II

STÍN


 		  
Obsahy osobního nevědomí jsou zisky individuálního života, kdežto obsahy kolektivního nevědomí jsou a priori a stále existující archetypy. Jejich vztah k instinktům jsem popsal na jiném místě1. Mezi archetypy jsou empiricky nejvýrazněji charakterizovány ty, které já ovlivňují, případně ruší nejčastěji a nejintenzivněji. Takovými archetypy jsou stín, anima a animus2. Zkušenosti je nejsnáze přístupná postava stínu, neboť jeho povahu lze do značné míry odhalit z obsahů osobního nevědomí. Výjimku z tohoto pravidla tvoří ty zřídkavé případy, ve kterých jsou pozitivní kvality osobnosti vytěsněny a já následkem toho hraje v zásadě negativní, to znamená nepříznivou roli. 13
Stín je morálním problémem, který je výzvou pro celou jáskou osobnost, neboť nikdo není s to rozpoznat a uvědomit si stín bez značného vynaložení morální odhodlanosti. Vždyť při tomto uvědomění jde o to uznat temné aspekty osobnosti jako skutečně existující. Tento akt je nevyhnutelně nutným základem veškerého sebepoznání, a proto se zpravidla setkává se značným odporem. Je-li sebepoznání psychoterapeutickým prostředkem, znamená často namáhavou práci, která se může protáhnout na dlouhou dobu. 14
Z důkladnějšího zkoumání temných charakterových rysů, respektive méněcennosti, které stín tvoří, vyplývá, že mají nějaký emocionální charakter, respektive jistou autonomii, a podle toho jsou obsesivní nebo – lépe – posesivní povahy. Emoce totiž není žádná činnost, nýbrž událost, která se člověku přihodí. Afekty se zpravidla dostavují na místech nejmenšího přizpůsobení a vyjevují zároveň příčinu sníženého přizpůsobení totiž určitou méněcennost a přítomnost určité nižší úrovně osobnosti. Na této hlubší úrovni s jejími téměř nebo vůbec nekontrolovanými emocemi se člověk chová více či méně jako primitiv, který je nejen obětí svých afektů, jež nemá vůli, ale navíc je mu vlastní pozoruhodná neschopnost morálního úsudku. 15
Zatímco stín lze pomocí vhledu a dobré vůle jakžtakž začlenit do vědomé osobnosti, existují přesto – jak ukazuje zkušenost – určité rysy, které kladou morální kontrole tvrdošíjný odpor a ukazují se jako takřka neovlivnitelné. Zpravidla jsou tyto formy odporu spojeny s projekcemi, které nejsou jako takové rozpoznávány a jejichž poznání znamená morální výkon překračující běžnou míru. Zatímco rysy vlastní stínu mohou být bez přílišné námahy rozpoznány jako vlastnosti náležící k osobnosti, zde selhává jak vhled, tak i vůle, neboť se zdá, že příčina emoce je bez jakékoli pochyby v druhých. Pro objektivního pozorovatele může být sebevíc zjevné, že jde o projekci, přesto je malá naděje, že ji subjekt pochopí. Člověk musí být skutečně přesvědčen o tom, že by také příležitostně mohl nemít pravdu, aby byl ochoten zrušit emocionálně zabarvené projekce. 16
Předpokládejme, že určitý jedinec nevykazuje žádný sklon k tomu, aby projekce uznal. Faktor tvořící projekce má pak volné pole a může uskutečnit svůj cíl, má-li vůbec jaký, případně přivodit následný stav charakteristický pro jeho působnost. To, co projikuje, není jak známo vědomý subjekt, ale nevědomí. Proto člověk projekci nalézá a nedělá ji. Výsledkem projekce je izolace subjektu vůči okolnímu světu, neboť místo skutečného vztahu k okolí existuje jen vztah iluzorní. Projekce proměňují svět kolem ve vlastní, ale neznámou podobu. Vedou proto nakonec k autoerotickému nebo autistickému stavu, ve kterém dotyčný sní svět, jehož skutečnost však zůstává nedosažitelná. Z toho vznikající „pocit stísněnosti a opuštěnosti“ (sentiment d’incomplétude) a ještě horší pocit sterility jsou opět vlivem projekcí vysvětlovány jako zlomyslnost okolí a prostřednictvím tohoto bludného kruhu (circulus vitiosus) se izolace stupňuje. Čím více projekcí je vsunuto mezi subjekt a okolní svět, tím obtížnější je pro já, aby své iluze prohlédlo. Jeden pětačtyřicetiletý pacient, jenž od dvacátého roku svého života trpěl nutkavou neurózou, která jej úplně izolovala od světa, mi řekl: „Nemohu si přece nikdy připustit, že jsem těch dvacet pět nejlepších let svého života promarnil!“ 17
Je často tragické vidět, jak průhledně člověk sobě a druhým kazí život, ale za nic na světě nechce uznat, jak dalece celá ta tragédie vychází z něho samého a jak ji on sám stále nově živí a udržuje. Jeho vědomí to zajisté nečiní, neboť to naříká a láteří nad nevěrným světem, který se stahuje do stále větší dálky. Mnohem spíše je to nevědomý faktor, jenž spřádá iluze zahalující svět i sebe sama. Celé to předivo směřuje ve skutečnosti ke vzniku zámotku, ve kterém je subjekt posléze uzavřen. 18
Bylo by nasnadě domnívat se, že ony projekce, které lze zrušit jen velmi obtížně nebo vůbec ne, patří rovněž k oblasti negativní strany vlastní osobnosti, tedy ke stínu. Od určitého okamžiku se však tato domněnka stává nemožnou, poněvadž symboly, které se pak objevují, neukazují na stejné pohlaví, ale na pohlaví opačné, u muže na ženu a obráceně. Jako zdroj projekcí tedy již nefiguruje stín stejného pohlaví, nýbrž opačné pohlaví. Setkáváme se s animem ženy a animou muže, dvěma vzájemně si odpovídajícími archetypy, jejichž autonomie a neuvědomělost vysvětlují tvrdošíjnost jejich projekcí. Stín je sice rozhodně jedním ze známých motivů mytologie, ale pokud reprezentuje především a v první řadě osobní nevědomí, a je proto, co se týče jeho obsahů, snadno uvědomitelný, odlišuje se právě tím, že jej lze snáze rozpoznat a uvědomit si ho, od anima a animy, jež jsou vědomí značně vzdálenější, a proto bývají za normálních okolností rozpoznávány a pochopeny zřídka nebo nikdy. Pokud má stín osobní povahu, lze jej s určitou dávkou sebekritiky snadno rozpoznat. Kde však přichází v úvahu jako archetyp, tam se setkáváme se stejnými obtížemi jako u anima a animy. Jinými slovy: je v mezích našich možností, abychom poznali relativní zlo své povahy; naproti tomu pohlédnout do očí absolutnímu zlu znamená zkušenost stejně tak vzácnou, jako otřesnou. 19

 1  Instinkt und Unbewußtes. – Der Geist der Psychologie.

 2  Obsah této a následující kapitoly vychází z přednášky, kterou jsem přednesl v roce 1948 pro Švýcarskou společnost pro praktickou psychologii v Curychu (Schweizerische Gesellschaft für Praktische Psychologie). Přednáška byla publikována in: Wiener Zeitschrift für Nervenheilkunde und deren Grenzgebiete, I/4 (1948).