení, anebo se úplně zhroutí ideály, což je rovněž zlé. V prvním případě vzniká duševní zvláštnost nebo psychóza, v druhém případě stav desorientace a demoralizace. Dostanou-li se nevědomé obsahy až do vědomí a naplní-li je takřka příšernou silou své přesvědčivosti, vyvstane otázka, jak na to bude jedinec reagovat. Bude těmito obsahy přemožen? Nebo jim pouze uvěří? Nebo je odmítne? (Ideální případ, kritické porozumění, tu ponechávám stranou.) V prvním případě jde o paranoiu nebo schizofrenii. Druhý případ se stane prorockým podivínem nebo infantilním člověkem, který se však vyloučí z lidského kulturního společenství. Třetí případ je regresivní obnovení persony. Vzhledem k této velmi technicky znějící formulaci se čtenář právem domnívá, že jde o komplikovanou psychickou reakci, kterou je možno pozorovat v průběhu analytické léčby. Bylo by ovšem mylné domnívat se, že se tento případ vyskytuje jen při této příležitosti. Tento pochod můžeme právě tak dobře, a často ještě lépe pozorovat v jiných životních situacích než právě při psychické léčbě, ve všech těch životních situacích, kdy ničivě zasáhl nějaký násilnický osud. Nepříznivé osudy má jistě každý, ale jsou to většinou rány, které se zahojí a nezbude po nich žádné znetvoření. Zde však jde o zničující zážitky, které člověka zcela zlomí nebo ho mohou přinejmenším natrvalo zmrzačit. Vezměme jako příklad obchodníka, který příliš riskoval a v důsledku toho udělal bankrot. Nedá-li se touto deprimující zkušeností odradit, ale zachová si neochvějně odvahu, možná se zdravým útlumem, uzdraví se jeho rána bez zmrzačení. Když se naopak zhroutí, rezignuje na každé další riziko a pokusí se znovu pracně slátat svou sociální reputaci v rámci omezenější osobnosti tím, že s mentalitou vyděšeného dítěte koná na malém místečku subalterní práci, která nepochybně leží pod úrovní jeho možností, pak – technicky řečeno – regresivní cestou obnovil svou personu. Zděsil se, v důsledku toho sklouzl na dřívější vývojový stupeň osobnosti, umenšil se a dodává si zdání, že stojí ještě před kritickým zážitkem, ale zcela neschopen byť jen pomyslet na opakování takového smělého činu. Možná, že dříve chtěl víc, než mohl dokázat; teď už se ani neodváží toho, k čemu by schopnosti měl.
K takovým zážitkům dochází ve všech oblastech života ve všech možných formách, tedy také během psychické léčby. Také zde jde o rozšíření osobnosti, o smělý čin vnější nebo vnitřní povahy. V čem kritický zážitek v léčbě spočívá, ukazuje příklad naší studentky filosofie: je to přenos. Jak jsem už dříve naznačil, může pacient pominout úskalí přenosu nevědomě; v tomto případě se z toho nestane zážitek a k ničemu podstatnému nedojde. Lékař by si už z pouhé pohodlnosti takové pacienty mohl jen přát. Jsou-li pacienti inteligentní, objeví existenci tohoto problému sami. Když je pak lékař, jako ve zmíněném příkladě, povýšen na otce-milence, a tím se na něj snese záplava nároků, musí nutně vymyslet prostředky a cesty, aby tomuto útoku čelil tak, že na jedné straně sám není vtažen do tohoto víru a na druhé straně pacient nedojde k úhoně. Násilné odříznutí přenosu může totiž způsobit úplné recidivy a něco ještě horšího, a proto se s problémem musí zacházet s velkým taktem a opatrností. Další možností je naděje, že „časem“ ten „nesmysl“ sám přestane. Po čase všechno zajisté jednou skončí, ale ten čas může trvat velmi dlouho a obtíž může být pro obě strany nesnesitelná, takže člověk by raději měl v takovém případě na pomocný faktor „čas“ rovnou rezignovat.
