Moderní psychologie má s moderní fyzikou společné to, že její metoda má větší poznávací význam než její předmět. Její předmět, psýché, je totiž tak nesmírně rozmanitý, neurčitý a neohraničený, že v případě nutnosti je obtížné až nemožné vysvětlit, jak psýché předmět psychologie vymezuje. Naproti tomu vymezení daná teoretickým východiskem a z něho odvozenými metodami jsou, nebo alespoň by měly být, známými veličinami. Psychologické zkoumání vychází z těchto empiricky nebo arbitrárně stanovených faktorů a pozoruje psýché právě na změně těchto veličin. Psychické se proto jeví jako porucha příslušnou metodou předpokládaného, pravděpodobného způsobu chování. Princip této procedury je cum grano salis (s jistým omezením) vlastně přírodovědným postupem.
Je okamžitě jasné, že za těchto okolností takřka vše závisí na metodickém předpokladu a že výsledek je vynucen hlavně jím, ačkoli vlastní předmět poznání do jisté míry spolupůsobí ale přitom se nechová tak, jak by se choval, kdyby měl zcela autonomní povahu a nebyl by rušen. Právě proto se v experimentální psychologii, a především psychopatologii již dlouho uznává, že určité uspořádání experimentu nezachycuje psychický děj bezprostředně, nýbrž že se mezi něj a experiment vsune určitá psychická podmínka, která by mohla být označena jako experimentální situace. Tato psychická „situace“ může případně celý experiment zpochybnit tím, že asimiluje jak uspořádání pokusu, tak dokonce i experimentu přikládaný záměr. Asimilací se rozumí zaměření zkoumané osoby, které experiment zkresluje, přičemž vzniká nejdříve nepřekonatelná tendence předpokládat, že experiment je například zkouškou inteligence nebo pokusem indiskrétně se podívat za kulisy. Takové zaměření zahaluje proces, který se snažil experiment postihnout.
Takové zkušenosti jsem získal především při asociačním experimentu a při této příležitosti jsem objevil, že to, proč je tato metoda užívána, totiž stanovení průměrné rychlosti reakce a kvalit reakce, je relativně vedlejším výsledkem ve srovnání s tím, jakým způsobem je metoda rušena autonomním chováním psýché, tedy asimilací. Přitom jsem objevil afektivně zdůrazněné komplexy, které byly předtím stále registrovány jako chyby reakce.
Objevení komplexů a jimi způsobených asimilačních fenoménů zřetelně ukázalo, na jak slabých základech stálo staré pojetí, sahající až ke Condillacovi1; mělo za to, že lze zkoumat izolované psychické procesy. Neexistují žádné izolované psychické procesy, jako neexistují žádné izolované životní pochody. Rozhodně ještě nebyl objeven prostředek, jak je experimentálně izolovat2. Jen zvláště trénované pozornosti a koncentraci se daří izolovat proces tak, jak to odpovídá experimentálnímu záměru. To je ale opět experimentální situace, lišící se od dříve popsané jen tím, že tentokrát převzalo roli asimilujícího komplexu vědomí, zatímco dříve to byly více či méně nevědomé komplexy méněcennosti.
