I když Bible přesně nepopisuje nástroj, na kterém Ježíš zemřel, tradičně se má za to, že zemřel na kříži skládajícím se z kůlu a horizontálního ramene. Řecký termín stauros je někdy používán k označení prostého kůlu a jindy zas je jím míněn kříž v našem pojetí tohoto slova.
Abychom mohli určit, o kterou z eventualit jde v Ježíšově případě, musíme na celou věc nahlédnout lingvisticky, historicky a především z biblického hlediska. Také je nutno rozvážit, co vlastně stauros znamená pro křesťany – zdali jde o předmět hanby nebo o důvod k velké radosti.
The New International Dictionary of New Testament Theology říká o termínu stauros toto:
"V souvislosti se slovesem stauroo, které je běžnější, stauros může být označení pro kůl, na kterém si delikvent veřejně odpykával svůj trest. Mohl být použit na věšení, narážení těla na špici či pro vis na hřebech. Stauros mohl být rovněž mučícím nástrojem, pravděpodobně ve smyslu latinského patibulum – kláda naložená na ramena delikventa. Konečně mohl být i předmětem sestávajícím z vertikální klády a břevna, což je vlastně kříž v pravém slova smyslu. Mohl mít formu písmene T (lat. crux commisa) nebo + (lat. crux immisa)." /sv.1, str.391/
Řecký termín xylon, který znamená "dřevo, kus dřeva, cokoli ze dřeva", může také odkazovat na kříž, jak dokládá Vine's Expository Dictionary sv. 4, str. 153.
Historické nálezy dokazují teorii klasické formy kříže. Jeden z nálezů je freska ze začátku 3. stol., objevená na zdech římského palatinu. Jde o malbu ukřižovaného osla, což je výsměch křesťanským odsouzencům. Římané byli nepochybně velmi pobaveni faktem, že křesťané uctívají Ježíše, kterého oni ukřižovali.
V červnu 1968 buldozery pracující na severu Jeruzaléma náhodou narazily na skupinu hrobek z 1. století před Kristem a 1. stol. po Kristu. Řecký archeolog Vasilius Tzaferis byl pověřen izraelskými úřady, aby tyto hrobky odborně vykopal. Tím se následně narazilo najeden z nejpozoruhodnějších nálezů poslední doby – šlo o první kosterní pozůstatky ukřižovaného muže. Nejdůležitější na celé věci byla datace – šlo o dobu kolem Ježíšova působení na zemi. Kostra patřila muži jménem Jehohanan, který byl ukřižován ve věku mezi 24 a 28 lety. Tzaferis o nálezu napsal článek do lednovo/únorového čísla magazínu Biblická Archeologie (Biblical Archeology Review – BAR) v roce 1985. Zde je několik komentářů týkajících se použití křižování v Ježíšově době:
"Kolem 1. století před Kristem Římané přijali křižování jako oficiální formu trestu pro neřímské delikventy. Z počátku se nejednalo o formu trestu smrti. Nadto byl tento trest ukládán pouze otrokům ve zvláště vážných případech. V této době se dřevěná kláda (nazývaná furca či patibulum) pokládala na otrokův krk a byly mu k ní přivazovány ruce."
"Později šlo o kládu ukotvenou v zemi vertikálně, ke které se připevnilo patibulum. Někdy byl odsouzený přivázán pouze provazy – za ruce k patibulu a za nohy k vertikální kládě."
"Když byl odsouzený přibíjen hřeby, přibili ho za ruce a za nohy ke kříži ležícímu na zemi, a pak kříž postavili a ukotvili. Aby prodloužili vězňovu agónii, používali římští exekutoři dva předměty, které udržovaly nebožáka delší čas naživu. Jedním z nich bylo malé sedátko (sedile), které napomáhalo tělu nést svou vlastní váhu ve visu. Tento nástroj zřejmě osvětluje římskou frázi sedět na kříži'. Eraneus i Justin Mučedník popisují Ježíšův kříž jako pětiramenný – tím pátým ramenem je zřejmě sedile."
