Proces asimilace nevědomí vede k pozoruhodným jevům: jedni si tím budují nepominutelné, ba nepříjemně vystupňované sebevědomí nebo ješitnost, vědí všechno, jsou dokonale à jour, pokud jde o jejich nevědomí. Myslí si, že se zcela přesně vyznají ve všem, co se vynoří z nevědomí. Ať tak či onak, od hodiny k hodině přerůstají lékaři přes hlavu. Druzí jsou obsahy nevědomí přehlasováváni a utlačováni. Jejich sebevědomí slábne a sledují s rezignací všechno to mimořádné, co nevědomí produkuje. První přejímají v přemíře sebevědomí za své nevědomí odpovědnost, která sahá příliš daleko a přesahuje veškeré skutečné možnosti. Druzí nakonec odmítají jakoukoli vlastní odpovědnost v tísnivém poznání, že já je bezmocné vůči osudu vládnoucímu skrze nevědomí.
Když se teď analyticky přesněji podíváme na oba způsoby reagování, shledáme, že za optimistickým sebevědomím prvních spočívá stejně hluboká, nebo lépe řečeno ještě hlubší bezmocnost, vůči níž se vědomý optimismus vyjímá jako nevydařená kompenzace. Za pesimistickou rezignací druhých se skrývá vzdorovitá vůle k moci, která co do sebejistoty mnohonásobně převyšuje vědomý optimismus prvních.
Těmito dvěma způsoby reagování jsem označil jen dva hrubé extrémy. Jemnější rozlišování by skutečnost postihlo lépe. Jak už jsem jednou řekl, zneužívá každý analyzand nově získané poznatky nevědomě, především ve smyslu svého abnormního neurotického postoje, pokud se hned v počátečním stadiu neosvobodil od svých symptomů do té míry, aby se bez terapie mohl obejít. Velmi podstatným faktorem je přitom okolnost, že v tomto stadiu se všechno chápe ještě na rovině objektové, to znamená bez oddělení imaga od objektu, totiž s přímým vztahem k objektu. Kdo tedy má ty „druhé“ za znamenitý objekt, ten ze všeho, co v této části analýzy nabral na sebevědomí, vyvodí závěr: „Tak tedy – takoví jsou ti druzí!“ Bude tudíž cítit povinnost, podle toho, je-li tolerantní nebo netolerantní, otevřít světu oči. Ten druhý však, který se spíš cítí jako objekt svých bližních než jako jejich subjekt, se nechá tímto poznáním zatížit a podle toho klesne dolů. (Neberu samozřejmě v úvahu ony početné povrchnější povahy, které tyto problémy prožívají jen v náznaku.) V obou případech dochází k posílení vztahu k objektu, v prvním případě v aktivním smyslu, v druhém v reaktivním. Nastává zřetelné posílení kolektivního momentu. První rozšíří sféru svého jednání, druhý svého zakoušení.
Adler používal výraz „bohorovnost“, „podobání se Bohu“ (Gottähnlichkeit), aby označil jisté základní rysy neurotické psychologie moci. Když zde rovněž použiji pojem pocházející z Fausta, dělám to spíš ve smyslu onoho slavného místa, kde Mefisto píše1 žákovi do památníku a pak si k tomu pro sebe poznamená:
| Té staré rady dbej a tetky zmije v ráji, z tvé bohorovnosti se jednou dech ti ztají.*1 1a |
Bohorovnost se vztahuje, jak je vidět, na vědění, na rozpoznání dobra a zla. Analýza a uvědomování nevědomých obsahů s sebou přinášejí to, že vzniká jistá mocnější tolerance, jejímž prostřednictvím mohou být akceptována i relativně těžko stravitelná sousta z nevědomé charakterologie. Tato tolerance vypadá velmi „mocně“ a moudře a často není nic než hezké gesto, které ovšem s sebou nese všelijaké konsekvence, neboť jde o spojení dvou sfér, které předtím byly úzkostlivě udržovány v odloučení. Po překonání nikoli nepodstatných odporů se sjednocení protikladných párů podařilo, přinejmenším v představě. Plnější vhled a okolnost, že dříve rozdělené stojí vedle sebe, a tím vyjádřené zdánlivé překonání morálního konfliktu, vedou k pocitu převahy, a to se jistě dá vyjádřit „bohorovností“. Totéž stavění dobra i zla do jedné řady však může u jiného temperamentu mít také jiný účinek. Jedinec nemusí nutně v pocitu nadčlověčenství vážit v rukou misky dobra a zla, ale může se také cítit jako bezradný objekt mezi kladivem a kovadlinou, ne nutně jako Héraklés na rozcestí, ale spíš jako loď bez kormidla mezi Skyllou a Charybdou. A protože se, aniž by to věděl, nalézá ve velkém a prastarém konfliktu lidstva a zažívá v utrpení souvislost věčných principů, může se vnímat jako Prométheus připoutaný na Kavkaze nebo jako ukřižovaný. To by byla bohorovnost v utrpení. Bohorovnost ovšem není vědecký pojem, i když tento výraz výstižně označuje psychologickou skutečnost. Nepředstavuji si také, že by každý čtenář hned chápal zvláštní rozpoložení ducha při „bohorovnosti“. Na to je ten výraz příliš beletristický. Udělám tedy lépe, když stav, který se tím rozumí, opíši ještě jinak: vhledy, které analyzand získá, mu zpravidla ukáží mnohé, co mu bylo dosud nevědomé. Přirozeně použije své poznatky také na své okolí a vidí leccos (nebo si myslí, že vidí), co pro něj bylo dosud neviditelné. Jestliže mu poznatky byly užitečné, rád předpokládá, že by byly užitečné také pro ostatní. Tím se snadno stane osobivým, možná v nejlepším úmyslu, ale pro ostatní je to nevítané. Má pocit, že má v ruce klíč, který otevírá mnohé dveře, a možná dokonce všechny dveře. „Psychoanalýza“ sama si naivně není vědoma svých hranic, což je zřetelně patrné ze způsobu, jak například ohledává umělecká díla.
