Mýtus o stvoření

V této knize se pokusím interpretovat motivy, jež se často vyskytují v mýtech o stvoření. Mýty o stvoření se například od hrdinských mýtů nebo pohádek podstatně odlišují. Jejich vyprávění vždy provází jistá slavnostnost, která jim propůjčuje zásadní význam. Navozují náladu, jež vyjadřuje skutečnost, že se tyto mýty dotýkají základních otázek existence a že obsahují ještě něco více než jiné mýty. Proto jsou mýty o stvoření, co se týče citu a citového zabarvení, ty nejhlubší a nejdůležitější ze všech mýtů. V mnoha primitivních náboženstvích představuje vypravování stvořitelského mýtu podstatnou část poučení při iniciačním obřadu. Tento příběh je mladým zasvěcencům sdělován jako nejdůležitější část kmenové tradice. Jak později uvidíme, mýty o stvoření se vztahují k základním problémům lidského života také mnoha jinými způsoby, neboť se zabývají konečným významem nejen naší existence, ale i existence celého vesmíru.

Protože je pro nás počátek přírody a lidské existence naprostým tajemstvím, nevědomí vyprodukovalo množství symbolů této události. Totéž se děje všude tam, kde se lidský rozum dotýká hranic neznáma. Například na antických zeměpisných mapách, třeba na mapách Řecka, se Řecko objevuje víceméně uprostřed mapy. Na hranicích je však všechno poněkud zkreslené a neznámé – horní část Jugoslávie se sklání k horní části Itálie a na konci jedné známé oblasti je pak prostě kresba Úrobora, hada zakousnutého do vlastního ocasu, který na starých mapách též znázorňuje oceán. Rohy mapy bývají vyzdobeny obrazy zvířat, nestvůr nebo zpodobením čtyř větrů. Ve středověku bývala známá část světa zobrazována vždy ve středu, byla obklopena symboly a někdy dokonce démonickými postavami – čtyřmi větry vanoucími směrem k centru, hlavami s dujícími ústy nebo něčím podobným. Tyto mapy názorně ukazují, že všude tam, kde známá skutečnost končí a kde se dotýkáme neznáma, projikujeme archetypový obraz.

Totéž platí o středověkých astronomických mapách, v nichž byly zakresleny všechny známé konstelace. Vně těchto konstelací byl vesmír obklopen zodiakálním hadem, na kterém byla zobrazena všechna znamení zvěrokruhu; za ním se rozprostíralo neznámo. Tam, kde končilo lidské vědění, opět nacházíme hada zakousnutého do vlastního ocasu, motiv Úrobora. Počátky chemie v pozdní antice ukazují, že lidé disponovali jistou znalostí prvků a určitým technickým věděním. Jakmile však opustili rovinu známých skutečností, opět projikovali tento archetypový obraz, symbol Úrobora, aby charakterizovali tajemství neznámé hmoty. V alchymii se s hadem požírajícím vlastní ocas setkáváme jako se symbolem primy materie, počáteční látky světa.

Většina otázek, týkajících se počátku a substance (látky) našeho vesmíru, se nám již mezitím vyjasnila, avšak navzdory vzrůstajícím technickým možnostem zůstává mnohé neznámé. I v moderních přírodních vědách existují archetypové modely a projekce, stále ještě jsme navíc konfrontováni se zcela matoucími fakty a vzájemně si protiřečícími teoriemi. Jiné kultury nebyly méně naivní než ta naše, neboť i ony padaly do této hlubiny neznáma. Jakmile stanuly před neznámem, projikovaly mytologické symboly, ze kterých vznikly mimo jiné i mýty o stvoření.

Abych vysvětlila, co projekce znamená, vrátím se k Jungově definici. Stále znovu vidíme, že projekce nebyla skutečně pochopena a že dochází ke všemožným chybným výkladům. Jung říká ve svých definicích na závěr Psychologických typů (Psychologische typen):

Projekce znamená (v protikladu k introjekci) přemístění subjektivního děje do nějakého objektu. Podle toho je projekce procesem disimilace, neboť subjektivní obsah se subjektu odcizí a je jistou měrou vtělen do objektu. Jedná se jak o trýznivé, nekompatibilní obsahy, kterých se subjekt projekcí zbavuje, tak i o pozitivní hodnoty, jež jsou subjektu z nějakých důvodů, např. následkem sebepodcenění, nedostupné. [Nyní přijde věta, která je pro nás důležitá.] Projekce spočívá na archaické identitě subjektu a objektu. Jako projekce je však nazývána teprve tehdy, když vyvstane nezbytnost zrušení identity s objektem. Tato nezbytnost se objevuje tehdy, když identita začne být rušivá, tzn. když je kvůli nepřítomnosti projikovaného obsahu podstatně snížena přizpůsobivost, a proto je znovunabytí projikovaného obsahu pro subjekt žádoucí.1