V dalším článku týkajícím se tohoto nálezu (BAR listopad/prosinec 85) se píše:
"Jak dokazují římské písemné památky, vězňové odsouzení k ukřižování nikdy nenesli celý kříž, vzdor obecnému mínění o této problematice. Bylo nošeno pouze horizontální břevno, zatímco nosný kůl byl na popravišti, kde byl později použit pro další odsouzené. Jak píše židovský historik Josefus (1. stol.), v té době bylo dřevo v Jeruzalémě tak vzácné, že Římané byli nuceni dovážet ho k Jeruzalému i z patnáctikilometrové vzdálenosti, aby mohli zajistit stavební materiál při obléhání."
Podobně uvádí dílo New International Dictionary of New Testament Theology pod heslem "kříž":
"Je jisté, že Římané praktikovali tento způsob exekuce. A je také velmi pravděpodobné, že stauros měl jako součást vodorovné břevno. Nicméně prameny nedovolují jednoznačný závěr, jestli se jednalo o crux immisa (+) či commisa (T). Jelikož nebylo příliš obvyklé, aby se upřesňovalo o jaký typ z těchto dvou šlo, nevyplývá jasně, že by Ježíšův kříž měl formu crux immisa"
Existovaly dva možné způsoby vztyčení kříže. Buď byl odsouzený přibit na kříž vleže a následně postaven i s křížem, nebo byly kůly napevno na popravišti. Oběť s patibulem byla vyzvednuta a přibita ke kůlu. Jelikož to bylo jednodušší a nošení patibula patřilo k trestu, můžeme říci, že crux commisa byl běžnější. Celý kříž nebyl pravděpodobně o mnoho vyšší než dospělá postava člověka.
Kromě nejčerstvějších objevů vám nyní předkládáme další nanejvýš zajímavé komentáře vztahující se k problematice. Zde je první, týkající se výzkumu z roku 1873:
V r. 1873 podal známý francouzský vědec Charles Clermont-Gaimeau zprávu o výzkumu pohřební komory či jeskyně na Olivové hoře. Uvnitř bylo nalezeno 30 kamenných hrobek, kde byly uloženy kosterní pozůstatky poté, co se těla rozpadla. Jedna z hrobek s křížem nesla nápis "JUDA". Jméno Ješua se objevilo třikrát, dvakrát spolu se znamením kříže. "Bylo by nepravděpodobné, že by žido-křesťané pohřbívali své mrtvé v této lokalitě po r. 135 po Kr., když Římané po druhé židovské vzpouře zakázali Židům vstup do Aelia Capitolina." (Ancient Times 1/10 červen 1958 str. 3)
V roce 1939 byl v Herkulaneu (sesterské město Pompejí, zničeno r. 78 erupcí Vesuvu) odkryt dům, ve kterém byl nalezen dřevěný kříž přitlučený ke stěně místnosti. Pod tímto křížem byla nalezena skříňka s malým stupínkem. Mohlo jít o skříň na ostatky, ale stejně dobře se mohlo jednat o kus nábytku v místnosti pro modlitebníky. Každopádně je-li tato domněnka správná, což archeologové vesměs potvrzují, máme nyní před sebou případné domácí církve.
V roce 1945 byl profesorem Sukenikem z Muzea židovských starožitností při Hebrejské universitě v Jeruzalémě objeven rodinný hrob. Prof. Sukenik je světová vůdčí autorita ohledně židovských hrobek. Sám k tomu říká:
"Dvě z hrobek nesou jméno Ježíš v řečtině ..., druhá z těchto dvou je označena navíc čtyřmi kříži ... všechny nápisy a kříže měly za účel vyjádření smutku nad ukřižováním Ježíše – nápisy byly zhotoveny někdy v té době".
Prof. Sukenik dodává, že kříž jako znamení mohl znamenat výtvarné vyjádření ukřižování, jakousi proklamaci: "byl ukřižován". Datace hrobky podle typu předmětů, lamp a stylu, ve kterém jsou nápisy spadá do období maximálně od konce 1. stol. př. Kr., nejvýše do poloviny 1. století po Kr. což je rozdíl přibližně dvou dekád od ukřižování Ježíšova (Ancient Times 3/1 červenec 1958, s. 35, též V/3 březen 1961, str. 13)
Nemůžeme přehlédnut, že události zapsané v Mat. 27:26,31-37, Markovi 15:14-26, Lukášovi 13:26-38 a Janovi 19:1-22 týkající se Ježíšovy smrti, jsou v naprostém souladu s popisem metody ukřižování, tak, jak ji popisuje BAR a jiné prameny. Vychází najevo, že Ježíš nesl na Golgotu patibulum či břevno kříže, které bylo připevněno ke kůlu a Ježíš sám byl přibit na tento kříž. Nad ním byl umístěn nápis "Ježíš nazaretský, král židovský".