Poněvadž lidskou povahu netvoří pouze světlo, ale také nemálo stínu, jsou vhledy, k nimž se dospívá v praktické analýze, často poněkud trapné, o to trapnější, jestliže člověk předtím (jak se zpravidla stává) přistoupil na pravý opak. Existují lidé, kteří si nové vhledy berou příliš k srdci, dokonce přespříliš, a přitom zapomínají, že nejsou jediní, kdo mají stínové stránky. Dají se nadmíru deprimovat a mají potom sklon všechno na sobě zpochybňovat a už nic nepovažovat za pravé. Proto existují dokonce vynikající analytici s velmi dobrými myšlenkami, kteří publicisticky nikdy nevystoupí, protože duševní problém, který spatřují, je svou velikostí tak zahlcuje, že se jim zdá skoro nemožné vědecky ho uchopit. Tak jako u jednoho optimismus vede k přepjatosti, druhý se kvůli svému pesimismu stane příliš úzkostlivým a malomyslným. Asi v takových formách se tento veliký konflikt objeví, když se redukuje na menší měřítko. Avšak i v těchto malých proporcích není nesnadné rozpoznat to podstatné: vypínavost jednoho a malomyslnost druhého mají jedno společné, totiž nejistotu, pokud jde o jejich hranice. Jeden se příliš vypíná, druhý se příliš umenšuje. Jejich individuální hranice jsou jaksi rozmazané. Uvážíme-li nyní, že v důsledku duševní kompenzace stojí velká pokora v největší blízkosti pýchy a že „pýcha vždy předchází pád“, snadno za domýšlivostí objevíme také rysy úzkostného pocitu méněcennosti. Ano, dokonce zřetelně vidíme, jak nejistota žene přepjatého člověka, aby mu vychvalovala jeho pravdy, které se mu nezdají příliš jisté, a získávala mu přívržence. Následovníci pak zajistí hodnotu a spolehlivost jeho přesvědčení. Člověk s přemírou vědomostí se necítí tak dobře, aby to byl schopen sám vydržet; v podstatě se tím cítí odstaven a tajný strach, že s tím zůstane sám, ho vede k tomu, aby všude uplatňoval své názory a výklady, to proto, aby tím byl chráněn před zkreslujícími pochybnostmi.
Malomyslný naopak! Čím více se stahuje do ústraní a schovává se, tím více v něm roste tajný nárok na porozumění a uznání. I když o své méněcennosti hovoří, v podstatě na ni nevěří. Zevnitř v něm vzniká vzdorné přesvědčení o vlastní nepoznané hodnotě, a proto se také stává citlivým vůči sebenepatrnějšímu znevažování a vždy staví na odiv výraz člověka nepochopeného a ve svých oprávněných nárocích zneuznaného. Tím si vytváří chorobnou hrdost a příslušnou nespokojenost, již by ani za nic na světě nechtěl mít, ale kterou jeho okolí o to více zakouší.
Oba jsou zároveň příliš malí a příliš velcí; jejich individální střední míra, která už i předtím nebyla úplně jistá, se teď rozkolísala ještě víc. Zní to skoro groteskně, když tento stav označíme za „bohorovnost“. Ale protože oba překračují své lidské proporce, jeden zde a druhý onde, jsou poněkud „nadlidští“, obrazně řečeno „bohorovní“. Pokud bychom nechtěli použít této metafory, navrhoval bych, abychom mluvili o psychické inflaci. Tento pojem se mi zdá přiléhavý potud, že dotyčný stav znamená rozšíření osobnosti překračující individuální hranice, jedním slovem nabubřelost. V tomto stavu vyplní člověk prostor, který by jinak naplnit nemohl. To lze udělat jen tehdy, když si člověk přivlastní obsahy a vlastnosti, které by jako takové měly platit a spočívat vně našich hranic. Co leží mimo nás, patří buď někomu jinému, nebo všem, nebo vůbec nikomu. Protože psychická inflace v žádném případě není jev, který je vytvářen pouze analýzou, ale stejně často se vyskytuje také v běžném životě, mohli bychom ji zkoumat i na jiných případech. Docela obvyklý případ je nehumorná identita mnoha mužů s jejich zaměstnáním nebo jejich titulem. Můj úřad je zajisté činností příslušející mně, zároveň je to však kolektivní faktor, který historicky vznikl ze spolupůsobení mnohých a jehož důstojnost vděčí za svou existenci jen kolektivnímu souhlasu. Když se tedy identifikuji se svým úřadem nebo titulem, tak se chovám, jako bych sám byl celým tím komplexním sociálním faktorem, který představuje úřad, jako bych nebyl jen nositelem úřadu, nýbrž současně ztělesňoval také souhlas společnosti. Tím jsem se neobyčejně rozšířil a usurpoval vlastnosti, které nikterak nejsou ve mně, ale mimo mne. L’Etat – c’est moi (stát jsem já) je pro tyto lidi to pravé motto.