Někdy používáme výraz projekce, mluvíme-li o primitivních společnostech a označujeme jejich mýty a bohy jako projekce archetypových obrazů. To vede ke zmatku, neboť ve společnosti, ve které jsou tito bohové dosud psychologicky živí, nezbytnost stažení této projekce ještě nevyvstala. V takové společnosti ještě skutečně existuje stav archaické identity. Pouze proto, že my nevěříme například v bohy Šiluků z oblasti horního Nilu, smíme v jejich případě mluvit o projekci, ovšem v nepřímém smyslu toho pojmu. Často se přitom dostáváme do konfliktu s etnology, kteří namítají, že se nejedná jen o projekci. Vždyť oni s těmi primitivními lidmi žili a poznali, že pro ně jsou bohové živou skutečností, a nelze je tedy prostě označit „jen za projekci“. Tito vědci však nepochopili, jak slovo „projekce“ používáme.

Dříve než se tímto problémem začnu zabývat ještě z jiného důvodu, přejdu k pojmu archaická identita, který Jung v témže uvedeném díle definuje následovně:

O identitě hovořím v případě psychologické stejnosti. Identita je vždy nevědomým fenoménem, neboť vědomá stejnost by již předpokládala vědomí dvou věcí, které jsou stejné, a tím oddělení subjektu a objektu, čímž by již byl fenomén identity zrušen. Psychologická stejnost předpokládá nevědomost. Je charakteristická pro primitivní mentalitu a je vlastním základem mystického účastenství („participation mystique“). Psychologická stejnost není ničím jiným než pozůstatkem prapočáteční psychické nerozlišenosti subjektu a objektu, tedy primordiálního nevědomého stavu; je také charakteristická pro raný, infantilní stav ducha a konečně i pro nevědomí u dospělého kulturního člověka, jež setrvává trvale ve stavu totožnosti s objekty, dokud se nestane obsahem vědomí... Není nikterak ustavením stejnosti, identifikací, nýbrž apriorní stejností, která předmětem vědomí vůbec nikdy nebyla.2

Musíme předpokládat, že v relativně raných fázích našeho vývoje neexistoval žádný rozdíl mezi naší nevědomou psyché a vnějším světem – byly ve stavu naprosté totožnosti, tzn. archaické identity. Pak došlo k jistým tajemným psychickým procesům, mutacím, které mír této identity rušily a nutily nás, abychom určité představy vzali nazpět a poznali, že jsou skutečnostmi vnitřními, a nikoliv vnějšími. V tom případě pak nahrazujeme představu o vnějších skutečnostech vždy novou „projekcí“, jejíž subjektivní aspekt ještě nevidíme.

Sledujeme-li rozličné mýty o stvoření, často se jasně vyjeví, že symbolizují nevědomé a předvědomé procesy, které popisují nikoliv počátek našeho vesmíru, ale počátek nevědomého vnímání světa člověkem. To znamená, že předtím, než začnu vědomě vnímat svět jako celek nebo část mého okolí, v mém nevědomí se odvine celá řada dějů. Předvědomé procesy, které se v člověku odehrají předtím, než se v něm probudí vědomí, lze pozorovat na snech a nevědomém materiálu: analytik může někdy čtrnáct dní předem nebo ještě dříve vidět, že se nyní vyvíjí nová forma vědomí, ale snící to dosud nerozpoznává. Ohlašuje se proces integrace, který se objevuje ve snu, ale ve skutečnosti ještě neproběhl. O čtrnáct dní později snící přijde a řekne: „teď chápu, teď jsem něco poznal.“ Avšak na základě snu bylo patrné, že toto nové porozumění, toto náhlé poznání se před nějakou dobou připravovalo v nevědomých procesech. Toto tvrzení nyní předkládám apriorně, ale doufám, že záležitost budu přesvědčivě demonstrovat, až se podíváme na samotné mýty o stvoření.

Nedokážeme již rozpoznat, že zmíněné procesy měly zrcadlit též počátek našeho vnějšího vesmírného světa. Je tomu tak proto, že stará identita byla zrušena a vyvstaly jiné, nové projekce – takové, jež podle našeho názoru představují „objektivní“ vědecké modely vnějšího světa. Tyto nové modely zatlačily ty staré, a proto se na staré modely pohlíží jako na projekce. Graficky lze proces projekce znázornit takto:

Člověk nebo já (A) v centru svého pole vědomí pohlíží na objekt, on sám je subjektem. Jestliže existuje nějaká původní projekce, znamená to, že v nevědomí se konsteloval archetyp (B). Subjekt hledí na objekt (C) a není z toho moudrý, ptá se však, co to má znamenat! Pak ho něco napadne a představuje si, že objekt je takový a takový, ale není si vědom skutečnosti, že v jeho nevědomí je konstelován archetyp (B) a zprostředkovává mu model představy, jehož prostřednictvím subjekt poznává; vypadá to, že objekt se s jeho představou shoduje. To je celý proces poznávání.