Tím není hodnota experimentu nikterak principiálně zpochybněna, nýbrž jen kriticky omezena. V oblasti psychofyziologických procesů, například smyslového vnímání nebo motorických reakcí, převažuje v důsledku zřejmé bezelstné neškodnosti pokusného záměru čistě reflexní mechanismus a nedochází k žádným nebo jen nepatrným asimilacím, a proto také experiment není podstatně narušen. Jinak tomu ale je v oblasti komplikovaných psychických procesů, kde ani uspořádání pokusu není omezeno na zcela konkrétní možnosti! Zde, kde také odpadají pojistky stanovením specifických cílů, vystupují proto neurčité možnosti, které případně už hned zpočátku vyvolají experimentální situaci, již označujeme jako konstelaci. Tímto pojmem je vyjádřena skutečnost, že vnější situací je vyvolán psychický proces, spočívající v soustředění a připravení určitých obsahů. Výraz „člověk je konstelován“ znamená, že zaujal vyčkávací a pohotovostní stanovisko, které určuje zcela vymezený způsob reagování. Konstelace je bezděčně nastávající automatický proces, čemuž nikdo u sebe nemůže zabránit. Konstelované obsahy jsou určité komplexy, které mají svou vlastní specifickou energii. Při asociačním experimentu budou komplexy průběh většinou značně ovlivňovat tím, že způsobí narušení reakcí, nebo ve vzácnějších případech tím, že ke své obraně způsobí určitý druh reakce, která se však pozná podle toho, že už potom neodpovídá smyslu podnětového slova. Vzdělané zkoumané osoby a osoby se silnou vůlí mohou řečově-motorickou obratností význam podnětového slova krátkými reakčními časy do té míry zaclonit, že od nich nic nezískáme. To se však podaří jedině v těch případech, kde musí chránit skutečně závažná osobní tajemství. Talleyrandovo umění slovy zatajovat myšlenky je ale dáno jen málo lidem. Neinteligentní lidé, mezi nimi zejména ženy, se chrání prostřednictvím takzvaných hodnotových predikátů, což často poskytuje velmi komický obraz. Hodnotové predikáty jsou totiž atributy citů, například pěkný, dobrý, drahý, sladký, přátelský atd. Ve společnosti můžeme nezřídka pozorovat, jak určití lidé shledávají, že vše je zajímavé, půvabné, dobré nebo pěkné, v angličtině fine, marvellous, grand, splendid a zejména fascinating. Tím buď zakrývají vnitřní nezúčastněnost, nebo předmět drží tři kroky od těla. Mnohem více zkoumaných osob nemůže zabránit, aby jejich komplexy nezasáhla určitá podnětová slova a neoznačkovala je řadou poruchových symptomů, především prodlouženým reakčním časem. Tyto experimenty můžeme spojit s měřením elektrického odporu, což poprvé v tomto ohledu použil Veraguth3, přičemž takzvaný psychogalvanický reflexní fenomén poskytne další indicie k reakcím porušeným komplexem.
Asociační experiment je všeobecně zajímavý tím, že představuje, jako žádný jiný, podobně jednoduchý psychologický pokus, psychickou situaci dvojakého rozhovoru s přibližně exaktními kvantitativními a kvalitativními charakteristikami. Místo otázky v konkrétní větné formě stojí vágní, mnohoznačné, a proto nesnadné podnětové slovo a místo odpovědi reakce jedním slovem. Přesným pozorováním poruch reakce postihneme a registrujeme takové skutečnosti, které bychom při obvyklé zábavě často úmyslně přehlédli. Proto můžeme dospět k takovým zjištěním, jež poukazují na nevyřčené pozadí, na ony pohotovosti nebo konstelace, které jsem předtím naznačil. Co se děje v asociačním experimentu, přihodí se také v každém rozhovoru mezi dvěma lidmi. Zde jako tam existuje experimentální situace, která případně konsteluje komplexy, které asimilují předmět rozhovoru nebo situaci vůbec, včetně partnera rozhovoru. Tím rozhovor ztrácí svůj objektivní charakter a svůj vlastní smysl, poněvadž konstelací komplexů je mařen úmysl odpovídajícího a podle okolností jsou mu dokonce do úst vloženy jiné odpovědi, na něž si později už nemůže vzpomenout. Tuto poslední okolnost prakticky využil kriminalistický křížový výslech. V psychologii je to takzvaný experiment s opakováním, který odhalí a lokalizuje mezery ve vzpomínkách. Spočívá v tom, že se například po stu uskutečněných reakcích zeptáme zkoumané osoby, co odpověděla na jednotlivá podnětová slova. Mezery ve vzpomínkách nebo zkreslení vzpomínek se vždy pravidelně vyskytují v oblastech asociací, které jsou ovlivněny komplexy.
