III

SYZYGIE: ANIMA A ANIMUS


 		  
Co tedy je tímto projikujícím faktorem? Východ jej nazývá „tkadlena1“ nebo Májá, tanečnice vytvářející iluzi. Kdybychom to již dlouho nevěděli ze snové symboliky, zavedl by nás na správnou stopu tento východní výklad: zahalující, ovíjející a pohlcující kvality ukazují nepochybně na matku2, to znamená na vztah syna ke skutečné matce, k jejímu imagu (obrazu) a k ženě, jež se mu má stát matkou. Jeho erós je pasivní jako u dítěte: doufá, že bude chycen, vtažen, zahalen a pohlcen. Dá se říci, že hledá chránící, vyživující ochranný kruh matky, všech starostí zbavený kojenecký stav, v němž okolní svět přichází k němu a dokonce mu vnucuje jeho štěstí. Proto není žádným divem, že se mu skutečný svět ztrácí. 20
Jestliže tento stav dramatizujeme, jako to zpravidla dělá nevědomí, uvidíme na psychologické scéně člověka žijícího směrem nazpět, jenž hledá své dětství a svou matku a prchá před zlým chladným světem, který jej pranic nechce chápat. Nezřídka spatříme vedle synáčka matku, jíž, jak se zdá, ani v nejmenším nezáleží na tom, aby nechala svého syna stát se mužem, která neúnavně a obětavě se starajíc neopomine nic, co by synovi mohlo zabránit v tom, aby se stal mužem a oženil se. Vidíme tajný komplot mezi matkou a synem, jak jeden druhému pomáhají oklamat život. 21
Kde je potom vina? Je u matky, nebo u syna? Pravděpodobně u obou. Nenaplněnou synovu touhu po životě a po světě je třeba brát vážně. Chtěl by se dotknout skutečnosti, obejmout zemi a oplodnit nivu světa. Podniká ale jenom netrpělivé náběhy, neboť tajná vzpomínka na to, že člověk může svět a štěstí také dostat darem – totiž od matky – ochromuje jak jeho průbojnost, tak i jeho vytrvalost. Ten kousek světa, který jej stejně jako každého člověka stále znovu potkává, není nikdy tím správným, neboť se neodevzdává, není vstřícný, chová se drsně, chce být dobýván a poddá se jen síle. Dělá si nárok na mužovu mužnost, na jeho zanícení a především na jeho odvahu a rozhodnost, která je s to vrhnout na misku vah celého člověka. Ten by k tomu potřeboval nevěrný erós, který umí zapomenout na matku a způsobit sobě samému bolest tím, že opustí první milenku svého života. V předvídání této zlé opovážlivosti jej matka pečlivě naučila ctnostem věrnosti, oddanosti, loajality, aby jej uchránila hrozícího morálního průlomu, který je spojen se smělostí v životě. Naučil se jim až příliš dobře a zůstává matce věrný, snad k její největší starosti (například když se jí ke cti ukáže jako homosexuální) a zároveň k jejímu nevědomému, mytickému zadostiučinění. Neboť v takovém vztahu se naplňuje stejně tak starodávný, jako přesvatý archetyp svatby matky se synem. Co konečně může nabídnout banální skutečnost s jejími občanskými úřady, měsíčními výplatami, nájmy za bydlení atd., co by mohlo tvořit protiváhu k oné mystické hrůze posvátné svatby (hieros gamos), protiváhu k hvězdné ženě*1 následované drakem a ke zbožným pochybnostem, které opřádají svatbu Beránkovu? 22
Na tomto stupni mýtu, který snad nejlépe odráží podstatu kolektivního nevědomí, je matka stará i mladá, Démétér i Persefoné, a syn je manželem i spícím kojencem v jednom; je to stav nepopsatelného naplnění, kterému nedokonalosti opravdového života, úsilí a námaha spojené s přizpůsobením a utrpení mnohonásobného zklamání skutečností nemohou přirozeně ani zdaleka konkurovat. 23