Tento způsob vnímání je v pořádku, dokud nezačne pokulhávat. Když například říkám, že pan X je podle mého mínění génius, a on si trvale počíná tak, jako by jím byl, a nedělá nic, co by mému názoru protiřečilo, pak mě nikdo nikdy nepřesvědčí, že X géniem není. Ale když se jednoho dne zachová jako naprostý idiot – což je rušivý faktor – pak se budu ptát, proč a jak jsem přišla na myšlenku, že ten muž je génius. Jen když se objeví rušivý faktor, začnu poznávat, že se stalo něco, co mým představám odporuje. To má na mysli Jung, když říká, že projekce již nesedí. Ráda bych byla například přesvědčena o tom, že nějaký objekt je takový nebo onaký, ale má představa nesedí – existuje celá řada faktorů, které, jak se říká v moderních přírodních vědách, nekonvergují. Dokud však podle všeho výsledky v témže směru konvergují, dokud se zdá, že se model skutečně chová podle mého duchovního modelu, nemám žádný důvod stáhnout svou projekci. Budu naivně přesvědčena o tom, že podstatu objektu znám.

Jestliže představa o objektu neladí se skutečností, něco někde pokulhává a nesouhlasí s fakty, je zde důvod pro stažení projekce. Velmi často se to také stává, když se konsteluje jiný archetyp (D): druhý archetyp se posune v nevědomí do popředí, zprostředkuje vědomí subjektu jiný model nebo jinou představu a zapříčiní jinou projekci na objekt. Subjekt se pak této nové ideje hned chopí a tvrdí, že toto je pravda a že dřívější idea byla chybou, iluzí – projekcí. Tento proces nazýváme projekce. Dokud je však v ní člověk uvězněn, dokud je archetyp ve vlastním nevědomí a vědomí platně konstelován, člověk by to nikdy projekcí nenazval, ale hovořil by o skutečném poznání. Subjekt má totiž pocit, že poctivě, jak jen to je možné, mluví o pravých skutečnostech. Tento posun archetypů přirozeně obecně souvisí s vnějšími změnami poměrů, takže určité teorie už se s nimi neshodují. Dokud subjektivně soudíme, že nemluvíme o projekci, ale o pravé povaze objektu – což je zvláštní aspekt naší západní mentality – do té doby to nazýváme vědeckou pravdou.

Orientálci jsou natolik introvertní, že si dokonce i poté, když cítí, že jsou o něčem přesvědčeni, uchovávají jistou pochybnost a jsou schopni položit za svá „opravdová přesvědčení“ otazník. My však – dokud naše projekce zřejmě sedí – jsme si zcela jisti naší schopností vypovídat o vnějším objektu. Ovládá nás archetypová konstelace, která v dané chvíli působí a se kterou, jak se zdá, se všechny objektivní vlastnosti kryjí. Kde existuje něco takového, co Bavink nazval konvergencí vědeckých výsledků, kde všechno naplňuje zdání o vyváženosti určitého obrazu a kde si nedokážeme představit fakta, která by našemu myšlenému modelu protiřečila, pak je to předběžně naše pravda. Primitivové, kteří jsou vesměs méně kritičtí a jejichž vědění o vnějších skutečnostech je ve srovnání s naším jen zlomkovité, vytvořili kosmogonická vysvětlení počátku života, v nichž projekce jednoznačně rozpoznáváme.

Dříve než se pokusíme pochopit mýty o stvoření, musíme si ujasnit ještě další skutečnost: O každém druhu reality můžeme mluvit pouze jako o obsahu vědomí. Jediná realita, o které jsme schopni něco vypovídat, je naše vědomá realita. Máme-li s touto myšlenkou problémy, můžeme si představit, že se nám zdál v noci sen, ale ráno si ho nemůžeme vybavit. V případě, že není žádného diváka, který by dokázal, že jsme snili, sen neexistuje. Lze připustit, že existoval nebo že neexistoval, můžeme o něm svévolně sdělit, co budeme chtít. Ale ve vědeckém smyslu o tom, že existoval nebo neexistoval, nelze mluvit. To znamená, že nemůžeme hovořit o reálné existenci něčeho, co nevstoupilo do pole vědomého poznání nějakého lidského subjektu. Přirozeně, že ráno můžeme připustit, že se nám zdál sen a zapomněli jsme ho, ale nemůžeme o něm mluvit jako o skutečnosti.