U inflace způsobené poznatky jde o něco v zásadě podobného, ale psychologicky subtilnějšího. Nezpůsobuje ji důstojnost úřadu; příčinou této inflace jsou významné fantazie. Co tím míním, vyložím na praktickém příkladě: vyberu tu případ duševně nemocného, kterého jsem znal osobně a o němž se v jedné publikaci zmiňuje Maeder1b. Případ se vyznačuje inflací vysokého stupně. (U duševně nemocných lze totiž pozorovat všechny ty fenomény, jež se u normálního člověka vyskytují jen v náznaku, v hrubším a zvětšeném měřítku2.) Nemocný trpěl paranoidní demencí s velikášským bludem. Byl v „telefonickém“ spojení s Matkou Boží a podobnými velikány. Ve své lidské skutečnosti byl kdysi nepovedeným zámečnickým učněm, který asi v devatenácti letech nevyléčitelně duševně onemocněl. Také nebyl nikdy obdařen dary ducha. Avšak objevil mezi jiným velkolepou ideu, že svět je jeho obrázková kniha, v níž si může podle libosti listovat. Důkaz pro to je velmi jednoduchý: stačí mu jen se obrátit a uvidí novou stránku.
To je Schopenhauerův svět jako vůle a představa v nelíčené primitivní názornosti. V podstatě vzato otřesná myšlenka pocházející z největších světových dálek a odloučenosti, ale vyjádřena tak naivně a jednoduše, že člověk je zpočátku schopen smát se její grotesknosti. A přece toto primitivní nazírání tvoří základ Schopenhauerovy vize světa jako to nejpodstatnější. Kdo není ani geniální ani potřeštěný, nemůže se nikdy do té míry uvolnit ze zapředenosti do skutečnosti světa, aby dokázal uvidět svět jako svůj obraz. Podařilo se nemocnému rozvinout nebo vybudovat takovou představu? Anebo mu spadla do klína? Nebo jí on nakonec úplně propadl? Jeho chorobný rozklad a inflace dokazují, že jde o třetí možnost. On už nemyslí a nemluví, nýbrž Ono to myslí a mluví v něm, proto slyší hlasy. Rozdíl mezi Schopenhauerem a jím je v tom, že u něho se představa zastavila ve stadiu pouhého spontánního růstu, zatímco Schopenhauer tutéž představu abstrahoval a vyjádřil v obecně platné řeči. A tím ji z její podzemní počátečnosti pozvedl na denní světlo kolektivního vědomí. Bylo by zcela nesprávné předpokládat, že představa nemocného má osobní charakter a hodnotu nebo je něčím, co k němu patří. To by potom byl filosofem. Ale geniální filosof je jen ten, komu se podařilo primitivní a pouze přírodní vizi povýšit na abstraktní ideu a obecné dobro. Teprve tento výkon je jeho osobní hodnota, kterou si smí přiznat, aniž tím propadl inflaci. Ale představa nemocného je hodnota neosobní, přírodně rostlá, proti níž se nemocný nedokázal bránit, která ho dokonce pohltila a „vyšinula“ k ještě většímu odcizení světu. Nepochybná velikost představy ho nafoukla do chorobných rozměrů, místo aby on se ideje zmocnil a rozvinul ji ve filosofický světový názor. Osobní hodnota spočívá tedy ve filosofickém výkonu, nikoli však v primární vizi. Také u filosofa tato vize prostě vznikla, a to z obecného všelidského jmění, na němž má v principu každý podíl. Zlatá jablka pocházejí ze stejného stromu, ať je češe slaboduchý zámečnický učeň nebo nějaký Schopenhauer.
Tento příklad nás poučí ještě o dalším, totiž že nadosobní psychické obsahy nejsou pouhé indiferentní nebo mrtvé materiály, které by se daly libovolně přivlastnit. Mnohem spíš jde o živoucí veličiny, které působí na vědomí atraktivně. V identifikaci s úřadem a titulem je dokonce cosi svůdného, a proto také mnoho mužů není ničím jiným než hodnostmi, které jim společnost přiřkla. Bylo by marné za touto slupkou hledat osobnost. Za velkou okázalostí bychom našli jen ubohého človíčka. A proto je úřad (nebo ať už je tou vnější slupkou cokoli) tak svůdný: protože je lacinou kompenzací osobních nedostatků.