Zatímco Židé považovali zřejmě kříž za potupný symbol, apoštol Pavel se křížem chlubil. V Galatským 6:14 říká:
"Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu."
Řecký výraz pro slovo "chlubit se" je kauchomai a bývá použito k vyjádření chlouby nebo hrdosti na něco. Pavel prostě oslavuje znamení kříže jako symbol vítězství, ne porážky. V 1.Kor. 1:17,18 nám říká, že byl poslán Kristem hlásat poselství kříže, a že lidé povstanou nebo padnou podle toho, jak zareagují na tuto jednoduchou výzvu! Dále pokračuje, že někteří (jako Židé či Svědkové Jehovovi) "klopýtnou" o tento kříž, kvůli, pro ně, vžitému hanlivému pojetí, zatímco jiní to budou považovat za bláznovství (21-23). Ale pro křesťany kříž znamenal moc a moudrost Boží! A to proto, že Bůh záměrně používá bláhových a pohrdaných věcí tohoto světa, aby uskutečnil svůj záměr, aby se jeho děti radovaly v tom, co ostatní považují za pohrdáníhodné.
Pavel říká Korintským, že se rozhodl brát poselství Kristova kříže jako svou největší přednost (1.Kor. 2:2), aby se vyhnul teoretizujícím učeným výkladům a dohadům. Proč? Protože Bůh sám tříbí lidi se špatnými motivy tím, že poselství pokory vyvěšuje jako reklamu. Bohu nejde o to, aby nalákal lidi na příslib materiálních či intelektuálních zisků, ale chce získat ty, kteří cítí závažnost hříchu ve světě, a kteří přijmou Ježíše zemřelého za jejich hříchy.
Toto bylo poselství církve po celá staletí – Ježíš zemřel na kříži za naše hříchy a nyní žije skrze nás (1. Kor. 15:13, Luk. 24:45-47). Toto poselství se dotkne jen některých lidí, nejčastěji prostých a ponížených (1. Kor. 1:26-29). Pavel mluví o kříži také jako o symbolu smrti staré přirozenosti. Činí tak v nejrůznějších souvislostech. Říká, že někteří z lidí se stali "nepřáteli kříže" (Fil. 3:18). Mluví o staré přirozenosti a zákonu jako o "přibitých na kříž" (Kol. 2:14). Znovu a znovu Pavel potvrzuje kříž jako symbol vítězství, nikoli porážky! Chlubí se křížem!
Křesťané se kříže nebojí ani se ho nezdráhají oslavovat. Vždyť je symbolem největšího skutku lásky vůbec!
Zatímco křesťanská církev nikdy nepovažovala přesné určení metody Ježíšova ukřižování za nějak zvlášť důležitý problém, Strážná věž o tom vytvářela zevrubná pojednání. Jak se zdá, nejspíše drží primát ve zdůrazňování okrajových otázek, často, aby odvedla pozornost svých čtenářů od podstatnějších problémů.
Strážná věž považuje křesťanské církve za nečisté, poněvadž používají kříž jako symbol Ježíšovi smrti. I když je Strážná věž přesvědčena o tom, že uctívání kříže či jakéhokoli jiného symbolu je špatné, použití symbolu z ilustrativních důvodů nebylo špatné ani v dobách starozákonních a novozákonních. Kupříkladu andělé tvořili součást výzdoby schrány úmluvy za dob Mojžíše (Ex 26:1). Sama Strážná věž používá věž jako svůj zvláštní symbol.
Až do konce třicátých let Strážná věž zobrazovala Krista umírajícího na tradičním kříži. Později zmizel kříž a stejně tak Ježíšovo jméno z titulní strany, ale symbol věže přetrval. V knize Nepřátelé od J. F. Rutherforda se dočteme, že tradiční používání znamení kříže je scestné, protože "kříž byl uctíván pohanskými Kelty dlouho před narozením Krista" (str. 188-189). Aniž by uvedl jakékoli historické či archeologické podklady, Rutherford předložil svoji doktrínu jako fakt. Ve skutečnosti to, co dělali pohané s křížem před Kristovým narozením, nemá absolutně nic společného s tím, jak Římané ukřižovávali odsouzence. Mimo to Ježíš si sám nevybíral svůj nástroj k výkonu trestu smrti.