Prakticky to znamená, že jediná realita, o které můžeme mluvit nebo o kterou skutečně jde, je obraz reality v našem poli vědomí. Extrovertní člověk, který je podle své přirozenosti vázán na objekty, spontánně namítne: „Ano, ale realita existuje, jenom o ní nedokážeme mluvit.“ Lze jen odpovědět, že to může klidně předpokládat, bude to však čistě subjektivní domněnka. Jestliže trváme na stanovisku: „Věřím, že existuje realita mimo pole mého vědomí“, pak je to víra, která vyplývá z určitých potřeb. Pokud tomu někdo jiný raději nevěří, nemáme právo srazit mu za to hlavu. Nic nás neopravňuje k tomu, abychom Indy označili za hlupáky proto, že dávají přednost názoru, že mimo to, co vstoupí do jejich pole vědomí, žádná realita neexistuje. Můžeme jen zjistit, že se to neshoduje s naším založením a že s věcmi zacházíme raději tak, jako bychom věřili, že existuje realita, která naše vědomí transcenduje, ačkoliv s ní bezprostředně neumíme zacházet. Zde vstupujeme do oblasti metafyzických a náboženských přesvědčení, kde je každému ponecháno na vůli, aby si vytvářel své domněnky – ovšem pole diskutovatelných vědeckých skutečností jsme tím opustili. Je proto pochopitelné, že příběhy, údajně popisující počátek reálného světa, jsou zcela propleteny a smíšeny s faktory, které bychom spíše označili za příběhy o předvědomých procesech, jež popisují počátek lidského vědomí.

Zde se dostáváme k další důležité otázce: Jak se pak odlišují zjevně životně důležité mýtické představy skutečnosti od představ utvářených přáním? Většina přirozeně odpoví: „Vždyť jsou to všechno báchorky.“ Ale tak to není. Jestliže se po delší dobu psychologicky sledujeme, jsme záhy schopni začít rozlišovat – myslí to v nás, určité věci se v nás představují a ty děláme, jsou nám jasné a my se cítíme lépe, když tak myslíme. Ačkoliv víme, že otázku života po smrti a otázku vzniku a smyslu existence racionálně nikdy s jistotou nebudeme umět zodpovědět, je podle Jungova pojetí nesmírně důležité, ba absolutně životně důležité, abychom se pokusili udělat si o tom představu. Člověk, který k takovým otázkám nemá žádný mýtus, je duševně vyschlý, ochuzený a vydaný napospas neuróze. Jung například všem stárnoucím lidem ve svém okolí doporučoval, aby si představovali a zvažovali, zda je po smrti život a jaký význam pro ně smrt má. Jedna žákyně ho požádala: „Je mi teď sedmdesát let a vám osmdesát, řekněte mi přece, co si myslíte o životě po smrti.“ Jung odpověděl: „Není vám k ničemu, abyste na smrtelné posteli uvažovala o tom, že Jung řekl to a to. Musíte o tom mít sama nějakou představu, musíte mít svůj mýtus. Mít vlastní mýtus znamená, že jste se tak dlouho trápila, tak dlouho zápasila s otázkou, až z hlubin duše přišla odpověď – ne proto, aby se tím řeklo, že toto je poslední pravda, nýbrž že to je pravda, která pro mě nyní platí, a když jí věřím, vede se mi dobře.“

Existuje tedy druh životně důležitých mýtů. S něčím podobným se můžeme setkat i ve fyziologické sféře. Všechny národy na zemi například vždy věděly, že sůl je životně důležitá. Jak známo, národy putovaly a za jistých okolností vydaly všechny své poklady a majetek, aby dostaly hrst soli. Ještě před dvaceti až třiceti lety nikdo nevěděl, proč tomu tak bylo. Dnes je jasné, jak velký fyziologický vliv sůl na člověka má. V člověku však cosi, o čemž již byla řeč dříve, o tom vždy vědělo. Dříve to lidé vysvětlovali mytologicky a tázali se po idejích, proč je sůl tak existenciálně důležitá. Dalo by se říci, že základem vždy bylo vitální, instinktivní vědění. Mýty tedy vyjadřují vitální, instinktivní vědění. A jestliže se mu člověk svěří, je zdráv. Nejde tedy nikterak o představy utvářené přáním nebo o nějaké fantazie.

Dokonce ještě dnes žije několik (i když, bohužel, ne mnoho) primitivních národů, které se houževnatě zdráhají vysvětlovat bílým lidem své tajné mýty. Vědí, že to je jejich vitální, život zaručující vědění. Kdyby se do něj nějaký běloch pohrdavě nebo nějakým zraňujícím způsobem vměšoval a třeba by řekl, „tomu nevěřím, to jsou přece všechno pohádky“, hluboce by tyto primitivy duševně zranil. Lze pouze říci, že člověk, který si nevytvořil žádný mýtus ani žádnou pevnou představu o smyslu života, nebo který snad jen věří tomu, co se píše v novinách, je neurotický a politováníhodný, neboť propadá kdejaké ideologické polopravdě. Musíme si znovu a znovu ujasňovat toto: Jestliže mýty o stvoření vykládáme jako projekce vnitřních, psychologických procesů, pak se to děje z moderního hlediska bílého obyvatelstva střední Evropy. Kdybych však přišla do styku s Eskymáky nebo nějakým jiným národem či kmenem ve věci nějakého mýtu z oblasti jejich víry, nezastávala bych takové stanovisko. S pochopením pro ně bych jim sdělila: „Ano, také věřím, že svět vznikl takto“, a nebyla by to žádná diplomatická lež. Pro ně tak svět vznikl, je to jejich vědomí světa.