Až dosud jsem úmyslně nehovořil o povaze komplexů, ale její znalost jsem mlčky předpokládal. Slovo „komplex“ v psychologickém významu přešlo přece do hovorové němčiny i angličtiny. Dnes každý ví, co znamená, že někdo „má komplexy“. Méně je však známo, že komplexy někoho mají, ale teoreticky je to ještě důležitější. Naivní představa o jednotě vědomí, ztotožňovaném s „psýché“, a o svrchované nadvládě vůle je totiž existencí komplexu vážně zpochybněna. Každou konstelací komplexu je stav vědomí porušen. Jednota vědomí je prolomena a volní intence je více či méně znesnadněna nebo zcela znemožněna. Také paměť je tím často podstatně postižena, jak jsme již viděli. Komplex proto musí být psychickým faktorem, který – řečeno energeticky – má valenci, která občas přesáhne valenci vědomých úmyslů, jinak by přece takové průlomy do poměrů vědomí nebyly možné. Aktivní komplex nás vskutku momentálně uvede do stavu nesvobody, nutkavého myšlení a jednání, pro něž by eventuálně přicházel v úvahu právnický termín „snížená příčetnost“.
Co je tedy, vědecky řečeno, „afektivně zdůrazněný komplex“? Je to obraz určité psychické situace, která je živě emocionálně zdůrazněna a kromě toho se ukazuje jako inkompatibilní s habituálním stavem vědomí nebo vědomým postojem. Pro tento obraz je charakteristická velká vnitřní soudržnost, má svoji vlastní celost a mimoto disponuje relativně vysokým stupněm autonomie, to znamená, že vědomým dispozicím je podroben jen v malé míře, a chová se proto v prostoru vědomí jako oživené corpus alienum (cizí těleso). Komplex obvykle můžeme určitým volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle. Zdá se, že jisté experimenty naznačují, že jeho křivka intenzity nebo aktivity má vlnový charakter s periodou hodin, dnů nebo týdnů. Tato velmi komplikovaná otázka zatím ale není zcela objasněna.
Můžeme být vděčni pracem francouzské psychopatologie, především zásluhou Pierra Janeta, že dnes víme o dalekosáhlé možnosti vědomí se rozštěpit. Jak Janetovi, tak i Mortonu Princeovi se podařilo vytvořit čtyř až pětinásobné rozštěpení osobnosti, přičemž se ukázalo, že každá část osobnosti má svůj vlastní kus charakteru a svoji zvláštní paměť. Tyto části existují na sobě relativně nezávisle a mohou se kdykoli oddělit, to znamená, že každá část má vysoký stupeň autonomie. Moje zjištění týkající se komplexů doplňují tento poněkud znepokojující obraz možností psychické desintegrace, neboť v podstatě neexistuje žádný principiální rozdíl mezi dílčí osobností a komplexem. Všechny podstatné charakteristiky mají společné, až na delikátní otázku dílčího vědomí. Dílčí osobnosti mají nepochybně vlastní vědomí, ale zůstává nezodpovězeno, zda tak malé psychické fragmenty, jakými jsou komplexy, jsou schopny mít rovněž vlastní vědomí. Musím se přiznat, že jsem se touto otázkou častěji zabýval. Komplexy se chovají jako karteziánští čertíci a zdá se, jako by se obveselovali šotkovitými kousky. Kladou nám na jazyk právě to nesprávné slovo, berou nám jméno zrovna té osoby, kterou bychom měli představit, způsobují dráždění ke kašli právě při nejhezčím pianu na koncertě, způsobí, že opozdilec, snažící se být nenápadný, s bouchnutím zakopne o židli. Ony doporučí při pohřbu gratulovat namísto kondolování, jsou příčinou oněch potměšilostí, jež chtěl Friedrich Theodor Vischer připsat nevinným objektům4, jsou jednajícími osobami našich snů, proti nimž stojíme tak bezmocně. Jsou to elfové kteří byli tak výstižně charakterizováni v dánském folklóru v příběhu o pastorovi, který chtěl dva elfy naučit Otčenáš. Velmi se snažili, aby po něm správně opakovali, ale již při první větě si nemohli pomoci, aby neřekli: „Otče náš, jenž nejsi na nebesích.“ Ukázali se podle teoretického očekávání jako nepoučitelní.