1. Biblická řečtina míní svým termínem ne kříž, ale kůl či kládu.
2. Kříž byl pohanským symbolem přejatým apoštolskou církví.
3. Archeologické nálezy dokladují, že Ježíš zemřel spíše na kůlu, než na kříži.
4. Kříž by neměl být pro svou hanlivou podstatu vůbec stavěn do popředí.
Vezměme tedy tyto argumenty jeden po druhém:
Během let Strážná věž nalezla "důkaz" na podporu svého postoje ke kříži. V dodatku Překladu nového světa z roku 1950 se na str. 768-771 poprvé dočteme, že řecká slova stauros (Matouš 10:38) a xylon (Sk. 5:30) neznamenají kříž, ale pouze stojící prostý kůl bez břevna a neexistuje žádný jiný důkaz, který by potvrdil opak.
Jak Strážná věž tvrdí, stauros původně skutečně měl význam kůlu či klády. Ovšem to, co Strážná věž nedodává je fakt, že tento termín se velmi často vztahuje ke složitějším konstrukcím, jakou je kupříkladu kříž. Latinské slovo crux bylo totiž tenkrát také používáno k označení prostého kůlu. Strážná věž obzvláště opomíjí, že Římané skutečně popravovali delikventy na křížích a snaží se tuto zřejmou historickou skutečnost obejít. Že horizontální rameno kříže se nazývalo patibulum a otroci ho obyčejně nosili na ramenou na popraviště, nám dokládají i římští autoři (Seneca – De Vita Beata 19:3, Epištola 101:12, Tacitus – Historiae IV,3)
Důvěryhodné encyklopedie uvádějí tuto definici slova stauros:
"Kůl zakotvený do země ve svislé poloze. Křížové rameno bývalo upevněno v jeho horní části."
Jak vyplývá z podkladů, Strážná věž riskuje se svou teorií okamžitý krach při jakékoli narážce na slova stauros a xylon. Proto bychom se měli opřít o historické skutečnosti, abychom mohli podat rozhodující důkaz o metodě ukřižování.
Otázka, jestli bylo používáno znamení kříže př. Kr. nebo až po Kr. je zcela mimo téma. Mimoto neexistuje žádný důkaz o tom, že by ho Židé či křesťané v 1. stol. používali jako předmět falešného uctívání. Jak jsme již zmínili, Ježíš si kříž sám od sebe jako smrtící nástroj nevybral. I když katolická církev na znamení kříže hodně vydělala, a někteří ho mohou považovat za modlu, nijak se to netýká raného, biblického použití kříže jako symbolu evangelia. Uvedené důkazy dokládají, že již od 1. stol. se stal kříž symbolem křesťanství. Už tenkrát nebyl kříži přisuzován jiný symbolický význam, než ten, který mu dali věřící. Dnes je tomu obdobně – lidé obvykle považují kříž za křesťanské znamení.
Ve vydání Překladu nového světa z let 1950 a 1969 najdeme v dodatku reprodukci jedné ze šestnácti dřevořezeb od středověkého autora Justa Lipsia (16.stol.), který napsal práci De Cruce Liber Primus, Secundus et Tres. Tato reprodukce je obrázkem ukůlovaného člověka a komentář zní: "Tímto způsobem byl ukůlován Ježíš Kristus". Strážná věž však zcela ponechala stranou ostatních patnáct dřevořezeb, které ve většině zobrazují různé formy ukřižování na klasickém kříži. Dále se dodatek Překladu nového světa odvolává na článek z Katolické církevní revue z roku 1920, kde se prý píše, že kříž nebyl až do roku 312 nikdy používán jako znamení ukřižování.
V Překladu nového světa z roku 1950 se píše (dodatek str. 770):
"Židokřesťané jako Šimon Petr považovali mučící kůl, na kterém Ježíš zemřel spíše za odpornou věc, než aby jej oslavovali jako památku."