Kde se dnes můžeme setkat s mýty o stvoření, s jejich prvky nebo typickými motivy v praktické analytické práci a ve snech? Jejich nejzřetelnější formy můžeme pozorovat na schizofrenním materiálu: Schizofrenní epizoda bývá nezřídka připravována sny o zničení světa. V moderním vyjádření se jedná o atomový výbuch nebo o konec světa, kdy hvězdy padají z nebe – jsou to zcela apokalyptické obrazy – člověk se probudí a všichni jsou mrtví, okolí se rozpadá, zemský povrch puká a tak dále. Tyto obrazy obecně ohlašují, že vědomí tohoto člověka se nachází ve výbušném stavu anebo brzy vybuchne, že jeho vědomí reality záhy zmizí, jeho subjektivní svět se skutečně roztříští. Když však schizofrenní epizoda začíná slábnout nebo opouští svou akutní fázi, velmi často se ve fantaziích a snech vynořují motivy z mýtů o stvoření. Svět je například znovustvořen z malého zárodku, úplně stejně jako se to stává v mýtech o stvoření. Realita je znovu vybudována. Má praktická zkušenost mě naučila, že pochopí-li člověk tyto symboly obnovy, jestliže rozpozná, co se děje, když se takové symboly objeví po epizodě a když je jako terapeut dokáže odpovídajícím způsobem podpořit, podílet se na nich a správně s nimi zacházet, bývá někdy možné pomoci vybudovat novou vědomou osobnost, kterou již opakující se záplava nerozvrátí.

Vzpomínám si na případ jedné ženy, která nevykazovala symptomatiku klinické schizofrenie, ale nacházela se v hraniční (borderline) situaci. V totální posedlosti animem zahubila svůj vztah k muži, na kterého měla neuvěřitelný přenos. Naprosté zničení její ženské osobnosti probíhalo po mnoho let (schizofrenní založení) a jen o vlas unikla ztrátě rozumu. Kolega, který ji spolu se mnou ošetřoval, navrhl, abychom ji poslali na kliniku, protože soudil, že buď spáchá sebevraždu, nebo něco šíleného – že například zabije muže, který ji zdánlivě tak hluboce zklamal. Dříve než bych souhlasila s jejím umístěním na klinice, chtěla jsem ji sama vidět. Hned jsem poznala, že už s ní nemám žádný kontakt. Hleděla bodavým pohledem mimo mě a nebylo možné se s ní emocionálně setkat. Měla jsem pocit, že mě nevnímala, což se později potvrdilo – vyprávěla mi, že z toho, co jsem řekla, neslyšela ani slovo. Její vnímání a její vědomí bylo pryč. Ve své beznaději jsem jí konečně řekla: „Žádné sny, vůbec žádné sny v tak zoufalé situaci?“ Ona odpověděla: „Jenom zlomek: Viděla jsem vejce a nějaký hlas řekl, ‚matka a dcera‘.“ Byla jsem nesmírně šťastná a vychrlila jsem na ni všemožné mýty o stvoření a o tom, jak se svět znovu rodí z kosmického vejce – že to ukazuje zárodek nové životní možnosti, že všechno bude v pořádku, jenom musíme počkat, až z toho vejce všechno vyjde. Stoupal ve mně obrovský entuziazmus. Vysvětlovala jsem jí, že „matka a dcera“ se přirozeně vztahují k mysteriím v Eleusis; vyprávěla jsem jí o tom a o znovuzrození ženského světa, ve kterém to nové vědomí bude vědomí ženské a tak dále. Zatímco jsem mluvila, úplně se uklidnila. Nakonec jsem jí položila ruku na paži a zeptala se: „Cítíte se trochu lépe?“ Poprvé se na mě usmála a řekla: „Ano.“ Zeptala jsem se jí, zda věří, že může jít spát a nedělat hlouposti, a ona odpověděla, že si myslí, že může! Tak to také šlo a těžká epizoda byla překlenuta. Později mi vyprávěla, že byla v tak černé díře a její vědomí bylo vzdálené tak daleko, že z toho, co jsem říkala, nerozuměla jediné slovo. Všimla si jenom, že jsem její snový motiv pochopila, a sice pozitivně pochopila, a tak si cestou domů řekla: „Takže tomu lze rozumět a zdá se to být v pořádku.“ Bylo mi jasné, co se dělo. Nemohla jsem jí to sice zprostředkovat – její jáský komplex už byl příliš daleko – ale už sama skutečnost, že cítila pochopení, postačovala k překonání nanejvýš nebezpečné situace. To ukazuje, jak je důležité rozumět těmto předvědomým archetypovým procesům.

Lidem, kteří právě vězí uprostřed temnoty, obyčejně nelze podle mé zkušenosti význam stvořitelských mýtů přiblížit. Materiál popisuje procesy, které jsou od vědomí příliš vzdálené. V protikladu k jiným mytologiím nereagujeme osobním způsobem, že bychom něčemu rozuměli a uměli to na nás použít. Tak reagujeme při poslechu interpretací pohádek nebo hrdinských mýtů, u kterých dojde k emocionální vazbě vůči danému materiálu. Motivy mýtů o stvoření se naproti tomu často jeví jako zvláštní a vysoce abstraktní, a je proto velmi těžké je uvést do vědomí.