Faktor tvořící projekci je v případě syna totožný s imagem matky, a tento obraz je proto považován za skutečnou matku. Projekci lze odloučit pouze tehdy, když syn pochopí, že v jeho duševní oblasti existuje imago matky, a nejen její, ale také dcery, sestry i milenky, nebeské bohyně i chthonické Baubó, všude přítomné jako nestárnoucí obraz, a že každá matka i každá milenka je nositelkou a uskutečňovatelkou tohoto nebezpečného zrcadlového obrazu, který je povaze muže hluboce vlastní. Ona patří k němu, ona je tou věrností, kterou – je-li to nutné – kvůli životu nesmí vždy zachovávat; ona je nevyhnutelně nutnou kompenzací krkolomných podniků, úsilí a obětí, jež všechny končí zklamáním; ona je útěchou při vší hořkosti života a zároveň s tím vším je velkou, iluze probouzející svůdkyní právě k tomuto životu, a sice ne snad jenom k jeho rozumným a užitečným aspektům, nýbrž také k jeho úděsným paradoxiím a dvojznačnostem, ve kterých se udržují v rovnováze dobro a zlo, úspěch a zkáza, naděje a zoufalství. Ona, jakožto mužovo nejzávažnější nebezpečí, si žádá od muže to největší, a je-li muž schopen dostát sám sobě, pak to od něho také dostane. 24
Tento obraz je „Paní duše“, jak ji nazval Spitteler. Já jsem navrhl termín anima, neboť se jím má označit cosi specifického, pro co je pojem „duše“ příliš všeobecný a vágní. Tato psychická skutečnost shrnutá pod pojmem anima představuje velice dramatický obsah nevědomí. Lze jej popsat racionálním vědeckým jazykem, ale jeho živoucí povaha tím nebude ani zdaleka vyjádřena. Proto vědomě a záměrně upřednostňuji mytologický a dramatizující způsob nazírání a projevu, neboť vzhledem k jeho předmětu, kterým jsou živé duševní pochody, je nejen výraznější, nýbrž i přesnější než abstraktní vědecký jazyk, který často koketuje s myšlenkou, že by jeho názorné pojmy mohly být jednoho krásného dne nahrazeny algebraickými rovnicemi. 25
Faktorem tvořícím projekce je anima, respektive nevědomí, které anima zastupuje. Tam, kde se objevuje, ve snech, vizích a fantaziích, vystupuje anima personifikovaně a dává tak najevo, že činitel, jenž tvoří její základ, má všechny zřetelné vlastnosti ženské bytosti3. Anima není výtvorem vědomí, ale spontánním produktem nevědomí; anima není ani žádnou náhradní postavou za matku. Zdá se, jako by ony numinózní vlastnosti, které dělají imago matky tak působivým a nebezpečným, pocházely z kolektivního archetypu animy, která se vždy znovu inkarnuje v každém novorozeném mužském dítěti. 26
Protože anima je archetypem vystupujícím u muže, lze se domnívat, že u ženy musí existovat její obdoba, neboť jako je muž kompenzován prvkem ženským, je žena kompenzována prvkem mužským. Touto úvahou bych ovšem nerad budil zdání, že jsem snad k těmto kompenzačním vztahům dospěl dedukcí. Pro empirické uchopení povahy animy a anima bylo naopak třeba mnoha a zevrubných zkušeností. Cokoli jsme proto o těchto archetypech vypověděli, je buď skutečnostmi přímo dokazatelné, nebo alespoň představeno jako pravděpodobné. Přitom jsem si zcela vědom toho, že jde o průkopnickou práci, která se musí spokojit s předběžností jí vlastní. 27
Jako se zdá být pro syna prvním nositelem faktoru tvořícího projekci matka, pro dceru je to otec. Praktická zkušenost s takovými vztahy sestává z četných individuálních případů, které znázorňují všechny možné varianty tohoto základního tématu. Zhuštěný popis těchto vztahů proto nemůže být jiný než schematický. 28
Žena je kompenzována mužskou bytostí, proto má její nevědomí tak říkajíc mužské předznamenání. Ve srovnání s mužem to znamená závažný rozdíl. Ve shodě s touto skutečností jsem proto faktor tvořící projekce u ženy nazval animus. Toto slovo znamená rozum nebo duch. Jako odpovídá anima mateřskému erótu, je animus obdobou otcovského logu. Jsem dalek toho, abych chtěl těmto dvěma intuitivním pojmům dát nějakou příliš specifickou definici. Používám pojmy „erós“ a „logos“ jako pomůcky k popsání skutečnosti, že vědomí ženy charakterizuje více spojující působení erótu, nežli rozlišující a poznávající povaha logu. U mužů je erós, vztahová funkce, zpravidla méně rozvinutý než logos. U ženy naproti tomu představuje erós výraz její pravé