I

JÁ


 		  
Práce v oblasti psychologie nevědomí mne konfrontovala se skutečnostmi, jež vyžadovaly stanovení nových pojmů. Jedním z těchto pojmů je pojem bytostného Já (das Selbst). Je tím míněna veličina, která nezaujímá místo té, jež byla až dosud označována pojmem já (das Ich), ale spíše ho jako nadřazený pojem obsahuje. Pod „já“ je třeba chápat onen komplexní faktor, k němuž se vztahují všechny obsahy vědomí. Tvoří do jisté míry centrum pole vědomí a v míře, v jaké pole vědomí zahrnuje empirickou osobnost, je já subjektem všech osobních aktů vědomí. Vztah nějakého psychického obsahu k já představuje kritérium vědomí samého, neboť žádný obsah není vědomý, není-li představen subjektu. 1
Touto definicí je především popsán a vymezen rozsah subjektu. Teoreticky sice nelze pole vědomí omezit žádnými hranicemi, neboť je schopno se v neurčitém rozsahu rozšiřovat, empiricky však stále nachází své hranice na pomezí neznáma. To sestává ze všeho, co člověk neví, co se tedy nevztahuje k já jakožto centru pole vědomí. Neznámo se rozpadá na dvě skupiny objektů, totiž za prvé vnější smyslově poznatelné a za druhé vnitřní bezprostředně zakusitelné skutečnosti. První skupina představuje neznámo okolního světa, druhá neznámo světa vnitřního. Poslední jmenovanou oblast označujeme jako nevědomí. 2
Já jako obsah vědomí není samo o sobě vůbec faktorem jednoduchým, elementárním, nýbrž komplexním, který proto nelze vyčerpávajícím způsobem popsat. Empiricky vzato, tento faktor spočívá na dvou zdánlivě rozdílných základech, a to za prvé na somatickém a za druhé na psychickém. Somatická báze se vyjevuje z úhrnu endosomatických počitků, které již samy o sobě vykazují psychickou povahu a jsou spojeny s já, tedy jsou vědomé. Tyto počitky spočívají na endosomatických podnětech, které jen zčásti překračují práh vědomí. Značné množství těchto podnětů probíhá nevědomě, to znamená podprahově. Jejich podprahovost nemusí nutně znamenat čistě fyziologický stav, stejně jako jím není podprahovost nějakého psychického obsahu. Podněty mohou být případně nadprahové, to znamená, že se stanou počitky. Není však pochyb o tom, že velká část endosomatických podnětů je naprosto neschopná uvědomění a má natolik elementární charakter, že není důvod přisuzovat jim psychickou povahu, ledaže bychom zastávali filosofický názor, podle kterého jsou všechny životní procesy tak jako tak psychické. Proti této stěží prokazatelné domněnce je třeba namítnout zejména to, že nadmíru rozšiřuje pojem psýché, a tím vykládá životní proces ve smyslu, který není bezpodmínečně podložen fakty. Příliš široké pojmy se zpravidla ukazují jako nevhodné nástroje, neboť jsou příliš vágní a mlhavé. Proto jsem navrhl používat pojem duševna jen v té sféře, ve které vůle ještě prokazatelně může reflexní, případně instinktivní děj měnit. Musím čtenáře odkázat na svou stať Der Geist der Psychologie1, kde jsem tuto definici duševna blíže vyložil. 3
Somatický základ já sestává, jak bylo řečeno, z vědomých i nevědomých faktorů. Totéž platí o psychické bázi: na jedné straně já spočívá na celém poli vědomí, na druhé straně na úhrnu nevědomých obsahů. Ty se rozpadají do tří skupin: za prvé jsou to obsahy dočasně podprahové, to znamená libovolně reprodukovatelné (paměť), za druhé obsahy, které nelze libovolně reprodukovat, to znamená nevědomé, a za třetí obsahy vůbec uvědomění neschopné. Na druhou skupinu můžeme usuzovat na základě výskytu spontánních invazí podprahových obsahů do vědomí. Skupina třetí je hypotetická, to znamená, že představuje logický důsledek skutečností, na kterých se zakládá skupina druhá: obsahuje totiž ty obsahy, jež dosud do vědomí nepronikly nebo nikdy neproniknou. 4
Když jsem výše řekl, že já spočívá na celém poli vědomí, nemíním tím, že z něho sestává. Kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom já od pole vědomí vůbec odlišit. Já je pouze vztažným bodem pole vědomí, jenž je odůvodněn a vymezen výše popsaným somatickým faktorem. 5
Já je – bez ohledu na to, že jeho základy jsou relativně neznámé a neuvědomělé – faktorem vědomí v pravém slova smyslu. Je to dokonce empirický zisk individuální existence. Vzniká nejprve, jak se zdá, ze vzájemného střetu somatického faktoru s vnějším, okolním světem, a je-li jednou jako subjekt přítomno, vyvíjí se z dalších střetů s okolním, stejně jako s vnitřním světem. 6
Přes nedohlednou šíři svých základů není já nikdy více a nikdy méně než vědomí vůbec. Jako faktor vědomí by bylo možné já alespoň teoreticky úplně popsat. Výsledek by však nikdy neposkytl více než obraz vědomé osobnosti, v němž chybí všechny subjektu neznámé, respektive nevědomé rysy. Celkový obraz osobnosti by je však musel obsahovat. Úplný popis osobnosti je tedy i teoreticky naprosto nemožný, protože nevědomou část nelze pojmout. Tato část, jak dostatečně ukazují zkušenosti, není nijak nevýznamná; naopak, často bývají právě rozhodující kvality nevědomé a může je pozorovat jenom okolí, případně se musí dokonce obtížně zjišťovat, často s pomocí odborníka. 7