Hraniční (borderline) případy s jejich zničením vědomí a vnímání reality a s jejich opětovným vybudováním nového vědomí představují jenom extrémní případ, přehnání něčeho, co se vyskytuje i v normálních situacích. S mýty o stvoření se setkáváme pokaždé, když nevědomí připravuje zásadně důležitý pokrok vědomí. Psychický vývoj člověka zřejmě sleduje vzor fyzického růstu dítěte – nikoliv rovnoměrně, nýbrž ve skocích. Také růst vědomí má sklon k vývoji ve skocích: dostavují se období, ve kterých se pole vědomí náhle značnou měrou rozšíří. Vždycky, když dojde k rozšíření nebo opětovnému vybudování vědomí velmi náhle, mluví lidé o „osvícení“ nebo zjevení. Je-li vývoj kontinuální, tolik ho nevnímají; mají pouze příjemný pocit, že rostou, že se pohybují s tokem života a že život je zajímavý. Pocit náhlého osvícení nebo náhlého probuzení se však nedostavuje. Pokaždé, než vývoj vědomí učiní velký skok dopředu, dostavují se přípravné sny, ve kterých se obecně vyskytují motivy ze stvořitelských mýtů.

Znalost motivů z mýtů o stvoření je v neposlední řadě velmi důležitá pro analýzu tvůrčí osobnosti. Analyzovat tvůrčí osobnosti bývá velký problém, protože tito lidé často soudí, že jsou neurotičtí nebo v neurotické krizi, a vykazují všechny odpovídající příznaky. Když se však člověk zabývá jejich snovým materiálem, ukáže se, že nejsou neurotičtí kvůli nedostatečnému přizpůsobení vnějším nebo vnitřním životním skutečnostem, ale protože je pronásleduje tvůrčí idea a měli by tvůrčím způsobem pracovat; navenek se chovají jako jiní neurotičtí lidé a z toho důvodu bývají velmi často diagnostikováni jako neurotičtí. Potíž však spočívá v tom, že každý musí svůj objev udělat sám. Když přijde do analýzy fyzik, jehož nevědomí by chtělo, aby něco objevoval, nemůže to za něj nikdo udělat! Jednak se analytici pravděpodobně nevyznají dost dobře ve fyzice, a kromě toho by to ani nebyl jeho objev. Invenire znamená do něčeho vstoupit, něco nového odhalit a to nemůže nikdo vykonat za druhého člověka – bohudíky, neboť jinak by byl dotyčný oloupen o nejcennější zkušenost svého života. Jediné, co zbývá, je doprovodit dotyčného na jeho obtížné cestě. On říká: „Ano, ale co mám najít?“ Já to samozřejmě také nevím, ale on něco najít musí! Říká však, že když mu neumím říct, co je to, není mu to nic platné. Musíme tedy mít po ruce dostatek vědeckého materiálu, abychom mu mohli ukázat, že se právě odehrává akt stvoření, že se právě chystá zrození nového světa, že něco nového chce vstoupit do vědomí. Zpravidla probíhají určité přípravné procesy, které člověk musí pochopit, protože mohou dát přinejmenším určité pokyny ohledně směru, ve kterém se má odhalení odehrát. Tak lze analyzanda ušetřit mučivého bloudění. Jako pes, který větří a říká si: „Ne tady, ne tato stopa, ale spíše tam“, lze intuitivně vymezit směr, kterým se tvůrčí vnitřní proces člověka ubírá. Nemusí po léta ztrácet čas sledováním falešných stop a dříve se přiblíží počáteční stvořitelské události, která se v jeho psyché konstelovala.

To je nesmírně důležité, když uvážíme, jak rozšířený je názor, že psychoanalýza a též jungovská analýza jsou pro tvůrčí osobnost zničující. Celá řada umělců a tvůrčích vědců se analýze vyhýbá, protože se domnívají, že by v ní bylo reduktivním analytickým způsobem zničeno jejich nadání. Když Rilkeho ponoukali, aby podstoupil freudovskou analýzu, řekl, že má strach z toho, aby s jeho ďábly nebyli vyhnáni i jeho andělé, a proto analýzu odmítl. Tento strach tvůrčí osobnosti prodělat analytické ošetření nebo se o analýzu zajímat je do té míry oprávněný, že není dostatek analytiků, kteří by znali tvůrčí procesy v psyché. Pokud je nechápou, použijí reduktivní metody léčby neuróz. Přitom by však spíše měli přijmout stanovisko, že napomáhají zrození nového vědomí. Když je tvůrčí člověk tísněn svou tvořivou úlohou, a je proto deprimován, chová se skutečně velmi často nepřizpůsobivě a nemožně – jako vyložený neurotik. Trochu korigovat nebo trochu omezit neurotické chování a zároveň neničit tvůrčí jádro procesu je značně delikátní úloha. Zde je pak velmi důležité znát materiál, s jehož pomocí by člověk dokázal zmíněné procesy rozpoznat. Mýty o stvoření pomáhají takový materiál nalézt.