Ale nejsou to jen vnější přitažlivé věci, jako úřady, tituly a jiné sociální role, které způsobují inflace. To by byly jen vnější neosobní veličiny ve společnosti, v kolektivním vědomí. Ale jak existuje vně individua společnost, tak existuje vně naší osobní psýché i psýché kolektivní, kolektivní nevědomí, které v sobě skrývá právě tak přitažlivé veličiny, jak ukazuje výše uvedený příklad. Tak jako je v prvním případě někdo svou hodností vržen do světa („Messieurs, à présent je suis Roy“. Pánové, nyní jsem králem já.), může odtud právě tak náhle zmizet, a to tehdy, když se mu podařilo uvidět jeden z oněch velkých obrazů, které dávají světu novou tvář. Jde tu o ony kouzelné „représentations collectives“, které jsou podstatou amerického „sloganu“, hesla a na nejvyšším stupni poetického a religiózního jazyka. Vzpomínám si na jednoho duševně chorého, který nebyl básníkem ani člověkem jinak významným. Byla to jen poněkud tichá povaha, trochu blouznivě založený mladík. Zamiloval se do dívky, a jak už se tak stává, neubezpečil se dostatečně, zda jeho city opětuje. Jeho primitivní „participation mystique“ ho bez dalšího vedla k předpokladu, že ona je samozřejmě uchvácena stejně jako on, což se na hlubších stupních lidské psychologie většinou děje. Vybudoval si tedy blouznivou fantazii lásky, která se ovšem rozbila hned po zjištění, že děvče o něm nechtělo ani slyšet. Zoufal si do té míry, že šel rovnou k řece, aby se utopil. Byla pozdní noc a z temné hladiny zazářily hvězdy. Zdálo se mu, že hvězdy plynou po proudu ve dvojicích, a zmocnil se ho nádherný pocit. Zapomněl na svůj sebevražedný úmysl a fascinován zíral na tu zvláštní, sladkou podívanou. A znenáhla pozoroval, že každá hvězda je tvář, že ty dvojice byli milenci, kteří v objetí snili a plynuli kolem. Tu mu svitlo a dospěl ke zcela novému náhledu: všechno se proměnilo, i jeho osud, zklamání i láska od něho odpadly, vzpomínka na děvče byla vzdálená a lhostejná; zato dostal slib neslýchaného bohatství – to cítil zřetelně. Už věděl, že v nedaleké hvězdárně ho v skrytu očekává obrovský poklad. A tak se stalo, že byl ve čtyři hodiny ráno zatčen, když se pokoušel do hvězdárny vloupat.
Co se mu stalo? Ta nebohá hlava spatřila obraz z Danteho, jehož krásu, vyjádřenou veršem, by snad nikdy nedokázala pochopit. Ale on jej uviděl, a to ho proměnilo. Co ještě nedávno bylo největší bolestí, leželo teď v dáli; ve chvíli, kdy vstoupil na „Proserpinin práh“, otevřel se mu nový, netušený svět hvězd, které sledují svou tichou dráhu, vzdáleny tomuto slzavému údolí. Tušení neslýchaného bohatství – a kdo by to v hloubi duše nechápal? – mu přišlo jako zjevení. Na jeho nebohou písařskou hlavu toho bylo příliš. Neutopil se v řece, ale ve věčném obraze, jehož krása tím také vyhasla.
Jeden člověk může zmizet v sociální roli, jiný ve vnitřní vizi, a tím jsou pro své okolí ztraceni. Leckteré nepochopitelné změny osobnosti, jako náhlá obrácení nebo jiné dalekosáhlé změny smýšlení, spočívají v přitažlivosti kolektivního obrazu3, což může, jak ukazuje výše uvedený příklad, způsobit inflaci tak vysokého stupně, že se osobnost zcela rozloží. Toto rozložení je duševní onemocnění, buďto přechodné, nebo trvalé povahy, „rozštěpení duše“ neboli „schizofrenie“ (Bleuler4). Chorobná inflace spočívá přirozeně ve většinou vrozené slabosti osobnosti vůči autonomii obsahů kolektivního nevědomí.
Pravdě se asi nejvíce přiblížíme, když si představíme, že naše vědomá a osobní psýché spočívá na širokém základě zděděné a obecné duševní dispozice, která jako taková je nevědomá, a že naše osobní psýché se ke kolektivní psýché má asi jako individuum vůči společnosti.
Ale jako individuum není jen jedinečná a oddělená bytost, nýbrž také bytost sociální, tak i lidská psýché není jen jednotlivý a zcela individuální fenomén, nýbrž také fenomén kolektivní. A jako jsou jisté sociální funkce nebo pudy protikladné zájmům jednotlivých individuí, tak má i lidská duše jisté funkce nebo tendence, které jsou pro svou kolektivní povahu protikladné individuálním potřebám. Tato skutečnost pramení z toho, že každému člověku je vrozen vysoce diferencovaný mozek, který mu skýtá možnost bohatě duševně fungovat, což ontogeneticky ani nezdědil, ani nevyvinul. A v míře, v jaké jsou lidské mozky rovnoměrně diferencovány, je také duševní funkce, která je tím umožněna, kolektivní a univerzální. Tato okolnost například vysvětluje, proč se v nevědomí nejvzdálenějších národů a ras projevuje zcela pozoruhodná shoda, která se mimo jiné ukazuje na již mnohokrát konstatované skutečnosti, že autochtonní formy a motivy mýtů se zcela mimořádně shodují. Z univerzální podobnosti mozků vyplývá univerzální možnost stejné duševní funkce. Tato funkce je kolektivní psýché. Jestliže existují příslušné diferenciace odpovídající rase, kmeni, nebo dokonce rodině, tak také existuje za úrovní „univerzální“ kolektivní psýché kolektivní psýché omezená na rasu, kmen nebo rodinu. Kolektivní psýché, řečeno s P. Janetem5, zahrnuje „parties inférieures“ (nižší části) psychických funkcí, ten podíl individuální psýché, který je pevně zakotvený, odvíjí se takřka automaticky, je nedílně zděděný a všudypřítomný, tedy nadosobní a neosobní. Vědomí a osobní nevědomí zahrnují „parties supérieures“ (vyšší části) psychických funkcí, onen podíl, který jsme ontogeneticky získali a rozvinuli. Jednotlivec, který ke svému ontogeneticky získanému vlastnictví připojí a priori a nevědomě získanou kolektivní psýché tak, jako by byla součástí tohoto vlastnictví, rozšiřuje neoprávněným způsobem rozsah osobnosti s odpovídajícími následky. Pokud totiž kolektivní psýché tvoří „nižší části“ psychických funkcí, a tím to, co je každé osobnosti podřízeno jako základ, zatěžuje a znehodnocuje osobnost, což se projevuje inflací buď v onom potlačení sebevědomí, anebo v nevědomém stupňovaném zdůrazňování já až k chorobné vůli k moci.