Doufám, že mně lidé s největšími výhradami nebudou tuto metaforizaci vědeckého problému zazlívat. I když se budeme vyjadřovat o komplexových fenoménech naprosto střízlivě, nepřipravíme je o působivou skutečnost, že komplex je autonomní. Čím hlouběji pronikáme do podstaty, chtěl bych skoro říci do biologie komplexu, tím více a tím jasněji vystupuje jeho charakter dílčích duší. Psychologie snu ukazuje se vší možnou zřetelností, jakou si jen můžeme přát, jak personifikovaně komplexy vystupují, když je nepotlačuje inhibující vědomí, stejně jako folklór líčí skřítky, kteří v noci lomozí v domě. Stejný jev pozorujeme u určitých psychóz, kde se komplexy stávají „hlasitými“ a jeví se jako „hlasy“ s naprosto osobním charakterem.
Můžeme dnes asi považovat za potvrzenou hypotézu, že komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čím se odštěpil kus psýché. Jednou z nejčastějších příčin je morální konflikt, který má svou poslední příčinu ve zdánlivé nemožnosti přijmout lidskou povahu v jejím celku. Tato nemožnost předpokládá bezprostřední rozštěpení, nezávisle na tom, zda o tom vědomí vázané na já ví nebo ne. Zpravidla si dokonce komplexy vyloženě neuvědomujeme, což jim samozřejmě dopřává tím větší svobodu k akci. V takových případech se ukazuje jejich asimilační síla ve zcela výjimečné míře, poněvadž totiž neuvědomění komplexu mu pomáhá k tomu, aby dokonce asimiloval já, čímž dochází k okamžité a nevědomé změně osobnosti, označované jako komplexová identita. Tento naprosto moderní pojem měl ve středověku jiné jméno: tehdy se jmenoval posedlost. Nepředstavujeme si tento stav nějak nevinně, ale principiálně není žádný rozdíl mezi obyčejným přeřeknutím v důsledku komplexu a divokými blasfémiemi posedlého. Rozdíl je jen ve stupni. Bohatě nám to dokumentují dějiny jazyka. O komplexové emoci se říká: „Co to do něho zase vjelo?“, „Je posedlý ďáblem“ atd. U těchto zevšednělých metafor samozřejmě už nemyslíme na jejich původní smysl, který je ovšem ještě snadno poznatelný a kromě toho nepochybně poukazuje na to, že primitivnější a naivnější člověk o rušivých komplexech „nepsychologizoval“ jako my, ale chápal je jako entia per se, to znamená jako démony. Pozdější vývoj vědomí tedy vytvořil takovou intenzitu komplexu já, případně uvědomění já, že komplexy byly přinejmenším alespoň v běžném jazyce zbaveny původní autonomie. Zpravidla řekneme: „Mám komplex.“ Varovně napomínající hlas lékaře říká hysterické pacientce: „Vaše bolesti nejsou skutečné. Vy si je jen představujete, to vám působí bolest.“ Strach z infekce je zdánlivě libovolnou klamnou představou pacienta, jehož se v každém případě snažíme přesvědčit, že si bludnou myšlenku vytváří.