Mircea Eliade napsal knihu, která nejprve vyšla jako Der Mythos der ewigen Wiederkehr (česky viz pozn. 3. – pozn. překl.) a nyní byla znovu vydána pod titulem Kosmos und Geschichte (Vesmír a dějiny). V ní popisuje, že mýty o stvoření bývaly v různých kulturách za jistých okolností opakovány. Kosmogonické mýty a mytologie přicházely například v Indii ke slovu pokaždé, když se stavěl nový dům. Eliade dává příklad:

„V Indii, než se vůbec začne stavět ..., astrolog označí místo, kde má být položen základní kámen, pod kterým leží had podpírající svět. Zednický mistr uřízne z khádirového stromu kůl a zarazí ho pomocí kokosového ořechu do země na přesně označeném místě tak, aby napíchl hadovu hlavu. Základní kámen (padmašíla) je položen na kůl. je umístěn přesně ve ‚středu světa‘. Položením základního kamene se pokaždé opakuje zároveň kosmogonický akt, poněvadž tím, že se ‚upevní‘, zarazí kůl do hadovy hlavy, napodobuje se prvotní úkon Somy (Rgvéd II, 12, 1) nebo Indry, který ‚hada udeřil v jeho doupěti‘ (Rgvéd VI, 17, 19), ‚když mu svým bleskem uťal hlavu‘ (Rgvéd I, 52, 10). Had symbolizuje chaos, beztvaré a nezjevné. Indra potkává Vrtru (Rgvéd IV, 19, 3) nerozděleného (aparvan), neprobuzeného (abudhjam) ...“3

Ve chvíli, kdy člověk pokládá základ domu, tvoří zároveň znovu ještě jednou celý svět. Když v raném středověku Vikingové nebo Anglosasové poprvé vstoupili na novou zemi, stavěli oltář a opakovali mýtus o stvoření. Vyjadřovali tím, že tato země předtím neexistovala, že ji teprve teď stvořili, protože přišli, země pronikla do jejich pole vědomí a oni ji uvedli do vědomého řádu, když do ní vstoupili a osídlili ji. Co pociťoval podmaněný národ, zůstávalo bez povšimnutí. Totéž opakování mýtu o stvoření nacházíme u mnoha kultur pokaždé, když se zakládá město. Založením každého města se opakuje kosmogonie: je stvořeno centrum, které je pupkem světa, a kolem něj je všechno uspořádáno v kruhu. Město je novým řádem, novým kosmem. Mýtus o stvoření se proto buď znovu odehraje v rituálu, nebo se slavnostně přednáší. Jiné užití stvořitelského mýtu, pokud je v daném náboženství ještě živý, spočívá v jeho přednesu při každé novoroční slavnosti. Tím se nemíní jen novoroční slavnost v našem smyslu slova, nýbrž okamžik, kdy v nějakém smyslu začíná nový rok. Pokaždé, když začíná nová doba, přednáší se slavnostně mýtus o stvoření, což znamená, že svět znovu začíná. Proto si člověk musí znovu uvědomit všechno, co se událo in illo tempore, jak to nazývá Eliade.

U domorodců ze souostroví Fidži nalézá mýtus o stvoření uplatnění ještě v jiné situaci. Opakují ho nejen při každé intronizaci nového krále, ale vždy, když je špatná sklizeň: „Pokaždé, když je ohrožen život a kosmos se jim jeví vyčerpaný a prázdný, Fidžijci pocítí potřebu návratu in principium; jinými slovy, očekávají, že se kosmický život zregeneruje znovuvytvořením, nikoliv obnovením. Proto je v rituálech a mýtech důležité všechno, co může znamenat ‚počátek, původní, prvotní‘.“4

Zde nacházíme potvrzení toho, co můžeme pozorovat pokaždé, když je nezbytný nový vědomý postoj, nové přizpůsobení realitě. Když například dobyvatel vstoupí do neznámé země, je v psychologicky i fyzicky nebezpečné situaci. Je to obrovské riziko, ztratil své kořeny, není přizpůsobený, a je tedy v ohrožení fyzickou smrtí a psychickou disociací. Proto dobyvatel ustavuje v nové zemi nový vesmír.