Zdá se, že mnohem lepší nástroj ke „zdolání“ přenosu skýtá freudovská teorie neuróz. Závislost pacientů vysvětluje jako infantilně-sexuální nárok, který stojí na místě rozumného užívání sexuality. Stejnou výhodu poskytuje adlerovská teorie, která přenos vysvětluje jako infantilní úmysl získat moc, jako „tendenci pojistit se“. Obě teorie se tak dobře hodí na neurotickou mentalitu, že každý případ neurózy můžeme současně vysvětlit oběma teoriemi. Tato vlastně velice pozoruhodná skutečnost, kterou musí potvrdit každý, kdo je nezaujatý, může spočívat jen v okolnosti, že Freudova „infantilní erotika“ a Adlerova „tendence k moci“ jsou jedna a tatáž věc, přičemž můžeme úplně pominout boj názorů mezi freudovskou a adlerovskou školou. Je to prostě kus neovládnuté pudové povahy, kterou zprvu ani nelze ovládnout, jež se ve fenoménu přenosu objevuje. Archaické fantazijní formy, které se pozvolna dostávají k povrchu vědomí, jsou jen dalším důkazem této skutečnosti.
Můžeme se pokusit prostřednictvím obou teorií pacientovi objasnit, jak infantilní, nemožné a absurdní jsou jeho nároky – a on se možná dokonce uteče ke svému rozumu. Moje pacientka ovšem nebyla jediná, která to neudělala. Je pravda, že lékař s takovými teoriemi neztratí tvář a s větším či menším kusem lidskosti se z trapné situace vykroutí. Skutečně existují pacienti, u nichž se větší úsilí vynaložit nevyplácí (nebo se zdá nevyplácet); existují však také případy, kde takový postup znamená přímo nesmyslné poškození pacientovy duše. Pokud jde o mou studentku, cítil jsem nejasně něco podobného, a proto jsem se vzdal svých racionalistických pokusů a chtěl jsem – ostatně se špatně zakrývanou nedůvěrou – dát přírodě možnost, aby napravila (jak se mi zdálo) svou vlastní nesmyslnost. Jak už jsem se zmínil, poznal jsem při této příležitosti něco nesmírně důležitého, totiž existenci nevědomé autoregulace. Nevědomí si umí nejen „přát“, umí také vlastní přání zase zrušit. Tento pro integritu osobnosti nadmíru důležitý poznatek zůstane odepřen tomu, kdo setrvává na názoru, že tu jde pouze o infantilismus. Ten se na prahu tohoto poznání obrátí a řekne si: „Byl to přirozeně všechno nesmysl. Jsem duševně chorý fantasta, který by udělal nejlépe, kdyby nevědomí a vše, co s tím souvisí, pohřbil nebo hodil přes palubu.“ Pak uzná, že smysl toho, po čem tolik prahnul, byl pouhý infantilní nesmysl. Pochopí, že jeho žádostivost byla absurdní; naučí se toleranci vůči sobě a rezignaci. Co může dělat? Vrátí se před konflikt a – podle toho, jak to dokáže – regresivně obnoví svou ztracenou personu, nehledě na všechny naděje a očekávání, které kdysi vykvetly v přenosu. Tím se zmenší, omezí a stane se racionálnějším než dříve. Nedá se říci, že toto východisko by bylo pro všechny lidi eo ipso neštěstím, jelikož existuje příliš mnoho těch, jimž se vzhledem k jejich notorické nezpůsobilosti lépe daří v racionalistickém systému než ve svobodě. To patří k nejobtížnějším věcem. Kdo je toto východisko schopen dobře snášet, smí si říci s Faustem:
| Pozemský okruh sdostatek mi znám; k zásvětí zatarasen výhled nám. Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky, o lidech blouzně kdesi nad oblaky! Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet; zdatnému není němý tento svět. Nač by mu bylo ve věčnu se topit! Co poznává, to rukou může chopit. Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem; přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;*1 3 |