přirozenosti, zatímco její logos znamená nezřídka politováníhodný případ. Vyvolává v rodinných a přátelských kruzích nedorozumění a zlobné interpretace, protože sestává z názorů, nikoli z úvah. Názory rozumím apriorní domněnky s takřka absolutním nárokem na pravdu. Jak každý ví, něco takového může působit dráždivě. Protože animus s oblibou argumentuje, lze jej nejsnáze vidět u díla při hašteřivých diskusích. I muži mohou jistě argumentovat velmi žensky, a to tehdy, jsou-li posedlí animou, a tím jsou proměněni v anima své animy. Jde jim přitom hlavně o osobní ješitnost a nedůtklivost; ženám však jde o sílu pravdy nebo spravedlnosti nebo jiných podobných velkých věcí, neboť o jejich ješitnost se již postarali krejčová a kadeřník. „Otec“ (= souhrn ustálených názorů) hraje v ženské argumentaci velkou roli. Jakkoli přátelský a vstřícný může být její erós, je-li posedlá animem, neotřese jí žádná logika na světě. V mnoha případech má muž pocit (a zcela se v tom nemýlí), že nutnou přesvědčivost by měly jedině svedení nebo zbití či znásilnění. Muž ovšem neví, že svrchovaně dramatická situace by rázem banálně bez rozčilování skončila, kdyby vyklidil bitevní pole a pokračování přenechal jiné či své ženě. Na tuto spásnou myšlenku však přichází zřídka nebo nikdy, neboť žádný muž se nemůže s animem ani nejkratší dobu bavit, aniž by v té chvíli nepropadl své animě. Kdo by pak měl ještě dost humoru, aby takovému hovoru objektivně naslouchal, velmi by užasl nad zdrcujícím množstvím nicneříkajících frází, nesprávně použitých otřepaných pravd, románových a novinových floskulí, obnošených ležáků všeho druhu, končícím sprostými nadávkami a otřesnými nesmysly. Je to rozhovor, který se bez ohledu na jeho konkrétní účastníky opakuje milionkrát ve všech jazycích světa a v podstatě je pořád stejný. 29
Tato zdánlivě pozoruhodná skutečnost spočívá na následující okolnosti: Když se potkají animus a anima, vytasí animus meč své moci a anima vystříkne jed svého klamu a svodu. Výsledek však nemusí být vždy negativní, neboť je zde právě tak velká pravděpodobnost, že se ti dva do sebe zamilují (zvláštní případ lásky na první pohled!). Řeč lásky se vyznačuje úžasnou jednotvárností a s největší obětavostí a věrností používá všeobecně oblíbených forem, čímž se oba partneři opět ocitají v banální kolektivní situaci. Žijí však v iluzi, že jsou vzájemně přitahováni tím nejosobnějším způsobem. 30
V pozitivním stejně jako v negativním ohledu je vztah animy a anima stále „animózní“, to znamená emocionální, a proto kolektivní. Afekty snižují úroveň vztahu a přibližují ji obecnému instinktivnímu základu, na kterém už není nic individuálního. Nezřídka proto tento vztah probíhá tak, že zcela opomíjí hlavy svých lidských představitelů, kteří potom nevědí, jak se jim to stalo. 31
Zatímco u muže je animózní zakalení mysli hlavně sentimentální nebo má povahu resentimentu, u ženy se projevuje v názorech, výkladech, míněních, insinuacích a chybných konstrukcích, jejichž společným účelem, respektive výsledkem je přerušení vztahu mezi dvěma lidmi. Ženu – stejně jako muže – opřede její zvláštní a nebezpečný familiaris (domácí důvěrný duch) a jako dcera, která jediná chápe svého otce (to znamená, že má věčně pravdu), je přenesena do země ovcí, kde se nechá pást svým duševním pastýřem, animem. 32
Stejně jako anima má také animus svůj pozitivní aspekt. V postavě otce se neprojevuje jenom tradiční názor, ale právě tak i to, co je nazýváno „duchem“, a sice zejména obecné filosofické a náboženské představy, případně onen postoj, který z takových přesvědčení vyplývá. Tak je animus rovněž psýchopompos (průvodce duší), prostředník mezi vědomím a nevědomím, a personifikace nevědomí. Jako se anima integrací stává erótem vědomí, animus se stává logem, jako anima propůjčuje mužskému vědomí vztah a vztaženost, tak animus dodává vědomí ženy uvážlivost, rozvahu a poznání. 33