Není snad těžké vidět, že běžné moderní pojetí zachází s problémem tak, jako by bylo nepochybné, že komplex pacient vynalezl a „vymyslel“ a že by proto vůbec neexistoval, kdyby se nemocný nesnažil, aby ho jaksi úmyslně neoživil. Naproti tomu je nyní bez námitek jisté a stojí za povšimnutí, že komplexy jsou autonomní, že bolesti bez organického podkladu, tedy takzvané představované bolesti, bolí právě tak jako bolesti legitimní a že strach z nemoci nemá nejmenší sklon zmizet, i když se nemocný sám, nadto jeho lékař a obecný jazykový úzus ujišťují, že to není nic jiného než představa.
Stojíme zde před zajímavým případem takzvaného apotropaického pojetí, které je na jedné úrovni s antickými eufemistickými označeními, čehož je Πόντος εὔξεινος (Pohostinné moře) klasickým příkladem. Jako byly Erínye opatrně a chlácholivě nazvány Eumenidkami, Dobře smýšlejícími, tak chápe moderní vědomí všechny vnitřní rušivé faktory jako svoji vlastní činnost, jednoduše je asimiluje. To se samozřejmě neděje s otevřeným doznáním apotropaického eufemismu, nýbrž s právě tak nevědomou tendencí, totiž že změněným pojmenováním učiníme autonomii komplexu neskutečnou. Vědomí přitom postupuje jako člověk, který slyší podezřelý hluk v horním poschodí, horempádem se vydá do sklepa a tam zjistí, že žádného zloděje nenašel, a proto měl hluk být jen pouhou iluzí. Ve skutečnosti se tento opatrný muž do horního poschodí neodvážil.
Zdá se být zpočátku málo pochopitelné, že by strach měl být motivem, který vede vědomí k tomu, aby komplexy vysvětlovalo jako vlastní činnost. Komplexy vypadají jako něco malého, ba směšně malicherného, že se za ně člověk stydí a dělá vše pro jejich utajení. Kdyby ale skutečně byly tak nicotné, nemohly by být ani tak trýznivé. Trýznivé je to, co způsobuje trýzeň, tedy něco vysloveně nepříjemného, co jako takové je eo ipso důležité a jako takové by mělo být bráno. Avšak co je nepohodlné, učiníme až příliš rádi neskutečným, pokud to jen jde. Propuknutí neurózy označuje potom ten okamžik, kdy se to už nezvládne primitivními magickými prostředky apotropaických gest a eufemismem. Od tohoto okamžiku se komplex etabloval na vědomém povrchu. Nemůže být už obcházen a asimiluje nyní krok za krokem vědomí vázané na já, jak to s ním toto já dříve zkoušelo. Z toho nakonec vzniká neurotická disociace osobnosti.
Když se komplex takto vyvíjí, dokazuje tím svoji původní sílu, která případně dokonce převáží komplex já. Teprve v takovém případě pochopíme, že já mělo veškeré důvody k tomu, aby s komplexy provádělo opatrnou magii jmen, neboť je bezprostředně zřejmé, že se bojím toho, co mi hrozí, že mě nebezpečně přeroste. Mezi lidmi, považovanými za normální, je mnoho těch, kteří opatrují „skeleton in the cupboard“ (rodinnou ostudu), o čemž by nepromluvili ani pod hrozbou trestu smrti. Tak velký strach mají z číhající příšery. Všichni ti, kdo se teprve nacházejí ve stadiu zneskutečňování komplexu, používají poukazování na faktor neuróz jako důkazu pro to, že prý jde právě o pozitivně chorobné povahy, k nimž přece nepatří. Jako by onemocnět bylo jen přednostním právem nemocných!