Dále následuje Pavlův odkaz na Deut. 21:22,23 v Gal. 3:13 jako důkaz, že kříž byl ohavností. A pokračuje se:
"Proto Židokřesťané považovali kůl, na kterém Ježíš zemřel, za zlořečený a opovrženíhodný".
Toto je konečný verdikt Překladu nového světa (str. 771):
"Chybí jakékoli důkazy o tom, že by Ježíš zemřel na dvou kusech dřeva ztlučených k sobě v úhlu 90 stupňů. Odmítáme přidat cokoli k Božímu psanému slovu tím, že bychom pohanský kříž začlenili do písem, ale vykládáme termíny xylon a stauros tím nejprostším způsobem. Čas a podrobnější archeologické objevy jistě náš výklad potvrdí. Břemeno teď leží na všech, kteří se přou ve snaze dokázat, že Ježíš zemřel na něčem jiném, než je prostý kůl."
Meziřádkový překlad z roku 1969 obsahuje v dodatku v podstatě ty samé informace, jako Překlad nového světa s odkazy z r. 1984 a podobně i revize Meziřádkového překladu z roku 1985. Vydání z r. 1985 přidává ještě několik úryvků z Vineova Slovníku novozákonních slov, které podporují dojem, že používání symbolu T ve Starém Babylóně (šlo o znak babylonského boha Tammuze) ovlivnilo katolickou církev v otázce uctívání kříže. Vine prohlašuje, že katolický církevní systém přijal kříž jako dědictví od pohanů.
Nejúchvatnější věcí je, že Strážná věž prohlásila, že "důkazy o tom, že Ježíš byl ukřižován na kříži absolutně chybí", když kniha knih, kterou považují za podklad svých tezí říká, že Ježíš zemřel na kříži! Jeden ze Strážnou věží opomenutých Lipsiových dřevořezů nese latinský komentář, který mimo jiné říká:
"Kříž našeho Pána sestával ze čtyř částí – břevna o dvou ramenech, horní a dolní části základního kůlu, dále z dřevěného kolíku v nižší části a popisné tabule umístěné nahoře".
Rovněž je opomenut Irenaeův komentář, že kříž měl 5 konců – dva vertikální, dva horizontální a jeden uprostřed, kde přibitý člověk seděl (De Cruce Liber Secundus, str. 661).
Jak jsme již zmínili, vydání Překladu nového světa z let 1950 a 1969 dodávají k Lipsiovu obrázku popisek "takto byl Ježíš ukůlován". Strážná věž se pokouší rozvést myšlenku, že Lipsiova kniha potvrzuje její pohled na věc. Odhalení této špinavosti sice způsobilo, že byl onen komentář z novějších vydání (1984 a 85) vypuštěn, ale stále je používána reprodukce Lipsiova dřevorytu na podporu staré teorie! Zcela vědomě se pisatelé vyhýbají pravdě.
Nadto – odvolání se ke Katolické církevní revue z r. 1920 je zcela irelevantní vzhledem k archeologickým objevům posledních patnácti - dvaceti let, zmíněným např. v BAR leden/únor1985.
Tím se pro Strážnou věž otvírá další velké téma – téma archeologických objevů. Jak si pamatujeme, v letech 1950 a 1969 bylo prohlášeno, že "čas a podrobnější archeologické výzkumy jistě potvrdí" správnost oněch teorií. Proč nová vydání Překladu nového světa z let 1984 a 1985 toto tvrzení neobsahují? Právě kvůli čerstvým archeologickým objevům! Zatímco Strážná věž použila při své analýze velmi pochybných a zastaralých pramenů, historické nálezy a nejnovější vykopávky potvrzují původní pojetí ukřižování, tak dlouho zastávané církví.
Existuje ještě jeden důkaz na podporu tradičního učení o kříži (kromě onoho Lipsiova) a ten důkaz vyplývá z Písma samotného. Když se totiž Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání, měl stále na rukou znamení po vbodených hřebech. Učedníci se ho zalekli, protože se domnívali, že jde o ducha. U Lukáše 24:38 Ježíš říká:
"Co se strašíte a proč myšlení vstupují na srdce vaše?" 39: "Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten. Dotýkejte se mne a vizte, neboť duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti."