Působení animy a anima na já je v principu stejné. Je obtížné je eliminovat, protože je za prvé nesmírně silné a vyplňuje okamžitě jáskou osobnost neotřesitelným pocitem oprávněnosti a neústupnosti, za druhé protože jeho příčina je projikována, to znamená, že se jeví jako ve značné míře zdůvodněná v objektech a objektivních poměrech. Přikláním se k tomu odvozovat oba rysy tohoto působení z vlastností archetypu vůbec. Ten je totiž přítomen a priori. Na základě této skutečnosti lze vysvětlit neobjasněnou a nediskutovatelnou, často zcela iracionální přítomnost určitých nálad nebo názorů. Jejich notorická neovlivnitelnost by v podstatě mohla spočívat na tom, že z archetypu vychází silné sugestivní působení. Archetyp fascinuje vědomí a hypnoticky se ho zmocňuje. Nezřídka má přitom já pocit morální porážky a počíná si pak tím odmítavěji, vzdorovitěji a hašteřivěji, čímž cestou bludného kruhu svůj pocit méněcennosti jenom zvětšuje. Tím jsou lidské vztahy zbaveny půdy pod nohama, neboť velikášství stejně jako pocit méněcennosti znemožňují vzájemné uznání, bez něhož žádný vztah neexistuje. 34
Jak jsem výše uvedl, je snazší nahlédnout stín nežli animu či anima. V prvním případě máme výhodu určité přípravy výchovou, která se odedávna snažila přesvědčit lidi o tom, že nejsou jen ze stoprocentně čistého zlata. Každý proto chápe snadno a rychle, co by se mohlo „stínem“, „inferiorní osobností“ a podobnými slovy myslet. Pokud by na to člověk již zapomněl, mohlo by mu paměť občerstvit nedělní kázání, jeho žena nebo berní úřad. S animou a animem to však vůbec není tak snadné; za prvé v tom ohledu neexistuje žádná morální výchova a za druhé se většinou spokojíme se svou neotřesitelnou pravdou a raději se vzájemně očerňujeme (když nic horšího!), než abychom přiznali své projekce. Mnohem spíše se jeví jako zcela přirozená záležitost, že muži mívají iracionální nálady a ženy zase právě tak iracionální názory. Tato situace spočívá zřejmě na instinktivním základu, a musí proto být taková, jaká je, neboť právě tak je pro všechny věky zajištěna Empedokleova hra lásky (filia) a nenávisti (neikos) živlů*2. Příroda je konzervativní a nenechá si své kruhy snadno rušit. Animus a anima náleží k přirozené chráněné oblasti, která svou nenarušitelnost nejtvrdošíjněji brání. Proto je mnohem těžší uvědomit si svou projekci anima nebo animy, než rozpoznat svou stínovou stránku. V případě stínu musíme sice překonat určitý morální odpor, stejně jako ješitnost, ctižádostivost, domýšlivost, resentiment atd.; u anima a animy k tomu však přistupují ještě čistě rozumové obtíže, zcela nehledě na obsahy projekce, které člověk už vůbec neumí integrovat. A konečně se v něm zvedá také hluboká pochybnost, zda se nadmíru neplete přírodě do díla, když činí vědomými věci, které by měl koneckonců raději nechat spát. 35
Ačkoli podle mé zkušenosti existuje určitý počet lidí, kteří bez zvláštních intelektuálních nebo morálních obtíží mohou chápat, co je animou a animem míněno, přesto se setkáváme s ještě větším počtem lidí, pro které je velmi namáhavé porozumět těmto pojmům a představit si pod nimi něco konkrétního. To ukazuje, že s těmito pojmy se ocitáme poněkud mimo běžný rozsah chápání. V důsledku toho jsou nepopulární, neboť se jeví jako cizí. To má za následek, že mobilizují předsudky, které je tabuizují, jak se to děje od nepaměti se všemi nečekanými věcmi. 36