Tím, že se analýzou stává osobní nevědomí vědomým, uvědomí si jedinec věci, které si u jiných už zpravidla uvědomoval, jen u sebe samého nikoli. Poznáním se stává méně jedinečným, stává se kolektivnějším. Toto zkolektivnění nemá jen špatnou, ale někdy i dobrou stránku. Existují také lidé, kteří vytěsňují své dobré vlastnosti a vědomě a v celé šíři dají průchod svým infantilním přáním. Zrušení osobních vytěsnění nejdříve převede čistě osobní obsahy do vědomí, ale na nich už lpí kolektivní prvky nevědomí, obecně se vyskytující pudy, kvality a ideje (obrazy), také všechny „statistické“ dílčí položky průměrné ctnosti a průměrné neřesti: „Každý má v sobě něco ze zločince, z génia a ze světce,“ jak se říkává. Tak nakonec vznikne živoucí obraz, který zahrnuje takřka všechno, co se pohybuje na černobílé šachovnici světa, dobré stejně jako zlé, krásné stejně jako ošklivé. Pozvolna se tak připravuje podobnost se světem, kterou mnohé povahy pociťují jako velmi pozitivní, podobnost, jež v daném případě znamená i rozhodující moment v léčbě neurózy. Viděl jsem několik pacientů, jimž se v tomto stavu poprvé v životě podařilo vzbudit lásku a sami dokázali lásku pocítit, nebo se v jiném vztahu dokázali odvážit skoku do nejistoty, který je zapředl do osudu jim přiléhavého. Viděl jsem nemálo takových, kteří považovali tento stav za definitivní a dlouhé roky prodlévali v jakési činorodé euforii. Často jsem slyšel, jak se takové případy vynášejí jako výsledek analytické terapie. Musím proto říci, že ony případy, které patří k těm euforickým a podnikavým, trpí do té míry nedostatečným odlišením od světa, že je nikdo nemůže považovat za vskutku vyléčené. Můj názor je, že jsou vyléčeni i nevyléčeni stejnou měrou. Měl jsem příležitost sledovat takové pacienty na jejich životní cestě a musím přiznat, že často měli symptomy nepřizpůsobenosti, a pokud setrvávali na této linii, vznikla pozvolna i ona sterilita a monotonie, která je charakteristická pro všechny ty, kteří „přišli o já“. Přirozeně zde znovu mluvím jen o hraničních případech, nikoli o těch méně přínosných, normálních a průměrných lidech, pro něž jsou otázky přizpůsobení spíše věc technická než problémová. Kdybych byl více terapeut než badatel, nemohl bych se přirozeně bránit jistému optimismu v posuzování, poněvadž by můj pohled spočíval jen na počtu uzdravených. Ale moje svědomí badatele se neohlíží na počet, nýbrž na kvalitu lidí. Příroda je totiž aristokratická a jeden hodnotný člověk vyváží deset jiných. Sledoval jsem hodnotné lidi a na nich jsem poznal dvojznačnost výsledku čistě osobní analýzy, a navíc důvody této dvojznačnosti.
Když omylem zařadíme kolektivní psýché prostřednictvím asimilace nevědomí do inventáře osobních psychických funkcí, rozpustí se osobnost do dvojic protikladů. Vedle toho, o čem jsem teď hovořil, jsou právě v neuróze, kde existuje tak nadmíru zřetelná dvojice protikladů velikášský blud – pocit méněcennosti, ještě mnohé další protikladné páry, z nichž chci zdůraznit jen specifickou dvojici morálních protikladů, totiž dobro a zlo. Kolektivní psýché obsahuje ctnosti a neřesti stejně jako všechno ostatní. Někdo si přičítá kolektivní ctnost jako osobní zásluhu, jiný si klade kolektivní neřest za osobní vinu. Obojí je stejně iluzorní jako velikost a méněcennost, neboť domnělé ctnosti stejně jako domnělé špatnosti jsou prostě jen v kolektivní psýché obsažené páry morálních protikladů, které se staly citelnými nebo se uměle dostaly do vědomí. A že jsou tyto páry protikladů obsaženy v kolektivní psýché, ukazuje příklad primitivů, u nichž někteří pozorovatelé vyzvedávají jejich vrcholnou ctnostnost, zatímco druzí referují, že mají právě z téhož kmene ty nejhorší dojmy. Pro primitiva, jehož osobní diferencovanost je v začátcích, je pravdou obojí, jeho psýché je v podstatě kolektivní, a proto z větší části nevědomá. On je ještě více či méně identický s kolektivní psýché, a proto má bez osobního přispění a bez vnitřního rozporu