Toto řešení by bylo šťastné, kdyby se člověku opravdu podařilo setřást nevědomí do té míry, že by mu mohl odejmout také energii až k neúčinnosti. Podle zkušenosti se však dá nevědomí připravit o energii jen zčásti; ono působí stále, neboť obsahuje libido, a samo je dokonce zdrojem libida, z něhož k nám plynou psychické prvky. Bylo by tedy klamné domnívat se, že by se libido dalo nějakou magickou teorií nebo metodou s konečnou platností vyrvat z nevědomí, a tím je do jisté míry vyřadit. Této iluzi se můžeme oddávat nějaký čas, ale jednoho dne si budeme muset říci s Faustem:
| Teď vzduch tak nasák samým přízrakem, že vládnou nám, ať hnem se, kam hnem. Nechť jasně rozvážný nám svítí jas, noc ve zmatené snění vplete nás. Chcem z mladých niv si radost odnésti – Pták zakráká; co kráká? Neštěstí. Tak žijem, mlhou pověr zmateni: jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení; a zlekán, každý z nás je sám a sám. Zavrzla dvířka, nikdo nejde k nám.*2 4 |
Nikdo nemůže připravit nevědomí o účinnou sílu svévolně. V nejlepším případě se to dokážeme klamně domnívat. Je to tak, jak říká Goethe:
| Nechť mne ucho neslyšelo, srdce mnou se rozdunělo. Měnlivá, mám tvarů sto, pášu násilí a zlo.*3 5 |
Existuje jediná věc, která se může nevědomí účinně postavit, a to je nepochybná vnější nouze. (Kdo toho ví o nevědomí trochu více, rozpozná i za vnější nouzí tutéž tvář, která na něj předtím zírala zevnitř.) Vnitřní nouze se může proměnit ve vnější, a pokud trvá skutečná, nikoli předstíraná vnější nouze, bývá duševní problematika bez účinku. Proto radí Mefisto Faustovi, kterému jsou proti mysli „tupé kejkle“:
| Je zdarma připraven, lze bez kejklů i lékaře jej míti: jen do rolí si vyjdi ven a kopat začni tam a rýti, žij tělesně i duševně v co možná omezeném kruhu, ať nesmíšený pokrm jde ti k duhu; jak dobytče žij s dobytkem; a sám, ba sám hnoj pole, jež ti žně má dáti –*4 6 |
Jak je známo, „prosté žití“ se nedá předstírat, a proto takovým opičením nikdy nelze vykoupit bezproblémovost chudého a osudu odevzdaného života. Kdo má v sobě nikoli možnost, ale spíše potřebu takto žít, toho k tomu donutí jeho přirozenost a on zcela slepě projde kolem problému, o nějž tu jde a na nějž jeho chápavost nestačí. Je-li však schopen uvidět faustovský problém, uzavře se mu současně východisko „prostého žití“. Zajisté mu nikdo nebrání nastěhovat se do dvoupokojového bytu na venkově, přerývat zahradu a jíst syrové ředkve. Ale jeho duše se bude tomuto podvodu smát. Jen to, čím člověk skutečně je, má léčivou sílu.
Regresivní obnovení persony je životní možností jen tehdy, když člověk vděčí za kritický neúspěch svého života vlastní namyšlenosti. Zmenšením své osobnosti se vrací zpět k míře, kterou je schopen naplnit. Ve všech jiných případech je rezignace a sebeponížení vyhnutím, které je trvale udržitelné jen při neurotickém churavění. Z hlediska vědomí postiženého se jeho stav nejeví jako vyhýbání, ale spíš jako nemožnost se s problémem utkat. Obvykle stojí sám a na pomoc mu v naší dnešní kultuře přijde málo nebo nic; dokonce i psychologie mu zprvu nabídne jen reduktivní pojetí, a tím, že ještě zdůrazní archaický infantilní charakter oněch přechodných stavů, způsobí, že jsou pro něj nepřijatelné. Že by lékařská teorie také mohla sloužit tomu, aby lékař sám více či méně elegantně dokázal vytáhnout hlavu z oprátky, mu nedojde. Reduktivní teorie tak výborně přiléhá k podstatě neurózy proto, poněvadž poslouží lékaři samému.