Jestliže vzneseme požadavek, že je nezbytné projekce uvolnit, protože je to léčivé a v každém ohledu výhodné, vstupujeme na panenskou půdu. Každý byl dosud přesvědčen, že představa „můj otec“, „má matka“ atd. není nic jiného než obraz věrně se kryjící s předlohou skutečného otce atd., takže říká-li někdo „můj otec“, nemyslí tím naprosto nic jiného, než co jeho otec o sobě ve skutečnosti je. Míní to skutečně, ale mínění ještě zdaleka neznamená identitu. Zde má sofisma „Zahalený“ pravdu4. Vložíme-li totiž obraz, který má X o svém otci a pokládá ho za skutečného otce, do psychologické rovnice, pak nám tato rovnice nevyjde, neboť výraz, který jsme do ní dosadili, se neshoduje se skutečností. X přehlédl, že představa o nějaké osobě se skládá jednak z obrazu, který X ze skutečné osoby vnímá, a jednak z jiného obrazu, který vznikl ze subjektivního přepracování zřejmě již velmi mezerovitého obrazu prvního. Představa, kterou má X o svém otci, je komplexní veličinou, za kterou je skutečný otec zodpovědný jen částečně. Neurčitě velký podíl z toho připadá na syna, a sice tak velký, že vždycky, když svého otce chválí nebo kritizuje, nevědomě zasahuje sebe sama a vyvolává tím následné psychické jevy, jaké se dostavují u každého, kdo se habituálně sám sráží dolů, nebo naopak vynáší. Jestliže však X své reakce pečlivě srovná se skutečností, pak má šanci rozpoznat, že někde dělá něco nesprávně, pokud už vůbec mnohem dříve z otcova chování nepostřehl, že si o něm udělal chybný obraz. Zpravidla tomu bude ovšem tak, že X je přesvědčen, že má pravdu, a pokud někdo pravdu nemá, musí to být pokaždé někdo jiný. Má-li X málo vyvinutý erós, je mu nedostatečný vztah buď lhostejný, nebo se zlobí nad nedůsledností a jinými nepochopitelnými věcmi otce, jenž se vlastně nikdy nechová tak, aby to odpovídalo obrazu, který o něm X má. Proto má X všechny důvody cítit se uražený, nepochopený, ba podvedený. 37
Můžeme si představit, jak žádoucí by v takovém případě bylo projekce odloučit. Proto stále existují optimisté, kteří věří, že by bylo možné vést svět vstříc zlatému věku, jenom když se lidem řekne, kudy k němu vede ta správná cesta. Zkuste jim jednou v takových případech vysvětlit, že jejich chování se podobá chování psa, který se honí za vlastním ocasem. Aby člověk nahlédl pochybenost svého postoje, potřebuje k tomu více než pouze „říci“; jde také o víc, než co by běžná rozumnost mohla připustit. Jde totiž o ona osudová „nedorozumění“, která za běžných okolností nikdo nikdy neuznal. Bylo by to asi tak, jako kdybychom chtěli průměrného spořádaného člověka přimět k tomu, aby uznal, že je zločincem. 38
Všechno to uvádím proto, abych ilustroval, k jakému řádu veličin náleží projekce způsobené animem a animou a jakého morálního a intelektuálního úsilí je třeba k jejich odloučení. Ovšem zdaleka ne všechny obsahy animy a anima jsou projikovány. Mnohé z nich se spontánně objevují ve snech atd. a ještě více mohou být uvědoměny pomocí takzvané aktivní imaginace. Zde vychází najevo, že v nás žijí myšlenky, pocity a afekty, které by člověk vůbec nepovažoval za možné. Kdo se sebou nikdy takovou zkušenost neučinil, tomu přirozeně připadne taková možnost jako naprosto fantastická, neboť normální člověk „přece ví, co myslí“. Tato dětinskost „normálního člověka“ se nicméně vyskytuje zcela pravidelně. Proto od nikoho, kdo tuto zkušenost neudělal, nelze očekávat, že by povahu animy a anima skutečně pochopil. Jestliže se člověku rovněž podaří takové úvahy prakticky uskutečnit, ocitá se v nových oblastech psychických zkušeností. Komu se to podaří, ten se stěží vyhne tomu, aby na něj všechno, co já neví, respektive nevědělo, neudělalo nejhlubší dojem. V dnešní době ještě tento nárůst poznání patří k velkým vzácnostem. Zpravidla byl dokonce předem zaplacen neurózou, ne-li něčím horším. 39