Tendence učinit asimilací komplexy nereálnými nedokazuje jejich nicotnost, ale právě naopak jejich důležitost. Jsou negativním přiznáním instinktivního strachu primitivního člověka před temnými, neviditelnými věcmi, které se samy pohybují. Tento strach nastává u primitiva zpravidla s temnotou noci. Jak známo, také komplexy jsou ve dne přehlušeny, v noci jsou ale jejich hlasy slyšet o to hlasitěji a plaší spánek nebo přinejmenším ruší zlými sny. Komplexy jsou právě předměty vnitřní zkušenosti a nemůžeme se s nimi setkat v denním světle na ulicích a otevřených prostranstvích. Na komplexech závisí štěstí i neštěstí osobního života. Jsou to lárové a penáti, kteří nás očekávají u domácího krbu, jehož mír tak nebezpečně hlasitě velebíme. A je to „gentlefolk“, ta šlechta, která se rušivě ohlašuje v našich nocích. Pokud se ovšem zlá bytost zmocní jen bližního, tak to neplatí, ale když trápí nás samotné – musí to ovšem být lékař, aby se vědělo, jakými strašnými škůdci mohou komplexy být. Museli bychom vidět, jak tím byly v průběhu staletí morálně a fyzicky zničeny celé rodiny a jak bezpříkladná tragika a beznadějná mizérie následovaly v jejich stopách, abychom získali celkový obraz o realitě komplexu. Potom porozumíme, jak zbytečná a jak nevědecká je myšlenka, že si komplex můžeme „vymyslet“. Když se ohlédneme po medicínském přirovnání, pak bychom mohli komplexy nejspíše srovnávat s infekcemi nebo maligními nádory, které vznikají bez nejmenšího přičinění vědomí. Toto přirovnání není ovšem zcela uspokojující, protože komplexy naprosto nemají chorobnou povahu, ale jsou zvláštními životními projevy psýché, ať už je diferencovaná, nebo primitivní. Proto také nacházíme jejich nepřehlédnutelné stopy u všech národů a ve všech dobách. Obsahují je nejstarší literární památky. Například Epos o Gilgamešovi ukazuje s nedostižným mistrovstvím psychologii mocenského komplexu a Tóbijáš ve Starém zákoně obsahuje příběh erotického komplexu včetně jeho vyléčení.
Všeobecně rozšířená víra v duchy je přímým výrazem komplexové struktury nevědomí. Komplexy jsou totiž vskutku vlastně živé jednotky nevědomé psýché, jejíž existenci a povahu můžeme především poznat jejich prostřednictvím. Nevědomí by skutečně nebylo ničím jiným než zbytkem z představ o malé světelnosti, takzvaných „tmavých“ představ, což je případ Wundtovy psychologie, nebo i „a fringe of consciousness“ (třáseň vědomí), jak to nazývá William James, kdyby žádné komplexy neexistovaly. Proto se také stal Freud vlastním objevitelem psychologického nevědomí, protože zkoumal ona tmavá místa a neodsunul je jednoduše stranou jako eufemisticky zmenšené chybné výkony. Královskou cestou do nevědomí nejsou ovšem sny, jak měl za to, nýbrž komplexy, které způsobují sny a symptomy. Tato cesta má také méně královský ráz, neboť cesta, kterou ukazuje komplex, se spíše podobá hrbolaté, mnohokrát se klikatící stezce pro pěší, která se častěji ztratí v houští a většinou nevede do srdce nevědomí, nýbrž mimo něj.
Strach z komplexu je špatným ukazatelem cesty, protože vždy ukazuje z nevědomí a odkazuje zpět do vědomí. Komplexy jsou něčím tak nepříjemným, že si nikdo při zdravých smyslech nenechá namluvit, že by síly, které komplex udržují, mohly znamenat něco dobrého. Vědomí je stále přesvědčeno o tom, že komplexy jsou něčím nevhodným, a proto by měly být nějakým způsobem eliminovány. Přes uchvacující množství svědectví veškerého druhu, že komplexy existují vždy a všude, se nemůžeme odhodlat k tomu, abychom je považovali za normální životní jev. Strach z komplexu znamená nejsilnější předsudek, neboť pověrčivý strach z nepříznivého zůstal přes veškerou osvětu nedotčen. Tento strach způsobuje při zkoumání komplexů značný odpor, který ke svému překonání potřebuje určitou odhodlanost.