Celkový fenomén osobnosti zjevně není identický s já, to znamená s vědomou osobností, nýbrž tvoří veličinu, kterou je nutno od já odlišovat. To je nezbytné přirozeně jenom pro psychologii, která se skutečností nevědomí zabývá. Pro ni je však takové rozlišování velmi důležité. I pro právní praxi má svůj význam, zda jsou určité psychické skutkové podstaty vědomé či nevědomé, například pro posouzení příčetnosti. 8
Proto jsem navrhl označovat tuto existující, avšak nikoliv úplně postižitelnou celkovou osobnost jako bytostné Já. Já je podle definice bytostnému Já podřazeno a chová se k němu jako část k celku. V rozsahu pole vědomí však má – jak se říká – svobodu vůle. Tímto pojmem nemíním nic filosofického, nýbrž všeobecně známou psychologickou skutečnost takzvaného svobodného rozhodování, respektive subjektivního pocitu svobody. Ale tak jako naše svoboda vůle naráží na potřeby okolního světa, tak nachází své hranice i mimo pole vědomí v subjektivním vnitřním světě, to znamená tam, kde přichází do konfliktu se skutečnostmi bytostného Já. Jako nás potkávají a omezují vnější okolnosti, tak se i bytostné Já chová vůči já jako objektivní danost, na které svoboda naší vůle není hned tak schopna něco změnit. Je dokonce známou skutečností, že já nejen nic nezmůže proti bytostnému Já, ale někdy bývá asimilováno a do značné míry změněno rozvíjejícími se nevědomými složkami osobnosti. 9
Povaze věci odpovídá, že nelze poskytnout jiný všeobecný popis já nežli formální. Každý jiný způsob uvažování by musel mít na zřeteli individualitu, kterou já nutně má jako hlavní vlastnost. Ačkoli početné prvky, z nichž se tento komplexní faktor skládá, jsou samy o sobě u všech lidí stejné, přece se nekonečně obměňují, pokud jde o jejich zřetelnost (jasnost), jejich emocionální zabarvení a jejich rozsah. Výsledek jejich syntézy, totiž právě já, je proto, pokud to lze vůbec zjistit, individuální jedinečností, která do jisté míry zůstává identická sama se sebou. Tato stálost je relativní, neboť v určitých případech mohou nastat hluboké změny osobnosti. Takové změny nejsou vždy jen patologické, ale také vývojově podmíněné, a spadají proto do oblasti normálu. 10
Jakožto vztažný bod pole vědomí je já subjektem všech adaptačních výkonů, pokud jsou tyto výkony prováděny vůlí. V duševní ekonomii proto já hraje významnou úlohu. Jeho postavení je v ní natolik důležité, že předsudek pokládající já za centrum osobnosti nebo pole vědomí za psýché vůbec, naprosto nepostrádá své opodstatnění. Pomineme-li náznaky u Leibnize, Kanta, Schellinga a Schopenhauera a filosofické koncepty u Caruse a von Hartmanna, pak je to teprve novější psychologie, která od konce 19. století svou induktivní metodou odhalovala základy vědomí a empiricky dokázala existenci mimovědomé psýché. Tímto objevem se dosud absolutní postavení já zrelativizovalo, to znamená, že si já sice udržuje svou vlastnost centra pole vědomí, avšak jako střed osobnosti bylo zpochybněno. Podílí se sice na osobnosti, ale není celkem. Jak jsem se již zmínil, je naprosto nemožné odhadnout, jak velký či malý jeho podíl je nebo, jinými slovy, jak svobodné či závislé je na podmínkách mimovědomé psýché. Můžeme jenom říci, že jeho svoboda je omezená a jeho závislost je často v rozhodujícím ohledu prokázána. Podle mé zkušenosti člověk udělá dobře, když závislost na nevědomí nepodceňuje. To přirozeně není nutno říkat těm, kteří již význam nevědomí přeceňují. Určité kritérium pro správnou míru poskytují následné psychické jevy nesprávného hodnocení, k čemuž se ještě později vrátíme. 11
Výše jsme nevědomí z hlediska psychologie vědomí rozdělili na tři skupiny; z hlediska psychologie osobnosti naproti tomu vyplývá rozdělení na dvě skupiny, totiž na mimovědomou psýché, jejíž obsahy jsou charakterizovány jako osobní, a mimovědomou psýché, jejíž obsahy jsou charakterizovány jako neosobní, případně kolektivní. První skupina je tvořena obsahy, jež představují integrující součásti individuální osobnosti, a proto by mohly být stejně tak dobře vědomé, druhá skupina představuje obecně existující, průběžně se sebou identickou podmínku či základ psýché vůbec. Tato věta samozřejmě není ničím víc než hypotézou, ke které jsem však nucen zvláštností empirického materiálu, nehledě vůbec na vysokou pravděpodobnost toho, že základem obecné podobnosti psychických procesů u všech individuí musí být stejně obecná, a proto neosobní zákonitost, a sice přesně tak, jako znamená instinkt manifestující se u jedince pouze dílčí jev obecného pudového základu. 12

 1  Eranos-Jahrbuch, 1946. Později publikováno jako: Teoretické úvahy o podstatě duševna.