V postavách animy a anima se projevuje autonomie kolektivního nevědomí. Personifikují jeho obsahy, které mohou být integrovány do vědomí, jsou-li získány nazpět z projekcí. Potud představují obě tyto postavy funkce, jež vědomí zprostředkovávají obsahy kolektivního nevědomí. Jeví nebo chovají se tak ale jen tehdy, jestliže se tendence vědomí a nevědomí příliš nerozcházejí. Vznikne-li však napětí, do té doby neškodná funkce se personifikuje, vystoupí proti vědomí a chová se přibližně jako systematický rozštěp osobnosti, případně fragmentární duše. Toto srovnání ovšem značně pokulhává v tom smyslu, že od jáské osobnosti se neodděluje nic, co by k ní náleželo, obě postavy mnohem spíše tvoří rušivý přírůstek. Příčina a možnost takového chování spočívá v tom, že sice obsahy anima a animy mohou být integrovány, nikoli však animus a anima o sobě, neboť jsou to archetypy, a tudíž základní kameny psychické celosti, která překračuje hranice vědomí, a proto se nikdy nemůže stát předmětem bezprostředního uvědomování. Působení anima a animy sice mohou být uvědoměna; animus a anima jsou však vědomí transcendující faktory, které se vymykají nazírání a libovůli. Proto zůstávají autonomní i přes integraci jejich obsahů a člověk je musí mít stále na zřeteli. To je z terapeutického hlediska obzvlášť důležité, neboť díky stálému respektování je nevědomí splácena ona daň, která více či méně zaručuje jeho spolupráci. Nevědomí jak známo nelze jednou provždy tak říkajíc „sprovodit ze světa“. Věnovat symptomům nevědomých obsahů a procesů jistou trvalou pozornost je dokonce jedním z nejdůležitějších úkolů duševní hygieny, a sice proto, že vědomí neustále hrozí nebezpečí, že se stane jednostranným, že začne používat vyjetých kolejí a bude se tvrdošíjně ubírat slepými uličkami. Komplementární či kompenzující funkce nevědomí se však v určité míře stará o to, že tato nebezpečí, která jsou zvláště velká u neurózy, lze odvrátit. Kompenzace ale působí naprosto úspěšně výhradně za ideálních poměrů, to znamená tam, kde je život ještě dostatečně jednoduchý a nevědomý, aby mohl bez váhání a pochyb následovat křivolakou cestu instinktů. Čím civilizovanější, to znamená vědomější a komplikovanější však člověk je, tím méně je schopen následovat své instinkty. Komplikované okolnosti jeho života a vliv prostředí jsou tak hlasité, že přehlušují tichý hlas přírody. Pak na jeho místo nastupují názory a přesvědčení, teorie a kolektivní tendence a podporují všechny scestnosti vědomí. V takových případech musíme nevědomí věnovat pozornost záměrně, aby kompenzace mohla působit. Proto je obzvlášť důležité, aby si člověk archetypy nevědomí nepředstavoval jako povrchní, pomíjivé fantazijní obrazy, nýbrž jako konstantní autonomní faktory, jimiž také ve skutečnosti jsou. 40
Jak ukazuje praktická zkušenost, je oběma archetypům vlastní osudovost, jež má někdy tragický rozsah. Jsou vpravdě otcem a matkou všech neblahých osudových zápletek a jako takoví jsou i dlouho světu známi: je to božský pár5, z něhož se první postava díky své povaze „logu“ prostřednictvím ducha (pneuma) a rozumu (nús) projevuje například jako všemi barvami se třpytící Hermés a druhá má, díky své povaze „erótu“, rysy Afrodíty, Heleny (Selény), Persefony a Hekaty. Jsou to nevědomé síly, totiž bohové, jak je v dávnověku zcela „správně“ chápali. Tímto označením se tyto nevědomé síly posunuly na psychologické stupnici hodnot na onu centrální pozici, na níž každopádně vždy stojí, ať už jim vědomí tuto hodnotu přiznává či ne, neboť úměrně stupni jejich neuvědomění roste jejich moc. Kdo ji nevidí, je jí vydán napospas, tak jako nejlépe vzkvétá epidemie tyfu tam, kde není znám zdroj infekce. Božská syzygie se například nestala obsoletní ani v křesťanství, ale stojí na nejvyšším místě znázorněna Kristem a nevěstou církví6. Takové paralely velmi pomáhají při pokusu nalézt správné měřítko pro význam obou archetypů. To, co o nich můžeme zprvu ze stanoviska vědomí odhalit, je tak nepatrné, že to stěží dosahuje hranic viditelnosti. Teprve když osvětlíme temnou hlubinu a psychologicky prozkoumáme zvláštně propletené cesty lidského osudu, stane se postupně zjevným, jak velký je vliv obou těchto komplementů vědomí. 41