Strach a odpor jsou ukazatelé cesty, stojící na královské cestě k nevědomí. Pochopitelně v prvé řadě znamenají předpojatý názor o tom, na co poukazují. Je přirozené, že se z afektu strachu usuzuje na něco nebezpečného a z pocitu odporu na něco odporného. Dělá to pacient, dělá to veřejnost a dělá to také lékař, a proto první lékařskou teorií nevědomí umožňující správné závěry bylo Freudem zformulované učení o vytěsnění. Zpětně vysouzeno z povahy komplexů, sestává podle tohoto pohledu nevědomí v podstatě z inkompatibilních tendencí, které jsou vytěsněny kvůli své nemorálnosti. Není nic, co by mohlo důrazněji než toto zjištění dokázat, že autor k tomuto pojetí došel čistě empiricky a že ani v nejmenším nebyl ovlivněn filosofickými premisami. O nevědomí se přece mluvilo již dlouhou dobu před Freudem. Do filosofie zavedl tento pojem již Leibniz, Kant a Schelling se o něm zmiňovali a Carus ho poprvé propracoval v systém, na nějž Eduard von Hartmann, který jím byl v nezjistitelné míře ovlivněn, navázal se svou závažnou Philosophie des Unbewußten. První lékařsko-psychologická teorie neměla s těmito předpoklady nic společného, stejně jako s Nietzschem.
Freudova teorie věrně znázorňuje skutečně existující zkušenosti při zkoumání komplexů. Poněvadž je ale toto zkoumání dvojakým rozhovorem mezi dvěma lidmi, tak při vytváření pojetí přicházejí v úvahu nejen komplexy jednoho, nýbrž i druhého. Každý dialog, který proniká do oblastí, jež jsou chráněny strachem a odporem, směřuje k podstatnému, a poněvadž jednoho z nich přiměje k integraci jeho celosti, nutí také druhého k úplnějšímu zaujetí stanoviska, to znamená taktéž k celosti, bez níž by se tomu druhému dokonce ani nepodařilo přivést rozhovor k onomu pozadí bráněnému strachem. Žádný výzkumník není ještě tak objektivní a bez předsudků, aby byl s to odhlédnout od svých vlastních komplexů, neboť i ony mají tutéž stejnou autonomii jako u jiných lidí. Nemůže je ignorovat, protože ony nebudou ignorovat jeho. Neboť komplexy jednou patří k psychické konstituci, která je u každého individua absolutním předpokladem. Konstituce proto neúprosně rozhoduje, jaké psychologické pojetí určitý pozorovatel vytvoří. Je nevyhnutelným omezením psychologického pozorování, že toto je validní jen za předpokladu osobní rovnice pozorovatele.
Psychologická teorie proto v první řadě jasně formuluje psychickou situaci, která vznikla dialogem mezi určitým pozorovatelem a větším počtem pozorovaných. Poněvadž se dialog pohybuje převážně v oblasti odporu komplexů, tak i teorie nutně má komplexový charakter, tedy je v nejobecnějším smyslu pohoršlivá, protože opět působí na komplexy veřejnosti. Proto jsou všechna pojetí moderní psychologie nejen v objektivním smyslu kontroverzní, nýbrž popuzují a dráždí! U publika způsobují prudké reakce, souhlasné nebo odmítavé, v oblasti vědeckých diskusí vyvolávají emocionální debaty, dogmatické záchvaty, osobní urážky atd.