Strážná věž by nás nejradši přesvědčila o tom, že Ježíš v té době byl duch, a že se pouze "zhmotnil", aby učedníky uklidnil. Mnohem lepší je uvěřit samotnému Písmu, které říká, že to bylo Ježíšovo tělo. To nás přivádí k rozhodující pasáži, ukazující, že Ježíš nezemřel tak, jak to zobrazuje Strážná věž. Apoštol Jan přináší příběh Tomáše, který nebyl s učedníky při jeho prvním zjevení po zmrtvýchvstání. Jan 20:25:
"...ale on řekl jim: 'Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů a vpustím prst svůj v místo hřebů a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.'"
Všimněme si, že Tomáš věděl, že Ježíšovy ruce byly probodeny více než jedním hřebem. Strážná věž však vždy zobrazuje Ježíše probodeného jedním hřebem skrz obě ruce! Když se Ježíš znovu zjevil, ukázal Tomášovi své ruce, aby uvěřil (Jan 20:26,27).
Strážná věž odpovídá na toto téma v otázkách čtenářů v čísle z 1. dubna 1984 na str. 31 (angl.). Odpověď je zamlžená částečnou citací z Biblické encyklopedie teologické a církevní literatury (která její stanovisko nepodporuje) ve snaze, aby vypadalo, že zabývat se hřeby, kterými byl Ježíš přibit, je ztrátou času. Dále se snaží přivést čtenáře k závěru, že se apoštol Tomáš přeřekl, když se zmiňuje o ranách na Ježíšových rukou – mohl stejně dobře mít na mysli zranění po hřebech na Ježíšových nohách. Článek končí tímto stanoviskem:
"Naneštěstí není možné za dané situace posoudit s jistotou, kolik hřebů bylo použito. Jakýkoli tématický obraz Ježíše je pouhou umělcovou interpretací sporých faktů, které máme k dispozici. Diskuse o tak zanedbatelném detailu by však neměla zamlžit nejdůležitější pravdu, že jsme smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna."
Zdá se, že jakmile se důkazy obracejí proti, Strážná věž neváhá použít staré techniky a obviní opozici z toho, čím je vinna sama. Právě Strážná věž plodila stanoviska podobná tomu, že "zcela chybí důkazy" o tom, že Ježíš zemřel na kříži. Jako obvykle na svou obranu spouští mechanismus obviňování. Pamatujme, že právě Strážná věž obviňuje křesťany z "falešného uctívání". Jak jsou sami křesťané přesvědčeni, definice přesné metody ukřižování není nijak zvlášť důležitá. Důležité spíš je, jaký důraz dává samo Písmo na kříž.
Pravdou je, že Židé viděli ukřižování jako velmi potupný, ba prokletý způsob usmrcení. Také Strážná věž podává celé pojetí Ježíšovy smrti v negativním světle. Povšimněme si citátu z listopadového čísla Probuďte se! z roku 1972:
"Jak byste se cítili, kdyby jeden z vašich nejmilejších přátel byl popraven na základě falešných důkazů a obvinění? Vyrobili byste si malou repliku jeho smrtícího nástroje – šibenici či elektrické křeslo? Líbali byste tuto repliku, pálili byste před ní svíčky nebo si ji dali na krk jako přívěsek. 'Určitě ne', řeknete."
"Pro Římany i Židy byl způsob, jakým byl Ježíš ukřižován, ponižující a hanebný. Byl popraven jako zločinec nejhorší třídy, jako hříšníci po jeho boku (Lukáš 23:22). Jeho smrt ho reprezentuje ze všeho nejhůře. Pro křesťany by tedy měl být symbol popravy spíše odpuzující. Uctívání tohoto symbolu by znamenalo oslavu špatného skutku, jakým bylo zavraždění Ježíše Krista." (str. 27)
Strážná věž opět mate jednotlivé pojmy, když hází do jednoho pytle ty, kteří se kříži "klaní a uctívají ho" s těmi, kdo kříž považují za symbol křesťanství. Určitě není možné hájit ty, kteří se kříži klaní a uctívají ho, ale je velký důvod, abychom ho považovali za největší křesťanský symbol.
(Kapitola z knihy Refuting Jehovah's Wittneses. Pro Setkávání přeložil Petr Wagner)
Původně vyšlo v časopise Setkávání 2/98.
Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).