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že integrace stínu, to znamená uvědomění osobního nevědomí, znamená první etapu v analytickém procesu, bez které není rozpoznání animy a anima možné. Stín může být rozpoznán a uvědoměn pouze vztahem k nějakému protějšku a animus a anima jenom prostřednictvím vztahu k opačnému pohlaví, protože jejich projekce působí jedině tam. Tímto dalším poznáním vzniká u muže triáda, která je z jedné třetiny transcendentní: totiž mužský subjekt, proti němu stojící ženský subjekt a transcendentní anima. U ženy je tomu naopak. Čtvrtým prvkem chybícím triádě k celosti je u muže archetyp moudrého starce, kterým jsem se zde nezabýval, u ženy je to chthonická matka. Tyto postavy tvoří kvaternitu, která je zpoloviny imanentní a zpoloviny transcendentní, totiž archetyp, který jsem označil jako sňatkové quaternio7. Ten tvoří schéma bytostného Já stejně jako primitivních sociálních struktur, totiž cross-cousin-marriage (sňatky křížových bratranců a sestřenic) a sňatkových tříd, a s tím také „ubytovacího“ členění primitivních sídlišť. Na druhé straně je bytostné Já obrazem Boha, respektive se od něho nedá odlišit. Raně křesťanský duch to věděl, jinak by býval Kléméns Alexandrijský nikdy nemohl říci, že kdo pozná sebe, pozná Boha8. 42

 1  Rousselle, Seelische Führung im lebenden Taoismus, tab. I, str. 150 a 170: Rousselle nazývá tkadlenu „animální duší“. Jedno rčení zní: „Tkadlena uvádí v pohyb.“ (op. cit.) Já jsem animu definoval jako personifikaci nevědomí.

 2  „Matka“ zde a v následujícím textu není chápána doslovně, ale jako symbol všeho, co jako „matka“ působí.

*1 Viz Zjevení Janovo, 12. Pozn. red.

3  Samozřejmě, že se jako typická postava objevuje také v krásné literatuře. Novými publikacemi, co se týče animy, jsou: Linda Fierz-David, Der Liebestraum des Poliphilo, a Jung, Psychologie přenosu. U Richarda Vitia, humanisty ze 16. století, se poprvé setkáváme s animou jako s psychologickou ideou in: Aelia Laelia Crispis epitaphium. Srv. Jung, Das Rätsel von Bologna.

*2  „... dvojí ti povím já věc: hned vyroste z mnohého jedno, / aby samotné bylo, a hned se zas rozpadne v mnohé: / oheň, vodu i zemi a vzduchu nesmírnou výši; / od nich je oddělen záhubný Svár, jenž všude je stejný, / v nich však přebývá Láska, jež stejná je na dél i na šíř.“ Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha, Česká akademie věd a umění, 1944, str. 53. Pozn. red.

 4  Pochází od megarského Eubúlida a zní: „Poznáš svého otce? Ano. Poznáš tohoto zahaleného? Ne. Tento zahalený je tvůj otec. Ty tedy poznáš svého otce, a nepoznáš ho.“ Podle Diogena Laërtia, De clarorum philosophorum vitis, 2, 108 a násl.

 5  Tím se, jak je zjevné, nemíní žádná psychologická, a už vůbec ne metafyzická definice. V práci Vztahy mezi já a nevědomím jsem poukázal na to, že syzygie se skládá ze tří prvků, totiž za prvé z podílu ženského prvku, který je vlastní muži, a mužského prvku, který je vlastní ženě, za druhé ze zkušenosti, kterou udělá muž se ženou a naopak, a konečně za třetí z archetypického ženského a mužského obrazu. První prvek lze integrovat v procesu rozšiřování vědomí osobnosti, prvek poslední naproti tomu integrovat nelze.

 6  Tak se ve 2. Klémentově listu [Korintským] (14, 2) praví: „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Muž je Kristus, žena je církev.“ Na místě církve stojí v obrazových znázorněních často Marie.

 7  Psychologie přenosu, odst. 425 a násl. Viz k tomu dále naasejské quaternio.

 8  Srv. odst. 347 v tomto svazku.