Z těchto skutečností není těžké vypozorovat, že moderní psychologie svým zkoumáním komplexu otevřela oblast psychického tabu, z níž nyní vycházejí různé obavy a naděje. Oblast komplexu je vlastním duševním ohniskem neklidu, jehož otřesy jsou skutečně do té míry značné, že další psychologický výzkum vůbec nemůže doufat, že bude prováděn v míru tiché vědecké práce. Ta totiž předpokládá určitý vědecký konsenzus. Psychologie komplexu je ale prozatím ještě nekonečně vzdálena od plného pochopení, dokonce mnohem více, jak se mně jeví, než tuší pesimisté. Neboť po odhalení inkompatibilních tendencí je vidět teprve jeden sektor nevědomí a je prokázána jen jedna část zdrojů strachu.
Vzpomínám si ještě, jaké rozbouřené útoky se ze všech stran pozvedly, když se Freudovy práce staly obecně známými. Tyto komplexové reakce nutily badatele k izolaci, která přinesla jemu a jeho škole výčitku dogmatismu. Všichni psychologičtí teoretici v této oblasti se ocitají ve stejném nebezpečí, neboť zacházejí s předmětem, jenž se dotýká toho, co je v člověku nezvládnuto, numinózní, abychom použili Ottova výstižného výrazu. Kde začíná oblast komplexu, končí svoboda já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž nejhlubší povaha není ještě prozkoumána. Pokaždé, když se výzkumu podaří proniknout dále proti duševní bázni a strachu, se jako dosud u veřejnosti vyvolají reakce, právě tak jako u pacientů, kteří jsou podněcováni z terapeutických důvodů, aby postupovali proti nedotknutelnosti svých komplexů.
Způsob, jakým popisuji učení o komplexu, zní asi nepřipravenému uchu jako líčení primitivní démonologie a psychologie tabu. Tento zvláštní ráz pochází jednoduše z toho, že existence komplexů, tedy odštěpených psychických fragmentů, je ještě zřejmým pozůstatkem primitivního duševního stavu. Tento stav se vyznačuje značnou disociovatelnosti, která se například projevuje ve skutečnosti, že primitivové velmi často předpokládají více duší, v jednom případě až šest, a vedle toho existuje ještě bezpočet bůžků a duchů, o nichž se nejenom nemluví, tak jako u nás, ale často jde o velmi působivé psychické zkušenosti.
Při této příležitosti bych chtěl upozornit, že užívám pojmu „primitivní“ ve smyslu „prvotní“ a nemíním tím hodnotový soud. A když mluvím o „pozůstatku“ primitivního stavu, pak tím nutně nemyslím, že tento stav dříve nebo později dospěje ke svému konci. Nedokázal bych uvést jediný důvod proti tomu, že nebude trvat až do konce lidstva. V každém případě se až doposud příliš nezměnil a ve světové válce došlo k jeho významnému posílení. Mám proto spíše sklon předpokládat, že autonomní komplexy patří k normálním životním jevům a tvoří strukturu nevědomé psýché.
Jak je vidět, spokojil jsem se s tím, že jsem ukázal na podstatná základní fakta učení o komplexu. Musím si však odepřít že tento neúplný obraz doplním vylíčením problematiky, která z existence autonomních komplexů vyplývá. Nadhodil jsem tři závažné problémy: terapeutické, filosofické a morální. O všech třech je nutno ještě diskutovat.
Zkratkou GW rozumíme Gesammelte Werke von C. G. Jung (Sebrané spisy C. G. Junga).
1 Etienne Bonnot de Condillac, francouzský filosof a národní ekonom, 1715–1749. Rozšířil ve Francii Lockovy názory a svými spisy Traité des systèmes, 1749, a Traité des sensations, 1754, se vlastně stal zakladatelem senzualismu.
2 Výjimku z tohoto pravidla tvoří růstové procesy v částech tkání, které jsou uchovávány k udržení svého života ve výživném roztoku.
3 Otto Veraguth, Das psychogalvanische Reflexphänomen, Berlin 1909.
4 Srv. Friedrich Theodor Vischer, Auch Einer, 2 Bde., Stuttgart und Leipzig 1884. K tomu: C. G. Jung, GW 6, Psychologische Typen (Psychologické typy), odst. 568.