kolektivní ctnosti i neřesti. Rozpor se ukáže teprve poté, co nastoupí osobní vývoj psýché a racio pozná neslučitelnou povahu protikladů. Následkem tohoto poznání je zápas o vytěsnění. Člověk chce být dobrý, a tak tedy musí to zlé vytěsnit. A tím také končí ráj kolektivní psýché. Vytěsnění kolektivní psýché bylo prostě pro rozvoj osobnosti nutností. Osobnostní vývoj primitiva, nebo lépe řečeno vývoj persony, je otázkou magické prestiže. Příkladem je postava medicinmana nebo náčelníka. Oba se odlišují výlučností své výzdoby a způsobu života, tedy odznakem své role. Zvláštností vnějšího znaku se dosahuje ohraničení individua, ovládáním zvláštních rituálních tajemství se odlišení ještě zdůrazní. Takovými a podobnými prostředky vytváří primitiv kolem sebe obal, který můžeme označit jako personu (masku). Jak známo, u primitivů existují také skutečné masky, které například při totemových slavnostech slouží k vyvýšení osobnosti nebo její proměně. Tím se vyznamenané individuum zdánlivě odtrhne od sféry kolektivní psýché a v míře, v níž se mu podaří identifikovat se se svou personou, se pak také odtrhne skutečně. Toto odtržení znamená magickou prestiž. Dalo by se přirozeně snadno tvrdit, že hnacím motivem tohoto vývoje je mocenský úmysl. Zapomíná se však na to, že vytváření prestiže je vždy kolektivní výsledek kompromisu, tj. patří k tomu, že jeden prestiž chce mít a že existuje publikum, které hledá někoho, komu se prestiž může dát. Při tomto stavu věcí by tedy nebylo správné prohlašovat, že někdo si z individuálního mocenského úmyslu prestiž získává: je to mnohem spíše zcela kolektivní záležitost. Vzhledem k tomu, že societa vcelku vyžaduje magicky působící postavu, použije této potřeby mocenského vlivu u jedince a ochoty se podrobit u mnohých jako prostředku a způsobí, že dojde k uskutečnění osobní prestiže. A to je fenomén, jak ukazují dějiny politických počátků, který má nejvyšší význam pro pospolitý život národů.
Vzhledem k osobní prestiži, kterou stěží můžeme přeceňovat, znamená možnost regresivního rozpuštění v kolektivní psýché nebezpečí nejen pro vyznamenané individuum, ale i pro jeho následovníky. K takové možnosti dochází nejspíše tehdy, je-li dosaženo cíle prestiže, totiž obecného uznání, čímž se z osoby stává kolektivní pravda. To je vždycky začátek konce. Vybudování prestiže není opravdovým výkonem jen pro vyznamenané individuum, ale také pro jeho klan. Jeden se vyznamenává svými činy, mnozí se vyznamenávají rezignací na moc. Dokud je tento postoj nutno vybojovávat a udržovat proti nepřátelským vlivům, zůstává to pozitivním výkonem: jakmile však překážky přestanou existovat a dosáhlo se obecné platnosti, ztrácí prestiž svou pozitivní hodnotu a stává se z ní zpravidla caput mortuum. Pak nastoupí schizmatický pohyb a proces začne znovu od začátku.
Protože pro život společenství je osobnost nadmíru důležitá, je pociťováno všechno, co by její vývoj mohlo ohrozit, jako nebezpečí. Ale největším nebezpečím je předčasné rozpuštění prestiže způsobené vpádem kolektivní psýché. Bezpodmínečné zachování utajení je jedním z nejprimitivnějších prostředků, jak se vystříhat tohoto nebezpečí. Kolektivní myšlení a cítění a kolektivní výkon jsou relativně snadné ve srovnání s individuální funkcí a výkonem, a proto stále trvá velké pokušení postavit na místo diferenciace osobnosti kolektivní funkci. Zploštěním a konečným rozpuštěním osobnosti, vydělené a chráněné magickou prestiží, v kolektivní psýché (Petrovo zapření Krista) dochází u jednotlivce ke „ztrátě duše“, protože byl opomenut důležitý výkon, nebo byl tento opět zmařen. Proto jsou za porušení tabu drakonické tresty, které plně odpovídají důležitosti situace. Dokud posuzujeme tyto věci pouze kauzálně jako historické přežitky metastáz incestního tabu6, v žádném případě nepochopíme, k čemu by byla všechna tato opatření dobrá. Ale jestliže se na problém podíváme z finálního hlediska, objasní se mnohé z toho, co dříve tonulo v temnotách.