Novoroční obřad ukazuje, že naše vědomé vnímání reality a naše přizpůsobivost vůči ní mají sklon slábnout a stát se nepořádným a napůl vědomým zvykem, místo aby byly vědomým vztahem. Zastarávají stejně tak, jako zastarává symbol krále nebo náboženské symboly. Co snad kdysi v mládí bylo vroucí modlitbou vyslovovanou celým srdcem, stává se později mechanickou říkankou. Toto ustavičné nebezpečí pádu zpět do opakování, mechanického pokračování a sklouznutí do nevědomosti bez jakéhokoliv vztahu k životu musí být zdoláno znovustvořením celé reality – tím, že se člověk vrátí k pramenu vědomí. Domorodci z Fidži dělají totéž méně mechanickým způsobem – nejen při příležitosti nového roku, ale vždy, když náhle ucítí, že život je silně ohrožen. Když jim hrozí disociace, panika a sociální neklid, pokoušejí se znovuvytvořit svět a celý vesmír tím, že opět vypravují mýtus o stvoření a také jej rituálně ztvárňují. Jistou měrou znovu vytvářejí vědomý řád a očekávají, že se v jejich duši obnoví pocit, že je všechno zase v pořádku. U některých domorodců z této oblasti to jde až tak daleko, že přestane-li rýže z nějakého důvodu dobře růst, obchází medicinman kolem rýžoviště a přednáší přitom stvořitelský mýtus o původu rýže. Jde o to, že si rýže jakoby řekne: Aha, teď to zase vím! Začne se jí dařit a opět se rozhojní. Zde se ovšem jedná o projekci, která na rýži sotva působí. Ale na nás to dělá dojem! Když opět víme, k čemu jsme zrozeni a co je vlastně naší úlohou, když zase víme, co je vlastním smyslem života, jsme schopni jít dál, opět můžeme žít. Proto také Jung řekl, že ještě neměl v péči člověka nacházejícího se ve druhé polovině života, u kterého by nedošlo na otázku smyslu života. Je jedno, jaký všední konflikt dotyčného přivedl k léčbě, tato otázka se vždy objevila. Když totiž člověk ví, že vlastní život má smysl, dokáže ho vydržet. Člověk vydrží téměř všechno, když ví, že to má smysl.

Nakonec ještě můžeme konstatovat, že nevědomí znovu vypráví mýtus o stvoření tehdy, když je individuum ohroženo fyzicky nebo naprostou disociací, jako například v případě ženy, o které jsem se zmínila výše. Nevědomí vypráví části stvořitelského mýtu, aby obnovilo vědomý život a vědomé vnímání reality. Patří k tomu ještě jeden prvek, o kterém bude řeč později – totiž analogie mýtu o stvoření se symbolikou individuačního procesu, kterou vidíme nejjasněji na alchymickém materiálu.

Prvním mýtem, který vyložím, je mýtus, jenž jasněji než jiné ukazuje, že stvoření je probuzením k vědomí. Na tomto materiálu můžeme zřetelně vidět, že probuzení k vědomí je totožné se stvořením světa. Pak předložím několik příkladů zrození vesmíru působením náhodného konání. Za třetí dojdu k tomu druhu mýtů, ve kterých je stvoření znázorněno jako pohyb shora dolů – duchovní bytosti v zásvětí tvoří tím, že sestupují dolů nebo vrhají věci dolů. Pak se obrátím ke stvoření, ke kterému dojde pohybem zdola nahoru; s tím se setkáváme v mýtech o vynoření, ve kterých všechno přichází z díry v zemi. Posléze se budu zabývat motivem dvou stvořitelů, dvou zvířat nebo blíženeckých stvořitelů. Následně nás bude zajímat motiv Deus faber – božstva, které svět vytvoří řemeslně jako v biblickém mýtu o stvoření. Jako další přijde motiv prvotní oběti. Pak krátce popíšu subjektivní nálady stvořitelské bytosti – například stvoření smíchem, děsem, pláčem, a všechna stvoření, která vznikla z pocitu touhy, ustupování a lásky. Krátce pojednám o základních prvotních motivech, totiž o motivu kosmického vejce a pračlověka, jejichž rozpad poskytne materiál k vybudování vesmíru, o pojmu libida, jež se nachází v tvůrčím ohni, maně, světové energii, ze které vzniká všechno, co existuje. Pak se budeme zabývat otázkou, proč tolik mýtů o stvoření obsahuje řetězce generací. Ty se vyskytují většinou ve stvořitelských mýtech polynéských, u Maorů, ale také v mýtech japonských a kromě toho v mýtech gnostických, ve kterých bůh zplodí blíženecké dvojice, jako například Počátek a Pravdu, Slovo a Život a tak dále – jeden generační řetězec za druhým, bohy, duchy nebo jiné bytosti, až se zrodí lidská realita. Dále popíšu ještě motiv částic, semen světa, a konečně pak vnitřní opakování stvoření v meditaci, jak se praktikovalo v alchymii, ve které se na výrobu kamene filozofů pohlíželo jako na opakování stvoření světa na individuální úrovni.



  1 Jung, C. G. (1960). Psychologische Typen. GW 6. Walter, Olten/Freiburg, § 870, s. 500.

  2 Tamtéž, § 821 a násl., s. 476.

  3 Eliade, M. (1994) Mýtus o věčném návratu. OIKÚMENÉ, Praha, s. 19.

  4 Tamtéž, s. 57.


 
Marie–Louise von Franz: Mýtus a psychologie