Druhou možností by byla identifikace s kolektivní psýché. To by mělo stejný význam jako inflace, platí-li předpoklad inflace, avšak nyní povýšený na systém; člověk by se stal šťastným majitelem oné velké pravdy, kterou bylo třeba objevit, závěrečného poznání, jež znamená spásu národů. Toto zaměření ještě neznamená přímo velikášský blud, ale velikášský blud v mírnější podobě reformátorství, prorokování a mučednictví. Slabé povahy, jak to v takových případech často bývá, oplývají tím větší mírou ctižádosti, ješitnosti a špatně užívané naivity a jsou vystaveny nemalému nebezpečí, že tomuto pokušení podlehnou. Otevření přístupu ke kolektivní psýché znamená pro jedince obnovení života, lhostejno, pociťuje-li se toto obnovení jako cosi příjemného nebo nepříjemného. Člověk by si rád tento přístup podržel; jeden proto, že se tím zvýší jeho životní pocit, jiný proto, že se tím slibuje bohatý přírůstek jeho poznání, a třetí proto, že objevil klíč k proměně svého života. A proto všichni, kdož si nechtějí odříci hodnoty ukryté v kolektivní psýché, usilují nějakým způsobem udržet nově získané spojení s prazáklady života7. Jak se zdá, nejkratší cestou k tomu je identifikace, neboť rozpuštění persony v kolektivní psýché přímo vyzývá, aby se člověk s touto propastí snoubil a bez vzpomínek s ní splynul. Tento kus mystiky je každému lepšímu člověku vlastní, tak jako je každému vrozena „touha po matce“, jako ohlédnutí po prameni, z něhož jsme kdysi vzešli.
Jak jsem dříve podrobně ukázal, v regresivní touze, kterou Freud pojímá jako „infantilní fixaci“ nebo jako „incestní přání“, spočívá zvláštní hodnota a zvláštní nutnost, která se například v mýtech zdůrazňuje tím, že je to právě ten nejsilnější a nejlepší z národa, totiž jeho hrdina, kdo naplňuje regresivní touhu a záměrně se vydává v nebezpečí, že bude pohlcen monstrem mateřského prapůvodu. On je však hrdinou jen proto, že se nakonec pohltit nedá, ale monstrum přemůže, a to nikoli jednou, ale mnohokrát. Teprve z vítězství nad kolektivní psýché vyplyne pravá hodnota, dobytí pokladu, nepřemožitelné zbraně, magického prostředku záštity či jaké další kýžené hodnoty si ještě mýtus vymyslí. Kdo se tedy identifikuje s kolektivní psýché – myticky vyjádřeno: kdo se dá monstrem pohltit – a tak s ní splyne, ten sice také patří k pokladu, který hlídá drak, ale nanejvýš nedobrovolně a k vlastní obrovské škodě.
Kdo si je vědom směšnosti této identifikace, asi by neměl odvahu povýšit ji na princip. Ale nebezpečné na tom je, že tolika lidem chybí nutný humor anebo právě na tomto místě selže: zmocní se jich patos, jakési obtěžkání významem, které zabrání jakékoli účinné sebekritice. Nechci vcelku popírat existenci skutečných proroků, ale z opatrnosti bych raději každý jednotlivý případ nejdříve zpochybnil, neboť je příliš na pováženou, že by se člověk mohl snadno rozhodnout považovat proroka ihned za skutečného. Každý správný prorok se nejdříve mužně brání, je-li mu tato role nevědomě přisuzována. Když tedy obratem ruky povstane nějaký prorok, bylo by lépe pomyslet na ztrátu psychické rovnováhy.