Bezpodmínečný požadavek pro vývoj osobnosti je tedy přísné odlišení od kolektivní psýché, neboť každé nedostatečné odlišení způsobí okamžité rozplynutí individuálního v kolektivním. Existuje nebezpečí, že při analýze nevědomí se kolektivní psýché sloučí s osobní, a to vede k výše zmíněným, neradostným následkům. Buď tyto důsledky škodí životnímu pocitu pacienta, nebo jeho bližním, má-li pacient nějaký vliv na své okolí. Ve své identitě s kolektivní psýché se totiž nepochybně pokusí vnutit nároky svého nevědomí druhým, neboť identita s kolektivní psýché přináší pocit obecné platnosti („bohorovnost“), která se přes jinou, osobní psýché bližního prostě přenese. (Pocit obecné platnosti přirozeně pochází z univerzálnosti kolektivní psýché.) Kolektivní postoj samozřejmě u druhého předpokládá tutéž kolektivní psýché. To ovšem znamená bezohledně odhlédnout od individuálních rozdílů, stejně jako od rozdílů obecnějších, které dokonce existují i v kolektivní psýché, například rozdíly rasové7. Odhlédnutí od individuálního znamená potlačení jedince, čímž se ve společnosti vymýtí element diferenciace. Tímto elementem diferenciace je individuum. Všechny nejvyšší výkony, pokud jde o ctnosti stejně jako nejhorší skutky, jsou individuální. Čím je společenství větší a čím víc se konzervativními předsudky podporuje sumace kolektivních faktorů, která je vlastní každé velké společnosti, v neprospěch toho, co je individuální, tím více se individuum morálně a duchovně ničí a tím se také ucpe jediný pramen mravního a duchovního pokroku společenství. Tím vzkvétá přirozeně jen společenství a u jedince vše, co je kolektivní. Všechno individuální na jedinci je však odsouzeno k zániku, tj. k vytěsnění. Tím se individuální dostává do nevědomí a proměňuje se tam zákonitě v to, co je principiálně špatné, destruktivní a anarchistické, což se sice u jednotlivých prorocky založených individuí sociálně projevuje pozoruhodně ostudnými skutky (královraždy apod.), ale u ostatních zůstává v pozadí a projevuje se jen nepřímo v nevyhnutelném mravním úpadku společenství. Je zjevným faktem, že mravnost společenství jako celku je v obráceném poměru k jeho velikosti, neboť čím více individuí se nahromadí, tím více se smazávají individuální faktory a tím také mravnost, jež zcela spočívá na mravním cítění a na svobodě individua, která je k tomu nezbytná. Proto každý jedinec, je-li ve společenství, je v určitém smyslu nevědomě horší člověk, než kdyby jednal sám za sebe; společenství ho nese a do té míry je zbaven osobní odpovědnosti. Velké společenství složené ze samých znamenitých lidí se ve své morálce a inteligenci podobá velkému, hloupému a násilnickému zvířeti. Čím jsou organizace větší, tím nevyhnutelnější je jejich nemorálnost a slepá hloupost. (Senatores boni viri, senatus mala bestia. Senátoři jsou dobří muži, senát zlá šelma.) Jakmile tedy společenství u svých jednotlivých stoupenců automaticky zdůrazňuje kolektivní kvality, oceňuje tím veškerou prostřednost, všechno, co se chystá vegetovat lacino a nezodpovědně. Individualita je tak nevyhnutně tlačena ke zdi. Tento proces začíná ve škole, pokračuje na univerzitě a ovládá všechno, v čem má stát prsty. Čím menší je společenské těleso, tím větší je záruka individuality jeho členů, tím větší je jejich relativní svoboda, a tedy i možnost vědomé odpovědnosti. Bez svobody nemůže mravnost existovat. Náš obdiv vůči velkým organizacím mizí, když si uvědomíme onu druhou stránku zázraku, totiž děsivé nahromadění a zdůraznění vší lidské primitivnosti a nevyhnutelnou zkázu individuality člověka ve prospěch monstra, jímž je prostě každá velká organizace. Dnešní člověk, který víceméně odpovídá morálnímu ideálu kolektivu, si ze svého srdce udělal doupě vrahů. To není z analýzy jeho nevědomí vůbec těžké prokázat, i když on sám tím není nijak narušen. A pokud je normálně „vpraven8“ do svého okolí, nebude mu ani sebevětší zlořád jeho společnosti vadit, pokud jen většina jeho bližních věří ve vysokou mravnost své společenské organizace. A totéž, co jsem nyní řekl o vlivu společenství na individuum, platí také o vlivu kolektivního nevědomí na individuální psýché. Jak vyplývá z mých příkladů, je tento druhý vliv právě tak málo zřetelný, jako ten první zřetelný je. A proto není divu, že člověk ony vnitřní vlivy považuje za nepochopitelné, a lidi, kterým se něco takového stává, označuje za patologické podivíny, ne-li dokonce za blázny. Byl-li náhodou skutečný génius, pozná teprve další nebo až po ní následující generace. Jako se nám zdá samozřejmé, že se jeden utápí ve své důstojnosti, tak se nám zdá zcela nepochopitelný člověk, který hledá něco jiného, než po čem baží většina, a který se v tomto jiném stále ztrácí. Chtělo by se oběma popřát humor, onu podle Schopenhauera vpravdě „božskou“ vlastnost, která jediná člověku umožňuje, aby svou duši udržel svobodnou.
Kolektivní pudy a základní formy lidského myšlení a cítění, které analýza nevědomí rozpoznala jako účinné, jsou pro vědomou osobnost výdobytkem, který nemůže přijmout, aniž se sama podstatně narušila. Proto je při praktické léčbě nanejvýš důležité mít na paměti integritu osobnosti. Když je totiž kolektivní psýché chápána jako osobní příslušenství individua, svádí to nebo zatěžuje osobnost, kterou lze těžko ovládnout. Je proto nanejvýš žádoucí jasně rozlišovat mezi obsahy osobními a obsahy kolektivní psýché. Ale toto rozlišování není právě snadné, protože to osobní vyrůstá z kolektivní psýché a je s ní nejniterněji spojeno. Lze tedy těžko říci, které obsahy označit jako kolektivní a které jako osobní. Je nepochybné, že například archaické symbolismy, s nimiž se tak často setkáváme ve fantaziích a snech, jsou kolektivními faktory. Všechny základní pudy a základní formy myšlení a cítění jsou kolektivní. Vše, na čem se lidé dohodli jako na obecném, je kolektivní, stejně jako všechno, co se obecně chápe, co existuje, co se říká a dělá. Při bližším pohledu se člověk vždy znovu podiví, když vidí, kolik je vlastně na naší tak řečené individuální psychologii kolektivního. Je toho tolik, že se za tím to individuální zcela ztrácí. Vzhledem k tomu, že individuace je zcela nevyhnutelný psychologický požadavek, je při pohledu na převahu kolektivního možno odhadnout, jakou zcela mimořádnou pozornost je nutno věnovat něžné rostlince zvané „individualita“, aby ji to kolektivní zcela neudusilo.