Vedle možnosti stát se prorokem se nabízí ještě jiná, subtilnější a zdánlivě legitimnější slast, totiž stát se učedníkem proroka. To je pro většinu lidí přímo ideální technika. Její předností je: „odium dignitatis“, totiž nadlidský závazek (důstojnost) proroka se stane ještě sladším „odpočinkem nedůstojnosti“ (otium indignitatis), člověk je nehoden, skromně sedí u nohou „Mistra“ a má se na pozoru před vlastními myšlenkami. Z duševní lenosti se stává ctnost, člověk se může těšit z výsluní alespoň napůl božské bytosti. Archaismus a infantilismus nevědomé fantazie si zcela přijde na své, aniž ho to co stálo, neboť veškerá závaznost se odsouvá na „Mistra“. Tím, že ho zbožňuje, sám roste do výše a zdánlivě to ani nepozoruje, a co víc, člověk alespoň přijal – nikoli sám objevil – onu velkou pravdu z vlastních „Mistrových“ rukou. Učedníci se přirozeně vždy semknou, ne snad z lásky, ale z dobře pochopeného zájmu posílit se snadno ve vlastním přesvědčení vytvořením kolektivní shody.
To je tedy identifikace s kolektivní psýché, která se zdá být významně doporučeníhodnější; ten druhý má čest být prorokem, a tím má také nebezpečnou odpovědnost. Člověk sám je prostým učedníkem, ale tím přece jen spolusprávcem velkého pokladu, který „Mistr“ objevil. Člověk pociťuje celé důstojenství i tíhu takového úřadu a považuje to za nejvyšší povinnost a nutnost všechny jinak smýšlející urážet, verbovat prozelyty a lidstvu vůbec přinášet světlo – přesně jako by člověk sám byl prorokem. A jsou to právě tito lidé, kteří se skryli za zdánlivě skromnou personu, kdož se, nadutí identifikací s kolektivní psýché, náhle objevují na obrazovce světa. Jako je prorok praobrazem kolektivní psýché, je také praobrazem prorokův učedník.
V obou případech dochází díky kolektivnímu nevědomí k inflaci a samostatnost individuality velmi trpí. Ale protože zdaleka ne všechny individuality mají sílu k samostatnosti, je učednická fantazie snad ještě to nejlepší, čeho mohou dosáhnout. Požitky s tím spojené inflace jsou pak alespoň malým odškodněním za ztrátu duchovní svobody. Nesmíme také podceňovat to, že život skutečného nebo domnělého proroka je plný utrpení, zklamání a odříkání, takže zástup učedníků zpívající hosana má hodnotu kompenzace. Lidsky je to všechno tak pochopitelné, že by bylo s podivem, kdyby se z toho měl vyvozovat ještě nějaký další účel.
Zkratkou GW rozumíme Gesammelte Werke von C. G. Jung (Sebrané spisy C. G. Junga).
1 Adler, Über den nervösen Charakter, Wiesbaden 1912.
2 Srv. příklad takového případu v knize Über die Psychologie des Unbewußten (O psychologii nevědomí), GW 7, odst. 44 a násl.
*1 Přeložil Otokar Fischer.
3 Faust, 2. díl, 5. dějství, 4. scéna; česká citace: Faust, op. cit., str. 632.
*2 Přeložil Otokar Fischer.
4 Tamtéž, str. 630.
*3 Přeložil Otokar Fischer.
5 Tamtéž, str. 631.
*4 Přeložil Otokar Fischer.
6 Faust, 1. díl, 6. scéna; česká citace: Faust, op. cit., str. 176.
7 Chtěl bych tu připomenout jednu zajímavou Kantovu poznámku: ve svých Vorlesungen über Psychologie (Leipzig, 1889) poukazuje na „v poli temných představ ležící poklad, který tvoří propastnou hloubku lidských poznatků, již nemůžeme dosáhnout“. Tento poklad je, jak jsem zevrubně ukázal ve své knize Wandlungen und Symbole der Libido, nové vydání: Symbole der Wandlung, 1952, GW 5, (Výbor z díla C. G. Junga, sv. VII a sv. VIII) souhrn prapůvodních obrazů, do nichž je uloženo libido, nebo lépe řečeno které jsou sebeznázorněním libida.