Člověk má schopnost, která kolektivnímu záměru nejvíce prospívá a individuaci nejvíce škodí: je to nápodoba. Psychologie společnosti se bez nápodoby vůbec neobejde, bez ní by nebyly masové organizace, stát a společenský řád prostě možné; vždyť pořádek ve společnosti nedělá zákon, nýbrž nápodoba, a tento pojem zahrnuje i sugestibilita, sugesci a duševní infekci. Zároveň však každodenně vidíme, jak se mechanismus nápodoby používá či spíše zneužívá k osobnímu odlišení. Člověk prostě vynikající osobnost, vzácnou vlastnost nebo činnost napodobí, čímž se sice ve vnějším vztahu od nejbližšího okolí odliší, ale jeho podobnost s duchem okolí, která přesto existuje, jej takto s okolím nevědomě ještě více a s větším tlakem svazuje – skoro by se řeklo za trest. Z pokusu o individuální diferenciaci, zfalšovaného nápodobou, zbude obvykle póza a člověk zůstává na úrovni, na které byl předtím, jen o několik stupňů sterilnější než dříve. Objevit, co je v nás vlastně individuální, vyžaduje důkladnou úvahu a my si najednou uvědomíme, jak je takový objev individuality obtížný.
Zkratkou GW rozumíme Gesammelte Werke von C. G. Jung (Sebrané spisy C. G. Junga).
1 „Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.“ (Doslova: „Budete jako Bůh, znajíce dobré i zlé.“)
*1 Přeložil Otokar Fischer.
1a Faust, 1. díl, 4. scéna; česká citace převzata z: J. W. Goethe, Faust, Praha, SNKLU, 1957, str. 153.
1b A. Maeder, Psychologische Untersuchungen an Dementia-Praecox-Kranken. In: Jahrbuch für psychoanalytische und psychopathologische Forschungen, Leipzig und Wien 1910, II, str. 209 a násl.
2 Když jsem byl ještě lékařem na psychiatrické klinice v Curychu, prováděl jsem jednou po odděleních inteligentního laika. Nikdy dřív ještě ústav pro choromyslné neviděl zevnitř. Když jsme obchůzku skončili, zvolal: „Ale poslyšte! Vždyť to je město Curych v malém! Kvintesence obyvatelstva! Je to jako by tu byly shromážděny všechny typy, které člověk denně potkává na ulici, ve svých klasických exemplářích. Samí podivíni a nádherné exempláře všech hlubin i výšin!“ Z téhle stránky jsem tu věc vlastně nikdy nevnímal, ale ten muž měl v nemalé míře pravdu.
3 Srv. Psychologische Typen, 1950, GW 6, „Definitionen“ (Definice) pod heslem „Bild“ (Obraz). Leon Daudet ve své knize L’Hérédo (Paris 1916), tento pochod nazývá „autofécondation intérieure“ a rozumí tím vzkříšení duše předka.
4 Eugen Bleuler, Dementia Praecox oder Gruppe der Schizophrenie. In: Handbuch der Psychiatrie, Leipzig und Wien 1911.
5 P. Janet, Les Névroses, 1909.
6 Freud, Totem und Tabu, Ges. Werke, Bd. 10; česky: Sigmund Freud, Totem a tabu. Vtip, Praha, Práh, 1991.
7 Tak je zcela neodpustitelný omyl, považujeme-li výsledky židovské psychologie za obecně platné! Nikomu přece nikdy ani nenapadne, považovat čínskou nebo indickou psychologii za pro nás závaznou. Lacině mi vytýkat antisemitismus, jak se to kvůli této kritice stalo, je stejně neinteligentní, jako by mne vinili z protičínského předsudku. Zajisté, na ranějším a nižším stupni duševního vývoje, kde ještě není možné najít rozdíl mezi árijskou, semitskou, hamitskou a mongolskou mentalitou, mají všechny lidské rasy společnou kolektivní psýché. Ale s nástupem rasové diferenciace vznikají také podstatné rozdíly v kolektivní psýché. Z tohoto důvodu nelze do naší mentality globálně přenášet ducha cizích ras, aniž ji nakonec citelně poškodíme, což však nebrání tak mnohým pudově slabým povahám, aby se více přikláněly k indické filosofii a jí podobným.
8 K „vpravení se“ (Einpassung) a „přizpůsobení se“ (Anpassung) viz Psychologische Typen, 1950, str. 457 a násl., GW 6, odst. 630, Výbor z díla C. G. Junga, sv. I, „Obecný popis typů“, 2, A, 3. odstavec.
9 Srv. Psychologische Typen, 1950, GW 6, „Definitionen“ (Definice) pod heslem „Individuation“ (Individuace): „Individuace je ... proces diferenciace, jehož cílem je vývoj individuální osobnosti ... Vzhledem k tomu, že individuum není jen jednotlivá bytost, nýbrž předpokládá také kolektivní vztah ke své existenci, nevede ani proces individuace k oddělení, nýbrž k intenzivnějšímu a obecnějšímu kolektivnímu vztahu.“